Díl třetí, aneb jakou nezkušený cizinec najde v Anglii práci

Čtrnáct dní, na které jsem měla zaplacený kurz angličtiny, se blížilo ke konci. Trochu jsem se rozmluvila a stala jsem se znalcem anglické dopravy. Ale s prací to bylo stále nejisté. Zaregistrovala jsem se na několik webových stránek, které pracovní pozice inzerovaly. Protože pozice care workera byla skutečně žádaná, absolvovala jsem nejen desítky telefonátů, ale také jsem vyplnila i mnoho několika stránkových formulářů, které byly krom jiného strašně otravné. Odpovědi byly však víceméně stejné. Všichni zaměstnavatelé požadovali minimálně půl roku pracovní zkušenosti v UK a tu jsem neměla. Nakonec se ale povedlo najít pozici přes stránky pro Čechy v Anglii (lochneska.cz). Inzerovali ji v češtině s dodatkem, že stále přijímají. Tak jsem se přihlásila a byla pozvána k pohovoru. Tato firma sídlí ve Finchley Central, což bylo dobrou tři čtvrtě hodinu metrem s jedním přestupem. Trochu daleko, ale práci jsem potřebovala. 

Pohovor probíhal v češtině, díky tomu, že tam v kanceláři pracovala jedna Češka. To bylo patřičné ulehčení navíc společně s faktem, že měli podstav pracovníků. A dopadlo to dobře, neboť na tuhle pozici se tam dostal každý, kdo měl zájem. Vyplnila jsem pár papírů a domluvili jsme se, že 17.11.2014 nastoupím. Hned se mi ulevilo, i když jsem tušila, že společně se školou a poměrně dlouhým dojížděním to nebude žádný med. 

Také nás s přítelem v tu dobu čekala jedna milá povinnost. Byl čas na to si najít vlastní bydlení, které bychom si pronajímali. Jako nápomocnou ruku nám společnost, ve které pracuje, poskytla chlapíka, který se realitami zabývá a vybral pro nás k prohlídce byty, které by odpovídaly našemu přání. Chtěli jsme něco, co bude na metru a v dobré vzdálenosti do centra města, kde přítel pracuje. Také bylo naším požadavkem, aby to bylo v klidnější čtvrti. Pán nás tedy jeden den vzal na prohlídku šestnácti bytů do čtvrtí Putney a Fulham, které jsou vedle sebe (dělí je Temže) a zároveň jsou v druhé zóně londýnského metra. To bylo výborné, navíc jsou to pěkné čtvrti na bydlení. Trh s nemovitostmi je v Londýně tak rychlý, že z původních šestnácti prohlídek se ten den tři pronajaly ještě než jsme tam stihli dojet. Je potřeba se té rychlosti přizpůsobit, takže na základě patnáctiminutové prohlídky jsme večer museli definitivně říct, zda některou chceme anebo ne. Zhodnotili jsme to a vybrali jsme slunný byt v předposledním, osmém, patře s výhledem na město. Například na London Eye. Byl to byt, který se prodával bez vybavení (pouze kuchyň). Měl jednu ložnici, obývací pokoj a na něj napojenou malou kuchyň. Taky balkon. Zde je také dobré zmínit informaci o cenách pronájmů (o koupích nemluvě) v Londýně. Nás takovýto byt vyšel měsíčně v přepočtu okolo 50 000 Kč a bylo to bez energií. Díky přítelově práci to bylo uplatitelné, i když na hraně. Pokud bych měla shánět bydlení jenom já sama za sebe, pravděpodobně bych se musela spokojit pouze s pronájmem jedné místnosti ve sdíleném bytě. Minimální mzda, za kterou jsem se chystala pracovat, je v Anglii 10 000 liber za rok. 

Nutnost přizpůsobení se životu v Anglii pro mě vyžadovala ještě jednu podstatnou věc, která doposud nebyla zmíněná. Jakožto věřící protestant, který se hrdě hlásí k české Českobratrské církvi evangelické (ČCE), bylo pro mě také důležité, do jakého společenství a kostela začnu chodit v Anglii. Není to tak jednoduché, jak se může zdát. Pokusím se to alespoň nastínit. ČCE je v Čechách druhá největší církev, ale ve světě je ojedinělá. Existuje totiž pouze tam. Samozřejmě, že protestantských církví je mnoho a jsou i v Anglii, ale každá rozebírá Bibli mírně odlišně. V Anglii není ani žádný ekvivalent ČCE. Je zde sice kromě anglikánů a katolíků mnoho dalších církví, jako jsou baptisté, metodisté a různé luteránské církve, ale nikoli evangelíci. To bylo podstatné, protože jsem byla zvyklá na "pravidelnou dávku" duchovní podpory v nějaké formě a ukázalo se, že najít náhradu v Anglii nebude vůbec jednoduché. Nebudu se detailně rozepisovat o svých pocitech (ale kdyby to někoho zajímalo, ráda se podělím), nicméně znamenalo to pro mě vyzkoušet mnoho církví. I když jsem nakonec v jedné zakotvila, nebylo to nikdy "to ono" (ten pocit se doposud nezměnil), což přijde líto. Právě z takových "drobností" se skládá celý život a chi-li ho prožít šťastně, je dobré dělat co nejvíce věcí, které mě štěstím naplňují. Hlavně ty nejpodstatnější a mezi ně já svoje účasti v kostelech definitivně zařazuji.

Týden před začátkem mého pracovního poměru jsem zavítala do Čech. Musela jsem se dostat sama z apartmánu až na letiště. To proběhlo hladce. Zatrnulo mi pouze ve chvíli, kdy jsem dorazila na autobusové nádraží, odkud jel autobus do Lutonu. V pět hodin ráno tam na tabulích svítilo asi čtyřicet aktuálních spojů, které někam jely a já musela rychle najít ten svůj. Mírně mě to rozhodilo, ale nakonec jsem to samozřejmě zvládla. Do Čech jsem se na chvíli vracela nikoliv z rozmaru, ale kvůli škole. Na dálku se dalo dělat mnoho práce, ale některé vyžadovaly přítomnost. Jednou z nich byla konzultace a přípravy na střih už zmíněného absolventského filmu. Měli jsme na něj se spolužákem zhruba půl roku, ale  museli jsme se poprat se střihem na dálku. Nejlepší pro střih je, když mohou být tvůrce i střihač spolu ve střižně co nejvíce času a mohou důkladně přemýšlet nad kompozicí snímku. Možná se to nezdá, ale ta přítomnost obou v jedné místnosti je docela důležitá. My jsme se ale museli připravit na střih, který se bude odehrávat výhradně přes internet. Střihač v Čechách a já v Anglii. Naštěstí existují takové programy, jako Hangouts či Teamviewer.

Po týdnu jsem zase absolvovala let zpátky. Pokud mamka trpěla při našich šesti letech za rok, tak teď si musela začít zvykat, že za jeden rok poletím do Čech a na dovolené (a zpátky) asi dvacetkrát a že se to jen tak nezlepší.

Letadlem jsem začala létat víc, než jezdit vlakem. Stala se z toho rutina. Když jsem letěla naposledy (únor 2016), byla jsem si stoprocentně jistá, že nazpátek letím až v neděli. Ještě, že mám chytrý telefon. Ten mi totiž pravidelně oznamuje, kdy odjíždět do práce, čím odjet, atp. Vždycky se tomu směju, ale tentokrát mi pípl už v sobotu: "Je čas k odjezdu". Samozřejmě, že jsem neodlétala v neděli, ale už v sobotu a měla jsem od té chvíle kolem tří hodin na to, abych se sbalila a dostala na letiště. Rodiče bydlí v malé vesnici bez autobusů a vlaků. Mamka mě tedy musela hodit až do Pardubic (přes půl hodiny cesty), kde mi před nosem ujel nejvýhodnější spoj. RegioJet o půl hodiny později to naštěstí napravil. Aerport Express mi ujel o pět minut a tak jsem musela běžet, abych si co nejdříve stopla nějakého taxíka. V tom jsem měla štěstí, protože tam alespoň jeden stál. Taxikář mě ještě ujistil o mém štěstí, protože ten večer se v Praze konalo mnoho demonstrací a také plesů a pokud by mi odjel, musela bych čekat na jiného i dvacet minut. Pak už to probíhalo ve spěchu, ale ve větším klidu. Řidič mi poskytl přednášku o léčitelství a o tom, jak s přehledem vyléčí nevyléčitelné choroby a že také nějakou mám, i když ještě není vidět. Rozloučil se se mnou slovy: "Hlavně si dávejte pozor, protože mezi námi je také mnoho šarlatánů". Letadlo jsem nakonec stihla, ale příště si den na letence zkontroluji pečlivěji. 

Nastoupila jsem do práce. Ta znamenala obíhání domů v oblasti Finchley Central a pomoc klientům. Ráno jsem připravovala snídaně, pomáhala s umýváním (Angličané se myjí ráno, nikoliv večer :-) ), pomáhala oblékat, uklízela a umývala nádobí. Kolem oběda jsem zase obíhala a připravovala obědy. Večer se zase dělaly večeře a pomáhalo se při ukládání klientů. Vždy to bylo u každého klienta tak na hodinu. Někdy na půl, někdy na hodinu a půl. Záleželo na stavu klienta (někteří byli upoutáni na lůžko, jiní v kondici, ale třeba nevidomí, ....). Kromě těchto klientů jsem také měla jednu speciální práci. Starala jsem se o holku asi o tři roky starší, než já. Měla snad všechny nemoci. Byla epileptik, diabetik, schizofrenik, v depresích, ... U té se práce lišila. Základní potřeby (jako se umýt, dojít na záchod) zvládala sama, my jsme ji s kolegyní měly zabavit, pohlídat a oběhat s ní nemocnice. (Prohlídek u doktorů měla skutečně mnoho. Třeba tři za týden.) U ní to byla práce na několik hodin denně (kromě neděle). Ale nikdy se předem nevědělo na kolik. Bydlela u rodičů, pro které bylo občas těžké říct i v ten daný den, v kolik máme končit a v kolik zítra začít. Takže se nic nevědělo dopředu. To z té práce činilo práci, na kterou se nedalo dopředu připravit. (Protože jsem nevěděla, v kolik budu končit. Jednou se mi stalo, že mi zavolali, že si to rozmysleli, abych nejezdila, ve chvíli, kdy jsem už byla v půlce cesty.). Ono, těch specifik měla víc. U této holky si naši práci rodiče pletli s úklidovou službou a nad rámec našich povinností po mě kolikrát chtěli, abych vysála a vytřela i jinde, než v jejím pokoji, nebo třeba uklidila koupelnu. Když jsem to odmítla, začali být nepříjemní. Některá vyšetření zase tato klientka podstupovala i večer. Někdy musela být hospitalizována. Takže se mi i dvakrát stalo, že mě tam s ní rodiče nechali samotnou a řekli, že mě přijedou vystřídat v deset večer. Ale nepřijeli. Můj status byl zkrátka v této rodině dost podřadný. Podobné to bylo i u některých jiných klientů. Znala jsem přibližně dvanáct klientů. U každého člověk musel přesně vědět, co musí udělat. Ale musel například i vědět, jaké pití po snídani, obědě, nebo večeří připravit (čaj/kafe,  s mlíkem/bez, s cukrem/bez) a jak pro každého připravit toast, protože ten jsem musela umět pro každého klienta zvlášť. Někdo mazal máslo na jeden chléb, někdo na dva, lišil se také jeho obsah. Vše bylo zapotřebí vědět přesně, neboť tito starší lidé to tak dělali celý život a nechtěli to měnit (zažila jsem i trojnásobnou "reklamaci" toastu, protože byl buď máslem namazaný moc nebo málo). A co klient to jiná osobnost. Někam jsem se docela těšila, jinam jsem se bála. Klienti například se závažnou diagnózou byli náladoví a často velmi nepříjemní. Z počátku jsem také moc neovládala jazyk, takže se mnoho z nich naštvalo ještě snadněji. Přesto všechno jsem ale musela udržet kamennou tvář a milý přístup. Nicméně pravdou je, že na naučení angličtiny byla tahle práce skvělá, protože mluvit jsem musela neustále.

Nebyla to nejhůře placená práce, nicméně málokdy jsem za den měla odpracováno osm hodin. Prodlevy mezi klienty se mi neplatily (v zimě navíc člověk neměl moc kam jít a bývaly to i tři hodiny) a výplata byla nestálá. Podle toho, kolik mi předešlý den napsali klientů jsem mohla pouze odhadovat, protože většinou jsem končila s tou mladou klientkou u které se nic, jak už jsem psala, o konci dopředu nevědělo. Další věcí bylo, že pracovní byly z principu všechny dny v týdnu, protože samozřejmě pomoc je potřeba pořád. A pokud se člověk "nebránil" pracoval i devět, deset dní bez jediného volného. Tuto realitu jsem okusila také, nicméně nakonec jsem si kvůli škole domluvila v týdnu alespoň dva dny volna, i když dopředu nebylo jasné, které to budou. 

V Anglii jsme již byli téměř měsíc a oslavili jsme spolu také druhé výročí. Nedlouho na to mi přišla pozvánka do Jobscentra plus na vyřízení žádosti o National Insurance Number. Na adresu jsem se v daný termín dostavila a místo očekávané menší kanceláře s pár úředníky se mi nabídl pohled na téměř třicet žadatelů, kteří tam byli v aktuální chvíli (a to je úředníci neustále odbavovali, nicméně přicházelo jich stále velké množství). Za rohem seděli v obrovské místnosti desítky úředníků. Když jsem přišla na řadu, byli velmi milí. Přesto mě překvapilo, kolik lidí se stěhuje do Anglie za prací. 

Díl druhý, aneb rozkoukávání se

Tento díl a asi i několik budoucích bude hodně o strastech, které na mě v Anglii čekaly. Je to i jeden z cílů mého blogu, sdělit, že to zase není až taková sranda se takhle někam naslepo přestěhovat. Právě proto ale chci hned na začátek svého anglického vyprávění fakt důrazně předznamenat, že jednou stránkou jsou ta popisovaná dobrodružství, ze kterých jsem měla často těžkou hlavu, ale druhou stránkou, tou, která byla vždycky o mnoho silnější, byla láska k mému příteli a jeho obrovská podpora v mých nesnázích. Díky té jsem ani na chvíli nezauvažovala, že bych se na to vykašlala a odjela zpátky do Čech. Druhou věcí, kterou je taky potřeba férově hned na začátek sdělit bylo, že díky příteli byla moje materiální výchozí pozice mnohem luxusnější, než kdybych do Anglie odešla sama. A to si moc dobře uvědomuju a cením si toho.
Na první dva měsíce v Anglii jsme dostali od společnosti, kde přítel pracuje, k bydlení apartmán hned v centru města. Zmiňovala jsem, že to byl pořádný šok z tak rušného prostředí a z celého stěhování jsem byla rozhozená. Zvláště v noci, kdy nešlo pořádně zatáhnout, tak, aby byla v pokoji absolutní tma, na kterou jsem byla celý život zvyklá. Krom relativního světla v noci to byl také všudy přítomný zvuk nesmírně rušné dopravy zvenčí a ty neutuchající sirény. Ty byly slyšet i každých pět minut. Ve dne v noci, při zcela zavřených oknech. Na druhou stranu, ten apartmán měl také výhody. Jednu hlavní, tedy že jsme měli předplacený čas na to se rozkoukat ve velmi lukrativní části města. Ale také jsem třeba mohla pozvolna zkoušet, jak funguje londýnská doprava. Nejezdila jsem z počátku nikam, kam by mi nestačila "domovská linka metra", která nám stavěla pod okny, Victoria line. Takže jsem se vyhnula velkým přestupům a měla jsem čas na to ten obrovský londýnský systém hromadné dopravy pochopit. Také to bylo blízko k těm největším památkám města.
Mojí druhou velkou počáteční výhodou bylo, že díky přítelově lukrativní práci na mě neležela nijak velká finanční tíseň. Znamenalo to samozřejmě žít skromně a nerozhazovat, ale mohla jsem si například dovolit začít pracovat až po měsíci. Díky příteli jsem také měla hned po příjezdu zaplacený čtrnácti denní kurz angličtiny, abych se trochu rozkoukala. To byla taky paráda. Takže bych nerada, aby to vyznělo jenom negativně a trpitelsky, protože jsem měla dobrý výchozí bod.

A teď k realitě všedního dne :-). První týden po příletu jsme ani jeden neměli žádný program. Byl to čas na to trochu Anglii poznat. Mně to docela pomohlo, protože jsem byla pořád docela zmatená. Byl to také čas na to si zvyknout sami na sebe v jedné domácnosti. Byli jsme v té době spolu téměř dva roky, ale nikdy jsme pořádně nebydleli spolu. Ten týden jsme teda moc nevytáhli paty z domu, ale třeba to bylo v té chvíli bylo pro nás, dva introverty, nejlepší řešení. Zašli jsme ale třeba nakoupit. Byl to velký nákup do začínající domácnosti. Tam jsem byla poprvé konfrontována s anglickými cenami. To bylo velké překvapení. Ceny byly minimálně dvakrát až třikrát vyšší a když jsem si přepočítala do českých korun, kolik jsme za ten nákup dali, udělalo se mi trochu nevolno. Pak jsem se dozvěděla, že se to přepočítávat právě z těchto důvodů nesmí, takže jsem to už nedělala :-). Však, ony tomu odpovídají na druhou stranu zase platy. Takže ve výsledku to vychází pro Anglii obdobně, možná trochu lépe, než pro Česko (když teda pracujete). To ovšem platí jenom v oblasti potravin. Zcela jiná a hodně naléhavá je cena pronájmů bytů v Londýně, ceny jsou neskutečně přemrštěné, ale o tom příště. 

V tom prvním týdnu jsme se také rozhodli pro to, si k obědu připravit prsní kuřecí plátky. Zašli jsme tedy do nejbližšího Tesca pro kuřecí maso. Doma jsme ho rozbalili a bylo modré! Zašli jsme ho tedy vyreklamovat, vzali to bez mrknutí oka, asi byli na danou situaci poměrně zvyklí. To mi došlo, že ony některé věci v té Anglii zase až tak skvělé nebudou. Alespoň v Čechách jsem nikdy modré maso reklamovat nemusela. O to větší překvapení, když jsme si čtrnáct dní na to zase chtěli udělat kuře. Čerstvě zakoupené maso bylo znovu modré. Když jsem ho zašla vyreklamovat a přinesla si náhradou nové, bylo také zkažené. Při posledním návratu do obchodu jsem zjistila, že mají modrou celou šarži kuřecího... 

Do Anglie jsem šla naslepo bez jediného příslibu práce a bez povědomí, jak to tam se sháněním zaměstnání funguje. Ukázalo se, že ze všeho nejdříve je potřeba si zařídit National Insurance Number (NIN). To je číslo, na které je každý pojištěn od státu a zaregistrován. Je třeba jej mít nejen ke shánění práce (pokud si člověk nehledá pouze brigádu na léto, tam to není nezbytností), ale třeba i k doktorovi. Ten papír s číslem je jeden ze základních dokumentů, trochu něco jako občanka. Nebo spíše její část, protože občanku v Anglii nemají, takže ji, když je potřeba, nahrazují hromadou papírů a je to celé mnohem složitější, než s občankou v Čechách (a myslím si, že je to mnohem složitější, i když připočítám dlouhé stání na úřadech, aby člověk občanku dostal). O patáliích s anglickým způsobem identifikace, tedy nahrazováním občanky, ale v některém z příštích dílů. 

Zařizování NIN probíhá tak, že je třeba zavolat do Jobscentra, tedy takového "úřadu práce". Nadiktovat jim základní údaje, důvod, proč jsem v Anglii, zapsat si prozatímní registrační číslo a smluvit si schůzku, kde člověka "proklepnou" a číslo mu nakonec přidělí. Zážitek s telefonátem do Jobscentra si budu pamatovat ještě dlouho. Byla to jedna z prvních konfrontací s mluvenou angličtinou a to ještě po telefonu a navíc s českou SIM kartou (za celý telefonát jsem zaplatila asi osm stovek, protože byl z Anglie do Anglie z českého čísla). To dohromady dalo základ k dokonalé frašce. Připravila jsem si nějaké věty dopředu, nicméně od chvíle, kdy mi telefon paní na druhé straně zvedla, jsem byla úplně ztracená. Domluvila jsem se jenom stěží, nerozuměla jsem jí a jenom se štěstím jsem zachytila a zapsala si to prozatímní registrační číslo, pod kterým mě budou vést. Bylo to asi dvacet pět minut hrůzy. Když jsme domluvily a já zavěsila, tak jsem vlastně zjistila, že nevím, co se bude dít dál a jak mi dají vědět o té schůzce, takže jsem musela chtě nechtě volat znovu. Naštěstí to zvedla paní, jejíž angličtina byla o poznání srozumitelnější, než té první, takže jsem se po dlouhých deseti minutách domluvila a zjistila všechno, co jsem chtěla vědět. To bylo tedy zatím zařízeno. Akorát mě to stálo těch osm stovek a velkou část sebevědomí potřebného k tomu, abych byla přesvědčená, že to tady v Anglii půjde všechno levou zadní. Připadala jsem si jednoduše strašně neschopná. V dalších telefonátech, které jsem kvůli shánění práce musela zvládnout, se toto mé osobní přesvědčení nikterak neměnilo. Z Čech je člověk naučen, že komunikace mu nedělá problém, že to, co chce, prostě sdělí. Jenomže najednou je limitován omezeným slovníkem a zakrnělou angličtinou, která byla po dvou letech studia na vysoké škole v dezolátním stavu, přestože na gymnáziu ji člověk uměl alespoň trochu obstojně. Ta nemožnost, to mi připadalo strašně ponižující. Snažila jsem se alespoň předejít některým neporozuměním tím, že jsem na kolenou vždy měla počítač s otevřeným překladačem a slova, která se zdála být důležitá a jimž jsem nerozuměla, jsem si okamžitě překládala. Opravdová komedie.

Blížil se konec prvního týdne v Anglii a já jsem se připravovala na kurz angličtiny. Ten byl každý den od pondělí do pátku a hodiny se konaly odpoledne. Škola se nacházela v Greenwichi. Dopravní spojení tam ovšem z Vauxhallu bylo obtížné, takže jsem se rozhodla pro nákup bicyklu, protože vzdálenost devíti kilometrů se každý den dala zvládat oběma směry. Kolo jsme objevili na Ebayi a jeho nákup znamenal si pro něj dojet na předměstí Londýna. Protože byla hned naproti apartmánu i železniční stanice, nebyl to problém. Přítel mi pomohl se zakoupením jízdenky (jinak bych asi nikam nedojela) a řekl mi, jaká bude cílová stanice vlaku, i kde mám vystoupit. Na nástupišti jsem přesto byla zmatená. Situace totiž byla taková, že co dvě minuty tam stavil nějaký vlak. Málem jsem tak nastoupila do úplně jiného vlaku, než jsem chtěla, protože z Čech znám dobře situaci, kdy vlak na nástupišti čeká třeba tři čtyři minuty, než jede dál. K orientaci mi moc nepomohly ani světelné tabule, protože nefungovaly. Pořádně vykulená jsem byla i cestou a neustále jsem si ověřovala, že sedím správně. Připadala jsem si už po několikáté tento týden jako úplně levá. V Čechách člověk znal páteřní tratě na výborné úrovni, nedokázala bych se ztratit. Tady jsem jela naslepo. Kolo jsem si ale koupit dokázala, a stejně tak ho i přivézt vlakem zase nazpátek, takže jsem to považovala za úspěch. Podařilo se mi i domluvit se s conciergem apartmánů, takže bylo kolo navečer v pořádku uklizeno pod zámkem s ostatními koly. Vlastní zámek ještě nemělo. Concierge mě upozornil, že bych mu ho měla co nejdřív obstarat, protože v Londýně se neukradne pouze kolo, které je uzamčeno dvěma, ale spíše třemi zámky. Protože jsem neměla moc vysoký rozpočet, vydala jsem se pro zámek do Poundlandu. To je velký anglický řetězec, kde všechno prodávají za libru. A je skutečně hodně oblíbený u místních. Cestou jsem si začala všímat odstavených a uzamčených bicyklů, které jsem míjela. Ukázalo, že concierge měl pravdu. Pokud na kole nebylo v jednu chvíli uzamčeno sedlo, obě dvě kola a rám, tak zaručeně vždy něco chybělo. Tak velký počet rozkradených kol, kdy bylo třeba zámkem zamčeno jen přední kolo a zbytek chyběl, jsem nikde neviděla. Ani v Čechách. A pak, že se tam krade nejvíc. 

Začala jsem jezdit do školy. To obnášelo se zorientovat v anglické levostranné dopravě. Moje cesta vedla celou cestu po hlavní silnici, která byla překřížena množstvím velkých křižovatek a semaforů. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela, cyklistů je v Londýně velká spousta, ale některé ty křižovatky stejně instinktivně naháněly strach. I když jsem je přejížděla na zelenou, nebyla jsem si v jejich rozlehlosti nikdy jistá, že mě tam nic nepřejede. Specifikum pro cyklisty jsou i londýnské zácpy. Auta mnohokrát stojí a cyklisté se mezi nimi proplétají a využívají každého centimetru. Když jsem tuto praktiku začala dělat taky (abych někdy vůbec dojela), ukázalo se, že je to skutečně mnohdy nebezpečné. Na mé trase jezdilo navíc velké množství doubledeckerů, i pět přímo za sebou. Pokud jsem je chtěla předjet, znamenalo to prakticky vždy nebezpečné situace, kdy mě řidič mnohokrát nemusel vedle jeho autobusu vůbec vidět. Trochu jako David a Goliáš. Stejné to bylo i s velkými náklaďáky. Stalo se mi, že jsem uhýbala doleva, náklaďák mě předjížděl a jeho návěs mě v té zatáčce utlačoval víc a víc. Skutečně jsem se bála, abych se mu nedostala pod kola. Je ovšem také férové podotknout, že autobusy mají vzadu samolepky radící cyklistům zůstat za nimi a náklaďáky zase mají upozornění o vybočování při zatáčení. Celé je to ale docela velká džungle, a pokud chcete dojet včas, tak předjíždíte na kole všechno a téměř vždy, jako to dělají ostatní cyklisté.

Výuka na dotyčné škole mi v mnohém pomohla. Trochu jsem se rozmluvila a rozkoukala. Její efekt byl pouze mírně narušen faktem, že tam se mnou v jednu chvíli studovalo asi dalších pět Čechů a nikdo moc neměl zájem mluvit mezi sebou anglicky, neb ji už měli z těch hodin většinou plné zuby. To mi nikterak nedělalo radost a snažila jsem se jim nakonec i vyhýbat. 

Do studia angličtiny jsem se snažila najít si práci. Musela jsem si nejdříve ujasnit, co bych chtěla dělat, ale stejně nebylo moc na výběr. Bylo jasné, že se bude jednat o nekvalifikovanou pozici, abych se na ní dostala a jednou z prací, které nikdo z Angličanů nechce dělat, je care worker. Pečovatelka většinou o staré lidi. Pozic je proto dost a byla celkem vysoká šance na to nějakou v dohledné době získat. Obepisovala jsem tedy všechny různé inzeráty a často jsem musela také absolvovat telefonní hovor, který byl pro mě pořád stejně hororovou záležitostí, ze které jsem obvykle vyšla se svojí angličtinou jako debil. Pro zvládnutí této situace nestačilo jenom pracovat na angličtině (která se stejně obvykle zlepší až v pravidelné práci), ale pracovat taky na sobě. Snažila jsem se to zvládat s klidem, nenechat si narušit svoji jistotu a vždycky ze sebe vymáčknout maximum, i když jsem věděla, že se v tom strašně motám. Musela jsem se s tím poprat, protože to za mě nikdo jiný nemohl udělat. 

Do toho se také začalo hlásit dálkové studium z Čech. Začaly se mi hromadit zápočtové úkoly a přípravy na mnoho seminárek, dalších semestrálních úkolů a požadavků na zkoušky. Tak jsem se to snažila zvládat taky. Život se mi tedy rozjel do poměrně velké nejistoty.

Pokračování příště :-).

Díl první, aneb proč Anglie :-)

Vždycky jsem byla velmi spořádaná dívka, která se snažila mít dobré výsledky ve škole (i když jsem zase nebyla úplný šprt). Poctivě jsem rozvíjela koníčky, které mě bavily, mezi které nejvíce patřilo hraní na piano, focení, natáčení, chození do přírody i plavání. Po gymplu jsem se vrhla na studování Univerzity v Opavě, kde se nabízel obor spřátelený kameře, focení a médiím. Tím jsem si život udělala krapet zábavnější, neb přestože jsem byla zvyklá dojíždět za vzděláním od první třídy, nikdy to nebyly minimálně tři hodiny, jako do té Opavy. Tak jsem tam nastoupila na koleje a vedla studentský život. Vždycky jsem se ale těšila domů na rodiče (což možná zní ujetě, ale je to tak) a Opava už pro mě byl pěkně vzdálený kus světa.

Pak se ale přihodilo, že jsem začala chodit s mužem, který mi teda geografické pojetí vzdáleností několikanásobně upravil :-). Jelikož bydlel prakticky na druhé straně republiky, začalo být najednou běžné dojíždět vlakem na víkendy i šest, sedm hodin. Láska ale hory přenáší, vlakem jsem jezdila ráda, a i když potom byly jízdenky největší položkou v mých výdajích (protože jsem to samozřejmě kombinovala ještě s cestami za rodiči), nevyskytoval se na tom všem výraznější háček.
Podkapitolou by mohl být příběh o tom, jak jsem si v Opavě snažila najít s mým vzděláním přivýdělek. Asi správně tušíte, že to moc nešlo ani ve chvíli, kdy jsem začala shánět jakoukoliv práci. Asi po dvou měsících intenzivního hledání jsem si našla skvělou práci u pošty. Rozvážela jsem ráno letáky a noviny. Bylo to v Ostravě a začínalo se kolem páté ráno. Tak jsem začala chodit spát v osm večer, ve tři ráno začala vstávat, abych v 3:48 stíhala vlak do Svinova, kde jsem přestupovala, abych se dostala do Ostravy-Kunčic. Tam měla pošta depo a vždycky tak do půl osmé jsem rozvážela velkou dodávkou několik štosů četiva. Pak jsem se s dodávkou vrátila do depa a vlakem se studenty do školy jsem zase cestovala zpátky do Opavy. Dělala jsem to jenom měsíc, ale ne proto, že by mě to nebavilo, to právě naopak, ale proto, že se naskytla klidnější práce za víc peněz, o které mi šlo hlavně. 

Tak jsme ten vztah úspěšně táhli po dva roky, které jsem vesele prodrandila množstvím vlaků :-). Zalíbilo se nám společné cestování, já poprvé absolvovala a pak párkrát zopakovala let letadlem a navštívili jsme poměrně mnoho evropských i cizokrajných destinací. Ty lety teda neměla moc v lásce mamka, ale snad si začala i trochu zvykat, že tak 6x do roka letím někam letadlem a že to teda není taková intenzita, aby byla velká pravděpodobnost, že to s námi někde spadne.

Mému příteli se velmi vedlo už na škole. Je inteligentní, nadaný, šikovný a má lukrativní obor - IT. Velmi záhy o něj začalo projevovat zájem i několik firem do týdne, přestože už od prváku na univerzitě pracoval (ten kontrast s tím, jak mně se ta práce naopak sháněla blbě! :-) ). Programování se věnoval i v části volného času a pravidelně se účastnil také soutěží. A tak se stalo, že ho ještě před odstátnicováním objevili jako velkého talenta z jedné obrovské nadnárodní IT společnosti a nabídli mu, že by se mohl ucházet snad v šestikolovém přijímacím procesu na posty, které tato firma nabízí. A on se dostal! A ne do Česka, ale rovnou do Londýna. To byl červen 2014 a v říjnu byl nástup.

A tak se stalo, že můj život začal mít překvapivě velké otáčky. Do ciziny mě to na delší dobu nikdy netáhlo, Čechy jsem měla moc ráda, stejně tak jako jsem se ráda vracela domů k rodičům. Každý mi říkal: "To máš skvělé, to já bych hned taky jel/a!". Vlastně paradoxně asi jenom pro mě to tak jednoznačné nebylo. Jak jsem už psala, v Čechách mi bylo dobře, neměla jsem dostudovanou školu (chyběl ještě jeden ročník), a nikdy jsem si ani ve snu neuměla představit, že budu žít někde jinde. V očích všech jsem byla exot. Ale krom té nedodělné školy, angličtiny na nevalné úrovni jsem v Čechách taky měla už důležité kontakty na lidi, se kterými bych do budoucna buď mohla pracovat ve specifickém oboru filmařiny, anebo alespoň k tomu oboru neztratit kontakt. Spousta lidí taky říkalo: "Londýn, Anglie, to je super. Co nějaké Česko, kdo by tady chtěl žít?!" A já jsem jim moc nerozuměla. V Londýně jsem už jednou předtím byla a nebylo to špatné, ale oproti Praze u mě velmi bodově ztrácel. Londýn, to je jiná architektura, rušné město se stejným počtem obyvatel jako celá Česká republika a já byla z maloměsta obklopeného přírodou. V Londýně ani zdaleka pocit Temže protékající pod okny nemohl nahradit pole a les patnáct minut chůze od domova v Čechách. Matička Praha, kterou jsem měla velmi v lásce, a kterou jsem měla s babičkou důkladně prochozenou, to je mnoho mé srdci blízkých staveb, krásná řeka Vltava, spletité uličky Starého města i krásný vyvýšený Vyšehrad. Česká příroda, to byl pro mě dokonalý poklad, který jsem zase měla důkladně prochozený s tátou a pořád tam bylo co objevovat. Krásné kopce, které nejsou ani moc malé, ani moc vysoké, lesy, říčky a mýtinky. Londýn to je v mnohém skoro opak. Několik velkých památek, kde je tolik lidí, že se člověk ztratí v davu okolo a nabízí i specifika jako zcela zamotaná síť jedenácti linek metra. To mě jako introverta děsilo. A anglická příroda, to je zase obvykle nezměrná rovina (myslím kolem Londýna), kde jsou jenom pole a prakticky žádný les. A co třeba železnice? V Čechách mnoho malebných nádraží a nadražíček a krásné tratě s úchvatnou přírodou okolo. Anglie se svou železnicí na mě působila úplně jinak. A hodiny piana, které jsem měla velmi v lásce (a vlastní piano!) a rodiče, samozřejmě, které jsem třeba alespoň jednou za 14 dní ráda viděla. Bylo toho spoustu, proč pro mě nebylo jednoduché se bezhlavě radovat, nicméně to zmíněné asi nejdůležitější.

Nikdo mě ale do Anglie nenutil, byla to osobní volba, kde, jako protiváha tomu, co jsem právě zmínila, stál přítel, se kterým jsme si byli velmi blízcí a nechtěla jsem o něj přijít. Takže sice s ne úplně lehkým srdcem ke ztrátě, kterou jsem se chystala podstoupit, jsem ale byla od první chvíle rozhodnutá, že půjdu s ním. Tolik k pocitům, které jsem prožívala. 

Pak tady byla i praktická stránka věci. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych po těch dvou letech vydřeného studia chtěla se školou seknout bez titulu. Takže to znamenalo si ze všeho nejdříve zařídit dálkové studium, ve kterém mi škola naštěstí vyšla vstříc. A pak věci dostaly skutečně rychlý spád. Před odjezdem se muselo ještě stihnout natáčení mého absolventského snímku, což byla epizoda sama o sobě o které mohu napsat později. Ale zmíním, že se jednalo o zachycení jedné náročné pěší cesty. Krom neobvykle velkých problémů se samotnou cestou a natáčením se ještě přidal můj zánět slepého střeva. A to všechno prakticky okamžitě.

Z té pěší cesty, kterou jsem natáčela, jsme se vrátili 11. října 2014 do Prahy. Tam jsem přespala a druhý den jsem se setkala po 14-ti dnech s rodiči. Viděli jsme se půl dne, předala jsem jim velký batoh se špinavými věcmi z přechodu hor a oni mi dovezli tři velké kufry mého oblečení a pár dalších věcí, které jsem si spěšně sbalila za jeden večer společně právě se zmiňovaným batohem na ten přechod (navíc ještě v situaci absolutně rozbombardované domácnosti rodičů, protože se zrovna měnilo komplet celé topení a nic nebylo na svém místě a všechno bylo přikryté igelitem). 

12. října jsme tedy odpoledne odletěli s mým přítelem do Anglie. Loučení bylo docela emotivní, protože každému bylo jasné, že to, co se tady za těch pár uspěchaných měsíců vyvrbilo, byl s přítelem náš oficiální odchod z rodinného hnízda a zakládání nového společného života. Což je radostná událost, ale přesto to loučení bylo i trochu smutné, asi pochopitelně. 

Na Londýnské Heathrow jsme dorazili do anglického počasí naplněného deštěm a nijak velkým teplem. Taxík nás odvezl do středu města, do Vauxhallu, kde jsme měli zamluvený apartmán ve velkém komplexu, kde pod jedněmi okny protékala Temže a bylo vidět na Parlament a z oken na druhou stranu byla rušná křižovatka s metrem, autobusovým nádražím, výhledem na "Okurku" a všudy přítomná kulisa sirén sanitek, hasičů a policie. Ale, než jsme se do toho apartmánu dostali, znamenalo to asi hodinu a půl čekat s těmi kufry na někoho, kdo nás tam měl pustit. A stále bylo tak nevlídně... 

Tak tedy začal můj život v Anglii :-).

Výhled z okna apartmánu

... pokračování příště :-)