S novým nábytkem se nám bydlí velmi pěkně. Největší naší lahůdkou je velké plátno, před kterým si hoví pohodlná pohovka a projektor. Obojí nám slouží mnohem lépe, než televize, protože na sledování zpráv moc nejsme, kdežto na filmy v dobré kvalitě ano.
Život se začíná na čtrnáct dní odvíjet jednotvárně, přestože pro mě to byla mnohotvárná jednotvárnost. V proudu bylo zkouškové období. To znamenalo, že jsem si každý den s sebou vozila notebook a pracovala na zápočtových úkolech v metru, v autobusech i v každé pauze mezi klienty někde v kavárně. Zároveň jsem se připravovala na zkoušky. Ty jsem měla dvě. Za tak malý počet jsem byla více než ráda ne jenom kvůli menšímu množství učení, které bylo ovšem v mém individuálním plánu bohatě vynahrazeno množstvím zápočtových úkolů ke všem předmětům, ale i kvůli obvykle nutné osobní účasti. Jednu jsem složila po internetu, na druhou bylo třeba se dostavit. Ta mnohotvárnost, o které jsem psala, spočívala v mém absolutním vytížení. V náročné práci, která byla na celý den, také v dojíždění a kvůli škole, která se skládala ze zkoušek, množství zápočtových úkolů, psaní bakalářky a střihu svého snímku (když jsem to líčila jedné své kolegyni, tak prohlásila: "To nemůžeš zvládnout"). V původním plánu jsem sice nepočítala s tím, že školu zvládnu za rok a spíše jsem se připravovala na dvouleté studium posledního ročníku. Jenomže, docela se mi to dařilo hasit všechno najednou, takže jsem se přeorientovala na to, že se to za jeden rok prostě podaří.
Za těch čtrnáct dní jsem zase odlétala nazpátek. V Brně (tam lítají spolehlivě nejlevnější lety do ČR) přespávám u svých příbuzných a další den se setkávám s mamkou. Ta jenom kvůli tomu, aby mě viděla, cestuje přes půlku republiky. Večer skládám s velmi ochotnou vyučující zkoušku v jedné místní restauraci, abych se hned poté sebrala a v běhu stihla vlak do Opavy. Tam proběhnou za dva dny konzultace k mým dvěma snímkům (kromě absolventského pracuji ještě na jednom) a po třetím dni v České republice ji zase opouštím z letiště v Ostravě. Přívlastek nejenom tohoto výletu do Čech, ale i života, který jsem před zhruba rokem v Anglii vedla, by mohl znít: zběsilý.
K tomu výletu do Čech bych ráda zmínila dvě věci. V Anglii práci care workera nedělá snad nikdo z Angličanů. Vždycky cizinci. Je to totiž práce s velmi nevýhodnými podmínkami a nesmírně náročná. Já bych ji teď už taky dělat znovu nešla. Přes všechny útrapy měla ale jednu výhodu. Mohla jsem si vybrat tolik dovolené, kolik jsem chtěla, ne jenom zákonných dvacet osm dní. To proto, že můj zaměstnavatel porušoval od začátku anglické zákony a dovolenou jsme neměli placenou (minimálně těch dvacet osm dní platit každý zaměstnavatel musí, ale o tom se rozepíšu někdy příště). Nicméně pro moji tehdejší situaci to bylo výhodné. Kvůli škole jsem potřebovala do Čech jezdit častěji, ale zároveň jsem nechtěla úplně oželet výlety s přítelem a rodiče jsem taky chtěla vidět.
S těmi rodiči souvisí pak ta druhá věc. V prvním díle jsem psala, že se kontakt s rodiči určitě sníží. To plyne ze samotné logiky věci. V praxi to potom vypadalo tak, že místo toho, abychom se viděli třebas čtyřicetkrát v roce, tak to bylo najednou asi šestkrát (a to jsem návštěvy s rodiči spojovala se školou. Tento rok to bude jenom čtyřikrát...). Nejsem žádný "mamánek", ale změna to byla velká. Když se člověk odstěhuje v Čechách na jiné místo, tak je docela slušná šance, že se se svými rodiči vidí třeba dvacetkrát do roka (záleží na vzdálenosti), ale jenom šestkrát, to už opravdu není moc. S prarodiči to je ještě horší. Nevídali jsme se sice moc ani když jsem ještě nebydlela "za kanálem", ale teďka jsem ráda, když je vidím jednou, dvakrát do roka. A to je mi taky líto. Není to jenom o tom kontaktu, ten se koneckonců dá částečně nahradit po telefonu. Víc mě straší jiná věc. Všichni prarodiče jsou naštěstí ještě zcela samostatně funkční jednotkou (i když věkově se pohybující okolo osmdesátky) a moje nemocná maminka taky, ale napadá mě otázka: "Co když se najednou "něco" stane?" Mám prostě a jednoduše strach z toho, že pokud se přihodí nějaká nečekaná událost, tak nebudu moct být na blízku a pomoct. Postarat se... Zní to asi celé ujetě, ale prostě mě to napadá.
Vracím se z Čech a život plyne dál. Zima se v Anglii moc nedostavila. Je pravda, že několik rán bylo pod nulou, ale většina zimy propršela. Kolotoč dojíždění/práce/škola (ve volném čase) se zase rozbíhá. Bylo to vražedné tempo, byla jsem z toho unavená a v mikrosvětě dvou lidí bývaly emoce ještě několikanásobně intenzivnější, když nebylo s kým jiným situaci řešit. Nicméně na dlouhý popis pro tento blog to moc nevydá. Naštěstí se v té době nabízelo alespoň několik rozptýlení v podobě dovolených a návštěv, které za námi přijely.
První dovolená, která byla s přítelovými rodiči na Madeiře byla velmi vydařená (například jsem si přivezla mnoho pěkných fotek). Další velkou událostí byla návštěva pěti kamarádů z Čech. Vzhledem k našemu bytečku bylo využito opravdu každé místo, abychom se tam vešli. Dohodli jsme se, že pro ně na letiště zajedeme. V Londýně existuje naštěstí mnoho autopůjčoven, které mají auta rozsetá po městě a prostřednictvím platby přes internet a zaslaného kódu si je můžete půjčit. Přítel měl díky benefitu z práce přístup skutečně velmi jednoduchý (pouze zaplatit a auto vyzvednout). Když jsem ale chtěla řídit auto také já, narazila jsem. Nestačí se pouze zaregistrovat a zaslat jim pas a řidičský průkaz. Je také potřeba projít testem anglické autoškoly. Který se odehrává "pouze" na internetu, ale je opravdu výživný. Pro úspěšné zaregistrování u této autopůjčovny je žadateli postupně puštěno dvacet ukázek dopravních situací a očekává se jejich správné vyřešení. To je stejné, jako v Čechách. Nicméně, v Čechách jsou simulace poměrně přehledné a na otázku se zeptají ve chvíli, kdy na ni můžete z obrázku rovnou odpovědět, protože se situace ve videu zastavila na "inkriminovaném" místě (alespoň tak to bylo, když jsem před téměř pěti lety dělala autoškolu). V Anglii je puštěna dokonalá simulace Londýna se všemi bannery, které je možné vidět, cyklisty, chodci, vším... Díváte se na situaci, která se po nějaké době zastaví, ale oni se zeptají na události a jejich řešení, které momentálně nejsou vidět. V praxi to u lehčích příkladů znamenalo to, že se tam třeba mihla značka upravující rychlost. To nebylo nijak těžké, nicméně v náročnějších případech zrovna třeba předjížděl motocyklista a byl právě v mrtvém bodě, nebo za autobus zašli na přechodu pro chodce pěší a rovněž momentálně nebyli vidět. Tyto situace byly velmi záludné a nebylo vůbec lehké je správně vyřešit (respektive správně vybrat jednu ze tří možností). Jednak jsem přesvědčená, že sebedetailnjěší simulace nenahradí jízdu autem, kde si všechny tito věci řidič uvědomuje jinak a za druhé, správné odpovědi na některé otázky byly podle mě diskutabilní (například ta, kdy správnou odpovědí bylo, že největší pozor je potřeba dát na přecházející chodce ve chvíli, kdy se ve videu také zběsile proplétali cyklisté mezi auty, o čemž jsem psala ve druhém díle, takže nebylo vůbec jasné, která odpověď je správná).
No, prostě a jednoduše, testy jsem neudělala ani napotřetí (video situace byly pokaždé jiné), přestože jsem doposavad řidič bez nehody a měla jsem smůlu. Autem od tohoto "car sharingu" jsem jezdit nemohla (opakování testů, a tedy další šance na to se zaregistrovat, je po třinácti měsících. A nyní, po třinácti měsících, nevidím zase jediný důvod, proč bych to měla dělat :-) ).
Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat