Dva dny po úspěšných státnicích si vybírám vánoční dárek od svého milého a nechávám se v Praze zkrášlit. S kamarádkou zajdeme do čajovny a ani výtečné české točené pivo nesmí chybět. Do Anglie se zkrátka vracím s obrovskou úlevou v srdci.
Při zpátečním letu se mi stává již zmíněná historka, kdy málem zapomínám odletět, protože létání je taková rutina, že jsem si pořádně nezapamatovala ani neověřila datum letu. Když mě pak chytrý mobil upozorní, že je čas k odjezdu na letiště, nestačím se divit. Vlastně jsme to nedávno počítali a zjistilo se, že letadlem lítám více, než jezdím vlakem a autobusem i veškerou MHD.
Na letišti mě pak vítá velká kytice, za kterou se skrývá přítel. Tak taková byla oslavná tečka za mým studiem.
Doma mě nyní už čeká jediná věc: dořešit svoji práci. A společně se pak s přítelem pouštíme do peripetií koupě domu tady v Anglii. Měla jsem již diplom, ale z trhu s nabídkami práce jsem přesto frustrovaná. Za deštivých dní objíždím pracovní agentury, kde po vás chtějí vyplnit tunu papírů za účelem příležitostných brigád (a už se pak nikdy neozvali). Stálá pozice, jakákoliv, se mi hledá velmi těžko. A to je docela nálož na psychiku. Zvlášť, když si moc nevěříte. Vzdávám to a telefonuji na kontakt do tiskárny. Z dovětku realitní makléřky je mi jasné, že to nebude kdovíjaká práce. Nabírají-li pořád nové lidi, tak jim tam asi moc dlouho nevydrží. Z tiskárny mi posílají asi desetistránkový přijímací dotazník. Docela dost práce na to, co má následovat. Nicméně, ještě ten den ho vyplním a odešlu. Další týden je ticho po pěšině, a tak se zase pouštím do obepisování všech nekvalifikovaných pozic, které rodilí občané nechtějí ani v nejmenším dělat. To může posloužit jako argument na ty jejich věty, že jim imigranti berou práci. Já tady dělám nechtěnou práci a přítel zase platí nehorázné daně do státní pokladny. Z tiskárny se konečně ozývají. Dáváme si s HR manažerkou schůzku. Ze setkání vyplývá, že jde o práci ve skladě. Podepisuji spoustu dokumentů a napozítří, kdy mi je nový zaměstnavatel již schopný poskytnout bezpečnostní obuv, nastupuji. Práce je na tři směny. Já jsem upsaná na tu ode dvou odpoledne do desíti večer. Ve smlouvě mám zaručeno úplný základ toho, co zaměstnavatel musí splňovat. Půl hodiny pauza, dvacet osm dní dovolené. Přesto zjišťuji, že se tam nachází velké množství dalších zaměstnanců, kteří mají smlouvy ještě horší. Občané Rumunska, kteří tuto práci získali přes agenturu, mají k tomu ještě navíc již zmíněný "zero hour contract". Takže, když bude mít tiskárna málo práce, pošle je domů a nestará se to, z čeho vyžijí a zazáplatují vzniknuvší díry ve svém vlastním rozpočtu. Já mám alespoň zaručených čtyřicet hodin týdně.
První den své práce nazouvám bezpečnostní obuv. To jsou boty tak třikrát těžší, než normálně. Mají pevnou špičku, vyztuženou podrážku i patu a projdu tak dvacetiminutovou instruktáží, co a jak v případě požáru. Také jsou mi ukázány prostory. Tak dvacet pět metrů vysoká pracovní hala - sklad, kde pracují všichni zaměstnanci. Tu rámují další místnosti. Šatna, kde mají být ze zákona zamykací skříňky, ale nejsou, takže si nemáme nosit nic cenného. Vzduch je tam zatuchlý, stěny pošlapané, světlo nesvítí, dveře nemají kliku. Záchody. Tam jsou vysazené dveře z jednoho pantu. Instruktážní popisky jsou ve velkém množství jazyků, i ve slovenštině. Ale angličtina chybí. To svědčí dostatečně o složení zaměstnanců. Kantýna jsou čtyři holé zdi (mnohokrát také pošpiněné botami až do výšky kolen), jednoduché židle, olezlá linka s vodovodním kohoutkem, kde nikdo neví, zda-li je voda pitná. Při příchodu a odchodu se hlavně nezapomenout prokázat kódem a otiskem prstů. Pozor na náplasti, pak to nefunguje. A náplasti jsou v téhle práci každodenní zdravotní pomůckou. Pracuje se osm hodin s papírem a každý den jsem tak získala šest až deset nových řezanců. Malých, ale neustále praskajících, krvácejících a hlavně se množících, protože do druhého dne se samozřejmě nezahojily. Rukavice nebylo možné nosit, protože se pracovalo s jemnou motorikou. S těmi těžkými botami mě postavili na osm hodin ke stolu a dělalo se rutinně pořád to samé. Na druhé strany plakátů jsme připevňovali lepící pásky, osm hodin třídili a vkládali vždy patnáct volacích karet do stojánků, které vidíte v obchodě, tunou lepicích pásek jsme skládali krabice, zacházeli jsme s velkými plakáty a bannery (některé měly i osm metrů na délku a tak tři na šířku), které jsme museli umně a pouze sami zkompletovat, pak smotat, přidat ochranný papír a vložit do krabice. Na krabici se pak obvykle přilepila adresa a dodala oranžová samolepka - "urgentní". Případně "tajné, neotvírat". Spotřeba kartonu byla obrovská. Do krabice, kam by se vešlo celé balení encyklopedií, jsme například vkládali tři tenké proužky papíru do kapsiček na cenovky v supermarketech. Pak jsme krabici museli několikanásobně obmotat lepenkou. Typy prací se střídaly, ale ve výsledku se nakonec dělalo prakticky pořád to samé. Jen obrázky na plakátech a krabicích se měnily. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že za každým papírovým stojánkem v obchodu, anebo vylepeným plakátem je tolik práce, kterou někdo musí rutinně a za nízký plat oddřít, aby se ta věc pak za týden vyhodila. Od šesti do půl sedmé máme pauzu. Všichni jsou unavení, ponoření do sebe a zticha. Jen jedna Rumunka pokaždé volá celou tu půlhodinu domů. Když se zeptám paní naproti, jak dlouho zde už pracuje, odpoví, že tři roky. Nepředstavitelné.
Napadne-li vás, že to zní dost hrozně, tak musím souhlasit. U většiny prací jsem neviděla pořádný důvod toho, proč se dělají. Tolik práce a zmařeného času jen proto, aby byly ulice a obchody barevnější? Kreativita byla v té práci nulová. Prostě jsem jenom osm hodin stála, poslouchala dvě navzájem se překřikující hlasitá rádia s opakující se smyčkou písniček a dělala donekonečna tu samou práci. Nejdřív jsem se zabavila zkoumáním prostředí. Spoustu krabic, regálů, palet, kamiony přijížděly, odjížděly, vykládalo se, nakládalo, ... ale po třech dnech už mé oči nenacházely nic nového. Čas se strašně vlekl. Třikrát jsem se podívala na hodiny během jedné minuty a měla jsem pocit, že se už zastavily. Kolem nás jezdily vysokozdvižné vozíky a strašně smrděly. Manažeři, kteří na nás dohlíželi, pořád chodili okolo a nedělali vůbec nic. A kolegové byli také celí ustrnulí. Buď si nikdo s nikým nepovídal (každý měl svůj stůl daleko od ostatních) a když už, tak se opakovaly ty samé věty ("dáš mi izolepu?") a jeden "vtip", kdy si za každou izolepu, kterou jste někomu půjčili, řeknete do větru nehoráznou sumu imaginárních liber. A všichni ostatní se tomu zasmějí, i když to slyší každý den desetkrát.
Domů jezdím strašně utahaná a depresivní. Jediným světlým momentem bývá ráno, kdy si mohu přispat, udělat něco pro sebe a v klidu poobědvat, nicméně je zřejmější a zřejmější, že tohle dlouho nevydržím. Teda snažím se, ale selhávám. Prostě v téhle práci nejenže neumím najít radost, ale ani se nedokážu ubránit frustraci.
Z čeho naopak můžeme mít a máme radost je fakt, že proces kupování domku se bez problémů rozběhl. Je to tady v Anglii běh na dlouhou trať. Mnohokrát to trvá i déle, než půl roku. Schůzku u finančního poradce jsme už měli za sebou. A hypotéku nakonec nebylo těžké vybrat, protože tu nejvýhodnější nám nedali (jak jsem už psala, nemáme tady účty otevřené delší dobu, než tři roky) a druhá nejvýhodnější byla u banky HSBC, u které má přítel účet. Je to sice banka pro bohatší vrstvu obyvatel, ale byla velmi vstřícná. Pro kupování nemovitosti je nejlepší si najmout právníka. Agendy je kolem toho totiž spousta. Právník naopak nevyžaduje skoro nic a koná sám (i když mnohdy pomalu). Celý ten proces je docela složitý, nicméně hlavně se v něm banka pojišťuje, aby nevydala hypotéku na dům, který nemá hodnotu, za kterou se kupuje. Probíhá tedy odhad ceny domu bankou, pečlivě se prozkoumávají všechny bezpečnostní prvky a dělají se různé obhlídky odborníky. Přítele prověřují ze všech stran a zjišťují, zda je schopný splácet. Sám tam musí také na hodinovou schůzku. Je toho hodně, ale je to pozitivní. Nejlepší na tom je jeden prostý fakt: jde to sice pomalu, ale nad očekávání dobře. Zatím.
