Díl sedmý, aneb zběsilý život a úvahy o životě a smrti

S novým nábytkem se nám bydlí velmi pěkně. Největší naší lahůdkou je velké plátno, před kterým si hoví pohodlná pohovka a projektor. Obojí nám slouží mnohem lépe, než televize, protože na sledování zpráv moc nejsme, kdežto na filmy v dobré kvalitě ano.

Život se začíná na čtrnáct dní odvíjet jednotvárně, přestože pro mě to byla mnohotvárná jednotvárnost. V proudu bylo zkouškové období. To znamenalo, že jsem si každý den s sebou vozila notebook a pracovala na zápočtových úkolech v metru, v autobusech i v každé pauze mezi klienty někde v kavárně. Zároveň jsem se připravovala na zkoušky. Ty jsem měla dvě. Za tak malý počet jsem byla více než ráda ne jenom kvůli menšímu množství učení, které bylo ovšem v mém individuálním plánu bohatě vynahrazeno množstvím zápočtových úkolů ke všem předmětům, ale i kvůli obvykle nutné osobní účasti. Jednu jsem složila po internetu, na druhou bylo třeba se dostavit. Ta mnohotvárnost, o které jsem psala, spočívala v mém absolutním vytížení. V náročné práci, která byla na celý den, také v dojíždění a kvůli škole, která se skládala ze zkoušek, množství zápočtových úkolů, psaní bakalářky a střihu svého snímku (když jsem to líčila jedné své kolegyni, tak prohlásila: "To nemůžeš zvládnout"). V původním plánu jsem sice nepočítala s tím, že školu zvládnu za rok a spíše jsem se připravovala na dvouleté studium posledního ročníku. Jenomže, docela se mi to dařilo hasit všechno najednou, takže jsem se přeorientovala na to, že se to za jeden rok prostě podaří.

Za těch čtrnáct dní jsem zase odlétala nazpátek. V Brně (tam lítají spolehlivě nejlevnější lety do ČR) přespávám u svých příbuzných a další den se setkávám s mamkou. Ta jenom kvůli tomu, aby mě viděla, cestuje přes půlku republiky. Večer skládám s velmi ochotnou vyučující zkoušku v jedné místní restauraci, abych se hned poté sebrala a v běhu stihla vlak do Opavy. Tam proběhnou za dva dny konzultace k mým dvěma snímkům (kromě absolventského pracuji ještě na jednom) a po  třetím dni v České republice ji zase opouštím z letiště v Ostravě. Přívlastek nejenom tohoto výletu do Čech, ale i života, který jsem před zhruba rokem v Anglii vedla, by mohl znít: zběsilý.

K tomu výletu do Čech bych ráda zmínila dvě věci. V Anglii práci care workera nedělá snad nikdo z Angličanů. Vždycky cizinci. Je to totiž práce s velmi nevýhodnými podmínkami a nesmírně náročná. Já bych ji teď už taky dělat znovu nešla. Přes všechny útrapy měla ale jednu výhodu. Mohla jsem si vybrat tolik dovolené, kolik jsem chtěla, ne jenom zákonných dvacet osm dní. To proto, že můj zaměstnavatel porušoval od začátku anglické zákony a dovolenou jsme neměli placenou (minimálně těch dvacet osm dní platit každý zaměstnavatel musí, ale o tom se rozepíšu někdy příště). Nicméně pro moji tehdejší situaci to bylo výhodné. Kvůli škole jsem potřebovala do Čech jezdit častěji, ale zároveň jsem nechtěla úplně oželet výlety s přítelem a rodiče jsem taky chtěla vidět.

S těmi rodiči souvisí pak ta druhá věc. V prvním díle jsem psala, že se kontakt s rodiči určitě sníží. To plyne ze samotné logiky věci. V praxi to potom vypadalo tak, že místo toho, abychom se viděli třebas čtyřicetkrát v roce, tak to bylo najednou asi šestkrát (a to jsem návštěvy s rodiči spojovala se školou. Tento rok to bude jenom čtyřikrát...). Nejsem žádný "mamánek", ale změna to byla velká. Když se člověk odstěhuje v Čechách na jiné místo, tak je docela slušná šance, že se se svými rodiči vidí třeba dvacetkrát do roka (záleží na vzdálenosti), ale jenom šestkrát, to už opravdu není moc. S prarodiči to je ještě horší. Nevídali jsme se sice moc ani když jsem ještě nebydlela "za kanálem", ale teďka jsem ráda, když je vidím jednou, dvakrát do roka. A to je mi taky líto. Není to jenom o tom kontaktu, ten se koneckonců dá částečně nahradit po telefonu. Víc mě straší jiná věc. Všichni prarodiče jsou naštěstí ještě zcela samostatně funkční jednotkou (i když věkově se pohybující okolo osmdesátky) a moje nemocná maminka taky, ale napadá mě otázka: "Co když se najednou "něco" stane?" Mám prostě a jednoduše strach z toho, že pokud se přihodí nějaká nečekaná událost, tak nebudu moct být na blízku a pomoct. Postarat se... Zní to asi celé ujetě, ale prostě mě to napadá.

Vracím se z Čech a život plyne dál. Zima se v Anglii moc nedostavila. Je pravda, že několik rán bylo pod nulou, ale většina zimy propršela. Kolotoč dojíždění/práce/škola (ve volném čase) se zase rozbíhá. Bylo to vražedné tempo, byla jsem z toho unavená a v mikrosvětě dvou lidí bývaly emoce ještě několikanásobně intenzivnější, když nebylo s kým jiným situaci řešit. Nicméně na dlouhý popis pro tento blog to moc nevydá. Naštěstí se v té době nabízelo alespoň několik rozptýlení v podobě dovolených a návštěv, které za námi přijely.

První dovolená, která byla s přítelovými rodiči na Madeiře byla velmi vydařená (například jsem si přivezla mnoho pěkných fotek). Další velkou událostí byla návštěva pěti kamarádů z Čech. Vzhledem k našemu bytečku bylo využito opravdu každé místo, abychom se tam vešli. Dohodli jsme se, že pro ně na letiště zajedeme. V Londýně existuje naštěstí mnoho autopůjčoven, které mají auta rozsetá po městě a prostřednictvím platby přes internet a zaslaného kódu si je můžete půjčit. Přítel měl díky benefitu z práce přístup skutečně velmi jednoduchý (pouze zaplatit a auto vyzvednout). Když jsem ale chtěla řídit auto také já, narazila jsem. Nestačí se pouze zaregistrovat a zaslat jim pas a řidičský průkaz. Je také potřeba projít testem anglické autoškoly. Který se odehrává "pouze" na internetu, ale je opravdu výživný. Pro úspěšné zaregistrování u této autopůjčovny je žadateli postupně puštěno dvacet ukázek dopravních situací a očekává se jejich správné vyřešení. To je stejné, jako v Čechách. Nicméně, v Čechách jsou simulace poměrně přehledné a na otázku se zeptají ve chvíli, kdy na ni můžete z obrázku rovnou odpovědět, protože se situace ve videu zastavila na "inkriminovaném" místě (alespoň tak to bylo, když jsem před téměř pěti lety dělala autoškolu). V Anglii je puštěna dokonalá simulace Londýna se všemi bannery, které je možné vidět, cyklisty, chodci, vším... Díváte se na situaci, která se po nějaké době zastaví, ale oni se zeptají na události a jejich řešení, které momentálně nejsou vidět. V praxi to u lehčích příkladů znamenalo to, že se tam třeba mihla značka upravující rychlost. To nebylo nijak těžké, nicméně v náročnějších případech zrovna třeba předjížděl motocyklista a byl právě v mrtvém bodě, nebo za autobus zašli na přechodu pro chodce pěší a rovněž momentálně nebyli vidět. Tyto situace byly velmi záludné a nebylo vůbec lehké je správně vyřešit (respektive správně vybrat jednu ze tří možností). Jednak jsem přesvědčená, že sebedetailnjěší simulace nenahradí jízdu autem, kde si všechny tito věci řidič uvědomuje jinak a za druhé, správné odpovědi na některé otázky byly podle mě diskutabilní (například ta, kdy správnou odpovědí bylo, že největší pozor je potřeba dát na přecházející chodce ve chvíli, kdy se ve videu také zběsile proplétali cyklisté mezi auty, o čemž jsem psala ve druhém díle, takže nebylo vůbec jasné, která odpověď je správná).

No, prostě a jednoduše, testy jsem neudělala ani napotřetí (video situace byly pokaždé jiné), přestože jsem doposavad řidič bez nehody a měla jsem smůlu. Autem od tohoto "car sharingu" jsem jezdit nemohla (opakování testů, a tedy další šance na to se zaregistrovat, je po třinácti měsících. A nyní, po třinácti měsících, nevidím zase jediný důvod, proč bych to měla dělat :-) ).

Pokračování příště...

Díl šestý, aneb cesta zpátky

Následující příběh není moc anglický, ale je cestovní a to k Anglii patří také. Jinak by se nám nestal a je tak výživný, že se o něj chci podělit :-).

Předposlední den roku 2014 půjčujeme v Praze dodávku určenou pro velkou věc. Je to šestimístná dodávka společně s obrovským nákladním prostorem. To je to auto, které je určené k velkému stěhování z Čech do našeho nového domova. 

Bylo prosincové počasí, silnice uklouzané, přesto jsem se znovu hrnula k řízení. Řídím ráda a nejradši mám velké výzvy (třeba tahle dodávka byla tak dlouhá, že tak, aby komfortně zaparkovala, spotřebovala přes tři parkovací místa). Už jsem psala, že nábytek z Ikei jsme měli vybraný, ale spočítali jsme si, že koupíme-li ho v ČR, vyjde to několikanásobně levněji. Navíc přítelův zaměstnavatel celé stěhování hradil (benefit pro každého příchozího zaměstnance), takže nebylo co řešit. 

Ještě ten den nakupujeme veškerý zbývající nábytek (sedačku, stůl, knihovny, počítačový stůl, ...) a s tím velkým strojem se přesouváme nejprve k mým rodičům k Chrudimi, kde přespíme a já k nákladu přidám své tři banánové krabice (většinou s knížkami), velkého plyšového medvěda Míšu a ibišek. Další den, na Silvestra, přejíždíme k Ústí nad Labem k rodičům přítele. Zde znovu přespáváme, oslavíme přelom starého a nového roku a k nákladu v dodávce přidáváme přítelovy bicí, kolo, počítač a další věci. Nákladní prostor auta se zaplňuje až po střechu.

Do Anglie vyrážíme ve složení: my dva, jeden táta a obě naše sestry (ségry měly naplánovaný krátký program v Londýně). Cesta jde hladce až do Belgie k Antverpám. Tam naše auto ve dvě hodiny ráno přestává sloužit. Praskly hadičky a vytekla voda z chladiče. Stojíme tedy na kraji dálnice a snažíme se situaci řešit. Já budím majitele autopůjčovny, který s námi začíná okamžitě a velmi vstřícně řešit, co dál. Voláme také na belgickou asistenční službu. Slibují pomoc. Jenomže odtahová služba v Belgii pracuje až od půl páté ráno. To se navíc dozvídáme až ve chvíli, kdy po hodině a půl marného čekání stále nikdo nepřijíždí na pomoc, přestože kvůli informacím o odtahu jsem tam do té doby volala tak pětkrát. Musíme tedy počkat. Neklesáme na mysli a bavíme se přiléhavými vtípky o tom, že ještě, že se nám to nestalo ve dne, protože teď o tom naštěstí naše spící maminky vůbec nic netuší. Šly spát s jasnou informací, jak to jde všechno hladce a dokonce rychleji, než jsme čekali. Za ty dvě a půl hodiny čekání v autě docela slušně promrzáme, ještě, že odtahová služba se už ráčila dostavit. Nakládají naše auto, my se vměstnáváme na těsné sedačky do kabiny odtahového vozidla. Zařizují nám hotel, takže se můžeme tak na čtyři hodiny prospat. 

Druhý den přemýšlíme, co dál. Odcházíme z hotelu, ke snídani si kupujeme chleba a já se jako dobrodruh pouštím do česko/anglické komunikace s naší půjčovnou a servisem, kam nám auto odtáhli. Dojdeme na vlakové nádraží a z telefonu se dozvídám, že byl zasažen motor a auto jen tak nepojede. Navíc byl pátek a zabývat se s tím bude někdo nejdřív v pondělí. Řešíme, co dál a přesouváme se zpátky do hotelu, kde jsme spali. Tam nám povolí na křesílkách u recepce rozbít náš dočasný tábor. Má to dvě výhody: mají wifi a je tam teplo (potom pomohou i s tiskem jízdenek). Domlouváme se, že my s přítelem zkusíme oběhat všechny autopůjčovny v Antverpách a zkusíme půjčit stejnou dodávku zde (mezitím naše maminky v Čechách vstávají a my už nemáme o kom říkat vtípky, protože jsou o situaci informovány). S přítelem tedy obíháme Antverpy. Problémem nejsou peníze, problémem je atypická dodávka pro šest lidí. Ve tři odpoledne máme oběhnuté všechny autopůjčovny (na zbývající volám) a je jasné, že jsme neúspěšní. V naší diskuzi padá několik variant. Jednou je, že ochotný majitel české autopůjčovny pro nás může zajet, ale už nemá šestimístnou dodávku a také by to trvalo minimálně osm hodin. Dalším řešením by bylo, že by přijel pouze pro ségry, my si půjčili dodávku pro tři a odjeli do Londýna sami. Jenomže ségry se na Londýn už těšily. Pak pro ně hledáme možnosti letecké dopravy, ale ta nevychází vůbec dobře. Nakonec nalézáme autobus, kterým by se mohly po vlastní ose do Londýna dopravit, zatímco my zbylí bychom půjčili třímístnou dodávku, náklad přeložili a pokračovali v cestě. Snažíme se holky na noc v autobuse vybavit. Jedna nemá jiné boty, než nazouvací pantofle, takže s ní směňuju za svoje conversky. Pak jim vysvětlujeme, jak se dostat k autobusu. Nejely totiž z Antverp, ale musely se vlakem s přesedáním dopravit jinam. 

My půjčujeme dodávku. Přítel s tátou pro ni dojdou (je to kus cesty a já mám jenom ty pantofle) a nabírají mě na nádraží. S novou dodávkou se snažíme podle instrukcí dostat k servisu, kde je ta porouchaná. Navigace nám nefungovala, takže jsme bloudili. Když jsme zastavili a nechali auto chcípnout, abychom se podívali na mapu zjišťujeme, že vůz nejde znovu nastartovat. Zatímco přemlouváme nové auto, já volám asi tak čtyřikrát  do servisu, kde na nás čekali, zkoušíme novou autopůjčovnu a nakonec i asistenční službu, ale nikam se nemůžeme dovolat. Začínáme si trochu připadat jako ve špatném snu. Naštěstí se nám po půlhodině daří nastartovat. Startování bylo vybavenou jakousi pojistkou, která dovolovala nastartovat pouze při dodržení určitých podmínek. To jsme ale předtím nevěděli. 

Přijíždíme do servisu a začínáme překládat to množství nákladu z rozbité dodávky. Nová je menší, takže navíc ještě musíme hodně dobře počítat, aby se nám to tam vešlo. Když staré auto zkontrolujeme a zjišťujeme, že jsme přestěhovali všechno, vyrážíme k Eurotunnelu. Ten bylo nezbytné přebookovat, protože jsme tam byli o více, než 24 hodin později, než jsme měli být (a na hranicích musíme vysvětlovat překvapeným policistům, proč do Anglie jedou Češi belgickým autem). 

"Vylodíme" se na anglickém břehu, na benzínové pumpě kupujeme "mračítka" (povinnost pro všechna auta s opačnou stranou řízení, než v Anglii). Jsou to speciální stínítka na světlomety auta, abychom neoslepovali protijedoucí auta. A vyrážíme směr Londýn. Díky opačnému řízení si velmi pečlivě prohlížíme každý příkop! 

Do Londýna dorážíme kolem čtvrté ranní. V dešti začínáme vyskládávat dodávku a všechno vozíme do našeho osmého patra maličkým výtahem. Je toho tolik, nad čím musíme přemýšlet  (ještě nesmíme zapomenout na holky, které mají na autobusové nádraží Victoria přijet v šest ráno), že zapomínáme koupit parkovací lístek pro naše auto. 

Pro ségry jsem se vypravila já, zatímco mužská část se jala sestavování přestěhovaného nábytku. Počasí je mizerné, prší, fouká, nikdo nevychází ven. Z kompletně naplánované prohlídky Londýna zajedeme jenom na jednu atrakci, k Abbey Road studiu, kde pořizujeme snímky na tamějším známém přechodu (vyšly pěkně - žádní lidé ani auta :-) ). Celí promočení se vracíme zpět do bytu, kde se kompletuje sestavování nábytku. Eurotunnel zpátky je zabookovaný na jedenáctou dopolední, takže před desátou musí ségry i přítelův táta odjíždět, aby to stihli. Je to velmi natěsno. U auta zjišťujeme, že jsme dostali pokutu (na to jsou v Londýně velmi přísní. Každé parkovací místo, kde se platí, prohlížejí místní úředníci i několikrát denně). Vyrážejí. My se jdeme dospat. Telefonicky jsem dohodla, že po vrácení auta v Belgii je lidé z české autopůjčovny vyzvednou autem a dovezou do ČR. Všechno jde dobře, ale v Belgii v podvečer zjišťují, že po vrácení auta je nikdo nečeká. Za ty dva dny jsem udělala tak pětadvacet oboujazyčných telefonátů. Společně s únavou  a s komplikovaností situace se mi stalo, že jsem omylem řekla Čechům, že mají do Belgie přijet až následující den. Dodávka se tedy vrátila a oni neměli kam jít. A to mě velmi mrzelo!  Z Čech sice okamžitě vyrazili, ale bylo to osm hodin jízdy. Ségry s tátou tedy musely vzít do rukou to, co vezli zpátky (nějaké chladící boxy, spacáky, ...) a čtyři kilometry se v tmě a zimě potácet na nejbližší nevytápěné nádraží (navíc jedna už zase měla ty nazouvací pantofle). Tam zabivakovali. Nad ránem si je vyzvedli z Čech a naštěstí v pořádku dorazili domů. Nám se podařila včasným zaplacením snížit pokuta ze 140 liber na polovinu, ale i tak to byl výlet, kde o zážitky nebyla nouze. 

Náš život pak zapadá zpátky do kolejí všedních dnů skládajících se hlavně z chození do zaměstnání a v mém případě ještě z dálkového studia. Ale o tom příště :-).

Díl pátý, aneb poznámka o stavu byrokracie v Anglii a další dobrodružství

Tím, že byl náš nový byt moc pěkný, jsem končila minule. Byl prosinec a v takovém holobytě (jak jsem už zmiňovala, vlastnili jsme pouze postel, komodu a stolek, plus kuchyň) jsme se chystali žít tři týdny. Chyběla nám třeba žehlička a žehlící prkno, takže jsme museli mít baterii vypraného a vyžehleného prádla ještě z apartmánu.

Měli jsme první stálejší adresu, takže nastal čas si zařídit podstatné věci, jako například účet. To se ukázalo jako nadlidský úkon. Na to, abych se tady dožádala založení bankovního účtu, jsem musela obejít neuvěřitelných osm finančních ústavů a bank (srovnejte prosím s rychlostí a jednoduchostí zakládání účtů v ČR!). O celém procesu se nebudu detailně rozepisovat, nicméně pár poznatků zmíním.

Jako nejzásadnější problém se při zakládání účtu ukázala neexistence občanek, jako v Čechách. Možná nadáváte na dlouhé čekací a vyřizovací lhůty na úřadech (ovšem jednou za X let), ale výměnou za to český občan získá kartičku, která poslouží k množství věcí. Od nakupování alkoholu až po uzavírání složitých smluv anebo při cestování po Evropě. Je to  opravdu dobrá věc. V Anglii to nahrazují při těch zásadnějších operacích pasem, řidičským průkazem a ještě "Proof of address". To je potvrzení o tom, že na adrese bydlíte. Pokud vám například na adresu zašlou vyúčtování energií anebo domovní daně (council tax), je to přesně to, co musíte přinést. Ale musí to být ověřený odesílatel (například od mobilního operátora by už ve většině případů dopis nestačil), nejlépe tedy instituce, které se starají o vodu, elektřinu, atp. Je to docela složité (nejvíc asi ve chvíli, kdy jste v Anglii krátce, potřebujete si například zařídit účet, ale ještě vám žádný relevantní Proof of address nepřišel). Tohle tedy byl problém číslo jedna při zakládání účtu.

Nedařil se mi otevřít proto, že například smlouvu na naše nové bydlení, kde jsem tu adresu měla, banka nerespektovala. Anebo, že jsem neměla proof of address předešlého bydliště (když to byly apartmány a platil to za nás zaměstnavatel, takže jsme žádný nedostali. Nestačil jim ani výpis z rejstříku trestů, což je velmi cenný dokument, který jsem měla. Prostě chtěli účet za vodu...). Také občas chtěli dokumenty, které by podle jejich vlastních stránek na internetu vůbec chtít neměli (například potvrzení od zaměstnavatele. Přitom u té samé banky ovšem na druhé straně Londýna žádné takové potvrzení předtím nechtěli). U bank, které nemají pobočky a fungují pouze přes internet, jsem také neprošla, i když jsem podala všechny potřebné dokumenty (které požadovaly) a navíc se neobtěžovaly ani napsat důvod neúspěchu. V dalších finančních ústavech mi nebyli schopni založit účet hned, ale nutně bylo potřeba smluvit schůzku s poradcem, která ovšem mohla být nejdřív za tři dny, kdy jsem už zase byla v práci, a tak dále. Asi nemusím vypisovat, jak naštvaná jsem byla a kolik energie mě to stálo. Abych to zakončila pozitivně, tak se nakonec objevila banka, která mi založila účet hned, s úsměvem na rtech a bez zbytečných požadavků (pouze s proof of address a pasem). Pokud si tedy budete chtít založit v Anglii účet a budete ve stejné situaci, jako já, zvolte prosím Natwest. Jako tečku snad jenom dodám, že po roce, kdy se najednou ukázalo, že jsem bezproblémový zákazník (podle informací, které moje banka sdílí), mi najednou nemá problém založit spořící účet či kreditní kartu každá banka a mohou se "přetrhnout" v nabízení nejvýhodnějších sazeb.

Chtěla jsem si také změnit tarif. Zašla jsem tedy k operátorovi do pobočky a očekávala rychlý proces, jako v Čechách (kde to tedy vůbec obvykle jde udělat přes internet dvěma kliknutími). V pobočce u operátora (je to jeden z největších operátorů v UK!) jsem strávila neuvěřitelné dvě hodiny a přesto mi ani pak nebyl tarif změněn! Řekli mi, že na SIMkartu s mým číslem (které samozřejmě už měli všichni v práci) nedovedou nový tarif nastavit a že mi dají novou sim kartu (s novým číslem samozřejmě), kde můj tarif bude (tu jsem dostala za ty dvě hodiny). Nadále byli velmi překvapení faktem, že bych si svoje původní číslo chtěla uchovat a sdělili mi, že to mohu udělat dodatečně přes jejich call centrum. Informovala jsem tedy všechny kolegy a svého zaměstnavatele, že mám nové číslo, ale budu ho mít asi jenom týden (což se trochu blbě vysvětluje, abyste nevypadali, že jste spadli na hlavu). Pak volám do call centra. Hovor trvá půl hodiny, plných deset minut se "probíjím" přes všechny roboty a automatické volby skrz stisk požadovaného čísla na telefonu. Potřebovala jsem mluvit s operátorem, ale dostat se k němu bylo neskutečně složité. Operátor mě ujistí, že mi na novou SIM kartu převedou staré číslo, ale bude to týden trvat. Po týdnu se ovšem nic nestane. Volám tedy znova, znova se snažím skrz volby na klávesnici dostat co nejrychleji k živému operátorovi (znova mi to trvá deset minut). Omlouvají se a za další týden to již bude stoprocentně převedeno. Musím tedy zase informovat všechny své kolegy a svého zaměstnavatele, že ještě týden mají používat nové číslo a pak zase staré. Nic moc příjemného. Za týden se už zprávy a hovory z mého telefonu ohlašují pod mým starým číslem. Sláva! Jenom drobnost zůstala, nemohu se doteď přihlásit k internetovému účtu svého telefonního čísla, neboť na stránkách jim nesedí číslo SIM karty s číslem, které používá (a nedá se to moc nijak obejít). Tak to jen takový pozůstatek.

Jako vzorný student jsem kromě zápočtů a začínajícího střihu svého filmu chtěla také začít pracovat na bakalářské práci. Co mě předtím ale nenapadlo byl fakt, že jsem se nemohla dostat k žádné odborné literatuře, kterou si diplomant obvykle půjčí v knihovně (ať už obecní či spíše univerzitní). V zahraničí ovšem přístup k takové literatuře vůbec nemá a ke stažení na internetu také ve většině případů není. To mě trochu zaskočilo (jakkoliv se to zdá samozřejmé, tak mě to předtím nenapadlo). Nakonec jsem to musela vyřešit zakoupením alespoň té nejpodstatnější knihy v angličtině a "přelouskat" ji.

Prosinec byl pro mě poměrně hektický (ostatně jako potom ještě další rok o kterém se také chystám napsat). Společně se školou (film, bakalářka, zápočťáky) jsem se také snažila zlepšovat v práci a v angličtině. Začátky byly velmi perné (to byly takové ty pocity, kdy si člověk dopředu připravoval větu. Když to párkrát neudělal, tak ji obvykle sebevědomě začal a pak nevěděl, jak ji dokončit. Nicméně začalo se to pomalu ale jistě zlepšovat, což také samozřejmě přinášelo radost). Aby toho nebylo málo, tak směrem k práci se dojíždění protáhlo z nového bydliště na rovnou hodinu (ano, stále těmi přecpanými metry). Pravidelně jsem vstávala v šest a vracela se po deváté večer. Tak mi ten den zaměstnavatel rozplánoval klienty. Ale obvykle jsem neměla "odpracováno" víc, než pět, šest hodin, protože prodlevy mezi klienty se neplatily. Před Vánocemi jsem se začala denně starat o klientku, která byla v posledním stádiu rakoviny a umírala (dožívala poslední měsíc). Na takovou "dardu" (protože je to poměrně psychicky náročné) mě nikdo neproškolil (prostě jsem do toho skočila rovnýma nohama). Navíc jsem tam s ní zůstávala denně dohromady kolem tří hodin sama a pokud se jí začalo například najednou dělat nevolno, či to začalo být vážné, musela jsem být natolik pohotová, abych zvládala komunikovat s ní (když jí bylo špatně velmi klesala její srozumitelnost a přitom bylo potřeba okamžitě jednat) i s rodinnou pomocí přes telefon. Po takto náročných dnech jsem chodila domů vždycky velmi vyčerpaná.

Příteli se naopak vedlo velmi snově, což s mýma trablema velmi kontrastovalo. Před Vánocemi uspořádal jeho zaměstnavatel každoroční velkou párty v obrovském divadle pro všechny zaměstnance a jejich doprovod. Zúčastnila jsem se tedy také. Účinek byl dokonalý. Právě jsem prožila jeden z nejtěžších dnů u umírající paní a večer jsem se měla veselit s hrající kapelou, rozjásanými zaměstnanci (kteří právě dostali od své společnosti nákladné každoroční vánoční dárky), s neomezeným a bezplatným přídělem všeho druhu pití i jídla. Musím se přiznat, že abych tento rozdíl zvládla překonat, musela jsem si dát dva panáky.

Přesto, "se to" před těmi Vánocemi nějak zvládlo (i když jsem kvůli nedostatku času šla nakupovat dárky až 22. 12. večer, den před odletem). Na Vánoce jsme do Čech odlítali oba dva (i když přítel o tři dny později, 25., kdy v Londýně nejezdí vůbec žádná hromadná doprava, protože je státní svátek. Celé město je ochromeno a při cestě na letiště se potom nedalo dělat vůbec nic jiného, než si objednat taxi). Vánoce jsem potom strávila pokojně s rodiči a širším příbuzenstvem. Čas návratu do Anglie měl být první den roku 2015, ale o tom příště :-).

Díl čtvrtý, aneb doprava v Londýně a další příhody

Na začátek dnešního pokračování bych ráda popsala myšlenkové pochody, které se mi honily hlavou v prvních měsících pobytu v Anglii než jsem si zvykla. Můj start v Anglii byl prudký a rychlý. Bylo potřeba od začátku rychle pochytit angličtinu, pracovat na škole i dojíždět do zaměstnání přes půlku Londýna. Mezitím jsem se ale také stále rozkoukávala v Anglii a třídila si myšlenky. Do UK jsem se dostala aniž bych o tom někdy předtím uvažovala, bylo to rychlé a navíc to je s vyhlídkou mnoha let do budoucnosti. Tyto výchozí body můj mozek tedy vstřebával. Možná se to nezdá, ale znamenalo to úsilí. Bylo pro mě podstatné se "přeprogramovat" a najít si pozitiva, která pro Anglii vycházejí a dlouhodobý cíl (protože si samozřejmě nejde jenom říct "tak to tady nějak přetrpím"). Lidé, kteří jezdí do Anglie na rok, třeba aby se zdokonalili v jazyce, mají jasný cíl. Mám ho jasný i já? Nakonec jsem si vyvodila, že Anglii chci vzít jako výzvu, která přede mě byla postavená a zvládnout ji se ctí společně se školou a nalezením práce v oboru (což bude velmi těžké, ale o tom někdy příště). A samozřejmě je nejhlavnějším dlouhodobým cílem společné vzkvétající soužití s mým milým. 

Druhou věcí, se kterou jsem se musela smířit a která se mi občas honila hlavou, byla nemožnost fyzicky si dojít s kamarádkama někam na kafe nebo pivo a popovídat. Pokud se přestěhujete do nové země, ocitnete se sami. Zvláště pro introverty je to těžké. Najednou zjistíte, že v budování předchozích přátelství častokrát hodně posloužil fakt, že jste se vídali často. Alespoň já jsem si nejvíce přátelství odnesla ze škol, z dětství, ze společného strávení části prázdnin (opakovaně). A najednou jsem byla v situaci, kdy se toho dělo hrozně moc. Kdybych chtěla, mohu si s někým chodit posedět každý večer, protože by na povídání bohatě stačilo to, co se událo jenom ten den. Ale nebylo s kým jít ven. Facebook to sice z části nahrazoval, ale samozřejmě to nikdy není plnohodnotné. Začali jsme s přítelem žít v naprostém mikrosvětě, což se do nynější chvíle moc nezměnilo.

Prakticky doslova by se dalo říct, že jsem si svůj dosavadní život sbalila do kufrů, přenesla, vybalila a pak jsem ho musela začít přizpůsobovat do podmínek, kde jsem se ocitla.

Můj každodenní život mezitím běžel dál. Do práce jsem vstávala poměrně brzy (okolo půl sedmé). Hodně záleželo na tom, u kterého klienta jsem začínala, protože ke každému byl dojezdový čas jiný. Lišil se i o dvacet minut. Jednou jsem se chystala odjíždět skutečně brzy (okolo 6:40). Dorazila jsem ke vstupu metra a překvapeně zjistila, že ještě nejezdí. Jedna z nejpoužívanějších linek v Londýně totiž začíná obsluhovat cestující až kolem sedmé ranní. (porovnejme si ten rozdíl s metrem v Praze, kde není problém se svézt i v pět ráno.) Když se potom metro konečně rozjelo, bylo to s intervaly okolo deseti minut mezi vlaky, takže jsem stejně musela zvolit náhradní autobusovou dopravu.

Ono obecně je metro v Londýně se svými operačními časy specifické. Na takové město by se slušelo, aby jezdilo například celou noc. Nedávno se to chtělo zavést alespoň na některých linkách. Zaměstnancům, kteří by jezdili přes noc byly nabídnuty luxusní podmínky. Například mnohem více dovolené, zkrácený pracovní týden a velmi dobré platy. Přesto se vzbouřili a několik dní metro vůbec nejezdilo. Londýn pak byl samozřejmě přeplněn a kolabovala doprava (londýnské metro za den sveze okolo čtyř milionů cestujících). 

Byla-li velká zpoždění v metru, či bylo-li metro přeplněné, bylo potřeba najít náhradní trasu a obvykle rychle (ano, skutečně se v londýnském metru na některých stanicích stává, že je tam tolik lidí, že ji během dne zavřou. V takových chvílích tam nestaví i některé projíždějící vlaky, takže pokud tam chcete vystoupit, máte smůlu). V takových chvílích je nedocenitelný chytrý telefon s aplikací pro londýnskou dopravu, který pružně najde ve změti autobusů, metra, DLR, overgroundu a vlaků rychle náhradu.

V případě londýnského metra se hodí ještě popsat, jak to funguje, je-li špička. Jezdí sice často (asi co minutu), ale kvůli neskutečnému množství lidí, nastoupíte přibližně až do pátého metra, které přijede. A to se ještě musíte hodně snažit procpat se. Znamená to opravdu neskutečnou mačkanici. Viktoriánské metro je malé. Vůbec si troufám s jistotou tvrdit, že tak přeplněné metro, jako v Londýně, nikdo v Praze zažít nemůže. Když je tady špička, znamená to, že se procpete do metra, na zem si položíte batoh, ale pouze o něm víte, protože na něj zvrchu přes okolní lidi nevidíte, pokud metro prudce zabrzdí, nehnete se ani z místa, protože je tam tolik lidí, že prostě nemáte kam a když pak s davem na frekventované stanici vystoupíte a rádi byste se dostali k jinému východu, než se dav valí, nemáte šanci. Musíte se ve směru podřídit. Skutečně.

Po zhruba jednom a půl měsíci v Anglii odjížděl můj přítel na čtrnácti denní pracovní školení do Ameriky. To, že to školení bude jsem věděla ještě před příjezdem do Anglie a velmi jsem se toho obávala. Znamenalo to osamět na tu dobu zcela. Já jsem i nadále docházela do práce, nicméně bylo to obohacené dvěma událostmi.

Pár dní na to, co můj přítel odletěl jsem zjistila, že mám v "luxusních" apartmánech v centru města v sedmém patře myš. Nejdřív jsem myslela, že mám halucinace, ale nebylo tomu tak. Prostě tam pobíhala myš. Z toho jsem neměla zrovna radost. Se svojí mizernou angličtinou jsem došla za conciergem a snažila se mu to vysvětlit (napadl mě u toho ten vtip, kdy stejnou situace vysvětluje ne příliš dobře anglicky mluvící host hotelu. Na recepci volá s větou: "Do you know Tom and Jerry? OK, so Jerry is here!"). Bez evidentního zájmu mi dal číslo na někoho, komu mám zavolat. Ale až další den, neboť ten den už bylo dost pozdě večer. Došla jsem si alespoň koupit jed. Pak mě napadlo zavolat řediteli společnosti, která apartmány provozovala. Ten to ale taky nebral. Jediné, co jsem opravdu nepotřebovala bylo, aby se na mě nová spolubydlící přišla podívat, když spím. Znamenalo to teda na noc zacpat škvíru mezi dveřmi a futry do ložnice toaletním papírem a ještě pojistit izolepou. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Den na to se mi ozval zpátky samotný ředitel a začali jsme řešit, co s myší (naštěstí mi věřil, toho jsem se obávala nejvíce, aby si nemysleli, že jsem se dočista zbláznila). Dva dny na to mi dali klíče od apartmánu o patro níž, abych se tam přestěhovala. Takže jsem po práci dvě hodiny stěhovala celý náš dosavadní byt, ale myš byla vyřešena (i když jsem potom ještě dobrý půl rok všude po bytě nějakou "viděla").

Druhou záležitostí bylo převzetí klíčů od našeho nového bydliště. Povinnost velmi milá, ačkoliv i tady jsem měla strach, abych něco nezkazila. Povedlo se to a už jsem jenom čekala na to, až se vrátí přítel, abychom další den od brzkého rána mohli začít stěhovat a také zajet do Ikei a dalších obchodů pro základní vybavení bytu (pro další nábytek, jsme uspořádali cestu do Čech, kde ten samý nábytek z Ikei vyjde o tolik levněji, že to bohatě zaplatí nejen cestu, ale ještě zbude (vyprávění o této velké cestě v jednom z příštích dílů :-) ). Byla to naplánovaná akce na celý den. První věcí bylo zajet si půjčit dodávku. Půjčení proběhlo v pořádku a já jsem se jako správný blázen hrnula k celodennímu řízení v levostranném provozu a řadící pákou na druhé straně (pedály jsou tady naštěstí stejné). Nikdy jsem to předtím nezkoušela. Přesto to dopadlo velice obstojně. V Ikei jsme nakoupili skříň, postel a stolek. Objeli jsme i obchod s elektronikou (pro toastovač, varnou konvici, vysavač, ...). Při stěhování jsme se s autem dostali až do úplného centra města (central zone). Tam moje řidičské umění postoupilo na vyšší úroveň, když jsme se s dodávkou zvládli vymotat z těsných, ale přeplněných uliček a nepřehledného počínání cyklistů a chodců. 

Specifikum centra Londýna jsou i velmi úzké jízdní pruhy (skutečně jsou o mnoho užší, než české), takže jsem trochu válčila s tím, abych se tam vešla. Další věcí jsou kruhové objezdy. V Londýně jsou buď velmi malé (ani osobní auto se na nich neotočí dokola a je to obvykle pouze kruh namalovaný na zemi) anebo obří. Ty jsou mnohem dobrodružnější. Když se k němu blížíte, tak už musíte být přesně zařazení v pruhu, který vás z kruhového objezdu vyvede, kam potřebujete. Pruhy jsou tam i čtyři a jsou "šnekovité", proto ta nezbytnost zařazení do toho správného. Přejíždění mezi nimi dodatečně se vůbec nedoporučuje, protože to je nebezpečné. Jenomže, protože Londýn je bohatý na zácpy, tak se fronta před kruhovým objezdem obvykle vytvoří ještě dřív, než jsou umístěny značky, kam který pruh vede.. Takže praxe pak vypadá tak, že se zařadíte, pak zjistíte, že jste zcela špatně a začínají nebezpečné manévry. Abych nekřivdila, tak s GPS navigací víte, kterým výjezdem vyjet, takže je jednodušší i zařazení. Pokud odbočujete doleva, je nutné použít nejlevější pruh. Ten samý můžete použít občas i když projíždíte rovně, ale jistější je použít druhý pruh. Při odbočování doprava se obvykle používá nejvíce středový nájezdový pruh. To je ovšem pěkná teorie, nicméně výjimka potvrzuje pravidlo a tak tady najdete takové anomálie kruhových objezdů jako ty s opačným směrem jízdy (českým), kruhové objezdy různě dvojité, kruhové objezdy protnuté napřímo odbočkou vpravo a podobně (a stává se to poměrně často). Takže nejhlavnější ze všeho je stejně um rychle se zorientovat a stejně tak i jednat, ovšem maximálně bezpečně.

Stěhování jsme dokončili pozdě večer, kdy jsme vyzvedli naše věci z apartmánu a všechno přestěhovali na novou adresu. Ráno jsme se probudili do slunečného dne, který holobyt nádherně osvěcoval. Romantika. Dokonce se mnohem lépe spalo, protože po rušné dopravě nebylo ani vidu ani slechu. (akorát za dne ji nahrazovala ta letecká. Blízké letiště Heathrow produkovalo nezměrný počet letů denně, které také nebyly občas nejtišší, ale oproti pozemské dopravě to byla oáza.) Výhled byl také okouzlující. Na první pohled bezchybná scenérie Londýna s dohledem na některé velké atrakce města. Na pohled druhý, ten, který nám později začal vadit, pohled v jednu chvíli na minimálně padesát stavebních jeřábů (v Londýně se neustále staví obrovský počet nových apartmánů), které to celé hyzdily. Nicméně pro tu chvíli nebylo co vytknout :-). Jo a tu myš v apartmánu fakt odlovili! :-)

Pro představu, jak je takové metro malé (na obrázku je ale velmi prázdné). Snad alespoň nastíní :-)

... pokračování příště :-)