Dost přesně ve chvíli, kdy na mě začínají dopadat velmi intenzivně chmury z toho, na kolik míst musím soustavně napínat svoji energii a z toho, že nevím, kde ji doplňovat, se přiblížil čas našeho odletu na dovolenou v Americe. V létání jsem byla už velmi zběhlá, ale "zářez" v podobě zaoceánského letu s větším strojem, než Boeing 737 anebo Airbus A320 (a jejich ekvivalenty) jsem ještě neměla. S tím souvisí, že jsem samozřejmě také nikdy neletěla dvanáct hodin do zcela jiného časového pásma. Letěli jsme ještě se ségrou přítele a celá dovolená se velmi vyvedla a dodala mi spoustu energie. Dokonce se mi v případě návratu na Velký pátek dostává takového luxusu, že hned druhý den nemusím do práce (můj "zalagovaný" organismus první den spí do tří odpoledne a druhý den samozřejmě zase skoro vůbec, než se srovná). V tomto byl přílet z předešlé dovolené, z Madeiry, mnohem krušnější. Vedení v práci nerespektovalo nějaký návrat z dovolené (přestože jsem ještě měla mít volno) a s odůvodněním, že pečovatelských služeb je třeba neustále, jsem rovnou další den musela napochodovat do práce. Přitom nejkrutější na tom byl fakt, že o tom, že další den rovnou od rána zase nastupuju, jsem se dozvěděla kolem půl dvanácté v noci po přistání letadla. Spát jsem šla kolem jedné a vstávala po šesté.
Po návratu z Ameriky zjišťujeme, že máme u stropu mokrou skvrnu, a tak řešíme, co s ní. Zjišťuje se, že v bytě nad námi se porouchal přívod vody, a ta tak uniká do zdiva. Naštěstí to nebylo nic velkého, kdybychom byli ale na dovolené ještě o týden déle, tak možná najdeme v bytě docela pohromu.
Také kupuji koloběžku. Ta mi pro Londýn vychází jako nejlepší přemisťovací prostředek na krátké vzdálenosti. Klienty mám ve své pracovní oblasti rozeseté i na poměrně velkých vzdálenostech. Ty nejdelší vzdálenosti překonávám autobusem, ale mezi těmi kratšími jsem si drandila na koloběžce. Sice váží deset kilo, takže na nošení v ruce, třeba do metra, byla občas docela těžká, ale celkově to stálo za to. Možná to zní jako exotismus, ale v Londýně jezdí na koloběžkách mnoho dospělých.
Jinak začínám opět žít svůj uspěchaný život. Krátký letní semestr ve třetím ročníku se chýlí ke konci, takže je potřeba zase věnovat úsilí zápočtovým úkolům. Abych se k tomu lépe přiměla, utěšuju se, že jsou to už úplně poslední zápočťáky v mém životě (když je teda udělám). Dokonce ani nemám žádnou zkoušku, ale zase se blíží čas odevzdání absolventského filmu, takže na něm musíme o dost více zapracovat.
Mám to pečlivě rozplánované: nejdřív dokončit semestr, pak napsat bakalářku, zároveň mezitím pilně pracovat na filmu a nakonec se věnovat přípravě ke státnicím. Vždycky, když jsem pomyslela na to, kolik toho je, udělalo se mi docela nevolno. Snažila jsem se takovým myšlenkám vyhýbat a naopak využívat každou skulinku času. Ale bylo to období neustálého neklidu. Sotva jsem přišla unavená z práce a půl hodinku jsem se ničemu nevěnovala, už mě napadaly myšlenky na to, že takhle tu školu nikdy nedodělám a že si k tomu musím hned sednout. Tak jsem si vždycky teda sedla a alespoň na něčem zapracovala. Jenomže tím, jak toho bylo tolik, byl nějaký důvod k neklidu neustále. Obzvlášť těch osm měsíců od ledna do srpna jsem žila permanentně schizofrenicky ve dvou světech, dodělávání školy a práce. Každičkou chvíli jsem prožívala s tím, že můj mozek měl "někde vzadu" zasunuto, že je tady ještě ta škola a že je na ní hromada práce a nikdy na to úplně nezapomněl. Takže si při pohledu zpátky zcela zřetelně uvědomuju, jak kvůli vědomí, že bych měla víc pracovat na škole, nebyla nikdy žádná chvíle odpočinku stoprocentně odpočinková.
V práci se u některých klientů ztížila "denní rutina". Obzvláště jedné paní se velmi zhoršila kondice a musela jsem vynakládat velké množství fyzické energie, abych ji za hodinu umyla. Ta paní byla velmi drobná. Bylo potřeba se k ní nízko shýbat po celou hodinu a zároveň ji pevně držet na nohou, které ji už moc nesloužily. Moje záda pak byla, vykonávaje takovou věc i čtyřikrát do týdne, v dost mizerném stavu. A vedení na několik upozornění, že takové penzum fyzické námahy je pro jednoho člověka příliš (stav se zhoršil, bylo to na práci pro dva pečovatele najednou), nereagovalo, přestože si stěžovali všichni, kteří tuto drobnou paní navštěvovali. Pak je třeba připočíst další fyzickou námahu u ostatních klientů a námahu psychickou. Ta přicházela hlavně u klientky, o které jsem psala ve třetím díle. Mladá, specifická klientka, která trpěla "arzenálem" těžkých chorob, jenž společně se "specifickým" (řečeno velmi mírně) přístupem rodiny (ta se o ni prakticky nezajímala, styděla se za ni a skrývala ji) namíchaly "koktejl", se kterým se častokrát těžko pracovalo. Právě na jaře se stav této klientky ještě zhoršil a začala mít sebevražedné sklony, takže bylo potřeba neustále hlídat a prověřovat, zda v okolí není něco, čím by se mohla vynalézavá dívka poškodit. To věru nebyla jednoduchá náplň práce. Navíc trpěla velmi rozkolísanými náladami a bylo třeba být ve všech ohledech velmi pevný, aby se to dalo jakž takž zvládnout. Z práce jsem permanentně přicházela vyždímaná.
Rozptýlení naštěstí přichází v podobě dalších předem naplánovaných návštěv. Postupně přijíždějí naši rodiče. Ačkoliv jim mohu kvůli škole a práci věnovat jenom omezený čas, je to velmi milé a povzbudivé.
Ve spolupráci s mými rodiči organizujeme velký plán s cílem dovezení dalšího českého alkoholu, protože ten od stěhování z ledna už došel. S přítelem nejsme velcí pijani, ale anglické pivo ani víno nestojí za nic a navíc je všechen alkohol velmi drahý kvůli vysokým daním. Musím také připustit, že české pivo, přestože plechovkové, mi kolikrát v malé míře asistovalo při učení jako podpůrný prostředek.
Poměrně jednoduše jsme si spočítali, že české pivo a víno i s poplatkem za odbavené zavazadlo v letadle vyjde pořád levněji, než nákup anglického alkoholu. Rodičům tedy kupujeme odbavená zavazadla dvě. Nejvýhodnější je to (tedy spíše bylo, už se to nevyplatí, podražili) udělat u společnosti Wizzair. S jejich klubovou kartou bylo přidané zavazadlo velmi cenově výhodné a navíc může mít až 32 kilogramů. Nákup alkoholu udělám v Čechách s tátou osobně. Rodiče letěli poprvé v životě, tak jsem jim to chtěla ulehčit a "dojela" jsem pro ně. A s tím alkoholem se to pěkně spojilo :-). Celkem jsme nakonec vezli deset lahví vína a více než padesát půllitrových plechovek piva (z Čech si taky vezu výborný domácí med a skvělé marmelády, které zavařila přítelova maminka). Zavazadla jsme nabalili velmi pečlivě. Hlavně to chtělo pořádně převážit, aby nám speciálně to pivo, které mělo vlastní tašku, nevyhodili už při odbavení. Taška, která se pivním plechovkám velmi tvarem přizpůsobila nepřehlédnutelně odkazovala na obsah, ale to nás nijak netrápilo.Cesta nakonec dopadla úspěšně a nic se neroz(b/l)ilo. Našim rodičům organizuji výlet po Londýně. Je to vlastně paradoxní, protože přestože jsem v Londýně bydlela přes půl roku, a tak by se dalo očekávat, že jeho hlavní památky budu čerstvě prohlédnuté, naposledy jsem je viděla před čtyřmi lety ještě s gymplem na školním výletu do Anglie. Normální život v Londýně se jednoduše odvíjí mimo ty největší turistické trháky. Také je to takový dvojí svět, který je hlavně v centrální zóně londýnského metra hodně vidět. Společně s unavenými Londýňany jedoucími z práce sedí člověk v jednom voze i s čerstvými turisty, kteří toho samozřejmě chtějí hlavně vidět co nejvíce (zatímco turisté jsou u památek, obyvatelé jsou v práci, jsou to dva častokrát míjející se světy).
Kolikrát mě překvapilo, kolik je v Londýně Čechů. V cizí zemi si člověk samozřejmě užívá většího soukromí, když na veřejných místech mluví s partnerem češtinou. Svádí to tak k velké otevřenosti vzhledem k volbě témat. O množství Čechů v Londýně svědčí to, že se mi i několikrát do týdne, při běžné jízdě metrem, stalo, že jsem vyslechla velmi otevřený (a častokrát velmi pomlouvačný! :-) ) rozhovor v mateřštině. A nestávalo se mi to jenom v turisticky výživných lokacích, ale i při jízdě autobusem v těch "normálních místech" , kde jsem třeba pracovala. Přítel na týden odlétá na pracovní cestu do Švýcarska. Jsme domluvení tak, že na konci týdne přiletím také a budeme se věnovat jednomu lezení po skále (ferratě, nejsme v tom nijak zběhlí, ale je to fajn) a krátké návštěvě švýcarských měst. Kvůli snadnějšímu přemisťování mezi nimi jsme si půjčili auto. Už při přistávání mě velmi upoutají barevná pole pode mnou. Jsem jimi uchvácena a vlastně netuším, čím to. Byla to jenom obyčejná pole. I následně při přemisťování krásnou krajinou se nestíháme kochat. A dochází nám jedna velmi podstatná věc. Jak velmi negativně na nás dopadá život ve velkoměstě. Oba dva jsme z českých obcí do deseti tisíc obyvatel a najednou jsme žili v městě s třinácti miliony obyvatel s maximálně uměle upravenými zelenými plochami (i když poměrně velkým množstvím). Cesta za Londýn trvala dlouho a vlakem byla strašně drahá, takže jsme úplně odvykli pohledu na přírodu. Ve Švýcarsku jsem si plně uvědomili, jak nám chybí a jak se nám vlastně v Londýně, kvůli rázu velmi obydleného místa, moc nelíbí. Vlastně se při tom víkendovém výletě náš stesk přetvořil až do skoro hmatatelné podoby.
