Tím, že byl náš nový byt moc pěkný, jsem končila minule. Byl prosinec a v takovém holobytě (jak jsem už zmiňovala, vlastnili jsme pouze postel, komodu a stolek, plus kuchyň) jsme se chystali žít tři týdny. Chyběla nám třeba žehlička a žehlící prkno, takže jsme museli mít baterii vypraného a vyžehleného prádla ještě z apartmánu.
Měli jsme první stálejší adresu, takže nastal čas si zařídit podstatné věci, jako například účet. To se ukázalo jako nadlidský úkon. Na to, abych se tady dožádala založení bankovního účtu, jsem musela obejít neuvěřitelných osm finančních ústavů a bank (srovnejte prosím s rychlostí a jednoduchostí zakládání účtů v ČR!). O celém procesu se nebudu detailně rozepisovat, nicméně pár poznatků zmíním.
Jako nejzásadnější problém se při zakládání účtu ukázala neexistence občanek, jako v Čechách. Možná nadáváte na dlouhé čekací a vyřizovací lhůty na úřadech (ovšem jednou za X let), ale výměnou za to český občan získá kartičku, která poslouží k množství věcí. Od nakupování alkoholu až po uzavírání složitých smluv anebo při cestování po Evropě. Je to opravdu dobrá věc. V Anglii to nahrazují při těch zásadnějších operacích pasem, řidičským průkazem a ještě "Proof of address". To je potvrzení o tom, že na adrese bydlíte. Pokud vám například na adresu zašlou vyúčtování energií anebo domovní daně (council tax), je to přesně to, co musíte přinést. Ale musí to být ověřený odesílatel (například od mobilního operátora by už ve většině případů dopis nestačil), nejlépe tedy instituce, které se starají o vodu, elektřinu, atp. Je to docela složité (nejvíc asi ve chvíli, kdy jste v Anglii krátce, potřebujete si například zařídit účet, ale ještě vám žádný relevantní Proof of address nepřišel). Tohle tedy byl problém číslo jedna při zakládání účtu.
Nedařil se mi otevřít proto, že například smlouvu na naše nové bydlení, kde jsem tu adresu měla, banka nerespektovala. Anebo, že jsem neměla proof of address předešlého bydliště (když to byly apartmány a platil to za nás zaměstnavatel, takže jsme žádný nedostali. Nestačil jim ani výpis z rejstříku trestů, což je velmi cenný dokument, který jsem měla. Prostě chtěli účet za vodu...). Také občas chtěli dokumenty, které by podle jejich vlastních stránek na internetu vůbec chtít neměli (například potvrzení od zaměstnavatele. Přitom u té samé banky ovšem na druhé straně Londýna žádné takové potvrzení předtím nechtěli). U bank, které nemají pobočky a fungují pouze přes internet, jsem také neprošla, i když jsem podala všechny potřebné dokumenty (které požadovaly) a navíc se neobtěžovaly ani napsat důvod neúspěchu. V dalších finančních ústavech mi nebyli schopni založit účet hned, ale nutně bylo potřeba smluvit schůzku s poradcem, která ovšem mohla být nejdřív za tři dny, kdy jsem už zase byla v práci, a tak dále. Asi nemusím vypisovat, jak naštvaná jsem byla a kolik energie mě to stálo. Abych to zakončila pozitivně, tak se nakonec objevila banka, která mi založila účet hned, s úsměvem na rtech a bez zbytečných požadavků (pouze s proof of address a pasem). Pokud si tedy budete chtít založit v Anglii účet a budete ve stejné situaci, jako já, zvolte prosím Natwest. Jako tečku snad jenom dodám, že po roce, kdy se najednou ukázalo, že jsem bezproblémový zákazník (podle informací, které moje banka sdílí), mi najednou nemá problém založit spořící účet či kreditní kartu každá banka a mohou se "přetrhnout" v nabízení nejvýhodnějších sazeb.
Chtěla jsem si také změnit tarif. Zašla jsem tedy k operátorovi do pobočky a očekávala rychlý proces, jako v Čechách (kde to tedy vůbec obvykle jde udělat přes internet dvěma kliknutími). V pobočce u operátora (je to jeden z největších operátorů v UK!) jsem strávila neuvěřitelné dvě hodiny a přesto mi ani pak nebyl tarif změněn! Řekli mi, že na SIMkartu s mým číslem (které samozřejmě už měli všichni v práci) nedovedou nový tarif nastavit a že mi dají novou sim kartu (s novým číslem samozřejmě), kde můj tarif bude (tu jsem dostala za ty dvě hodiny). Nadále byli velmi překvapení faktem, že bych si svoje původní číslo chtěla uchovat a sdělili mi, že to mohu udělat dodatečně přes jejich call centrum. Informovala jsem tedy všechny kolegy a svého zaměstnavatele, že mám nové číslo, ale budu ho mít asi jenom týden (což se trochu blbě vysvětluje, abyste nevypadali, že jste spadli na hlavu). Pak volám do call centra. Hovor trvá půl hodiny, plných deset minut se "probíjím" přes všechny roboty a automatické volby skrz stisk požadovaného čísla na telefonu. Potřebovala jsem mluvit s operátorem, ale dostat se k němu bylo neskutečně složité. Operátor mě ujistí, že mi na novou SIM kartu převedou staré číslo, ale bude to týden trvat. Po týdnu se ovšem nic nestane. Volám tedy znova, znova se snažím skrz volby na klávesnici dostat co nejrychleji k živému operátorovi (znova mi to trvá deset minut). Omlouvají se a za další týden to již bude stoprocentně převedeno. Musím tedy zase informovat všechny své kolegy a svého zaměstnavatele, že ještě týden mají používat nové číslo a pak zase staré. Nic moc příjemného. Za týden se už zprávy a hovory z mého telefonu ohlašují pod mým starým číslem. Sláva! Jenom drobnost zůstala, nemohu se doteď přihlásit k internetovému účtu svého telefonního čísla, neboť na stránkách jim nesedí číslo SIM karty s číslem, které používá (a nedá se to moc nijak obejít). Tak to jen takový pozůstatek.
Jako vzorný student jsem kromě zápočtů a začínajícího střihu svého filmu chtěla také začít pracovat na bakalářské práci. Co mě předtím ale nenapadlo byl fakt, že jsem se nemohla dostat k žádné odborné literatuře, kterou si diplomant obvykle půjčí v knihovně (ať už obecní či spíše univerzitní). V zahraničí ovšem přístup k takové literatuře vůbec nemá a ke stažení na internetu také ve většině případů není. To mě trochu zaskočilo (jakkoliv se to zdá samozřejmé, tak mě to předtím nenapadlo). Nakonec jsem to musela vyřešit zakoupením alespoň té nejpodstatnější knihy v angličtině a "přelouskat" ji.
Prosinec byl pro mě poměrně hektický (ostatně jako potom ještě další rok o kterém se také chystám napsat). Společně se školou (film, bakalářka, zápočťáky) jsem se také snažila zlepšovat v práci a v angličtině. Začátky byly velmi perné (to byly takové ty pocity, kdy si člověk dopředu připravoval větu. Když to párkrát neudělal, tak ji obvykle sebevědomě začal a pak nevěděl, jak ji dokončit. Nicméně začalo se to pomalu ale jistě zlepšovat, což také samozřejmě přinášelo radost). Aby toho nebylo málo, tak směrem k práci se dojíždění protáhlo z nového bydliště na rovnou hodinu (ano, stále těmi přecpanými metry). Pravidelně jsem vstávala v šest a vracela se po deváté večer. Tak mi ten den zaměstnavatel rozplánoval klienty. Ale obvykle jsem neměla "odpracováno" víc, než pět, šest hodin, protože prodlevy mezi klienty se neplatily. Před Vánocemi jsem se začala denně starat o klientku, která byla v posledním stádiu rakoviny a umírala (dožívala poslední měsíc). Na takovou "dardu" (protože je to poměrně psychicky náročné) mě nikdo neproškolil (prostě jsem do toho skočila rovnýma nohama). Navíc jsem tam s ní zůstávala denně dohromady kolem tří hodin sama a pokud se jí začalo například najednou dělat nevolno, či to začalo být vážné, musela jsem být natolik pohotová, abych zvládala komunikovat s ní (když jí bylo špatně velmi klesala její srozumitelnost a přitom bylo potřeba okamžitě jednat) i s rodinnou pomocí přes telefon. Po takto náročných dnech jsem chodila domů vždycky velmi vyčerpaná.
Příteli se naopak vedlo velmi snově, což s mýma trablema velmi kontrastovalo. Před Vánocemi uspořádal jeho zaměstnavatel každoroční velkou párty v obrovském divadle pro všechny zaměstnance a jejich doprovod. Zúčastnila jsem se tedy také. Účinek byl dokonalý. Právě jsem prožila jeden z nejtěžších dnů u umírající paní a večer jsem se měla veselit s hrající kapelou, rozjásanými zaměstnanci (kteří právě dostali od své společnosti nákladné každoroční vánoční dárky), s neomezeným a bezplatným přídělem všeho druhu pití i jídla. Musím se přiznat, že abych tento rozdíl zvládla překonat, musela jsem si dát dva panáky.
Přesto, "se to" před těmi Vánocemi nějak zvládlo (i když jsem kvůli nedostatku času šla nakupovat dárky až 22. 12. večer, den před odletem). Na Vánoce jsme do Čech odlítali oba dva (i když přítel o tři dny později, 25., kdy v Londýně nejezdí vůbec žádná hromadná doprava, protože je státní svátek. Celé město je ochromeno a při cestě na letiště se potom nedalo dělat vůbec nic jiného, než si objednat taxi). Vánoce jsem potom strávila pokojně s rodiči a širším příbuzenstvem. Čas návratu do Anglie měl být první den roku 2015, ale o tom příště :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat