Díl čtvrtý, aneb doprava v Londýně a další příhody

Na začátek dnešního pokračování bych ráda popsala myšlenkové pochody, které se mi honily hlavou v prvních měsících pobytu v Anglii než jsem si zvykla. Můj start v Anglii byl prudký a rychlý. Bylo potřeba od začátku rychle pochytit angličtinu, pracovat na škole i dojíždět do zaměstnání přes půlku Londýna. Mezitím jsem se ale také stále rozkoukávala v Anglii a třídila si myšlenky. Do UK jsem se dostala aniž bych o tom někdy předtím uvažovala, bylo to rychlé a navíc to je s vyhlídkou mnoha let do budoucnosti. Tyto výchozí body můj mozek tedy vstřebával. Možná se to nezdá, ale znamenalo to úsilí. Bylo pro mě podstatné se "přeprogramovat" a najít si pozitiva, která pro Anglii vycházejí a dlouhodobý cíl (protože si samozřejmě nejde jenom říct "tak to tady nějak přetrpím"). Lidé, kteří jezdí do Anglie na rok, třeba aby se zdokonalili v jazyce, mají jasný cíl. Mám ho jasný i já? Nakonec jsem si vyvodila, že Anglii chci vzít jako výzvu, která přede mě byla postavená a zvládnout ji se ctí společně se školou a nalezením práce v oboru (což bude velmi těžké, ale o tom někdy příště). A samozřejmě je nejhlavnějším dlouhodobým cílem společné vzkvétající soužití s mým milým. 

Druhou věcí, se kterou jsem se musela smířit a která se mi občas honila hlavou, byla nemožnost fyzicky si dojít s kamarádkama někam na kafe nebo pivo a popovídat. Pokud se přestěhujete do nové země, ocitnete se sami. Zvláště pro introverty je to těžké. Najednou zjistíte, že v budování předchozích přátelství častokrát hodně posloužil fakt, že jste se vídali často. Alespoň já jsem si nejvíce přátelství odnesla ze škol, z dětství, ze společného strávení části prázdnin (opakovaně). A najednou jsem byla v situaci, kdy se toho dělo hrozně moc. Kdybych chtěla, mohu si s někým chodit posedět každý večer, protože by na povídání bohatě stačilo to, co se událo jenom ten den. Ale nebylo s kým jít ven. Facebook to sice z části nahrazoval, ale samozřejmě to nikdy není plnohodnotné. Začali jsme s přítelem žít v naprostém mikrosvětě, což se do nynější chvíle moc nezměnilo.

Prakticky doslova by se dalo říct, že jsem si svůj dosavadní život sbalila do kufrů, přenesla, vybalila a pak jsem ho musela začít přizpůsobovat do podmínek, kde jsem se ocitla.

Můj každodenní život mezitím běžel dál. Do práce jsem vstávala poměrně brzy (okolo půl sedmé). Hodně záleželo na tom, u kterého klienta jsem začínala, protože ke každému byl dojezdový čas jiný. Lišil se i o dvacet minut. Jednou jsem se chystala odjíždět skutečně brzy (okolo 6:40). Dorazila jsem ke vstupu metra a překvapeně zjistila, že ještě nejezdí. Jedna z nejpoužívanějších linek v Londýně totiž začíná obsluhovat cestující až kolem sedmé ranní. (porovnejme si ten rozdíl s metrem v Praze, kde není problém se svézt i v pět ráno.) Když se potom metro konečně rozjelo, bylo to s intervaly okolo deseti minut mezi vlaky, takže jsem stejně musela zvolit náhradní autobusovou dopravu.

Ono obecně je metro v Londýně se svými operačními časy specifické. Na takové město by se slušelo, aby jezdilo například celou noc. Nedávno se to chtělo zavést alespoň na některých linkách. Zaměstnancům, kteří by jezdili přes noc byly nabídnuty luxusní podmínky. Například mnohem více dovolené, zkrácený pracovní týden a velmi dobré platy. Přesto se vzbouřili a několik dní metro vůbec nejezdilo. Londýn pak byl samozřejmě přeplněn a kolabovala doprava (londýnské metro za den sveze okolo čtyř milionů cestujících). 

Byla-li velká zpoždění v metru, či bylo-li metro přeplněné, bylo potřeba najít náhradní trasu a obvykle rychle (ano, skutečně se v londýnském metru na některých stanicích stává, že je tam tolik lidí, že ji během dne zavřou. V takových chvílích tam nestaví i některé projíždějící vlaky, takže pokud tam chcete vystoupit, máte smůlu). V takových chvílích je nedocenitelný chytrý telefon s aplikací pro londýnskou dopravu, který pružně najde ve změti autobusů, metra, DLR, overgroundu a vlaků rychle náhradu.

V případě londýnského metra se hodí ještě popsat, jak to funguje, je-li špička. Jezdí sice často (asi co minutu), ale kvůli neskutečnému množství lidí, nastoupíte přibližně až do pátého metra, které přijede. A to se ještě musíte hodně snažit procpat se. Znamená to opravdu neskutečnou mačkanici. Viktoriánské metro je malé. Vůbec si troufám s jistotou tvrdit, že tak přeplněné metro, jako v Londýně, nikdo v Praze zažít nemůže. Když je tady špička, znamená to, že se procpete do metra, na zem si položíte batoh, ale pouze o něm víte, protože na něj zvrchu přes okolní lidi nevidíte, pokud metro prudce zabrzdí, nehnete se ani z místa, protože je tam tolik lidí, že prostě nemáte kam a když pak s davem na frekventované stanici vystoupíte a rádi byste se dostali k jinému východu, než se dav valí, nemáte šanci. Musíte se ve směru podřídit. Skutečně.

Po zhruba jednom a půl měsíci v Anglii odjížděl můj přítel na čtrnácti denní pracovní školení do Ameriky. To, že to školení bude jsem věděla ještě před příjezdem do Anglie a velmi jsem se toho obávala. Znamenalo to osamět na tu dobu zcela. Já jsem i nadále docházela do práce, nicméně bylo to obohacené dvěma událostmi.

Pár dní na to, co můj přítel odletěl jsem zjistila, že mám v "luxusních" apartmánech v centru města v sedmém patře myš. Nejdřív jsem myslela, že mám halucinace, ale nebylo tomu tak. Prostě tam pobíhala myš. Z toho jsem neměla zrovna radost. Se svojí mizernou angličtinou jsem došla za conciergem a snažila se mu to vysvětlit (napadl mě u toho ten vtip, kdy stejnou situace vysvětluje ne příliš dobře anglicky mluvící host hotelu. Na recepci volá s větou: "Do you know Tom and Jerry? OK, so Jerry is here!"). Bez evidentního zájmu mi dal číslo na někoho, komu mám zavolat. Ale až další den, neboť ten den už bylo dost pozdě večer. Došla jsem si alespoň koupit jed. Pak mě napadlo zavolat řediteli společnosti, která apartmány provozovala. Ten to ale taky nebral. Jediné, co jsem opravdu nepotřebovala bylo, aby se na mě nová spolubydlící přišla podívat, když spím. Znamenalo to teda na noc zacpat škvíru mezi dveřmi a futry do ložnice toaletním papírem a ještě pojistit izolepou. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Den na to se mi ozval zpátky samotný ředitel a začali jsme řešit, co s myší (naštěstí mi věřil, toho jsem se obávala nejvíce, aby si nemysleli, že jsem se dočista zbláznila). Dva dny na to mi dali klíče od apartmánu o patro níž, abych se tam přestěhovala. Takže jsem po práci dvě hodiny stěhovala celý náš dosavadní byt, ale myš byla vyřešena (i když jsem potom ještě dobrý půl rok všude po bytě nějakou "viděla").

Druhou záležitostí bylo převzetí klíčů od našeho nového bydliště. Povinnost velmi milá, ačkoliv i tady jsem měla strach, abych něco nezkazila. Povedlo se to a už jsem jenom čekala na to, až se vrátí přítel, abychom další den od brzkého rána mohli začít stěhovat a také zajet do Ikei a dalších obchodů pro základní vybavení bytu (pro další nábytek, jsme uspořádali cestu do Čech, kde ten samý nábytek z Ikei vyjde o tolik levněji, že to bohatě zaplatí nejen cestu, ale ještě zbude (vyprávění o této velké cestě v jednom z příštích dílů :-) ). Byla to naplánovaná akce na celý den. První věcí bylo zajet si půjčit dodávku. Půjčení proběhlo v pořádku a já jsem se jako správný blázen hrnula k celodennímu řízení v levostranném provozu a řadící pákou na druhé straně (pedály jsou tady naštěstí stejné). Nikdy jsem to předtím nezkoušela. Přesto to dopadlo velice obstojně. V Ikei jsme nakoupili skříň, postel a stolek. Objeli jsme i obchod s elektronikou (pro toastovač, varnou konvici, vysavač, ...). Při stěhování jsme se s autem dostali až do úplného centra města (central zone). Tam moje řidičské umění postoupilo na vyšší úroveň, když jsme se s dodávkou zvládli vymotat z těsných, ale přeplněných uliček a nepřehledného počínání cyklistů a chodců. 

Specifikum centra Londýna jsou i velmi úzké jízdní pruhy (skutečně jsou o mnoho užší, než české), takže jsem trochu válčila s tím, abych se tam vešla. Další věcí jsou kruhové objezdy. V Londýně jsou buď velmi malé (ani osobní auto se na nich neotočí dokola a je to obvykle pouze kruh namalovaný na zemi) anebo obří. Ty jsou mnohem dobrodružnější. Když se k němu blížíte, tak už musíte být přesně zařazení v pruhu, který vás z kruhového objezdu vyvede, kam potřebujete. Pruhy jsou tam i čtyři a jsou "šnekovité", proto ta nezbytnost zařazení do toho správného. Přejíždění mezi nimi dodatečně se vůbec nedoporučuje, protože to je nebezpečné. Jenomže, protože Londýn je bohatý na zácpy, tak se fronta před kruhovým objezdem obvykle vytvoří ještě dřív, než jsou umístěny značky, kam který pruh vede.. Takže praxe pak vypadá tak, že se zařadíte, pak zjistíte, že jste zcela špatně a začínají nebezpečné manévry. Abych nekřivdila, tak s GPS navigací víte, kterým výjezdem vyjet, takže je jednodušší i zařazení. Pokud odbočujete doleva, je nutné použít nejlevější pruh. Ten samý můžete použít občas i když projíždíte rovně, ale jistější je použít druhý pruh. Při odbočování doprava se obvykle používá nejvíce středový nájezdový pruh. To je ovšem pěkná teorie, nicméně výjimka potvrzuje pravidlo a tak tady najdete takové anomálie kruhových objezdů jako ty s opačným směrem jízdy (českým), kruhové objezdy různě dvojité, kruhové objezdy protnuté napřímo odbočkou vpravo a podobně (a stává se to poměrně často). Takže nejhlavnější ze všeho je stejně um rychle se zorientovat a stejně tak i jednat, ovšem maximálně bezpečně.

Stěhování jsme dokončili pozdě večer, kdy jsme vyzvedli naše věci z apartmánu a všechno přestěhovali na novou adresu. Ráno jsme se probudili do slunečného dne, který holobyt nádherně osvěcoval. Romantika. Dokonce se mnohem lépe spalo, protože po rušné dopravě nebylo ani vidu ani slechu. (akorát za dne ji nahrazovala ta letecká. Blízké letiště Heathrow produkovalo nezměrný počet letů denně, které také nebyly občas nejtišší, ale oproti pozemské dopravě to byla oáza.) Výhled byl také okouzlující. Na první pohled bezchybná scenérie Londýna s dohledem na některé velké atrakce města. Na pohled druhý, ten, který nám později začal vadit, pohled v jednu chvíli na minimálně padesát stavebních jeřábů (v Londýně se neustále staví obrovský počet nových apartmánů), které to celé hyzdily. Nicméně pro tu chvíli nebylo co vytknout :-). Jo a tu myš v apartmánu fakt odlovili! :-)

Pro představu, jak je takové metro malé (na obrázku je ale velmi prázdné). Snad alespoň nastíní :-)

... pokračování příště :-)