Následující příběh není moc anglický, ale je cestovní a to k Anglii patří také. Jinak by se nám nestal a je tak výživný, že se o něj chci podělit :-).
Předposlední den roku 2014 půjčujeme v Praze dodávku určenou pro velkou věc. Je to šestimístná dodávka společně s obrovským nákladním prostorem. To je to auto, které je určené k velkému stěhování z Čech do našeho nového domova.
Bylo prosincové počasí, silnice uklouzané, přesto jsem se znovu hrnula k řízení. Řídím ráda a nejradši mám velké výzvy (třeba tahle dodávka byla tak dlouhá, že tak, aby komfortně zaparkovala, spotřebovala přes tři parkovací místa). Už jsem psala, že nábytek z Ikei jsme měli vybraný, ale spočítali jsme si, že koupíme-li ho v ČR, vyjde to několikanásobně levněji. Navíc přítelův zaměstnavatel celé stěhování hradil (benefit pro každého příchozího zaměstnance), takže nebylo co řešit.
Ještě ten den nakupujeme veškerý zbývající nábytek (sedačku, stůl, knihovny, počítačový stůl, ...) a s tím velkým strojem se přesouváme nejprve k mým rodičům k Chrudimi, kde přespíme a já k nákladu přidám své tři banánové krabice (většinou s knížkami), velkého plyšového medvěda Míšu a ibišek. Další den, na Silvestra, přejíždíme k Ústí nad Labem k rodičům přítele. Zde znovu přespáváme, oslavíme přelom starého a nového roku a k nákladu v dodávce přidáváme přítelovy bicí, kolo, počítač a další věci. Nákladní prostor auta se zaplňuje až po střechu.
Do Anglie vyrážíme ve složení: my dva, jeden táta a obě naše sestry (ségry měly naplánovaný krátký program v Londýně). Cesta jde hladce až do Belgie k Antverpám. Tam naše auto ve dvě hodiny ráno přestává sloužit. Praskly hadičky a vytekla voda z chladiče. Stojíme tedy na kraji dálnice a snažíme se situaci řešit. Já budím majitele autopůjčovny, který s námi začíná okamžitě a velmi vstřícně řešit, co dál. Voláme také na belgickou asistenční službu. Slibují pomoc. Jenomže odtahová služba v Belgii pracuje až od půl páté ráno. To se navíc dozvídáme až ve chvíli, kdy po hodině a půl marného čekání stále nikdo nepřijíždí na pomoc, přestože kvůli informacím o odtahu jsem tam do té doby volala tak pětkrát. Musíme tedy počkat. Neklesáme na mysli a bavíme se přiléhavými vtípky o tom, že ještě, že se nám to nestalo ve dne, protože teď o tom naštěstí naše spící maminky vůbec nic netuší. Šly spát s jasnou informací, jak to jde všechno hladce a dokonce rychleji, než jsme čekali. Za ty dvě a půl hodiny čekání v autě docela slušně promrzáme, ještě, že odtahová služba se už ráčila dostavit. Nakládají naše auto, my se vměstnáváme na těsné sedačky do kabiny odtahového vozidla. Zařizují nám hotel, takže se můžeme tak na čtyři hodiny prospat.
Druhý den přemýšlíme, co dál. Odcházíme z hotelu, ke snídani si kupujeme chleba a já se jako dobrodruh pouštím do česko/anglické komunikace s naší půjčovnou a servisem, kam nám auto odtáhli. Dojdeme na vlakové nádraží a z telefonu se dozvídám, že byl zasažen motor a auto jen tak nepojede. Navíc byl pátek a zabývat se s tím bude někdo nejdřív v pondělí. Řešíme, co dál a přesouváme se zpátky do hotelu, kde jsme spali. Tam nám povolí na křesílkách u recepce rozbít náš dočasný tábor. Má to dvě výhody: mají wifi a je tam teplo (potom pomohou i s tiskem jízdenek). Domlouváme se, že my s přítelem zkusíme oběhat všechny autopůjčovny v Antverpách a zkusíme půjčit stejnou dodávku zde (mezitím naše maminky v Čechách vstávají a my už nemáme o kom říkat vtípky, protože jsou o situaci informovány). S přítelem tedy obíháme Antverpy. Problémem nejsou peníze, problémem je atypická dodávka pro šest lidí. Ve tři odpoledne máme oběhnuté všechny autopůjčovny (na zbývající volám) a je jasné, že jsme neúspěšní. V naší diskuzi padá několik variant. Jednou je, že ochotný majitel české autopůjčovny pro nás může zajet, ale už nemá šestimístnou dodávku a také by to trvalo minimálně osm hodin. Dalším řešením by bylo, že by přijel pouze pro ségry, my si půjčili dodávku pro tři a odjeli do Londýna sami. Jenomže ségry se na Londýn už těšily. Pak pro ně hledáme možnosti letecké dopravy, ale ta nevychází vůbec dobře. Nakonec nalézáme autobus, kterým by se mohly po vlastní ose do Londýna dopravit, zatímco my zbylí bychom půjčili třímístnou dodávku, náklad přeložili a pokračovali v cestě. Snažíme se holky na noc v autobuse vybavit. Jedna nemá jiné boty, než nazouvací pantofle, takže s ní směňuju za svoje conversky. Pak jim vysvětlujeme, jak se dostat k autobusu. Nejely totiž z Antverp, ale musely se vlakem s přesedáním dopravit jinam.
My půjčujeme dodávku. Přítel s tátou pro ni dojdou (je to kus cesty a já mám jenom ty pantofle) a nabírají mě na nádraží. S novou dodávkou se snažíme podle instrukcí dostat k servisu, kde je ta porouchaná. Navigace nám nefungovala, takže jsme bloudili. Když jsme zastavili a nechali auto chcípnout, abychom se podívali na mapu zjišťujeme, že vůz nejde znovu nastartovat. Zatímco přemlouváme nové auto, já volám asi tak čtyřikrát do servisu, kde na nás čekali, zkoušíme novou autopůjčovnu a nakonec i asistenční službu, ale nikam se nemůžeme dovolat. Začínáme si trochu připadat jako ve špatném snu. Naštěstí se nám po půlhodině daří nastartovat. Startování bylo vybavenou jakousi pojistkou, která dovolovala nastartovat pouze při dodržení určitých podmínek. To jsme ale předtím nevěděli.
Přijíždíme do servisu a začínáme překládat to množství nákladu z rozbité dodávky. Nová je menší, takže navíc ještě musíme hodně dobře počítat, aby se nám to tam vešlo. Když staré auto zkontrolujeme a zjišťujeme, že jsme přestěhovali všechno, vyrážíme k Eurotunnelu. Ten bylo nezbytné přebookovat, protože jsme tam byli o více, než 24 hodin později, než jsme měli být (a na hranicích musíme vysvětlovat překvapeným policistům, proč do Anglie jedou Češi belgickým autem).
"Vylodíme" se na anglickém břehu, na benzínové pumpě kupujeme "mračítka" (povinnost pro všechna auta s opačnou stranou řízení, než v Anglii). Jsou to speciální stínítka na světlomety auta, abychom neoslepovali protijedoucí auta. A vyrážíme směr Londýn. Díky opačnému řízení si velmi pečlivě prohlížíme každý příkop!
Do Londýna dorážíme kolem čtvrté ranní. V dešti začínáme vyskládávat dodávku a všechno vozíme do našeho osmého patra maličkým výtahem. Je toho tolik, nad čím musíme přemýšlet (ještě nesmíme zapomenout na holky, které mají na autobusové nádraží Victoria přijet v šest ráno), že zapomínáme koupit parkovací lístek pro naše auto.
Pro ségry jsem se vypravila já, zatímco mužská část se jala sestavování přestěhovaného nábytku. Počasí je mizerné, prší, fouká, nikdo nevychází ven. Z kompletně naplánované prohlídky Londýna zajedeme jenom na jednu atrakci, k Abbey Road studiu, kde pořizujeme snímky na tamějším známém přechodu (vyšly pěkně - žádní lidé ani auta :-) ). Celí promočení se vracíme zpět do bytu, kde se kompletuje sestavování nábytku. Eurotunnel zpátky je zabookovaný na jedenáctou dopolední, takže před desátou musí ségry i přítelův táta odjíždět, aby to stihli. Je to velmi natěsno. U auta zjišťujeme, že jsme dostali pokutu (na to jsou v Londýně velmi přísní. Každé parkovací místo, kde se platí, prohlížejí místní úředníci i několikrát denně). Vyrážejí. My se jdeme dospat. Telefonicky jsem dohodla, že po vrácení auta v Belgii je lidé z české autopůjčovny vyzvednou autem a dovezou do ČR. Všechno jde dobře, ale v Belgii v podvečer zjišťují, že po vrácení auta je nikdo nečeká. Za ty dva dny jsem udělala tak pětadvacet oboujazyčných telefonátů. Společně s únavou a s komplikovaností situace se mi stalo, že jsem omylem řekla Čechům, že mají do Belgie přijet až následující den. Dodávka se tedy vrátila a oni neměli kam jít. A to mě velmi mrzelo! Z Čech sice okamžitě vyrazili, ale bylo to osm hodin jízdy. Ségry s tátou tedy musely vzít do rukou to, co vezli zpátky (nějaké chladící boxy, spacáky, ...) a čtyři kilometry se v tmě a zimě potácet na nejbližší nevytápěné nádraží (navíc jedna už zase měla ty nazouvací pantofle). Tam zabivakovali. Nad ránem si je vyzvedli z Čech a naštěstí v pořádku dorazili domů. Nám se podařila včasným zaplacením snížit pokuta ze 140 liber na polovinu, ale i tak to byl výlet, kde o zážitky nebyla nouze.
Náš život pak zapadá zpátky do kolejí všedních dnů skládajících se hlavně z chození do zaměstnání a v mém případě ještě z dálkového studia. Ale o tom příště :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat