Díl devátý, starosti (a jedna radost :-) )

Po odmlce ve vyprávění svého příběhu se k němu zase vracím. Zbývaly asi dva měsíce do státnic a já soustředila svojí energii téměř pouze k věcem, které se s ukončením školy pojily. Prakticky zároveň jsem dodělávala bakalářku a se střihačem jsme ladili poslední detaily filmu. Jenomže to ladění těch detailů bylo na dlouhé hodiny a dopisování bakalářky se zase neslo ve velmi dobrodružném stylu. Můj konzultant se mnou již čtyři měsíce vůbec nekomunikoval a já, která jsem psala bakalářku poprvé v životě, jsem sama musela v tom minimu času, který zbýval, vymýšlet, jak by ta práce asi měla vypadat a co jí chybí. Jednoduše jsem si obvyklou konzultantovu pomoc diplomantovi snažila suplovat sama. To v praxi vypadalo tak, že jsem si vytyčila strategii. Řekla jsem si, že budu-li na sebe při psaní velmi přísná a zároveň se budu držet všech stručných pouček ke psaní dlouhých prací, které jsem za ty tři roky na vysoké vyslechla, tak by ta práce snad měla projít. I když třeba se sníženou známkou. Při psaní jsem se skutečně neměla moc čeho držet a ta nejistota byla ubíjející. Má práce de facto před odevzdáním prošla pouze jedinou učitelskou kontrolou, a to u jedné paní docentky, kterou jsem o to požádala zcela mimo její povinnost. Ta práci skutečně alespoň v rychlosti prošla a poslala mi k ní pár cenných rad. Ovšem to bylo čtrnáct dní před jejím odevzdání, kdy byla bakalářka ještě ve velmi rozepsaném stavu. Jinak jsem se spoléhala na neodbornou, avšak jedinou a pro mě velmi důležitou, pomoc přítele a mamky. Do toho jsem samozřejmě dále pokračovala v práci, i když jsem ji omezila. Pracovala jsem přibližně na poloviční úvazek.

K tomu veškerého shonu se navíc s přítelem definitivně rozhodujeme: v Londýně už nemůžeme zůstat, příroda nám neskutečně moc chybí. Tak jsme se začali porozhlížet po nějakém novém domově mimo hlavní město. Existují servery, kde se dá dohledat výhodnost lokalit okolo Londýna k bydlení. Ty porovnávají ceny nájmů/kupní ceny, ceny dopravy do Londýna, zázemí v místě (školy, školky, zdravotní střediska,...), a tak dále. Přítel všechny tyto informace velmi pečlivě prostudoval a nakonec z toho vítězně vyšla oblast severně od Londýna v kraji Bedfordshire. Začali jsme tedy tyto lokality (zejména ty na přímých tratích a dálnicích do hlavního města) sledovat a porovnávat je. Rozhodli jsme se, že do tří měsíců, tedy do konce srpna, prostě budeme bydlet někde na vesnici, nebo v maloměstě.

K takovému bydlení mimo Londýn je však potřeba ještě jedna důležitá věc: vlastní auto. Jeho nákup probíhal velmi specificky.

Přítel se jednu slunečnou neděli rozhodl, že právě dnes auto pořídí. Dovolit jsme si mohli tehdy samozřejmě pouze ojeté a nejjednodušší možností je si ho prostě přes Ebay.co.uk vydražit. Aut se na tomto serveru prodává mnoho a díky celkově novému vozovému parků Britů, se dají sehnat auta v dobré kondici za poměrně dobrou cenu. V jednu hodinu odpoledne tedy přítel začíná dražit. Nejdříve sedíme u počítače oba dva a u každého vozu, kam přihazujeme svoji částku, zkoumáme detailní informace a bavíme se spolu o našich preferovaných značkách vozů. Děláme to všechno velmi sofistikovaně, nicméně zjišťujeme, že ve světě Ebaye jsme neskutečně pomalí. Když jsme přihodili v poslední minutě, někdo nás přehodil v poslední vteřině. Vůbec se nám nedařilo jakékoliv auto vydražit. V posledních chvílích dražby auta se o něj totiž začalo přetahovat i šest, sedm kupců a příhozy se odehrávaly v příšerně rychlém sledu. Tak jsme auto dražili po tři hodiny a stále jsme neměli štěstí. Po tak dlouhé době jsem to už nevydržela a rezignovala s tím, že mi je už úplně jedno, co za auto přítel koupí. I on přestal již tak detailně zkoumat o každém vozu veškeré informace a začal přihazovat rychleji. Ale když slíbil, že dnes pořídí auto, tak to znamenalo jediné: dnes pořídí auto. Tečka. Asi po šesti hodinách dražení, někdy kolem sedmé večerní, se to skutečně podaří. A kupujeme fialového Mercedesa třídy A. Přítel má můj obdiv.

Po týdnu od oficiální koupi na internetu nastal čas i na koupi a předání auta v praxi. A to pro mě znamenalo si pro našeho nového člena rodiny dojet za Londýn vlakem. Od začátku jsem z toho měla strach. Auto jsem ještě nepřebírala, a i když jsem si našla podrobný návod, jak i laik může poznat, že nekupuje dobře, byla jsem neskutečně vyklepaná. Přítel mi alespoň velmi zpříjemnil cestu, když mi koupil nejdřív taxi na nádraží a pak i lístek do první třídy. Vlak odjížděl z nádraží Clapham Junction. To pro mě byla taky trochu výzva, protože to je jedno z největších a nejrušnějších nádraží v Evropě. Má sedmnáct nástupišť a během hodiny skrz něj projede až stoosmdesát vlaků. Takže jsem skutečně měla trochu strach, abych našla to pravé nástupiště a chytla ten správný vlak. Ale povedlo se to. Cesta trvala kolem dvou hodin a v první třídě uběhla pěkně, i když jsem nedostala proklamovaný čaj zadarmo, protože ho prostě nikde ve vlaku nevydávali, natož donášeli až k sedačce. Poměrně rychle nacházím, kde bydlí paní, která meďoura prodává. Vyplňujeme technický průkaz, kam se napíše adresa nového majitele a zašle se státnímu aparátu. Ten pak na novou adresu pošle nový technický průkaz. Při obhlídce auta se snažím, podle toho návodu pro blbečky, trochu zmatečně kontrolovat vše, co by mělo být v pořádku. Když si myslím, že jsem to zkontrolovala, nastupuje zkušební jízda. Všechno se zdá v pořádku, takže v hotovosti platím přibližně šestsetšedesát liber a auto je naše. Když je transakce dokončena, uleví se mi a hned si taky vzpomínám, co všechno jsem zapomněla předtím zkontrolovat. Je toho dost, radši to ale nenapravuju, abych si nepřivodila nějaký šok. Než vyjedu, je potřeba zaplatit povinné ručení a daň z auta. Zvláště s tím ručením si pak užijeme.

V Anglii se vystavuje nikoliv na auto, nýbrž na řidiče, kteří s daným autem jezdí. Zapínám přenosný internet a s přítelem v Londýně se na dálku pokoušíme ručení koupit. Srovnáváme ceny a snažíme se najít něco přijatelného. V tom všem srovnávání zjišťujeme, že se ceny těch ručení velmi liší, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se neměnily ceny toho jednoho a samého ručení u stejného dodavatele pokaždé, když se daná stránka s výpisem povinných ručení zaktualizovala. Skutečně to vypadalo tak, že v jednu chvíli stálo jedno konkrétní pojištění šest set liber na rok a za pět sekund po aktualizaci stránky již osmset, po dalším "odentrování" zase cena stoupla, nebo klesla a tak to šlo pořád dál. Ten systém jsme se po telefonu snažili pochopit asi hodinu a půl. Marně. Usoudili jsme tedy, že to mají na nějakém "loterijním" základu a "odentrováváme" se prostě k té co nejnižší ceně. Fakt cirkus. Nakonec se nám vozidlo podaří na nás dva pojistit. Další půl hodinu pak na dálku řešíme daň. Ta už jde poměrně rychle, protože její cena je naštěstí pořád stejná. Platíme dalších 250 liber, dostáváme se tedy rázem na vyšší cenu, než za kolik jsme vozidlo koupili, ale je provozuschopné (stojí za zdůraznění, že pokud někdo nemá ihned po koupi auta k ruce internet, tak ručení ani daň nemůže zaplatit a tudíž vyjet!). Vyjíždím směr Londýn, za volantem tu sedím teprve potřetí a hned už ve vlastním autě. Moje cesta je vylepšená faktem, že navigace na telefonu není kam v autě připnout, a tak mi nezbývá, než ji pouze poslouchat bez zrakové opory. Překvapivě ovšem dojedu jenom s krátkou zajížďkou. Před vyjetím jsem si také velmi nezodpovědně nenašla nejvyšší povolené rychlosti na zdejších komunikacích. Ty se naštěstí dají poměrně rychle odhadnout od ostatních aut. Na dálnici je to 70 mil v hodině (asi 112 km/h), mimo obce 60 mil (96 km/h) a v obcích 30 mil za hodinu (48 km/h).

Má první cesta ovšem nevedla domů, nýbrž na úřad, kde jsem potřebovala vyřídit dlouhodobé povolení pro parkování před domem. To se mi povedlo, ale úplně bez problémů to nebylo. Našla jsem si, že roční povolenka stojí devadesát liber. Ale to pouze ve chvíli, kdy máte technický průkaz vozidla již přepsaný na sebe. Pokud ne, a to byl i můj případ, pak se platilo ještě o třicet liber víc. Navíc se tam pak ještě již s převedeným technickým průkazem muselo naklusat, aby si to ofotili (ale peníze samozřejmě nevrátí). Kdo by nerýžoval, když to jde, že jo?

Na návštěvu k nám přijíždí přítelova ségra, babička i strejda. Bylo to velmi milé. Škoda jen, že si z návštěvy nepamatuju více, než asi dvě v rychlosti strávené společné chvíle. Jinak jsem byla neustále zavřená v pokoji a hlavně pracovala na bakalářce. Anebo jsme se střihačem ladili hodiny absolventský film, nebo jsem byla v práci. Dva dny před odevzdáním práce strávíme s přítelem až do hluboké noci u počítače a formátujeme text. Daří se nám najít ještě jednoho neodborného dobrovolníka na kontrolu gramatických chyb, přítelovu ségru. Pak odklikneme tlačítko a elektronická verze, jenž musela být odevzdaná v přesném termínu jakožto předvoj té tištěné, se odesílá. Záhy na to, na začátku července, odlétám do Čech oddechnout si od stresů předcházejících a nabrat síly na stresy přicházející, učení se na státnice. A taky odesílám tištěnou verzi své bakalářské práce.

Po celou tu dobu, kdy jsem se prala se svými povinnostmi, měl můj přítel na bedrech jednu příjemnou záležitost a to objíždění a prohlížení domečků za Londýnem, abychom si mohli vybrat nějaký do pronájmu. Já jsem žel neměla na objíždění vůbec čas, takže jsem mu vybírání s důvěrou a láskou svěřila do jeho rukou.

Ačkoliv ne vždy to bylo objíždění pouze příjemné. Stalo se mu, že odjel na prohlídku tří předem domluvených domků. Našel si, že na dálnici je zácpa a vyrazil s předstihem. Jenomže zácpa se ještě zvětšila a on tam na tři hodiny uvíznul bez jakékoliv možnosti se pohnout. Prohlídky zmeškal a ještě si hodně zajel...

Vracím se z Čech a nastoluji si pevný učící harmonogram. Žádná chvilku nemohla zůstat nezaplněna. Nastaly ty chvíle neustálého sezení nad počítačem, které jsou na popis strašně nudné, přestože se prožívají neskutečně krušně. To několikaměsíční vypnutí všech sil na to, abych to všechno zvládla, se začíná projevovat poměrně závažnými vedlejšími příznaky. Jsem většinu času smutná, depresivní, demotivovaná, utahaná, nebo mrzutá. A chudák přítel byl první a jediný na ráně. Oba dva si už strašně moc přejeme, aby to bylo za mnou/námi.

I v práci je to občas zajímavé. Kromě vypětí sil u všech ostatních klientů zažívám nejvíce nečekaných zážitků se svou mladou klientkou. Ta se dostává do nemocnice. Rodiče mi sdělí, že tam musím s ní a já až po cestě informuji kancelář svého zaměstnavatele, kam že to jedu. Ti prohlašují, že toto po mě rodina nemůže chtít, nicméně, než se nadějí, já jsem s klientkou na urgentním příjmu nemocnice sama a rodiče odjíždějí. To je asi šest hodin večer. Pokyn na rozloučenou od nich zněl: "zůstaňte tady s ní do desíti do večera, my vás pak vystřídáme". Jak prosté a jednoduché. Pro ně. Pro mě naopak poměrně náročné. S klientkou jsem byla toho dne již od rána a byla jsem už hodně unavená. Nyní jsem však musela vynaložit ještě mnohem větší množství sil na to, abychom obě dvě neznámou situaci zvládly. Neustále hlídat, vymýšlet konverzaci, zjišťovat od lékařů, co se děje, komunikovat s rodinou i se zaměstnavatelem. V deset podle dohody opouštím nemocnici. Klientka tam zůstává sama, přestože mi její rodiče už hodinu volají a ujišťují mne, že už jsou na cestě. Cesta trvá patnáct minut... Klientky mi bylo líto. Původně jsem do práce přijela autem, ale jsem v takovém stavu, že odjíždím domů metrem. A abych nezapomněla: do toho vesele dlabu antibiotika. Vrátil se mi zánět močových cest a doléčuji ho, po třech dnech doma, za pochodu.

Pokračování příště :-)

To je náš oř :-)

Bonusový tripreportový díl: Jak jsme zdolávali Ben Nevis

Jelikož jsme teďka měli s přítelem dost práce na vlastním domečku, porušila jsem železnou pravidelnost v publikování svých příspěvků jednou přibližně za osm dní. Chystám se to zase napravit a jako omluvu nabízím bonusový díl s čerstvými zážitky, které se nám přihodily při výletu na nejvyšší horu (kopec) UK, Ben Nevis (1345 m.n.m.). Věřím, že to bude stát za počtení :-).

Speciálně Anglie nemá příliš mnoho státních svátků. Jenom osm. Ani se moc nezabývali tím, k jakým událostem je přiřadit a tak jsou to prostě "bank holidays", které se konají jednou za čas a basta. Alespoň nějakou náhradou za tak malý počet státních svátků je fakt, že vyjde-li svátek na víkend, je automaticky přeložen na pátek anebo pondělí.

Státní svátek vázající se k jaru, 2.5., připadal tedy na pondělí. Protože jsme cestovatelé a dobrodruhové, nemohli jsme ho samozřejmě nechat volný. Již v únoru jsme ho zaplnili myšlenkou výšlapu na Ben Nevis. Vymysleli jsme i způsob dopravy a rozhodli se z i ekonomického hlediska pro nejjednodušší variantu. Zakoupili jsme jízdenky na noční vlak, Caledonian Sleeper, z nádraží London Euston do jeho nejvzdálenějšího (po cestě se dělí) cíle: Fort William. To je městečko s ideálním výchozím bodem pro výstup. A další noc ze soboty na neděli jsme zajistili v horské chatě v údolí pod vrcholem. Program byl naplánovaný, jízdenky koupené, takže jsme to do doby odjezdu "odložili k ledu".

Dva dny před pátečním odjezdem vlaku jsem se chtěla jenom ujistit, zda na Ben Nevisu bude svítit sluníčko anebo pršet. A ono ouha, předpověď počasí ukazovala nekompromisně mínus devět stupňů celsia. A sníh. Do té doby jsem si samozřejmě naivně myslela, že když je to nižší než Sněžka, tak to nebude žádný drama. To, že Sněžka stojí na krapet jiné rovnoběžce mi nějak nedošlo. 

Začala jsem se docela obávat. Na podobné projekty nemáme žádné vybavení a co teprve laviny a průrvy kdyby tam byly? Přítel mě uklidňuje, že nic takového se rozhodně dít nebude, takže přijímám za své, že jsem možná zbytečně moc paranoidní. 

V pátek se po práci balím do batohu, na chvíli dávám spánkem odpočinout zmoženému tělu po náročném týdnu a vyrážím na vlak. Je to přes celou vesnici a ta je tady pěkně dlouhá. 

Pro zajímavost zmíním, že Angličané nazývají obce trochu jinak. My bydlíme stále ve vesnici, přestože má téměř pět tisíc obyvatel. Naopak místa, která se v Čechách nazývají vesnicemi se tady označují pojmem "Hamlet", tedy v překladu spíše osada. 

Po více než půl hodině se dostávám na nádraží. Už na cestě jsem se začínala bát, že mi vlak ujede a přidala jsem do kroku. Na nástupišti zjišťuji, že zbytečně, protože má vlak pět minut zpoždění (nemyslete si, že jenom v Čechách se stává, že mají vlaky kolikrát i velké zpoždění. Také v Anglii je běžné zpoždění okolo deseti minut a nijak výjimečný není ani půl hodinový odklad odjezdu).

Mezitím přítel píše, že se díval na lavinové nebezpečí na Ben Nevisu a že tam opravdu existuje, i když nijak hrozivé. Také je prý Ben Nevis na své špičce zabalen do tlusté sněhové šály. Z těchto informací sálá respekt i pro něho, takže usuzujeme, že se na vrchol nejspíše nedostaneme a ohledně našeho zdolání tohoto vrcholu prostě uvidíme podle situace, kam až bude možné vyjít.

Mířím na Kings Cross odkud se pěšky za deset minut dostávám na nádraží Euston. Tam se scházíme s přítelem. Před "naloděním" do našeho nočního expresu stíháme ještě malou večeři a na dobrou noc ji zapíjíme lehkým bílým vínem. Po deváté večerní nastupujeme do strašně dlouhého vlaku. Koupili jsme levnější jízdenky pouze na sezení, přestože vlak má hlášený příjezd do Fort William až druhý den v deset dopoledne. Sedačky mají být ale pohodlné a dostatečně široké, takže jsme si řekli, že nebudeme žádní hogo fogo a zvládneme to v sedě. 

Caledonian Sleeper se chlubí atmosférou připomínající doby největší slávy parních lokomotiv. Při vstupu do vagonu se nám skutečně taková atmosféra rýsuje před očima. Kobercem je potažená podlaha i stěny, sedačky jsou téměř královské a na jejich špičce se rýsuje elegantně zastrčená místenka. Celé je to tak působivé, že sahám okamžitě po foťáku tak, jak je mým zvykem. Foťák mám, ale kartu v něm ne. Ta zůstala doma, kde jsme ji omylem nechali. Musím se tak spokojit pouze s mobilem.

Elegantní místenky

Vlak se rozjíždí a začíná nás velmi příjemně ukolébávat. Navíc jsou k dispozici slušivé klapky na oči i špunty do uší, které po použití a ve chvíli, kdy se člověk příjemně zaboří a uvelebí v sedačce, navozují docela obstojně pocit lože.

Trochu nečekaně nás ve čtyři ráno donutí rozlepit oči průvodčí, že musíme vstávat. Což není vůbec příjemné. Již při nákupu jízdenek jsme si všimli, že kupujeme dvoje na obě dvě cesty. Jednu z Londýna do Edinburghu a druhou z Edinburghu do Fort William. Protože ale nákres vlaku a schéma rozmístění sedaček vypadalo na webových stránkách pořád stejně, mysleli jsme si, že se jedná pouze o přeregistrování soupravy a nebudeme se muset hnout z místa. To byl předpoklad mylný. Museli jsme se po vlastních nohách hnout a to přesně přes celé dlouhé nástupiště podél všech těch lůžkových vagonů, kde spali lidé, co se nikam hýbat nemuseli. To mi přišlo dost nefér (s ohledem k nám, samozřejmě).

Caledonian Sleeper v Edingurghu

Expres se v Edinburghu dělil a pouze jeho půlka pokračovala naším směrem. Po pětatřiceti minutách nedospalého mžourání do kolejiště, kde se s naším vlakem pracovalo, nám přistavují další dva vagony určené k sezení. Hned ze začátku nás zarážejí dvě věci. Jednou je, že atmosféra je ta tam a na nás čeká nevytopené a daleko méně pohodlné sezení (navíc tam ani neproběhl úklid, takže po předchozích pasažérech se na nás kutálejí ze stolků plechovky). Druhou věcí je, že nově připojené vagony jsou dva, ale nám dovolí si sednout jenom do toho horšího (vagon tak ze sedmdesátých let absolutně nekorespondující s propagovanou atmosférou luxusních dálkových expresů z letáků společnosti) s odůvodněním, že ten o něco hezčí je první třída. Jsme trochu zmatení, protože do teď žádnou první třídu vlak nevezl, takže do ní nikdo neměl jízdenky a takže zůstala až do Fort William úplně prázdná. Naopak my se ve zkráceném druhém vagonu tísnili na každém centimetru, ani jedna sedačka nebyla volná. Protože jsme ale neskutečně unavení a zase velmi rychle usínající, nemáme sílu se proti nedostatkům jakkoliv bránit. Možná na to právě společnost vypravující vlak sázela.

Vagon o třídu níž jedoucí z Edingurghu (obrázek je až z cesty zpátky)

Usínáme rychle a probouzíme se do docela jiného světa. Ze tří kolejí, které nás doprovázely z Londýna ani stopa. Jedeme po jednokolejce s dechberoucím výhledem na okolní krajinu Skotska. Krajinu hor, jezer, lesů a domova množství druhů divoké zvěře pasoucí se těsně u kolejí. Nestíháme se kochat. Nádherných zasněžených vrcholků hor je okolo tratě také nepočítaně. Těm se dokonce můžeme přiblížit z vlaku víc, než se může na první pohled zdát. Mrznou nám totiž nohy.

Trocha toho kýče :)

Názvy stanic jsou i ve skotštině

Vystupujeme úplně rozlámaní ale jinak do pěkného dne. Jeden z prvních našich pohledů ve Fort William padá na supermarket velkého řetězce. Stojí u nádraží v centru města a za ním se linou kopce a ani jeden domeček. Pohled tak nevídaný ani u nás za Londýnem, natož pak v něm. Také je to možná pohled příznačný pro Skotsko, tedy pro unikátní krajinu, která je osídlena v mnohém odlišně, než v Anglii.
Na ten supermarket náš pohled vlastně nesklouzává jenom kvůli té metafoře. Musíme nutně před vyjitím sehnat tu paměťovou kartu do foťáku, protože jinak budu jako bez jedné ruky. Neucelená. Snahy o koupi obyčejného "esdéčka" se nakonec musí vyvinout hodně. Supermarket je má vyprodané, další je nemá a sportovní centrum nabízející outdoorové kamery, kam jsou tyto karty potřeba, nabízí jenom paměťovky s předem nahranými mapami do GPS. Nakonec překvapivě uspějeme v drogerii.
V poledne se vydáváme z nulové nadmořské výšky vstříc nejvyššímu bodu UK. Převýšení 1345 metrů je za odpoledne v klidu, když ho pak nemusíme ještě tentýž den scházet celý. Jenom do 700 metrů. Jen pořád máme nejasno o situaci na vrcholu. Cestou nahoru potkáváme turisty v obou směrech a  prostě z nich neumíme odhadnout, jestli je tam souvislá ledová pokrývka, na kterou jsou potřeba mačky a cepíny, které nemáme, anebo je to až na vrchol pohodlná procházka na krátké tričko a kvalitnější obuv. Do této chvíle jsme si při nejasnostech a proměnlivých názorech vzhledem k tomu, jestli jsme vybavení na úplný výstup nahoru, říkali: "počkáme a uvidíme na místě", jenomže na místě jsme pořád úplně stejně zmatení. Nezbývá, než se tomu podívat na kloub z blízka a začít výšlap. Jde to pěkně, jedinou legraci zažíváme s nafouknutým camel bagem. Říkali jsme si, že koupit perlivou vodu a nalít ji tam bude skvělý, protože perlivá je lepší, než obyčejná. Nebyl to dobrý nápad. Vak se nafoukl tak, že nešel otevřít normální cestou a museli jsme zvolit "nouzový východ" spodem. Nezkoušejte to! :-) V šestistechpadesáti metrech nad mořem je rozcestník. Jedna cesta vede k horské chatě, kde budeme přespávat, druhá na Ben Nevis. Fouká, trochu poprchává a hlavně: pořád nevíme, jestli se na vrchol dostaneme jenom s pokročilým vybavením, či naopak velmi nalehko. Dolů stále proudí lidé v obou "provedeních". Naše neustálé zmatení od počátku ohledně podmínek nás už dohání ke vtipům: "tři dny před odjezdem se zaměřují na přírodní podmínky na místě a hledají jako idioti každou informaci i tu o mírném lavinovém nebezpečí. Podle něj usoudí, že je vrchol nedostupný. Ve vlaku ale jedou lidi, co na Ben Nevis jdou a nemají lezecké vybavení. Svítá jim teda naděje, že to půjde a jsou zvědaví, jak budou ostatní turisté vypadat na úpatí. Na úpatí to pořád není jasné. Někdo je v krátkém triku, jiný s cepínem. A tak čekají do půlky cesty a ani pak to stále není jasné..."

Pod vrcholem

Povinná s Majdou :)

Výhled do údolí. Řeka dole je nulová nadmořská výška

Říkáme si, že možná bude lepší vyšlápnout Ben Nevis až ráno, že budou hezčí podmínky (začínalo dost pršet a valila se mlha), ale protože máme dobrý čas, zkoušíme udělat obhlídku terénu a vydáváme se alespoň na kousek nahoru. A když jsme už v tom šlapání jsme, nechce se nám už vracet, když to jde tak lehce. O podmínkách na vrcholu si začínáme utvářet svůj vlastní obraz. Začíná totiž přibývat sněhu. Ze začátku nic drastického. Výstupová cesta není v nijak velkém svahu (při pádu na uklouzaném sněhu bychom si neublížili) a hlavně nás drží výborné boty, jež vlastníme. Tam, kde to ostatní zvládají už jenom s trekovými holemi, aby se zapíchli do sněhu a pojistili se tak, by se nám sice taky hodily, ale jsme schopní jít bezpečně i bez nich. Sněhu přibývá a začíná být jasné, že vrchol je dost zasněžený (varianta turistů, kteří se na něj mají šanci dostat tak nakonec opravdu končí na těch s cepíny a mačkami). Ve chvíli, kdy sníh začne pokrývat i poslední zbývající kameny, které vykukují nad povrch a dávají pocit jistoty, se spustí "krupobití" zmrzlého prašného sněhu. Navíc absolutní bílo před očima vydává pro mozek zmatené signály, není o co se zachytit pohledem. I při zjištění, že po sundání našich poměrně silných brýlí, se dokážeme překvapivě orientovat lépe se nakonec rozhodujeme pro ústup. Pitomých 350 výškových metrů pod vrcholem, člověku se už promítají v hlavě ty vítězné fotky na fejsbuku, který by tam dal, ale nemá cenu riskovat.
Scházíme dolů k rozcestníku a vydáváme se k chatě. Cesta je pod severní stěnou Ben Nevisu, takže je tam zima, sníh je docela nízko a po velkých kamenech se špatně jde. Navíc stále nevidíme chatu. Pořád jsme si říkali: "Už je za rohem" a pořád nebyla. Ale nakonec samozřejmě vykoukla :-). Probili jsme se k ní a zjišťujeme, jak to tam vypadá. Z předchozí emailové komukace se správcem totiž není jasné, jestli tam budeme sami, nebo ještě s někým. Ukazuje se, že chata je až po střechu plná namakanými horolezci. Správce nám na společné pryčně uvolní rozhrnutím okolním spacáků dvě místa a praví, že je tady "plenty of room". Ale nestěžujeme si, byla to velmi útulná chata.

Sestup z Ben Nevisu

Severní stěna pod kterou jdeme k chatě

Ohříváme večeře z konzerev a koukáme, jací jsme lůzři. Okolo nás bylo tak asi dvacet udělaných chlapů, co se právě vraceli s cepíny, freeride lyžemi a každý se svým hroznem karabin na sedáku, ze svých dobrodružství, které ten den prožili. Pak se dostavila dokonce i jedna žena. A my mezi nimi, i ty pitomé trekové hole, které by náš obraz vylepšily alespoň na "skilled hikers", jsme zapomněli doma :-). Ale jinak to byla parta veselá.
Okolí Ben Nevisu je pro podobné nadšence nejlepším terénem v UK. Nic lepšího už ostrovy nenabízejí, ale zase tohle prý, podle nich, stojí pořádně za to. Jdeme brzo spát, jsme docela utahaní. V noci horskou chatou cloumá pořádný vítr, který budí ze spaní a vnáší do mysli ten lahodný pocit, jak je úžasné, že v tomhle nejsem venku, ale zalezlá v bezpečí svého spacáku mezi stěnami kamenné budovy.
Ráno se budíme do deštivého rána. Ale i ten pohled z postele přímo do nádherného údolí bez náznaku civilizace stojí za to. Balíme se a odcházíme. Máme spoustu času, jde jenom o to sestoupit zase do Fort William, i když jinou cestou. Kocháme se nádhernou přírodou a zvládáme si při tom pěkně popovídat.

Ohlédnutí za chatou 

Výhled na Fort William

Ano, i to jsme potkali. Veřejný chodník do likérky :-)

Po sestupu dostáváme chuť na teplý oběd a pivo (ano, klidně i anglický "Ale"). Projdeme městečkem, najdeme restauraci, ale nejdříve hlasujeme pro sprchu dostupnou na místním nádraží. Nenechte se zmást, tamější koupelna nabízela za tři libry krásně čisté prostředí, mýdlo, ručník i fén.
Po obědě se chceme vypravit na nedaleký a slavný Harry Potterovský viadukt, přes který místo bradavického expresu ve skutečnosti jezdí tamější jednokolejná lokálka. Má to být romantika, máme dostatek času, a tak si to míříme na nádraží. Tam ale vystřízlivíme. Vlak nejdřív značí s půlhodinových zpožděním, pak ho rovnou zapíšou jako zrušený (ano, to se tady taky stává a není to úplně vzácností, že zruší bez náhrady vlak). A tak máme po srandě a musíme na nádraží pět hodin čekat na náš Caledonian Sleeper. Přítel nám jde koupit časopis a vrací se se dvěma lahvemi Skotského piva (v anglickém množství 660ml). Je to "Ale", ale místně tradiční a s označením IPA (India Pale Ale). To dohromady dá ve výsledku nejlepší chuť piva, kterou jsem tady v UK kdy pila. Dvě lahve fungují později ve vlaku jako skvělá ukolébavka. Vlak je přistavený ve stejném sezaření, jako přijel (on vlastně ani mezitím nikam neodjel). Ale průvodčí se vyměnili. A těmhle nevadí, že si všichni sednou do té před tím zapovězené a záhadně zařazené první třídy. Tedy skoro všichni si tam sednou, my ne. Čekáme totiž, že je odtamtud vyvedou, jako před dvěma dny v Edinburghu, ale když nevyvedou, alespoň se velmi pohodlně uvelebíme v prázdném vagoně.

To skvělé pivo :)

Jsme zase vzbuzeni, ještě, že je to tentokrát už o půlnoci a ne zase ve čtyři. Také přestupujeme zase do toho pohodlného vagonu, kde se po zbytek cesty skvěle spí. Trať do Londýna se opravuje a nás ženou po jiné. I kvůli výlukám máme hlášený příjezd do Londýna až v devět, o půl hodiny později, než by měl být. Trať po které jedeme je ta, která vede za našimi okny, takže si prohlížíme náš domeček. V Londýne jsme už o půl sedmé. Dvě hodiny před včasným příjezdem. Začínáme být optimističtí, ale záhy zjistíme, že velice předčasně. To, že jsme na správné straně Londýna kousek od nádraží dvě hodiny před pravidelným příjezdem ještě totiž, jak se později ukazuje, neznamená, že skutečně přijedeme včas. Vlak zastavil, pak se zase rozjel, najel na koleje Overgroundu, což je takové vlakové MHD v Londýně, kde normálně meziměstské vlaky nejezdí, protáhli nás přes množství stanic a na druhé straně Londýna, deset kilometrů od cílového nádraží, nás odstavili a nechali přes půlhodiny stát a čekat. Pak už to bylo na vyjetí, abychom na nádraží byli skutečně v těch avizovaných devět ráno, takže se vlak dal do pohybu a úspěšně nás zase vysadil v Londýně Eustonu. Přechodem na Kings Cross a dojezdem domů pro nás výlet skončil a my měli jasno: "stálo to rozhodně za to!". :-)

Lokomotiva Caledonian Sleeper už zase v Londýně