Díl osmnáctý, aneb jak jsme se měli do svatby

Drazí čtenáři!

Dostalo se mi spoustu pozitivních reakcí na můj blog a mnoho žádostí o jeho pokračování. Už to nejde psát tak intenzivně, protože se toho zkrátka tolik neděje, ovšem za ten rok od momentu, kdy jsem přestala s popisování našeho života, se pár dalších zajímavých situací odehrálo, tak se je pokusím všechny popsat a nic nevynechat.  

Můj popis končil ve chvíli, kdy se Spojené království rozhodlo odejít z Evropské Unie a v den Brexitu jsem byla požádána o ruku. Také jsme začali žít dočasně ve třech, jelikož se k nám na původně devět měsíců přistěhovala ségra mého milého.

Rutina v prádelně je stále stejná a čím dál tím víc nervy drásající.

Po čtyřech měsících (!) jsem zaměstnavatelem přihlášena na školení ohledně bezpečnosti práce. To trvá dva dny a byly to ty nejlepší dny, které jsem v prádelně zažila. To proto, že jsme museli pouze sedět a poslouchat. Průběžně odpovídat na otázky a na konci vyplnit velký test. V místnosti se mnou byli samí rodilí Angličani a tak jsem vážně nečekala, že v průběžných výsledcích a závěrečných testech (ty byly tři) se umístím pokaždé na předních dvou pozicích (předbíhám i svého manažera, který kurz absolvuje s námi). Potvrzuje se mi tak jediná věc - pocit, že do prádelny nepatřím.

Naštěstí odjíždíme na konci srpna na dvanáctidenní dovolenou do Kanady a Ameriky. Ta byla neskutečně výživná a zažili jsme při ní spoustu nových zážitků. Viděli jsme v dálce medvěda a nacestovali přes 3 000 kilometrů. Navštívili jsme národní parky Banff, Jasper a Glacier National Park, viděli jsme hydroplány a kolem našeho stanu se v bezprostřední blízkosti proháněli losi.

Los před stanem

Taky jsme si sjeli divokou řeku na raftech, koupali se v termálních pramenech a tak. Nejvíc to ale pro mě stejně přebila jiná událost, a to sice fakt, že mě druhý den postihlo příšerné nachlazení a drželo se mě celých deset dní. Takže jsme museli náš program na některých místech slušně uzpůsobit, abych to zvládla. Samozřejmě mě to vůbec netěšilo, neboť jsem na dovolenou dost dlouho šetřila. Nakonec mi však stejně s placením téhle dovolené pomohl jiný fakt, a to skutečnost, že mi konečně upravili můj tax code a vrátili všechno, co mi strhli v předešlých měsících daněných na emergency tax code, což je neskutečně vysoká daň.

V září se přihlašuju na lekce angličtiny, protože nejsem spokojená s tím, na jaké úrovni ji po dvou letech v Anglii zvládám. Dávám si také za úkol zapracovat do svatby na svém těle a šestkrát v měsíci začínám navštěvovat osobního trenéra. Zbytek dní trénuju doma.

Na podzim pak dvakrát vyrážíme do Čech a začínáme s přípravami svatby. To se ukazuje jako výzva, protože si chceme dělat všechno sami (myšleno tak, že to nesvěřujeme žádné agentuře) a přestože část lze "převelet" na rodiče, většinu zařizujeme na dálku. Ovšem s plánováním začínáme včas, a to se ukazuje jako správná strategie.

Před Vánoci si také vyčleňuji jeden den dovolené na oběhnutí dokumentárních produkcí v Londýně. Zvládnu jich za celý den asi osm a je to cenná lekce, protože krom rozdání mnoha životopisů dostávám i pár rad, jak zlepšit svoji prezentaci na veřejnosti.

Také se registruju jako dárce krve. Snahu darovat krev jsem měla už v Čechách, kde jsem byla ochotná několikrát do roka vstát v pět ráno, abych byla v ambulanci už kolem šesté. Český zdravotnický systém však moje dobrodiní nedokázal ocenit a k darování krve mě nepřipouštěli pro nedostatek železa v krvi. Zde v Anglii je systém jiný. Je třeba se dopředu zaregistrovat na internetových stránkách a následně si "zabookovat" přesný den a čas. Tím vším jsem prošla a jednoho listopadového dne se objevila v krajském městě Bedfordu. Při bookování jsem sledovala různá místa a fakt, že odebírají krev třeba ve sportovních centrech, mě docela zarazil. Nakonec jsem se zarezervovala do centra, které dělalo svým názvem dojem, že se jedná o ambulanci. Když ovšem dorazím na místo, vidím akorát víceúčelové centrum. Navíc s cedulí upozorňující na kostel některé ze zdejších církví. To mě poměrně překvapí. Ovšem když zajdu dovnitř, tak pochopím, že se v Anglii daruje krev v mobilních ambulancích, které na místo převáží kamiony. Takže jim stačí jakékoliv zastřešené místo. Samotný odběr i s testem krve (který jednoduchou metodou otestuje pouze železo, to  mi překvapivě vychází dobře, a na ostatní látky kašle) je záležitost na jednu hodinu a nejvíce mě, jako milovníka sladkého, ohromí občerstvovací stoleček, kam jsem přesazena po odběru. Po tomto odběru se chci hned na stránkách zarezervovat další termín za tři měsíce. Zjišťuji však, že zdejší zdravotnický systém nedostatkem dárců krve rozhodně netrpí. Volný termín mi to nabídne až za pět měsíců a jsou to už pouze poslední místa. Přesto se mi daří chodit každé čtyři, pět měsíců pravidelně a zaregistrovala jsem se pomocí jednoduchého formuláře a jedné zkumavky krve i do registru dárců kostní dřeně.

Na začátku prosince mě čeká se snoubencem velká vánoční party, kterou pořádá jeho zaměstnavatel - jedna ze dvou obrovských IT firem. Na jedné takové jsem už byla před dvěma lety (to jsem byla čerstvě rozhozená po návštěvě klientky, která umírala) a tak jsem byla zvědavá, jak bude probíhat tato. Jednalo se o brutálně megalomanskou akci s veškerým jídlem, pitím a zábavou zadarmo. Také tam byly atrakce jako například ježdění na kolečkových bruslích anebo bourací autíčka. Celý večer hrálo mnoho hudebních skupin a zaměstnanci se evidentně velmi dobře bavili. Já jsem se bavila už míň, neboť jsem se nemohla zbavit pocitu nereálnosti. Nereálnosti v tom smyslu, že podobné megalomanské party od svého zaměstnavatele si užívá asi jedno procento populace. Zbytek jenom maká a jsou rádi, že na Vánoce alespoň dostanou jednorázovou desetilibrovou poukázku na nákup ve vybraných řetězcích, tak jako jsme ji dostali v prádelně my. Na nějaké benefity jsme mohli zapomenout. Tohle není sektor, kde by se někdy rozdávaly nějaké bonusy k platu (natož akcie). Abych prádelně nekřivdila, tak musím dodat, že nějaké malé občerstvení pro nás na Vánoce taky přichystali. Ovšem to bylo vše.

Štědrý den trávíme poprvé spolu a poprvé bez rodičů. Je to báječný večer, kdy si nadělujeme dárky pouze sobě :-).

Do Čech se za příbuzenstvem letíme podívat až den před Silvestrem a následně slavíme dodatečně Štědrý den i s nimi. Za necelý týden se už nicméně zase vracíme zpátky.

Na konci ledna se ale zase do Čech vracíme a pokračujeme v zařizování svatby. Jako největší problém obecně se ukazuje objednat ten správný catering. Obepisujeme spousty cateringů a domluva je s nimi velmi špatná. Co je ovšem ještě víc překvapující je fakt, že některé cateringy nabízejí cenový odhad i na dvojnásobek ceny, kterou nabízeli jiní (tedy místo  35.000 až 70.000 Kč). Fakt se s tím dost natrápíme. Nakonec se nám ale podaří natrefit na skvělou firmu - tímto vřele všem doporučujeme Gastro Máma :-). Osobně také musíme udělat obhlídky místa pro oběd a raut. Té práce kolem toho je hodně - zvlášť, když si ji děláme sami a z Anglie, ovšem nedovedeme si představit, že by to za nás dělal někdo jiný. Vlastně nám to takhle vyhovuje. Přilétám ještě jednou a zkoušíme šaty. Není to úplně moje oblíbená disciplína, takže jsem ráda, že se ségrou a mamkou nakonec uspějeme ve druhé půjčovně.

Na konci ledna docházím na konec sil, které jsem byla schopná investovat do prádelny. Stokrát si člověk může říct: není to tak hrozný, anebo: ostatní tam vydrželi už takových let a zvládají to. Já už prostě fakt nemůžu. Musím práci opustit a zabavit se na chvíli něčím jiným. Roli hraje také fakt, že bezpečnost práce je v prádelně velmi malá. Celé obrovské sady oblečení (bavíme se o tisících kusů za den) jsou potřeba plášť po plášti zatavit do folie. A na tavení do folie prádelna poskytuje stroj odhadem tak čtyřicet let starý, jež na bázi jednoduchých a ničím nezakrytých drátů, jež se rozžhaví do červena, lehkou modrou folii taví, čímž se konce slepí k sobě. Nejenže je to málo účinné a kolikrát je jeden kus potřeba natavit dvakrát, než se to povede, je to ale také dlouhé, protože jedno natavení zabere přibližně 7 sekund (vynásobte to tisícem plus přidejte čas na zabalení do tašek, naplnění klece a její odvezení). Zdaleka nejhorší na tom jsou ale ty zplodiny, které tento stroj produkuje a které člověk stojící těsně nad ním v plné míře vdechuje. Je to okem viditelný bílý kouř, který v útrobách štípe (zase vynásobte tisícem). Huntovat si takhle své tělo mě nebaví, takže si pořizuju respirátor, který je sice definitivně lepší kvality, než ty úplně nejlevnější (a na tento kouř určitě zcela neúčinné), které máme k dispozici, ovšem stále si nejsem jistá, nakolik mě od negativních dopadů dokáže uchránit.

Takže se vrhám do hledání jakékoliv práce. Nakonec si mě pozvou na interview k práci vodiče psů na procházky (lépe jsem název nepřeložila :-) ). Proti mě sedí dvě paní, které se víc baví spolu, než se mnou. Otázky, které se normálně pokládají mám před sebou vytištěné na papíře a po jeho vyplnění si je okamžitě přečtou (takže moc nechápu, proč se nezeptaly přímo). Pohovorem projdu úspěšně a za týden už začínám v nové práci. Chodím na vycházky různě dlouhé (15 minut až hodina) s velkým množstvím psů. Veškeré časy procházek zaznamenávám do mobilní aplikace a pokaždé musím pořídit pár fotek, aby bylo jasné, že, doslova cituji,: " si pes procházku užívá". Všichni psi jsou v okruhu, který mám tak dvacet minut jízdy autem od domova. A systémem to trochu připomíná práci pečovatele, protože jsou často mezi procházkami velké prostoje, které musím trávit v autě a které mi nikdo neplatí. Takže sice dostávám na hodinu víc, než v prádelně, ale celkově si vydělám o čtyři sta liber za měsíc míň (v prádelně to byla minimální mzda, takže okolo 1000 liber na měsíc). To už je opravdu citelný pokles příjmů. Navíc mi občas přihodí psy, kteří bydlí o dost dál (mají nedostatek lidí), a musím za nimi cestovat i 40 minut. Cesta se platí, ovšem jenom, když je to v rozmezí patnácti minut od konce předchozí procházky. Takže většinu cest vůbec zaplacených nedostanu (prostoje jsou dlouhé a často je cesta delší než oněch patnáct minut, tak mi na ni nechají delší čas, ale jsem bez peněz). Jinak mě chození na procházky baví a psi, které venčím, jsou strašně fajn. Co je už o trochu méně příjemné je systém, na kterém se mnou, jako s vodičem, jednali jak majitelé psů, tak ředitelka. Člověk totiž rychle pochopí, že za každých okolností má nižší postavení než ten pes. Kolem psů se točí úplně všechno. Na jakýkoliv přešlap, kdy by pes teoreticky mohl trpět a který zároveň těžko můžete ovlivnit (jako když například pes sežere podivnou věc, což ovšem můžete těžko ovlivnit, protože má čumák mnohem níž a rychlost jeho jednání je velká), se nazírá s povytaženým obočím. Další spornou věcí byly předávky velkého množství klíčů. Majitelé si odmítali na domy montovat schránky na klíče, takže jsme je museli vozit s sebou a často si je přehazovat (pokud šel venčit někdo jiný). To byly poměrně náročné logistické kroky. Každých čtrnáct dní se také konaly meetingy. Byly vždycky večer od šesti a trvaly dvě hodiny. A během nich se překvapivě neřešilo vůbec nic ohledně práce. Ředitelka s manažerkou (druhá paní) je pojímaly jako přátelský pokec s kamarády. Každý takový meeting mě ovšem stál dost času a benzinu. Takže jsem na ně přestala jezdit (ona stejně vždycky dorazila tak třetina kolegů).

Do Čech se vydáváme i kvůli setkání před svatbou s panem farářem. Přestože to znamená investovat do letenek a stojí to čas, je to pro mě důležité. Můj snoubenec je nevěřící. Přesto však budeme mít svatbu v kostele - natolik je tolerantní, že mu to nevadilo. Musíme však doladit program bohoslužeb a vyřešit pár (doslova) drobností, které na bohoslužbě pozměníme, tak aby se to nepříčilo ženichovi a celá jeho nevěřící rodina i kamarádi se necítili v kostele nepatřičně a užili si to. Výběr pana faráře mám na starosti já a můj tip se ukázal jako rozhodnutí správné, ba přímo skvělé :-). Předsvatební příprava trvá asi pět hodin, uběhne hrozně rychle a minimálně půlku času rozebíráme levné letenky a to, jak se nám vlastně v Anglii žije (jinak ale byla poctivá) :-).

Přestože ovšem venčím psy, tak se nevzdávám snů a snažím se získat práci v oboru. Odpovídám na inzeráty a pak se stane, že mě pozvou na interveiw. Jako dobrovolník bych mohla pracovat na velkém množství filmů pod vedením zkušeného režiséra. Získala bych tak hodně zkušeností. Podmínkou k tomu, abych se mohla k projektu připojit bylo krátké školení s kamerou v Londýně. Nabízely se pouze samé všední dny, a tak jsem se snažila s ředitelkou domluvit, zda-li by mě neuvolnila. Domluvíme ses režisérem na příští týden a já se ozývám ředitelce. Ta mě odmítne uvolnit, jelikož prý nedávám vědět dostatečně dopředu a ona by nesehnala náhradu. Domluvíme se tedy s režisérem na termínu za týden a kus a ředitelce dávám vědět okamžitě. Navíc si chci vzít celý den volno. Nežádám jen tak o pár hodin uvolnění. V ten čas chodím venčit psa, který má rakovinu. Páníčci jsou velmi úzkostliví a dovolí ho venčit pouze člověku, který přesně pozná, když není něco v pořádku. Několika vycházkami mě na takového člověka vycvičí. Žádné velké umění to ale není. Daný pes prostě kňučí, neběhá a vleče se. Že je něco špatně vidí každý, kdo kdy viděl zdravého psa. Ve firmě jsme tři, které s ním na procházky mohou chodit (ředitelka a jedna kolegyně). Když požádám o den volna dostatečně dopředu, ředitelka mi odpoví, že neví, jestli to půjde, protože nemá na tohoto psa náhradu. Ale ať si seženu náhradu na ostatní psy a tohle se snad nějak vyřeší. Takže obepisuju kolegy a skutečně se mi podaří všechny psy pokrýt (nehledě na to, že tohle by měla být práce té ředitelky). Nemocného psa vezme druhá zkušená kolegyně. Píšu ředitelce, že mám vycházky pokryté, zda-li mě pustí a že kolegyně může vzít nemocného psa. Chvilku je ticho po pěšině, pak se kolegyně ozve, že ho vlastně vzít nemůže a ředitelka mi vítězoslavně píše, že to nejde. Tak prosím ji o vyvenčení daného nešťastníka. Vymlouvá se na děti a řešení problému nepokračuje, pokud ho zrovna neřeším (sama pro to nedělá nic). Daný pes je na tom navíc už hodně špatně a procházky jsou majitelem stejně hromadně rušeny. Uběhne týden  a den před mým plánovaným volnem se ptám na finální rozhodnutí a zda-li můžu odjet. Ředitelka mi ovšem odpoví, že se "obává, že nemá náhradu na nemocného psa a že ostatní, se kterými je pokrytí domluvené vlastně mají jinou práci". Následně mi skutečně ostatní kolegové napíšou, že se omlouvají, ale vlastně udělali chybu a pokrýt mi psy nemůžou. Takže den před plánovanou dovolenou z ředitelky vypáčím, že odjet si nemůžu dovolit. Když se jí ptám, proč mi alespoň neřekla před týdnem rovnou, že mě nemůže pustit (už to musela vědět), nedokáže mi odpovědět. Schůzku tak musím na poslední chvíli zase zrušit, připadám si jako blbec a hlavně z pozdějšího sledu situací vyplývá, že tohle byla poslední kapka a o dobrovolničení přijdu. Ten daný den jsou pak navíc skutečně procházky nemocného psa zrušeny... Ztrácím chuť pracovat pro takového zaměstnavatele (a ani finančně nejsem motivovaná), a tak se doma domluvíme na tom, ze skončím (v hlavě pořád naději, že se to dobrovolničení podaří zařídit). Výpovědní lhůta je čtrnáct dní. Oznámím to tedy ředitelce a počítám se čtrnácti dny práce. Situace se ovšem vyvíjí jinak. Najednou jsme odhlášená ze skupinového WhatsAppu a tak nemůžu nikomu z kolegů říct ani "ahoj". A nestihnu se ani rozloučit s páníčky psů, protože najednou bez předchozího varování jeden den nepřijdou směny a je mi řečeno, že to je konec. Přestože bych ještě šest dní měla pracovat. Všechny moje směny jsou tak najednou vyřešené (mně odebrané) během čtyř dnů. A předtím nebylo možné mi dát týden dovolenou s více, než týdenním předstihem jejího oznámení... Navíc pak umře ten nemocný pes a ani to mi nikdo nedá vědět. Dozvídám se to složitě přes Facebook. S alespoň jednou majitelkou se mi pak daří rozloučit osobně (ale to už je jen a pouze moje iniciativa).

Ocitám se tedy přibližně měsíc před svatbou bez práce. To je již období, kdy se mi bude těžko něco shánět (s požadavkem na čtrnácti denní dovolenou hned za měsíc). Sice zkouším nějaké krátkodobé brigády, ale neuspěju. Věnuji se tak alespoň svatebním přípravám. Navrhuji styl svatebního oznámení, a tak sháníme někoho, kdo by jej byl schopný překleslit tak, aby to nějak vypadalo. Úspěšní jsme až napodruhé. Do Čech letíme až tři dny před svatbou, takže všechno musí sedět ještě před odletem.

Naše svatební oznámení

Předtím však samostatně přilétám ještě dvakrát. Jednou na zkoušku líčení u kamarádky a podruhé se vracím poměrně neplánovaně z Anglie se svojí milou svědkyní po její návštěvě u nás. Měsíc před svatbou se totiž moje maminka ocitne v nemocnici se zánětem na srdci. Jede tam pouze na prohlídku a už si ji tam nechají. Rovnou ji z fleku řeknou, že tohle bude na šest týdnů. Je to velká rána, protože to by znamenalo, že se svatby nebude moct zúčastnit. Ze začátku máme velké naděje a pár záložních plánů (například na objednání soukromé sanitky i s lékařským dohledem na svatební obřad). Nakonec však nevychází ani jeden, doktoři ji prostě nepustí a tečka. Mého snoubence napadá jako částečné řešení přímý přenos po internetu, takže se na tuto variantu připravujeme (měříme rychlost připojení v kostele), ovšem těsně před obřadem se to stejně nedaří uskutečnit i přes veškerou snahu (což znamená několik přístrojů, přes které jsme se snažili stabilně připojit k internetu). Je to velká rána pro všechny, kteří to vidí, ale už se s tím nedá nic dělat. Měsíc před svatbou se to prostě už nedá celé přeplánovat. Za tři dny pak před svatbou musíme doladit všechno co je třeba. Já chodím ze zkoušky na zkoušku, převážíme zákusky, zjišťujeme, že nemáme dostatek stolů, takže se ještě na poslední chvíli vyzvedávají od firmy, která disponuje tímto zařízením a stíháme i nezkušeným zacházením s alarmem v obecním domě (kde bude hostina a raut) za Prahou povolat na místo policisty. Můj táta váže květiny a taky je to na knop. Nakonec se to stíhá, půjčujeme luxusního mercedesa a jde se na věc.

Svatební den vyjde pěkně, nemáme zpoždění, počasí je krásné, všichni jsou dobře naladění a celý obřad v kostele se podaří vyladit tak, že jsou spokojení jak věřící, tak nevěřící členové rodin. Jedinou, zato podstatnou, vadou na kráse je ona nepřítomnost mé maminky, za kterou se alespoň jedeme podívat po obědě a chvíli se zdržíme. Končíme kolem půlnoci a to velmi civilizovaně :-). S manželem se necháme odvézt taxíkem do Tančícího domu.

Jedna svatební...

... a jedna ranní

Probuzení s výhledem na historickou Prahu a Pražský hrad je vážně úžasné! Kolem poledne odcházíme, tašky si necháváme bezplatně a bezpečně v kanceláři zaměstnavatele mého manžela na Andělu (jsou po celém světě a všichni zaměstnanci do nich mají přístup, což poskytuje mnoho výhod obecně při cestování) a vyrážíme do zoo. Je krásný den a prohlídka stojí za to. V myslích jsme s našimi rodiči, kteří právě v tuto chvíli uklízí obecní dům, aby byl předání schopný, a zároveň čelí kritice paní z obecního úřadu, která má pořád nějaký problém. Večer se přemisťujeme do letištního hotelu, abychom brzy ráno mohli odletět do Londýna.

O svatební cestě a jak to bylo dál zase příště :-)