Díl dvanáctý, aneb jak si pořizuji piano

Poměrně rozladěně usedám hned druhý den po návratu k počítači a začínám sepisovat odvolání pro univerzitu. Zanedlouho je hotovo, přičemž mi se vším naštěstí pomáhá přítelova ségra, která má vystudovanou administrativu. Dopis, ve kterém vyjmenovávám všechny tři již minule zméněné silné argumenty, odesílám a čekám, co se bude dít. Mezitím chodím intenzivně do práce. Prodlevy mezi klienty už teď mohu trávit v autě. A to je mnohem pohodlnější, než chodit dvě hodiny mezi uličkami v supermarketu, jen aby člověk nemusel ven do zimy. Náš motorový vůz mi poskytuje veškeré pohodlí. Alespoň pro to, co se v době čekání na dalšího klienta dá dělat. Především vybavuji našeho meďourka polštářem a spacákem. Z práce jsem bývala permanentně utahaná a další řízení hodinu ráno do Londýna a hodinu zpět situaci rozhodně nezlepšovalo. Začínalo být docela chladno, takže se ten spacák hodil. Lidé chodící po chodníku vedle auta nejsou vůbec všímaví, takže počáteční strach z toho, jak budu vypadat, se brzy vytratil. Také jsem postupně poznala mnoho vhodných míst k parkování na klidných místech, kde ani moc lidí nechodilo.

Při pohybu v Londýně s autem se skutečně velmi vyplatí disponovat chytrým telefonem a připojením k internetu. Kromě flexibilní navigace, která sleduje provoz a podle dané situace vás i za jízdy umí přesměrovat na tu nejrychlejší cestu, se vyplatí mít i aplikaci, která monitoruje parkoviště v okolí a jejich ceny. Ta se jmenuje Parkopedia a je skutečně užitečná!

Také si kupuji přenosný internet s velkým množstvím dat a když nespím, často brouzdám po internetu.

Mezitím mi v Čechách domů dochází dopis, ve kterém mě znovu přijali zpátky do školy. Hurá. Má to jediný háček: musím se dostavit k náhradnímu termínu zápisu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zneužít mamku a na koleni sepsanou plnou moc. A ani trochu mě netěší, že mamce tímto rozhodnutím zařizuji celodenní výlet Opava-zpět, nicméně je to celé pohodlnější, než si kupovat letenku do Čech. Naštěstí to alespoň dobře dopadne a jsem úspěšně zapsána.

Téměř hned po tom, co jsem začala takto intenzivně pracovat mi začalo docházet, že to nejspíše nevydržím dlouho. Práce mě začíná zmáhat čím dál tím víc. Fyzicky i psychicky. A taky se víc a víc hlásí ke slovu touha najít kvalifikovanou práci z oboru. Navíc ve mě už nějakou dobu sílí pocit, že jsem snad už dostatečně zaučená a proškolená v jazyce, abych mohla dostat práci ze svého oboru. Začínám se tedy porozhlížet po internetových stránkách nabízejících práci. Do nepřehledného bludiště těchto serverů se zamotávám čím dál tím intenzivněji. Stále však nemůžu najít nic, kde by někoho, jako jsem já, potřebovali. Nabídek, které se zobrazují, je jenom poskrovnu a všechny vyžadují již předchozí zkušenost z oboru. Přesto to zkouším a odpovídám. A narážím na svoji nesystematičnost. Taková věc se musí dělat naplno a to mi moc nejde. Jsem lajdák a nepoznamenávám si, komu a kam jsem psala, jakožto se ani nikdy neodhodlám na žádnou pobídku zavolat a snažit se nějak více angažovat. Moje snažení pak ještě navíc rozhodí jeden konkrétní moment při hledání práce. Nacházím totiž stránku, kde se zobrazuje, kolik lidí o danou pozici již zažádalo. A zjišťuji, že minimum žadatelů u každé pozice je tak patnáct, nicméně průměr žadatelů je okolo třiceti a to mě víc než demotivuje. Tak se v tom tak plácám a mé síly pro vykonávání současné práce mi neustále ubývají. Je to takové malé ale intenzivní období temna.

Mám pořád pocit, že náš anglický domov není ještě úplně domovem. Schází mu jedna podstatná věc, kterou já mít doma rozhodně musím: piano. Vyrůstala jsem s ním odmala a první reakcí na to, když přítel přišel s tím, že se možná odstěhujeme do Anglie, bylo: "ale chtěla bych tam mít vlastní piano". Nápady, jak to zařídit, jsem měla už v londýnském bytě. Avšak stěhování do osmého patra by bylo hodně složité a nesmírně drahé (do výtahu by se piano určitě nevešlo).

Někteří klienti měli piano a hrávala jsem jim. Zvláště dvě paní s alzheimerem to vždycky potěšilo. Jedna, která již byla několik let upoutána k lůžku a vlivem choroby toho nezvládala víc, než zvládne novorozenec, začala vždycky "dirigovat" do rytmu volným prstem u ruky. Další, která byla v podstatně lepší kondici, se mnou plánovala, že zajdeme někam do baru, kde mě přijmou jako klavíristu.

Potom, co jsme se ovšem přestěhovali do domečku, začala svítat reálná šance, že pořídit si vlastní nástroj by nemuselo být zase až tak složité. Pustila jsem se prohlížení nabídek na internetu. Můj rozpočet byl nastavený na investici zhruba okolo 250 - 300 liber. Jeden poměrně pěkný kousek nalézám asi hodinu cesty od nás. Musím se na něj samozřejmě zajít podívat, abych nekupovala zajíce v pytli. Ne, že bych tomu tedy nějak rozuměla, ale snažím se alespoň zjistit, že daný výrobce byl minimálně průměrný. Taky si musím na piano před koupí zahrát. A mám ještě jednu podmínku. K mému oblíbenému stylu, jazzu, musím mít i stylové piano. To znamená takové to fortelné kousky, které se vyráběly asi před sto lety. Toto moje přání tedy situaci trochu komplikuje, protože takhle stará piana váží tak dvakrát více, než ta současná. A to zase znamená najít a zaplatit více stěhovací síly.

Vyrážím se tedy podívat na piano, které nacházím. Zrovna, když sjíždím z dálnice a ocitám se na velkém kruhovém objezdu, mi však navigace promptně ohlásí: "dojeli jste do cíle". Proto kruhový objezd objedu ještě třikrát a snažím se zorientovat. Přijíždím do nejbližšího města a hledám místo k parkování. Všechna jsou buďto plná anebo placená. K volnému místu pro zaparkování, které je navíc zdarma, se dostávám až po deseti minutách ježdění kolem (a po tom, co daný kruhový objezd objedu ještě dvakrát). Vystupuji z auta a snažím se odhadnout, kde může být dům té paní, co piano prodává, tvrdí-li navigace, že stojí na kruhovém objezdu při sjezdu z dálnice. Bloudím kolem a k tomu, abych se nakonec našla mi musí posloužit navigace dvě. Paní na mě nepůsobí ani trochu sympaticky a piano je položené tak, že si k němu nelze ani sednout. Mám z toho takové rozporuplné pocity. Prodávající navíc hodně spěchá. Slíbím ji, že si to nechám projít hlavou a odjíždím zpět. Doma mi to nedá a zkouším najít ještě další piana na prodej. A jedno mi padá do oka okamžitě. Fotka je udělána nekvalitně, přesto upoutává bezezbytku moji pozornost. Dvakrát ročně laděné piano z muzikantské rodiny hledalo svého nového pána. Zajedu tam hned další volnou sobotu. A uvítala mě vřelá náruč staršího páru v důchodu. Piano samotné sídlilo v pokoji, který byl takovou zkušebnou. Historickou zkušebnou, protože všechny nástroje jsou klasické a akustické. Piano vévodí vedle violoncela. Dostávám prostor k tomu si pořádně zahrát. Ztuhlé nevytrénované prsty mají co dělat, ale uvnitř cítím, že tohle je to ono. Domlouvám se, že za týden budeme stěhovat a cestou zpátky se ještě stavuji na sluncem zalitou procházku kolem zdejšího rybníku. Anglie příliš mnoho rybníků nemá (alespoň jsem je nikde neviděla), takže je to nadmíru příjemné.

Dva obrázky z toho prosluněného dne u rybníku

V první dny dalšího týdne začínám shánět stěhováky, kteří by takové piano byli schopní nadzvednout a poponést. A nebyli moc drazí. Obvolávám jich mnoho a ceny nejsou nijak zázračné. Obvykle okolo čtyř set liber. Nakonec se mi však daří najít firmu, která takovou práci dokáže odvést se čtyřmi muži za sto dvacet liber. Z celé akce mám trochu strach, protože stěhovat piano,to je velká věc. Vlastně na těch stěhovácích úplně závisím, protože sama to odstěhovat pochopitelně nezvládnu.

Příští sobotu se sjíždíme se stěhováky u manželů, kteří piano prodávají. Nechutně prší. Z auta vyskakují tři silní muži. Čtvrtého nějak nemůžu najít. Dostává se mi odpovědi, že zjistili, že dodávka je jenom pro tři, takže jednoho muže museli nechat doma (ano, taky mě překvapilo, že nevědí, pro kolik lidí mají dodávku). Tři silní muži obestoupí hudební nástroj a snaží se ho nadzvednout. A moc jim to nejde. Paní prodávající upozorňuje udivené chlapy o tom, že tohle piano není ledajaké. Má dvojitý pancéřový rám a to se na jeho váze dost podepsalo. Tři statní mládenci oddychují a přemýšlí, jak dostat takové těžké piano do dvacet metrů vzdálené dodávky. Chvíli se zdá, že si přivolají posily, ale pak žádné nenacházejí, a tak se shodnou, že to piano prostě musí do auta dostat vlastními silami. Rovnou předesílám, že milovníci hudebních nástrojů by následující řádky neměli číst. Stěhováci tedy popadli piano, nadzvedli ho a směřovali ho velkými prosklenými dveřmi ven. Ty mají v Anglii vždy zdvihnutý práh. Přes ten jej naklonili, takže piano bylo z půlky venku a začalo na něj pršet. Pak se ho všemožně snažili dostat ven i druhou půlkou. Ale kolečka jej ne a ne přeskočit. K takovému počínání se piano vyjadřovalo nelibými zvuky a sténáním. Následoval průchod úzkou uličkou, kdy chlapíci piano nadzvedli, poponesli a zase položili, až to nezdravě skříplo. A tak to pokračovalo až k autu. Celý ten orchestr vyděšených zvuků piana ve mě vyvolával jedinou myšlenku a přání: "ať už ho konečně dostanou do auta". Paní bývalá majitelka však překvapivě neztrácí dobrou náladu a ve chvíli, kdy já v duchu lamentuju nad tím, co jsem si to vybrala za nemehla, se ona usmívá a prohlašuje, jací to jsou příjemní chlapci. Piano se nakonec daří dostat do auta a přivázat. Po více, než hodinové cestě se scházíme ve Flitwicku. Tam je třeba piano nastěhovat dovnitř znovu velice obdobnými dveřmi. Opakuje se i proces neustálého poponášení piana po pár centimetrech. Nakonec ho dostanou dovnitř a umístí na místo. Platím jim a vytíráme zablácenou podlahu. Na té nalézáme dárek: plovoucí podlahu kolečka piana intenzivně poškrábala. A tak jenom doufáme, že až se odsud jednou budeme stěhovat, tak nám to nebude připočteno k tíži. Ale jinak hned usedám a začínám hrát a to je moc fajn pocit :-)

Pokračování příště :-)

Díl jedenáctý, aneb jak mě vyhodili ze školy

Prohru u státnic vstřebávám poměrně dlouhou dobu. Ještě nikdy jsem do té chvíle neproletěla u něčeho tak významného. V hlavě se mi to všelijak mele, ale v jednom mám už ve vlaku z té nešťastné Opavy jasno: kde to nejde silou, musí to jít ještě větší silou a hned si stanovuji plán se od začátku prosince, dva měsíce předem, začít znovu na ten jediný předmět učit. A to několik hodin denně. Do té doby si dávám klid.

Neudělané státnice mi udělaly čáru přes rozpočet. V hlavě jsem už měla přibližně rozvrženo, že s čerstvě nabytým titulem si co nejdříve seženu práci u své profese. A taky pro mě konečně skončí ta neskutečně vyčerpávající zátěž, co se se mnou už deset měsíců vlekla. Prostě v poklidu odjedeme na dvě už naplánované dovolené a všechno bude růžový. 

Krátká srpnová dovolená do Norska se sice nakonec odehrála (měli jsme tam s přítelem dva roky staré resty v pochodu kolem jednoho krásného jezera). Starosti jsem ale musela v hlavě pouze odsunout, i když to bylo na pár měsíců. A s tou prací to samozřejmě taky dopadlo úplně jinak (víc v příštích dílech). Přesto nechci, aby to celé vyznívalo negativně. Byla to velká škola. Přijmout, že tak už to v životě chodí a že se dějou i mnohem větší tragédie, to není úplně k zahození. Ne, že bych teda při tom přijímání byla vždy smířená, ale zpětně to hodnotím jako skvělou a cennou zkušenost. Vždyť mám skvělého milého i rodinu, nikdo mi neumírá, žiju ve světě oplývajícím blahobytem,... (ano, mohla bych to celé vypsat a  skončit u zlidovělého:"co by za to děti v Africe..., ale ušetřím Vás, laskaví čtenáři :-) ). 

Odlétám zpátky do Anglie, kde můj přítel řeší trable s předáváním našeho bývalého bytu. Čelíme hned několika bizarním situacím. Ve smlouvě jsme měli, že byt musí být pro předávání uklizený profi firmou. Ty stojí samozřejmě hodně peněz. Celý byt je navíc pokrytý kobercem, za jehož vyčištění se účtují extra vysoké částky. Dohromady je cena uklizení takového malého bytu asi 130 liber, ale budiž, alespoň na ten byt už nebudeme muset sáhnout, myslíme si. Přítel nachází firmu s dobrými referencemi a ta byt za pár hodin uklidí. To, zda-li je byt uklizený a v celkově reprezentativním stavu jde ku příležitosti předání klíčů zkontrolovat realitní makléř. Byt obejde, rychle prohlédne, ... Celé to netrvá déle, než půl hodinu. A za tu půl hodinu si ten makléř naúčtoval 200 liber (téměř 7000 korun!). To byla jedna ledová sprcha. Druhou bylo, že objevil nedostatky v úklidu. Například kuchyňská trouba byla profesionální firmou více než odfláknutá. Kdo ví, jestli vůbec dotčená. Co to pro nás znamenalo? O snížení přemrštěné ceny za prohlídku bytu se s nimi přítel přel dlouhou dobu. Nejvyšší ceny za tento úkon jsou na internetu k nalezení za 70 liber. A troubu bylo potřeba vlastnoručně domýt. Protože jsem v tu dobu byla ještě v Čechách, musí to zase vyřešit můj milý. Ráno vyjíždí do práce o dvě hodiny dřív a tento čas pak do trouby investuje, aby prošla. I když se nakonec daří snížit cenu prohlídky bytu o šedesát liber (přítel zašel do banky a nechal je odblokovat. Nebyly totiž ještě plně z účtu odepsány, takže částka šla snížit. Dotyčná realitní kancelář je pak již nevyžadovala). Zůstala nám z tohoto londýnského divadla po našem odstěhování hořká pachuť. A padlo rozhodnutí: tohle už nikdy nebudeme podstupovat. Příští naše stěhování bude jedině do vlastního. 

Po příletu z již zmiňované dovolené v Norsku se v práci nechávám okamžitě "upsat" k náloži čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Možná si řeknete, že nálož vypadá jinak, než jenom čtyřicet hodin. A máte pravdu, vypadá. Jak jsem totiž psala v jednom z prvních dílů, čtyřicet hodin to je pouze ten čistý čas. V reálu to znamená, že mnohdy i několikahodinové prodlevy denně mezi klienty placené nejsou. A pak se pracuje od pondělí do pátku (i k sobotě jsem se občas nechala ukecat) od devíti ráno do sedmi, osmi večer. A pak je to těch čtyřicet hodin týdně. A tomu jsem říkala nálož. Zvláště, když jsem si tam nenechala třeba týden na vydechnutí po státnicích. Učím se, jak zvládat péči u nových klientů (aby mi mohli navýšit hodiny, tak jich musím znát víc) a začínám jich mít tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Podle předpisů bych měla u každého klienta, u kterého budu pracovat, strávit minimálně dvě plnohodnotné návštěvy s již zkušeným careworkerem. Praxe je samozřejmě odlišná. Na takovou časovou investici nejsou lidé, takže k novým klientům chodím občas jen po předchozím krátkém seznámení a rychlém vysvětlení (nikoliv ukázání) co a jak. A to zdaleka nebylo jednoduché, vezme-li se v potaz, že mnoho klientů bylo háklivých na detailní postup práce (a dělali jsme i základní ošetřování), i na určitý styl komunikace (jinak byli nepříjemní). O tom, že jsem po takto rychlém seznámení ani pořádně nevěděla, kde co najdu (což u lidí trpících pokročilým alzheimerem je trochu problém), ani nemluvě. Večer jsem toho vždycky měla až nad hlavu.

Bydlením v maloměstě získáváme mnoho benefitů. Cítíme se volněji, příroda je na dosah a nikdo tolik nespěchá. V případě ježdění do práce a zpět je to pak skvělý čas k společným hovorům po cestě (i když jsme občas na sebe museli v Londýně po práci zdlouhavě čekat). Někdy se ty hovory natáhly dokonce i dvojnásobně, a to tehdy, byla-li zacpaná dálnice. I čtyři pruhy se zde v plném provozu dokáží velmi rychle přeplnit. Používali jsme sice k navigování pro nás nejlepší aplikaci Google maps, která s připojením na internet zpoždění mapuje a vypočítává přibližný čas příjezdu, ale situace byla občas tak nevypočitatelná, že i ona sama někdy chybovala. Byla to zkrátka velká džungle. Hlavním poznatkem pak bylo to, že nejhorší byly pondělní rána, pak se to postupně zlepšovalo a úplně nejlepší (vždy skokovým rozdílem i směrem k předchozímu čtvrtku, natož pak pondělí) byly pátky. Nikdy jsme nepochopili, proč to tak je, ale dopravy vždy ubylo snad dvojnásobně. V pátek jsme se nikdy nemuseli bát zácpy. Večerní doprava zpátky bývala vždy o něco volnější, až na tu páteční, kdy mírně zhoustla. Drtivou příčinou dálničního zdržení pak byly karamboly. Více či méně závažné, avšak zcela pravidelné. Na jedné z hlavních anglických dálnic, M1, se pouze v úseku padesáti kilometrů stala snad pokaždé v době naší jízdy (ráno i večer) minimálně jedna nehoda. Spíš však dvě.
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.
Pokračování příště :-)

Jubilejní desátý díl, aneb stěhujeme se a státnice!

V minulém díle jsem zmiňovala návštěvu části přítelovy rodiny. Ta pro mě sehrála také jednu důležitou roli. Studovat z Londýna v Opavě totiž samozřejmě znamená, že se nemůžete kdykoliv dostavit na studijní oddělení s potřebnými papíry. A před státnicemi bylo třeba papírově ukončit studium, odevzdat index a také přinést přihlášku ke státnicím. Fakt, že do Opavy to má každý z mých i přítelových příbuzných skoro přes celou republiku, to samozřejmě ani trochu neulehčoval. A právě přítelův strejda pro mě tuto důležitou službu vykonal a do Opavy si udělal hned po příletu z Anglie celodenní výlet. Z termínu v půlce srpna již není úniku. A mě čeká velké učící se finále. Není skutečně čas na prakticky cokoliv jiného, co si však s přítelem nedokážeme odepřít je jeden krátký večerní výlet za Londýn.

Těžko popsat, jaké je to po třičtvrtě roce v Londýně vidět i přírodní krásy této země. Hned, co vyjedeme autem za velkoměsto, se začínáme nadechovat plnými doušky a nemůžeme se nabažit volnosti. Podnikneme krátký pěší výlet, sesbíráme nějaké kešky a k autu se plní energie vracíme již za tmy. Náš meďour se ukázal jako dobrá koupě. Zdál se jako plně funkční, měl pouze jednu vadu, která nám právě při noční jízdě mírně škodila. Vlivem špatných kontaktů měl tendenci svítit pouze na dálková světla, což bylo v hustém provozu trochu nekomfortní. Na uzdě, a tedy tlumených světlech, se dařil udržet jen velmi těžce a pouze v případě, že se nepoužívaly blinkry, které auto zase plně rozsvítily. To by v Čechách byl docela problém, nikoliv však v Anglii. Angličané totiž blinkry prakticky nepoužívají. Až si člověk uvědomí tu českou mnohem bezpečnější důslednost. Ostrované oznámení změny směru jízdy skutečně strašně flákají. Nejenže neblikají při stání v odbočujících pruzích, kde je tedy více méně očekáváno, že zahnou, ale kašlou na to i při jízdě na kruhových objezdech a tam už to začíná být docela nebezpečnou záležitostí. Takže se nám ten večer skutečně podařilo těch třicet kilometrů v pořádku dojet domů bez jediného použití blinkru, aniž by to někoho z kolemjedoucích nějak udivilo (a ohrozilo).

Nad učením pak strávím celou dobu až do státnic a narážím, stejně jako při psaní bakalářské práce, na nedostupnost jakékoliv české univerzitní knihovny. Spoléhat se musím pouze na to, co koluje po internetu a mezi studenty. Alespoň se snažím naučit se na tu velkou zkoušku co nejpečlivěji, jak je to v tu chvíli možné.

Přítel objevuje vhodný domeček k pronájmu. Je v městečku Flitwick s přímým vlakovým spojením na Londýn a se vším potřebným zázemím. Na jeho prohlídku mohl zase jet pouze sám, ale po tom, co se vrátil nadšený se z fotek a z vyprávění i já přesvědčuju, že by to skutečně nemuselo být vůbec špatné. Takže neváháme a celou věc rychle směřujeme k podepsání smlouvy. Už jenom perličkou je, že i s dopravou do Londýna a s energiemi je tento domeček stále o dost výhodnější, než předchozí byt.

Na návštěvu a s vlastním programem po Londýně přijíždí ségra a její přítel. Můj milý naopak zase odjíždí, respektive odlétá. A to znovu do Ameriky, tentokrát na deset dní. Je mi smutno. Nemohu však vynechat "tradici" a vychází tak na mě znovu přebírání klíčů ve chvíli, kdy je přítel v Americe. Uděláme si tedy se ségrou výlet nejdříve do Flitwicku a pak okružní jízdou kolem Stonehenge zpátky do Londýna. Na předávání klíčů přijíždíme předčasně, takže si můžeme obhlédnout okolí. Domek má na zdejší zvyklosti poměrně velkou zahradu (pravé anglické zahrady jsou velké asi tak jako české dvorky). Po příjezdu realitního makléře se dostáváme i dovnitř a já se mohu konečně podívat, co jsme si to vlastně pronajali. Na anglické zvyky je to středně velký až větší domek. Ale nenechte se zmást, to ve skutečnosti znamená, že v Čechách by to byl velmi maličký domeček. A to tady mají i menší. Angličané třídí domy podle počtu ložnic. Ten náš měl v prvním patře papírově tři. Ve skutečnosti však to byly jenom dvě a pak místnost, která být ložnicí absolutně nemohla, protože se tam nevešla postel. Vlastně to byla místnost odpovídající velikostí třeba většímu špajzu v Čechách. Ale to je tady v UK normální. I koupelna je maličká, ale dostačující. Obývák pak dole připomíná trochu nudli, která je propojená s kuchyní a úžasnými velkými prosklenými dveřmi také se zahradou. Rozhodně to nevypadá vůbec zle. Cesta na Stonehenge je pak už jenom třešničkou na dortu. Asi pět kilometrů před odbočkou na parkoviště u vchodu na pozemky Stonehenge se na silnici utváří zácpa. V té zůstaneme dobrou třičtvrtě hodinu. Ukáže se, že za ní nestojí nehoda, ale pouze průjezd místem, kde je ze silnice pěkný výhled na kameny, který si všichni fotí (ano, tohle dělají i Angličané ...).

Ségra odjíždí a já zůstávám po dalších šest dní sama doma. Po tom, co přijede přítel se začínají dávat věci do pohybu a začínáme zařizovat stěhování. To tady stojí tolik, že vyjde mnohem levněji si půjčit auto a zakoupit pár letenek. Ano, povoláváme jako posily své taťky. Jeden sice nakonec nemůže, ale i ve třech to zvládneme. Do toho se samozřejmě pořád učím a chodím do práce. V plánu mám učit se i na svoje narozeniny, 14. srpna, ovšem to je ten den, kdy stěhujeme, a kdy si můžu slavnostně zařídit největší vozidlo, které se ještě do řidičské kategorie B vejde. Státnice jsou za čtyři dny, ale stejně jsou všichni toho názoru, že bych si od toho učení taky měla někdy trochu odpočinout. Takže stěhujeme všichni. Z osmého patra je to malým výtahem fakt zážitek. Zatím jsme se stěhovali nahoru jednak po menších částech a hlavně v noci, kdy výtah nikdo nepotřeboval. Teď potřebujeme dolů sestěhovat všechno (včetně velké nově zakoupené lednice) a ještě ve dne. Do malé kabinky výtahu se toho snažíme vždycky narvat co největší množství a dole to pak skládáme do dodávky. Jde to poměrně hladce a sousedé jsou při čekání na výtah trpěliví. Až na jednu paní, která nám za v ten moment zablokovaný výtah nezapomněla strašlivě vynadat a jít si stěžovat za domovníkem. Během stěhování se mi taky stalo, že jsem se nechala zaskládat na druhý konec té maličké kabinky v domnění, že mě táta dole odskládá, a když jsem tam dojela, táta tam zrovna nestál. Protože jsem se nemohla sama dostat ven, jela jsem zase zpátky do osmého patra, kde jsem se ovšem zase nemohla dovolat přítomné přítelově pomoci. Cestu jsem absolvovala tak třikrát, než mi jeden z nich pomohl. Naštěstí mě při téhle grotesce neviděl nikdo ze sousedů.

S dodávkou naplněnou až po střechu se vydáváme do Flitwicku, kde sníme pozdní oběd a celý náš majetek zase skládáme do nového domečku. Navečer se s přítelem vracíme s autem do Londýna, vracíme ho a v prázdném bytě přespáváme na podlaze do druhého dne, kdy jde náš meďour na technickou a já musím do práce. Padá na mě velká únava. Po stěhování jsem byla fyzicky utahaná, několik nocí řádně nedospalá a psychicky vystrašená z nadcházejících státnic. Alespoň, že mě v tu sobotu ušetřili v práci a od své klientky jsem odcházela poměrně brzy. Nakládá mě přítel s plným autem zbytků z našeho starého bytu a zprávou, že meďour neprošel, že má špatné tlumiče. Večer na kolenou zprovozňujeme počítač a tiskeneme letenky. V neděli ráno s tátou odlétáme. Odpoledne se učím a v pondělí se krom opakování ještě snažím připravit na obhajobu bakalářky. Posudek mám k dispozici pouze jeden, ten oponentský. Navrhuje mi céčko.

Státnicuju v úterý ráno, oficiální zahájení má být v půl deváté. To je čas, na který se do Opavy mohu dostat jenom tak, že přijedu už předchozí den a přespím. Vybírám si večerní vlak, ten nejpozdější, který ještě s návazností na osobák do Opavy jede. Má zpoždění, samozřejmě. Ocitám se tak na nádraží Ostrava Svinov. Místo v jedenáct večer v Opavě tam tím nejdřívějším vlakem budu o půlnoci, plus půlhodina cesty na byt ke spolužákům, kteří mi nabídli azyl. Z toho už vůbec nevycházel vstřícný čas  k řádnému vyspání se. Psychicky na to vše připravena usedám do čekárny a zahajuji čekání. Přítel mi píše, že se mu to nelíbí, že mi zaplatí taxíka. Nemusí říkat dvakrát. Taxíka seženu poměrně rychle a při úhradě služby v řádu mnoha stovek si dokonce vzpomínám i na pin od kreditky, který mi i rok po jejím pořízení dělá problém. Kolem půlnoci uléhám.

Ráno na pokyn budíku vstáváme. Ve škole jsme na čas, akorát, že sami. Na učitele se hodinu čeká. To bych to tím ranním vlakem do Opavy stihla. Abecedně jsem na začátku a obhajobu bakalářky dělám jako úplně první. Do rukou se mi až před komisí dostává i druhý posudek, ten konzultantský. Ukazuje se, že mi navrhuje ještě nižší známku, než oponentský. To jest spíše D. Navíc se v tom posudku dočítám kritiku na věci, které mi můj konzultant před půl rokem ve svém jediném mejlu, který mi poslal, schválil. Mám vážné pochyby o tom, zda ten posudek psal on. Na kritiku v posudku, kterou jsem považovala dosti neférovou (vzhledem k tomu, že jsem posudek obdržela až při obhajobě a navíc mi zásadně vytýkal věci, které jsme jako jediné ze začátku konzultovali) se snažím zareagovat citacemi ze své práce, které dle mého názoru kritiku vyvracely. Ovšem na moji reakci se mi dostalo od učitelů oponentury odpovědi v doslovné citaci: "Nemáte dostatek pokory!" a rovnou mi udělili nižší známku navrhovanou "konzultantem". Déčko. S pocitem neférovosti jsem z místnosti odcházela a přidržel se mě i ve chvíli, kdy jsem tam za další hodinu a půl zase vstupovala, abych podstoupila státnice. Nejdříve potítko, pak odpověď na všech pět vytažených otázek. Nejsem schopná se dostat hned přes tu první. A polévá mě dobře známé horko. Učitelé mě drtí doplňujícími otázkami, aniž by mě nechali doříct nejprve to, co jsem si na potítku připravila. Skákání do řeči mě rozhodí a aniž bych se tu chtěla nějak sáhodlouze ospravedlňovat, že já za nic nemůžu, že to všechno učitelé, faktem zůstává, že můj pocit z této zkoušky byl poměrně nepříjemný. Vzhledem k tomu, jaké jsem dostávala otázky i nemožnosti začít svoji řeč plynule. Z první otázky jsem zkoušená snad asi patnáct minut. Další už jdou naštěstí rychleji. Když odcházím, mám v hlavě poměrně jasno: alespoň z jednoho předmětu mě to nechají zopakovat. Čas se vleče. Výsledek se dozvídáme až po dalších několika hodinách. Ten můj byl očekávatelný. Právě první předmět, první otázku, si zopakuju v únoru. Za F. Jsem z toho samozřejmě smutná, a hodně. Takhle jsem s tím nepočítala. Stavuju se ještě s kamarádkou na pivo a vylévám si žal. Při zpáteční cestě je hnusně. Venku prší, je zima a já ve vlaku tvrdě usínám, až skoro zapomenu v Třebové vystoupit. Alespoň doma v Lozicích mě čeká příjemné překvápko. Ségra mi upekla narozeninový dort a dostává se mi útěchy.

Tohle jsem řídila při stěhování :-)

Pokračování příště :-)