Díl čtrnáctý, jak jsme vybrali dům a já konečně odstátnicovala :-)

Po Vánocích se vracíme do Anglie každý po vlastní ose. Zatímco mně i nadále pokračuje období, kdy jsem nezaměstnaná, přítel musí samozřejmě zase do práce. Anglická zima, to je déšť a nevlídno. Je pravda, že občas, třeba přes, noc namrzne, nicméně sněhu se tady dočkat příliš nedá. Vlastně pouze jedinkrát napadl po ránu lehký poprašek, kterého se sice okamžitě chytly děti, ale i ten byl do poledne proměněn ve vodu. V čase, který mám, se intenzivně učím a hledám práci. Obojí dohromady zabere každý den klidně šest hodin. Mé studium má poměrně jasnou strukturu, kterou jsem si vytvořila, abych látku uměla dobře a zapamatovala si ji. Vtloukám do sebe bez milosti množství informací. Ovšem hledání práce je stále velice náročné. Internet procházím každý den a odpovídám na inzeráty. Má vybíravost ohledně oborů se ale zmenšuje a zmenšuje. Po tom, co jsem s prací skončila, jsem se zaměřovala pouze na práce z oboru, pak jsem začala pomalu přidávat i profese, které bych si alespoň mohla představit, a končím nabídkami všeho druhu. I těch absolutně nekvalifikovaných. Jenomže i když se snažím být systematická, výsledky se nedostavují. Většina zadavatelů nabídek není ani schopná poslat automatický mejl, že mě nevzali. A schránku mi tak plní jenom newslettery s nabídkami ze všech těch serverů, kam se zaregistrovávám. To mi moc na náladě nepřidává. Na pohovor si mě zvou pouze jedinkrát. V jednom kině z obrovské sítě multiplexů, která zde v Anglii dominuje, hledali uvaděče. Na pohovor se samozřejmě dostavím, ale hned u dveří mi spadnou koutky. Se mnou se tam sejde ještě dalších pětadvacet uchazečů. Absolvujeme týmové hry, aby viděli, že k něčemu jsme. A zkoušíme si uvést film v největším Imaxovém sálu před plátnem. To byl zážitek dokonalý. Škoda jen, že tím to skončilo. Sice mě vybrali do užšího výběru čtyř lidí, ale další den se už neozvali. 

S přítelem sledujeme trh s nemovitostmi a nestačíme se divit tomu, jak ceny anglických domků neustále strmě stoupají. Vlastně stoupají měsíčně tak překotně, že začínalo být jasné, že přítelův velmi štědrý plat dokáže každý měsíc na hypotéce pokrýt stále menší domky. A protože minule znělo předsevzetí jasně: "příště se už budeme stěhovat jenom do vlastního", bylo jasné, že budeme muset něco pořídit co nejdřív, abychom dostali za náš vklad co nejlepší výsledek. Začínáme se tedy porozhlížet. Nejdříve v našem městečku Flitwicku. Je na trati, má velký supermarket a je blízko letiště. To ale znamená, že tam jsou domy o dost dražší, než jinde v podobné vzdálenosti. Moc možností není. Potřebujeme městečko na trati do Londýna a pokud ne ve Flitwicku, tak někde poblíž, abych mohla dojíždět i nadále do kostela a fotografického klubu. Začínáme chodit po prohlídkách (je to takové de ja vu, zase se v období příprav na státnice rozhodujeme o našem novém bydlišti). Ale není to jednoduché. Chodíme například do domů nové výstavby, kde však není zavedený plyn, takže topení je pouze elektrické, navštěvujeme nemovitosti s podivným rozvržením, kdy například vkročíte přímo z ulice do obýváku a prakticky všechny ty nemovitosti mají společný jmenovatel: jsou malé. Tak malé, jako tady v Anglii domky bývají. Jenomže my jsme z Čech a máme představu rodinného domu, který bude mít více, než tři pokoje, malou kuchyň a venku dvoreček. 

To, že hledání z Flitwicku budeme muset rozšířit i do jiných koutů jsme si uvědomili ve chvíli, kdy v našem dočasném bydlišti navštěvujeme samé domečky právě se dvěma ložnicemi za cenu, za kterou by se jinde dal pořídit domek se třemi ložnicemi a větším půdorysem. Rozšiřujeme tedy oblast a utváříme takový prstenec měst kolem Londýna, kam vedou přímé tratě a stále to ještě nejsou místa příliš vzdálená Flitwicku. Proces nákupu domku v Anglii není úplně jednoduchý a hlavně je velmi zdlouhavý. Také je potřeba mít velmi dobré komunikační schopnosti. A nesmírně důležitý je dobrý rozhled. Ať už v tom, co se za danou cenu kde dá koupit, tak také v hypotékách, o které bylo jasné, že nás nemine. Hned první realitní kancelář nás poslala k jejich smluvnímu finančnímu poradci. Ten s námi za hodinu probral možnosti nejvýhodnějších hypoték. Tu nejlepší nabízí banka Nationwide. Když tam ovšem za měsíc přítel s požadavkem na hypotéku přišel, nedočkal se ničeho jiného, než nerudné nálady s odpovědí, že oni nedávají hypotéku lidem, kteří mají otevřený bankovní účet v Británii kratší dobu, než tři roky. A to byl i náš případ.
Chodíme po prohlídkách velkého množství domků. Zalíbí-li se nám nějaký, pak podáváme cenovou nabídku. Majitel domu si pak může mezi nabídkami vybrat. Obvykle si naplánujeme na sobotu i pět prohlídek. Úsilí po měsíci přináší ovoce. Ve vesnici Arlesey, asi třicet minut jízdy od Flitwicku, nacházíme domek, na kterém se oba dva shodneme. Je na konci slepé ulice, za okny se pasou koně a kromě ticha okolo (občas přejede vlak, ale jinak nic) vykazuje i notnou dávku soukromí, vzdušnost a na zdejší poměry tři krásně velké ložnice. Má jenom jednu nevýhodu, stojí už moc. Už je to kolem tří set tisíc liber. A to je částka, kterou bychom za patnáct let špatně spláceli. Nicméně, podáváme nabídku o deset tisíc liber nižší. To už by byl problém mnohem menší. Během prohlídky tohoto domku se navíc stane ještě jedna věc. Realitní makléřka, která nám ho ukazuje, se dozví, že již téměř tři měsíce hledám práci. A dá mi kontakt na HR manažerku v místní tiskárně, která prý nabírá lidi pořád a se kterou se osobně zná.
Od podání cenové nabídky se chvíli nic neděje. A pak zavolá paní z realitní kanceláře, že jsme vhodní kandidáti, protože nemáme žádný "chain". To je výraz pro to, že si za sebou zároveň netáhneme žádnou nemovitost, kterou musíme prodat, abychom měli na nový dům. Lidé, kteří si za sebou takový "řetěz" táhnou totiž nemohou být tak flexibilní. Makléřka volá mně, takže musím zvládnout zvýšené nároky na vyargumentování celé situace. Zvlášť, když přítel je v tu dobu v práci. Nabízí mi slevu pět tisíc, nicméně, to je pořád dost málo. Nejistě ji odpovím, že to večer prodiskutujeme s přítelem. Ona ale evidentně spěchá, takže mi nabízí, že pokud současného majitele, který také spěchá, "umluví" na naši původní nabídkovou cenu, tak zda koupi okamžitě potvrdíme. Je rázná a tlačí mě do okamžité odpovědi. Těžko se mi vykrucuje, že si alespoň potřebuju promluvit s milým. Je to už poměrně vysoký level nátlaku i těch zmíněných komunikačních dovedností. Nakonec se mi povede se na chvíli vykroutit. Zavěsím a volám přítelovi. A pak zase volám s makléřkou. Již potřetí ten den. Nabídku bereme. Ještě ten den zařizuje přítel na další den let svému taťkovi. Ten je stavební inženýr a bude nám nápomocen, abychom nekoupili něco ve špatném stavu. Aby toho nebylo málo, tak tenhle narychlo sjednaný let se uskuteční v den narozenin přítelova taťky. A hned ten následující den s ním zase odlétám do Prahy. Čas státnic se naplnil. Volám makléřce, zda je schopná sjednat na další den ještě jednu prohlídku. Po páté jí pak ještě sháním kvůli tomu, jaký energetický štítek domek má. To se neví. Když tenhle telefonovací maraton skončí, jsem jedině ráda :-).
Přítelův taťka přilítá na čas a my jej vezeme na prohlídku. Ta dopadne dobře, i přes viditelné prasklinky na pár zdech, je statika v pořádku a trámy pevné.
Je toho tolik, že ani nezvládám mít strach ze státnic. Trochu se také utěšuju. Každodenní čtyři hodiny strávené nad přípravami by snad pro odstátnicování z jednoho předmětu mohly stačit. Druhý den se naše letadlo odlepí od runwaye v Lutonu (prakticky by se už dalo říct, že je to takové naše domácí letiště) a za dvě hodiny dosedáme v Praze. Vlakem se pak přemisťuji k našim. Přespávám a beru si ponaučení, že do Opavy nesmím jet tím nejpozdějším vlakem. Expres z Opavy do Prahy (a zpět) zavedli až po mém ukončení denního studia a tohle je příhodná doba na jeho vyzkoušení. Navíc, kdyby se něco zadrhlo, mohu ještě s klidem chytit další vlaky. Vlak jede ovšem z Pardubic krásně na čas a já si užívám plynulé jízdy bez přestupů až do cíle. Tam se scházíme s kamarádkou a strávíme příjemný večer nad pár pivy a povídáním. Spát jdu včas a mnohem blíže škole, než minule. Prostě, všechno to vychází.
I ty státnice jsou mnohem menší drama. ze všech sil se držím toho, co mi zůstalo v paměti a funguje to. Poslední nedodělaný předmět dávám za "C" a se spolužáky to odcházíme zapít. Večerní cesta je pak už samozřejmě mnohem veselejší a uvolněnější. A je neskutečně těžké uvěřit tomu, že těch šestnáct měsíců, kdy jsem byla v Anglii a zároveň studovala a pracovala, je za mnou. Tyto měsíce byly snad nejtěžší v mém dosavadním životě a hodně jsem při nich zkusila já i můj přítel. Škola se stala neodmyslitelnou součástí mého myšlení a bylo velice ulevující tuto starost jednou napořád odhodit, protože jsem ji dotáhla do úspěšného cíle. Jo, připadala jsem si dobře. Vlastně si pořád připadám dobře :-). 

Díl třináctý, aneb jak jsem sekla s prací

Přestože se moje povinnosti smrskly a už se nemusím učit do školy (a zároveň se zatím nemusím učit na státnice), začíná se naplno projevovat moje frustrace z práce. Začínám mít pocit, že těm lidem, kterým pomáhám, jsem čím dál tím míň užitečná. Přestávám mít totiž náladu poslouchat, začínám být nevrlá a brzy mi dochází trpělivost. Moje hlavní klientka se navíc čím dál tím víc zhoršuje ve svém chování. V tom, které neovládne, třeba její epileptické záchvaty, se množí (v mé přítomnosti padá kvůli náhlému neočekávatelnému záchvatu ze schodů). Obtížné je to i ve věcech, nad kterými svou moc má. Začíná být na mě i kolegyni ošklivá, začíná útočit fyzicky a často vyhrožuje sebevraždou. Společně to pak s mými celkově neveselými pocity z práce tvoří výbušnou směs. Přestávám mít radost ze života. A začíná mi být jasné, že takhle to dál nejde. Proto se rozhoduji podat výpověď. A v půlce listopadu, rok po nástupu do této práce, odcházím.

Celou tu dobu od září jsem doufala, že se mi podaří najít práce v oboru, ale docházím k závěru, že prací v médiích nebo u filmu je hodně málo, je o ně velký zájem a vždycky požadují alespoň dva roky praxe. V drtivé většině případů mi ani neodpoví na můj email. Za celou tu dobu jsem mohla odepsat na desítky pozic, ale zpátky mi zavolali jenom dvakrát. S přítelem se dohodneme, že se budu učit a hledat si zároveň práci. A nejpozději po státnicích, které jsou na začátku února, začnu znovu pracovat. Mám něco našetřeno, abych nezůstala zcela závislá na partnerovi, a alespoň se v klidu naučím na státnice. A nebudu si muset brát dovolenou na strávení Vánoc s rodiči ani na předcházející dovolenou na Kanárech.

Začínám mít mnohem víc času, ale snažím se ho neproflákat. Chodím plavat, do přírody, začala jsem se účastnit fotografického klubu. Taky si samozřejmě hledám práci a začínám se zase připravovat na státnice. A ještě řeším jednu věc. To, že měla tahle práce jednu výhodu v tom, že jsme mohli využít víc volna, než osmadvacet dní a mohla jsem díky tomu dostudovat i občas vidět své rodiče, jsem již psala. Jenomže společně s touto výhodou zde byly také jisté nevýhody této práce, respektive našeho zaměstnavatele. Ten podle zákona dostával od státu peníze, aby nám je mohl vyplácet po dobu těch dvacet osm dní zákonné dovolené. Každý podnikatel v pečovatelských službách zde dostává od státní pojišťovny příplatky na platy zaměstnanců. Včetně těch za dovolenou. A musí je vyplácet. Přesto jsme naše dovolené nikdy zaplacené nedostali. Nejdřív jsem si říkala, že to nebudu řešit. Akorát to udělá zlou krev a tak. Jenomže pak jsem zjistila, že mě takhle můj zaměstnavatel ošidil o dobrých patnáct set liber. A to už je částka, která pro mě má dost velký význam. S dalšími třemi kolegy, kterým to není jedno, se nejdříve snažíme s naším bossem jednat. Ovšem to nepřináší vůbec žádný výsledek. Jeho argumenty jsou, že nám o tom při nástupu říkal, že volno nedostaneme zaplaceno (neříkal), že to tak dělají všechny pečovatelské agentury (nedělají) a navíc ještě, že se to nedá vypočítat, protože jsme pracovali na "zero hour" contract (dá se to vypočítat).

"Zero hour contract" je tady v Anglii taková lumpárna. Ve smlouvě tohoto typu je napsáno, že zaměstnavatel negarantuje zaměstnanci žádný pevný počet hodin za týdně. Jednoduše to pak dává zaměstnavateli naprosto volné ruce a v praxi to pak může znamenat, že jeden měsíc člověk vydělá čtyři sta liber (to je skutečně velmi málo) a druhý měsíc třeba osm set. Ale taky možná ne. Záleží to prostě jenom na tom, kolik práce vám zaměstnavatel dá. A nemůžete se potom samozřejmě spolehnout na žádný pevný příjem ani na to, jestli pokryjete své životní náklady.

Protože mým kolegům jde ještě o mnohem více peněz, než mně, rozhodneme se, že společně podáme na našeho bývalého zaměstnavatele žalobu. Zatímco pro mně je podávání žalob jednou velkou neznámou i v Čechách, natož pak v Anglii, pro další z mých kolegů je to už naštěstí známější proces. Nacházíme právníka a předkládáme naše pracovní smlouvy. Alespoň ti, kteří je máme, protože jedené kolegyni odmítal po celou dobu šesti měsíců, kdy tam pracovala, zaměstnavatel vydat jakoukoliv dohodu o pracovním poměru. Další dva kolegové si smlouvu těžko vymohli, ale kromě "zero hour contract" mají celou smlouvu neadekvátní a jenom na oko. Již při vystavování jim náš boss řekl, že je to vlastně smlouva pro prodavače u fish and chips.

S právníkem domlouváme postup žaloby. Nejdříve mu musíme poslat termíny našich dovolených k proplacení, podložit to výplatními páskami, kde je napsáno, kdy jsme pracovali a kolik jsme za práci dostali. Pak právník začne vyjednávání s právníkem našeho bývalého zaměstnavatele. Zdá-li se vám, že z toho kouká hodně úředničiny, máte pravdu. Naše žaloba je v jednání už čtyři měsíce a nikam se neposunula. Jak by mohla, když na každou jedinou reakci na zaslaný dopis má každý právník měsíc na zareagování. Jo a taky jsem zapomněla zmínit cenu. Byli jsme čtyři a každý jsme zaplatili sumu čtyři sta liber.

Po týdnu stráveném jako nezaměstnaná se dočítám, že se musím nahlásit na zdejší úřad práce (Jobs centrum). To nejbližší je v Bedfordu, asi patnáct minut vlakem. Objednávám si schůzku. Cítím se na ní trochu méněcenná, ale úřednice je velmi milá. V praxi to funguje tak, že mě vybavili množstvím papírů. Nejdříve řekli, že budu moci dostávat příspěvky v nezaměstnanosti, ale pak se zjistilo, že jsem zde nepracovala v kuse dva roky a můj přítel má dostatečný příjem na to, abychom se neocitli v hmotné nouzi. Takže jsem nic nedostala. A právě proto byl můj režim volnější a pokud bych nechtěla, nemusela bych tam každých 14 dní docházet. Nicméně, nabídli mi pomoc se sepsáním motivačního dopisu, ukázali mi státní webovou stránku, která združuje několik serverů s pracovními pozicemi. V praxi se pak sice opravdu ukázalo, že práci v mém oboru se takto sehnat nepodaří, nicméně alespoň jsem byla zaregistrovaná. Pokud bych příspěvky dostávala, vyžadoval by ode mne stát mnohem větší aktivitu. Musela bych každý den strávit určitý čas hledáním ptáce a také bych si musela zapisovat, co přesně jsem dělala a jaký to mělo vývoj. Stát se pak naopak v podobě úřednice za přepážkou snaží v hledání pomoci a nějaké práce nadhodit, ale mně to moc nepomohlo. Na tento úřad práce jsem šla nakonec pouze dvakrát.

Na týdenní návštěvu přijíždí ségra a krátce po jejím odjezdu už balíme na Kanáry. Tam nás čeká týdenní dovolená. Pět dní na ostrově Gran Canaria, dva na Teneriffe a potom přes Řím, kde jednu noc přespíme, do Prahy. Dovolená zní slibně. A dobrodružně, protože se musíme zabalit jen do malého příručního zavazadla pro teplotní rozmezí plus dvacet pět až minus jeden stupeň. Na Kanárech podnikneme pár výborných výšlapů, ochutnáme skvělou kuchyni i jídlo.

Kanáry

Přelet mezi ostrovy je vrtulovým letadlem. To se klepe, jak kdyby s námi mělo spadnout (v létání jsem už poměrně zběhlá, ale takové turbulence jsem ještě nikdy předtím ani potom nezažila). Na Teneriffe se pak rozhodneme podívat se na nejvyšší horu Španělska Pico Del Teide, která měří skoro čtyři tisíce metrů. A jezdí na ni jednou denně autobus, respektive k dolní stanici lanovky, která na horu vede. Na ostrov přilítáme předchozího dne poměrně pozdě (ano, je to to "slavné" letiště, na kterém se stala největší letecká katastrofa) a ráno autobus nestihneme. Protože se však tak jako tak potřebujeme dostat z jedné strany ostrova na druhou (do Los Cristianos) a uprostřed leží Pico Del Teide, zdá se, že tak horu stejně nemineme. Jenomže jedinou možností, jak se dostat k dolní stanici lanovky, odkud pak jede autobus do Los Cristianos, je objednat si taxík. A tak se velmi snobsky hodinu vezeme v mercedesu až k lanovce. Taková lanovka je také dost drahá, ale když už jsme tam, tak si kupujeme lístky nahoru. Převýšení překonává obrovské, 1200 metrů za deset minut. Však tam také křižují pouze dvě kabiny. Nahoře je krásně, zima a znatelně hůř se dýchá.

Pico Del Teide

Horní stanice lanovky není úplně na vrcholu. Tam se dá dostat jedině pěšky, ale je třeba tento pochod zarezervovat předem. Vlastně mi ale ani nevadí, že výšlap zarezervovaný nemáme, protože se nesmírně zadýchávám. Oldlovíme zde naši nejvýše položenou kešku a zase se necháme svézt dolů. Další den v Říme podnikneme noční procházku centrem. Vidět koloseum neobklopené turisty a navíc ještě s vánočním stromečkem je zážitek. Další den pak s těmi příručními zavazadly obejdeme všechny hlavní památky Říma a večer odletíme do Čech, kde si užijeme Vánoce každý se svými příbuznými.

Pokračování příště :-)