Čtrnáct dní, na které jsem měla zaplacený kurz angličtiny, se blížilo ke konci. Trochu jsem se rozmluvila a stala jsem se znalcem anglické dopravy. Ale s prací to bylo stále nejisté. Zaregistrovala jsem se na několik webových stránek, které pracovní pozice inzerovaly. Protože pozice care workera byla skutečně žádaná, absolvovala jsem nejen desítky telefonátů, ale také jsem vyplnila i mnoho několika stránkových formulářů, které byly krom jiného strašně otravné. Odpovědi byly však víceméně stejné. Všichni zaměstnavatelé požadovali minimálně půl roku pracovní zkušenosti v UK a tu jsem neměla. Nakonec se ale povedlo najít pozici přes stránky pro Čechy v Anglii (lochneska.cz). Inzerovali ji v češtině s dodatkem, že stále přijímají. Tak jsem se přihlásila a byla pozvána k pohovoru. Tato firma sídlí ve Finchley Central, což bylo dobrou tři čtvrtě hodinu metrem s jedním přestupem. Trochu daleko, ale práci jsem potřebovala.
Pohovor probíhal v češtině, díky tomu, že tam v kanceláři pracovala jedna Češka. To bylo patřičné ulehčení navíc společně s faktem, že měli podstav pracovníků. A dopadlo to dobře, neboť na tuhle pozici se tam dostal každý, kdo měl zájem. Vyplnila jsem pár papírů a domluvili jsme se, že 17.11.2014 nastoupím. Hned se mi ulevilo, i když jsem tušila, že společně se školou a poměrně dlouhým dojížděním to nebude žádný med.
Také nás s přítelem v tu dobu čekala jedna milá povinnost. Byl čas na to si najít vlastní bydlení, které bychom si pronajímali. Jako nápomocnou ruku nám společnost, ve které pracuje, poskytla chlapíka, který se realitami zabývá a vybral pro nás k prohlídce byty, které by odpovídaly našemu přání. Chtěli jsme něco, co bude na metru a v dobré vzdálenosti do centra města, kde přítel pracuje. Také bylo naším požadavkem, aby to bylo v klidnější čtvrti. Pán nás tedy jeden den vzal na prohlídku šestnácti bytů do čtvrtí Putney a Fulham, které jsou vedle sebe (dělí je Temže) a zároveň jsou v druhé zóně londýnského metra. To bylo výborné, navíc jsou to pěkné čtvrti na bydlení. Trh s nemovitostmi je v Londýně tak rychlý, že z původních šestnácti prohlídek se ten den tři pronajaly ještě než jsme tam stihli dojet. Je potřeba se té rychlosti přizpůsobit, takže na základě patnáctiminutové prohlídky jsme večer museli definitivně říct, zda některou chceme anebo ne. Zhodnotili jsme to a vybrali jsme slunný byt v předposledním, osmém, patře s výhledem na město. Například na London Eye. Byl to byt, který se prodával bez vybavení (pouze kuchyň). Měl jednu ložnici, obývací pokoj a na něj napojenou malou kuchyň. Taky balkon. Zde je také dobré zmínit informaci o cenách pronájmů (o koupích nemluvě) v Londýně. Nás takovýto byt vyšel měsíčně v přepočtu okolo 50 000 Kč a bylo to bez energií. Díky přítelově práci to bylo uplatitelné, i když na hraně. Pokud bych měla shánět bydlení jenom já sama za sebe, pravděpodobně bych se musela spokojit pouze s pronájmem jedné místnosti ve sdíleném bytě. Minimální mzda, za kterou jsem se chystala pracovat, je v Anglii 10 000 liber za rok.
Nutnost přizpůsobení se životu v Anglii pro mě vyžadovala ještě jednu podstatnou věc, která doposud nebyla zmíněná. Jakožto věřící protestant, který se hrdě hlásí k české Českobratrské církvi evangelické (ČCE), bylo pro mě také důležité, do jakého společenství a kostela začnu chodit v Anglii. Není to tak jednoduché, jak se může zdát. Pokusím se to alespoň nastínit. ČCE je v Čechách druhá největší církev, ale ve světě je ojedinělá. Existuje totiž pouze tam. Samozřejmě, že protestantských církví je mnoho a jsou i v Anglii, ale každá rozebírá Bibli mírně odlišně. V Anglii není ani žádný ekvivalent ČCE. Je zde sice kromě anglikánů a katolíků mnoho dalších církví, jako jsou baptisté, metodisté a různé luteránské církve, ale nikoli evangelíci. To bylo podstatné, protože jsem byla zvyklá na "pravidelnou dávku" duchovní podpory v nějaké formě a ukázalo se, že najít náhradu v Anglii nebude vůbec jednoduché. Nebudu se detailně rozepisovat o svých pocitech (ale kdyby to někoho zajímalo, ráda se podělím), nicméně znamenalo to pro mě vyzkoušet mnoho církví. I když jsem nakonec v jedné zakotvila, nebylo to nikdy "to ono" (ten pocit se doposud nezměnil), což přijde líto. Právě z takových "drobností" se skládá celý život a chi-li ho prožít šťastně, je dobré dělat co nejvíce věcí, které mě štěstím naplňují. Hlavně ty nejpodstatnější a mezi ně já svoje účasti v kostelech definitivně zařazuji.
Týden před začátkem mého pracovního poměru jsem zavítala do Čech. Musela jsem se dostat sama z apartmánu až na letiště. To proběhlo hladce. Zatrnulo mi pouze ve chvíli, kdy jsem dorazila na autobusové nádraží, odkud jel autobus do Lutonu. V pět hodin ráno tam na tabulích svítilo asi čtyřicet aktuálních spojů, které někam jely a já musela rychle najít ten svůj. Mírně mě to rozhodilo, ale nakonec jsem to samozřejmě zvládla. Do Čech jsem se na chvíli vracela nikoliv z rozmaru, ale kvůli škole. Na dálku se dalo dělat mnoho práce, ale některé vyžadovaly přítomnost. Jednou z nich byla konzultace a přípravy na střih už zmíněného absolventského filmu. Měli jsme na něj se spolužákem zhruba půl roku, ale museli jsme se poprat se střihem na dálku. Nejlepší pro střih je, když mohou být tvůrce i střihač spolu ve střižně co nejvíce času a mohou důkladně přemýšlet nad kompozicí snímku. Možná se to nezdá, ale ta přítomnost obou v jedné místnosti je docela důležitá. My jsme se ale museli připravit na střih, který se bude odehrávat výhradně přes internet. Střihač v Čechách a já v Anglii. Naštěstí existují takové programy, jako Hangouts či Teamviewer.
Po týdnu jsem zase absolvovala let zpátky. Pokud mamka trpěla při našich šesti letech za rok, tak teď si musela začít zvykat, že za jeden rok poletím do Čech a na dovolené (a zpátky) asi dvacetkrát a že se to jen tak nezlepší.
Letadlem jsem začala létat víc, než jezdit vlakem. Stala se z toho rutina. Když jsem letěla naposledy (únor 2016), byla jsem si stoprocentně jistá, že nazpátek letím až v neděli. Ještě, že mám chytrý telefon. Ten mi totiž pravidelně oznamuje, kdy odjíždět do práce, čím odjet, atp. Vždycky se tomu směju, ale tentokrát mi pípl už v sobotu: "Je čas k odjezdu". Samozřejmě, že jsem neodlétala v neděli, ale už v sobotu a měla jsem od té chvíle kolem tří hodin na to, abych se sbalila a dostala na letiště. Rodiče bydlí v malé vesnici bez autobusů a vlaků. Mamka mě tedy musela hodit až do Pardubic (přes půl hodiny cesty), kde mi před nosem ujel nejvýhodnější spoj. RegioJet o půl hodiny později to naštěstí napravil. Aerport Express mi ujel o pět minut a tak jsem musela běžet, abych si co nejdříve stopla nějakého taxíka. V tom jsem měla štěstí, protože tam alespoň jeden stál. Taxikář mě ještě ujistil o mém štěstí, protože ten večer se v Praze konalo mnoho demonstrací a také plesů a pokud by mi odjel, musela bych čekat na jiného i dvacet minut. Pak už to probíhalo ve spěchu, ale ve větším klidu. Řidič mi poskytl přednášku o léčitelství a o tom, jak s přehledem vyléčí nevyléčitelné choroby a že také nějakou mám, i když ještě není vidět. Rozloučil se se mnou slovy: "Hlavně si dávejte pozor, protože mezi námi je také mnoho šarlatánů". Letadlo jsem nakonec stihla, ale příště si den na letence zkontroluji pečlivěji.
Nastoupila jsem do práce. Ta znamenala obíhání domů v oblasti Finchley Central a pomoc klientům. Ráno jsem připravovala snídaně, pomáhala s umýváním (Angličané se myjí ráno, nikoliv večer :-) ), pomáhala oblékat, uklízela a umývala nádobí. Kolem oběda jsem zase obíhala a připravovala obědy. Večer se zase dělaly večeře a pomáhalo se při ukládání klientů. Vždy to bylo u každého klienta tak na hodinu. Někdy na půl, někdy na hodinu a půl. Záleželo na stavu klienta (někteří byli upoutáni na lůžko, jiní v kondici, ale třeba nevidomí, ....). Kromě těchto klientů jsem také měla jednu speciální práci. Starala jsem se o holku asi o tři roky starší, než já. Měla snad všechny nemoci. Byla epileptik, diabetik, schizofrenik, v depresích, ... U té se práce lišila. Základní potřeby (jako se umýt, dojít na záchod) zvládala sama, my jsme ji s kolegyní měly zabavit, pohlídat a oběhat s ní nemocnice. (Prohlídek u doktorů měla skutečně mnoho. Třeba tři za týden.) U ní to byla práce na několik hodin denně (kromě neděle). Ale nikdy se předem nevědělo na kolik. Bydlela u rodičů, pro které bylo občas těžké říct i v ten daný den, v kolik máme končit a v kolik zítra začít. Takže se nic nevědělo dopředu. To z té práce činilo práci, na kterou se nedalo dopředu připravit. (Protože jsem nevěděla, v kolik budu končit. Jednou se mi stalo, že mi zavolali, že si to rozmysleli, abych nejezdila, ve chvíli, kdy jsem už byla v půlce cesty.). Ono, těch specifik měla víc. U této holky si naši práci rodiče pletli s úklidovou službou a nad rámec našich povinností po mě kolikrát chtěli, abych vysála a vytřela i jinde, než v jejím pokoji, nebo třeba uklidila koupelnu. Když jsem to odmítla, začali být nepříjemní. Některá vyšetření zase tato klientka podstupovala i večer. Někdy musela být hospitalizována. Takže se mi i dvakrát stalo, že mě tam s ní rodiče nechali samotnou a řekli, že mě přijedou vystřídat v deset večer. Ale nepřijeli. Můj status byl zkrátka v této rodině dost podřadný. Podobné to bylo i u některých jiných klientů. Znala jsem přibližně dvanáct klientů. U každého člověk musel přesně vědět, co musí udělat. Ale musel například i vědět, jaké pití po snídani, obědě, nebo večeří připravit (čaj/kafe, s mlíkem/bez, s cukrem/bez) a jak pro každého připravit toast, protože ten jsem musela umět pro každého klienta zvlášť. Někdo mazal máslo na jeden chléb, někdo na dva, lišil se také jeho obsah. Vše bylo zapotřebí vědět přesně, neboť tito starší lidé to tak dělali celý život a nechtěli to měnit (zažila jsem i trojnásobnou "reklamaci" toastu, protože byl buď máslem namazaný moc nebo málo). A co klient to jiná osobnost. Někam jsem se docela těšila, jinam jsem se bála. Klienti například se závažnou diagnózou byli náladoví a často velmi nepříjemní. Z počátku jsem také moc neovládala jazyk, takže se mnoho z nich naštvalo ještě snadněji. Přesto všechno jsem ale musela udržet kamennou tvář a milý přístup. Nicméně pravdou je, že na naučení angličtiny byla tahle práce skvělá, protože mluvit jsem musela neustále.
Nebyla to nejhůře placená práce, nicméně málokdy jsem za den měla odpracováno osm hodin. Prodlevy mezi klienty se mi neplatily (v zimě navíc člověk neměl moc kam jít a bývaly to i tři hodiny) a výplata byla nestálá. Podle toho, kolik mi předešlý den napsali klientů jsem mohla pouze odhadovat, protože většinou jsem končila s tou mladou klientkou u které se nic, jak už jsem psala, o konci dopředu nevědělo. Další věcí bylo, že pracovní byly z principu všechny dny v týdnu, protože samozřejmě pomoc je potřeba pořád. A pokud se člověk "nebránil" pracoval i devět, deset dní bez jediného volného. Tuto realitu jsem okusila také, nicméně nakonec jsem si kvůli škole domluvila v týdnu alespoň dva dny volna, i když dopředu nebylo jasné, které to budou.
V Anglii jsme již byli téměř měsíc a oslavili jsme spolu také druhé výročí. Nedlouho na to mi přišla pozvánka do Jobscentra plus na vyřízení žádosti o National Insurance Number. Na adresu jsem se v daný termín dostavila a místo očekávané menší kanceláře s pár úředníky se mi nabídl pohled na téměř třicet žadatelů, kteří tam byli v aktuální chvíli (a to je úředníci neustále odbavovali, nicméně přicházelo jich stále velké množství). Za rohem seděli v obrovské místnosti desítky úředníků. Když jsem přišla na řadu, byli velmi milí. Přesto mě překvapilo, kolik lidí se stěhuje do Anglie za prací.
Žádné komentáře:
Okomentovat