tag:blogger.com,1999:blog-50391004512414760202024-02-19T03:42:53.318-08:00Majdin BlogDobrý den, vítejte na mém blogu! :-)
Hlavním impulsem pro jeho založení mi byla potřeba sdělit, jaké to bylo (a je), když jsem se přestěhovala do Anglie. Ale možná se časem rozepíšu i o zážitcích z cest a dalších tématech. Uvidíme :-).Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.comBlogger19125tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-13804128708087195852017-10-01T09:35:00.002-07:002017-10-01T09:40:10.135-07:00Díl osmnáctý, aneb jak jsme se měli do svatby<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Drazí čtenáři!</span></span></div>
<b id="docs-internal-guid-053b8577-d8a9-e744-5663-c8967eb82609" style="font-weight: normal;"><span style="font-family: inherit;"><br /></span></b>
<br />
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Dostalo se mi spoustu pozitivních reakcí na můj blog a mnoho žádostí o jeho pokračování. Už to nejde psát tak intenzivně, protože se toho zkrátka tolik neděje, ovšem za ten rok od momentu, kdy jsem přestala s popisování našeho života, se pár dalších zajímavých situací odehrálo, tak se je pokusím všechny popsat a nic nevynechat. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Můj popis končil ve chvíli, kdy se Spojené království rozhodlo odejít z Evropské Unie a v den Brexitu jsem byla požádána o ruku. Také jsme začali žít dočasně ve třech, jelikož se k nám na původně devět měsíců přistěhovala ségra mého milého. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Rutina v prádelně je stále stejná a čím dál tím víc nervy drásající.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Po čtyřech měsících (!) jsem zaměstnavatelem přihlášena na školení ohledně bezpečnosti práce. To trvá dva dny a byly to ty nejlepší dny, které jsem v prádelně zažila. To proto, že jsme museli pouze sedět a poslouchat. Průběžně odpovídat na otázky a na konci vyplnit velký test. V místnosti se mnou byli samí rodilí Angličani a tak jsem vážně nečekala, že v průběžných výsledcích a závěrečných testech (ty byly tři) se umístím pokaždé na předních dvou pozicích (předbíhám i svého manažera, který kurz absolvuje s námi). Potvrzuje se mi tak jediná věc - pocit, že do prádelny nepatřím.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Naštěstí odjíždíme na konci srpna na dvanáctidenní dovolenou do Kanady a Ameriky. Ta byla neskutečně výživná a zažili jsme při ní spoustu nových zážitků. Viděli jsme v dálce medvěda a nacestovali přes 3 000 kilometrů. Navštívili jsme národní parky Banff, Jasper a Glacier National Park, viděli jsme hydroplány a kolem našeho stanu se v bezprostřední blízkosti proháněli losi.</span></span></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh1PfhOxUX5DULwlTsRdKwM14_RNNkxhpSQImVymFHNtWd50wolpPgx9HiRSqAkPnZQ7gprxwcuFyO9wf2Fu-bKQSrW0mo6HQ6K7LD-ZEPApVyIOTa2P9cOQmiBJBuqtALLwPf7i2xxRW_4/s1600/IMG_20160825_200056.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1200" data-original-width="1600" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh1PfhOxUX5DULwlTsRdKwM14_RNNkxhpSQImVymFHNtWd50wolpPgx9HiRSqAkPnZQ7gprxwcuFyO9wf2Fu-bKQSrW0mo6HQ6K7LD-ZEPApVyIOTa2P9cOQmiBJBuqtALLwPf7i2xxRW_4/s400/IMG_20160825_200056.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Los před stanem</td></tr>
</tbody></table>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit; font-size: 11pt; white-space: pre-wrap;">Taky jsme si sjeli divokou řeku na raftech, koupali se v termálních pramenech a tak. Nejvíc to ale pro mě stejně přebila jiná událost, a to sice fakt, že mě druhý den postihlo příšerné nachlazení a drželo se mě celých deset dní. Takže jsme museli náš program na některých místech slušně uzpůsobit, abych to zvládla. Samozřejmě mě to vůbec netěšilo, neboť jsem na dovolenou dost dlouho šetřila. Nakonec mi však stejně s placením téhle dovolené pomohl jiný fakt, a to skutečnost, že mi konečně upravili můj tax code a vrátili všechno, co mi strhli v předešlých měsících daněných na emergency tax code, což je neskutečně vysoká daň. </span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">V září se přihlašuju na lekce angličtiny, protože nejsem spokojená s tím, na jaké úrovni ji po dvou letech v Anglii zvládám. Dávám si také za úkol zapracovat do svatby na svém těle a šestkrát v měsíci začínám navštěvovat osobního trenéra. Zbytek dní trénuju doma. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Na podzim pak dvakrát vyrážíme do Čech a začínáme s přípravami svatby. To se ukazuje jako výzva, protože si chceme dělat všechno sami (myšleno tak, že to nesvěřujeme žádné agentuře) a přestože část lze "převelet" na rodiče, většinu zařizujeme na dálku. Ovšem s plánováním začínáme včas, a to se ukazuje jako správná strategie. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Před Vánoci si také vyčleňuji jeden den dovolené na oběhnutí dokumentárních produkcí v Londýně. Zvládnu jich za celý den asi osm a je to cenná lekce, protože krom rozdání mnoha životopisů dostávám i pár rad, jak zlepšit svoji prezentaci na veřejnosti.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Také se registruju jako dárce krve. Snahu darovat krev jsem měla už v Čechách, kde jsem byla ochotná několikrát do roka vstát v pět ráno, abych byla v ambulanci už kolem šesté. Český zdravotnický systém však moje dobrodiní nedokázal ocenit a k darování krve mě nepřipouštěli pro nedostatek železa v krvi. Zde v Anglii je systém jiný. Je třeba se dopředu zaregistrovat na internetových stránkách a následně si "zabookovat" přesný den a čas. Tím vším jsem prošla a jednoho listopadového dne se objevila v krajském městě Bedfordu. Při bookování jsem sledovala různá místa a fakt, že odebírají krev třeba ve sportovních centrech, mě docela zarazil. Nakonec jsem se zarezervovala do centra, které dělalo svým názvem dojem, že se jedná o ambulanci. Když ovšem dorazím na místo, vidím akorát víceúčelové centrum. Navíc s cedulí upozorňující na kostel některé ze zdejších církví. To mě poměrně překvapí. Ovšem když zajdu dovnitř, tak pochopím, že se v Anglii daruje krev v mobilních ambulancích, které na místo převáží kamiony. Takže jim stačí jakékoliv zastřešené místo. Samotný odběr i s testem krve (který jednoduchou metodou otestuje pouze železo, to mi překvapivě vychází dobře, a na ostatní látky kašle) je záležitost na jednu hodinu a nejvíce mě, jako milovníka sladkého, ohromí občerstvovací stoleček, kam jsem přesazena po odběru. Po tomto odběru se chci hned na stránkách zarezervovat další termín za tři měsíce. Zjišťuji však, že zdejší zdravotnický systém nedostatkem dárců krve rozhodně netrpí. Volný termín mi to nabídne až za pět měsíců a jsou to už pouze poslední místa. Přesto se mi daří chodit každé čtyři, pět měsíců pravidelně a zaregistrovala jsem se pomocí jednoduchého formuláře a jedné zkumavky krve i do registru dárců kostní dřeně.</span></span></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjOklzjysWJ_mn41rv-mn8psa_nWFBKT6v9mHws0-TPqD9xfbLiEV_WI_cyJx7J0-GfPM6K6PZSiqDCG2h9ILzjTyDYeNJzkjMp7klr-BLp7gY3hkdF8i_IovdZJeoLakP6019YCIdPPJno/s1600/15036546_1172047722887827_1302503772194145713_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="720" data-original-width="960" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjOklzjysWJ_mn41rv-mn8psa_nWFBKT6v9mHws0-TPqD9xfbLiEV_WI_cyJx7J0-GfPM6K6PZSiqDCG2h9ILzjTyDYeNJzkjMp7klr-BLp7gY3hkdF8i_IovdZJeoLakP6019YCIdPPJno/s400/15036546_1172047722887827_1302503772194145713_n.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;"><br /></td></tr>
</tbody></table>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit; font-size: 11pt; white-space: pre-wrap;">Na začátku prosince mě čeká se snoubencem velká vánoční party, kterou pořádá jeho zaměstnavatel - jedna ze dvou obrovských IT firem. Na jedné takové jsem už byla před dvěma lety (to jsem byla čerstvě rozhozená po návštěvě klientky, která umírala) a tak jsem byla zvědavá, jak bude probíhat tato. Jednalo se o brutálně megalomanskou akci s veškerým jídlem, pitím a zábavou zadarmo. Také tam byly atrakce jako například ježdění na kolečkových bruslích anebo bourací autíčka. Celý večer hrálo mnoho hudebních skupin a zaměstnanci se evidentně velmi dobře bavili. Já jsem se bavila už míň, neboť jsem se nemohla zbavit pocitu nereálnosti. Nereálnosti v tom smyslu, že podobné megalomanské party od svého zaměstnavatele si užívá asi jedno procento populace. Zbytek jenom maká a jsou rádi, že na Vánoce alespoň dostanou jednorázovou desetilibrovou poukázku na nákup ve vybraných řetězcích, tak jako jsme ji dostali v prádelně my. Na nějaké benefity jsme mohli zapomenout. Tohle není sektor, kde by se někdy rozdávaly nějaké bonusy k platu (natož akcie). Abych prádelně nekřivdila, tak musím dodat, že nějaké malé občerstvení pro nás na Vánoce taky přichystali. Ovšem to bylo vše. </span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Štědrý den trávíme poprvé spolu a poprvé bez rodičů. Je to báječný večer, kdy si nadělujeme dárky pouze sobě :-). </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Do Čech se za příbuzenstvem letíme podívat až den před Silvestrem a následně slavíme dodatečně Štědrý den i s nimi. Za necelý týden se už nicméně zase vracíme zpátky. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Na konci ledna se ale zase do Čech vracíme a pokračujeme v zařizování svatby. Jako největší problém obecně se ukazuje objednat ten správný catering. Obepisujeme spousty cateringů a domluva je s nimi velmi špatná. Co je ovšem ještě víc překvapující je fakt, že některé cateringy nabízejí cenový odhad i na dvojnásobek ceny, kterou nabízeli jiní (tedy místo 35.000 až 70.000 Kč). Fakt se s tím dost natrápíme. Nakonec se nám ale podaří natrefit na skvělou firmu - tímto vřele všem doporučujeme Gastro Máma :-). Osobně také musíme udělat obhlídky místa pro oběd a raut. Té práce kolem toho je hodně - zvlášť, když si ji děláme sami a z Anglie, ovšem nedovedeme si představit, že by to za nás dělal někdo jiný. Vlastně nám to takhle vyhovuje. Přilétám ještě jednou a zkoušíme šaty. Není to úplně moje oblíbená disciplína, takže jsem ráda, že se ségrou a mamkou nakonec uspějeme ve druhé půjčovně.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Na konci ledna docházím na konec sil, které jsem byla schopná investovat do prádelny. Stokrát si člověk může říct: není to tak hrozný, anebo: ostatní tam vydrželi už takových let a zvládají to. Já už prostě fakt nemůžu. Musím práci opustit a zabavit se na chvíli něčím jiným. Roli hraje také fakt, že bezpečnost práce je v prádelně velmi malá. Celé obrovské sady oblečení (bavíme se o tisících kusů za den) jsou potřeba plášť po plášti zatavit do folie. A na tavení do folie prádelna poskytuje stroj odhadem tak čtyřicet let starý, jež na bázi jednoduchých a ničím nezakrytých drátů, jež se rozžhaví do červena, lehkou modrou folii taví, čímž se konce slepí k sobě. Nejenže je to málo účinné a kolikrát je jeden kus potřeba natavit dvakrát, než se to povede, je to ale také dlouhé, protože jedno natavení zabere přibližně 7 sekund (vynásobte to tisícem plus přidejte čas na zabalení do tašek, naplnění klece a její odvezení). Zdaleka nejhorší na tom jsou ale ty zplodiny, které tento stroj produkuje a které člověk stojící těsně nad ním v plné míře vdechuje. Je to okem viditelný bílý kouř, který v útrobách štípe (zase vynásobte tisícem). Huntovat si takhle své tělo mě nebaví, takže si pořizuju respirátor, který je sice definitivně lepší kvality, než ty úplně nejlevnější (a na tento kouř určitě zcela neúčinné), které máme k dispozici, ovšem stále si nejsem jistá, nakolik mě od negativních dopadů dokáže uchránit.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Takže se vrhám do hledání jakékoliv práce. Nakonec si mě pozvou na interview k práci vodiče psů na procházky (lépe jsem název nepřeložila :-) ). Proti mě sedí dvě paní, které se víc baví spolu, než se mnou. Otázky, které se normálně pokládají mám před sebou vytištěné na papíře a po jeho vyplnění si je okamžitě přečtou (takže moc nechápu, proč se nezeptaly přímo). Pohovorem projdu úspěšně a za týden už začínám v nové práci. Chodím na vycházky různě dlouhé (15 minut až hodina) s velkým množstvím psů. Veškeré časy procházek zaznamenávám do mobilní aplikace a pokaždé musím pořídit pár fotek, aby bylo jasné, že, doslova cituji,: " si pes procházku užívá". Všichni psi jsou v okruhu, který mám tak dvacet minut jízdy autem od domova. A systémem to trochu připomíná práci pečovatele, protože jsou často mezi procházkami velké prostoje, které musím trávit v autě a které mi nikdo neplatí. Takže sice dostávám na hodinu víc, než v prádelně, ale celkově si vydělám o čtyři sta liber za měsíc míň (v prádelně to byla minimální mzda, takže okolo 1000 liber na měsíc). To už je opravdu citelný pokles příjmů. Navíc mi občas přihodí psy, kteří bydlí o dost dál (mají nedostatek lidí), a musím za nimi cestovat i 40 minut. Cesta se platí, ovšem jenom, když je to v rozmezí patnácti minut od konce předchozí procházky. Takže většinu cest vůbec zaplacených nedostanu (prostoje jsou dlouhé a často je cesta delší než oněch patnáct minut, tak mi na ni nechají delší čas, ale jsem bez peněz). Jinak mě chození na procházky baví a psi, které venčím, jsou strašně fajn. Co je už o trochu méně příjemné je systém, na kterém se mnou, jako s vodičem, jednali jak majitelé psů, tak ředitelka. Člověk totiž rychle pochopí, že za každých okolností má nižší postavení než ten pes. Kolem psů se točí úplně všechno. Na jakýkoliv přešlap, kdy by pes teoreticky mohl trpět a který zároveň těžko můžete ovlivnit (jako když například pes sežere podivnou věc, což ovšem můžete těžko ovlivnit, protože má čumák mnohem níž a rychlost jeho jednání je velká), se nazírá s povytaženým obočím. Další spornou věcí byly předávky velkého množství klíčů. Majitelé si odmítali na domy montovat schránky na klíče, takže jsme je museli vozit s sebou a často si je přehazovat (pokud šel venčit někdo jiný). To byly poměrně náročné logistické kroky. Každých čtrnáct dní se také konaly meetingy. Byly vždycky večer od šesti a trvaly dvě hodiny. A během nich se překvapivě neřešilo vůbec nic ohledně práce. Ředitelka s manažerkou (druhá paní) je pojímaly jako přátelský pokec s kamarády. Každý takový meeting mě ovšem stál dost času a benzinu. Takže jsem na ně přestala jezdit (ona stejně vždycky dorazila tak třetina kolegů).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Do Čech se vydáváme i kvůli setkání před svatbou s panem farářem. Přestože to znamená investovat do letenek a stojí to čas, je to pro mě důležité. Můj snoubenec je nevěřící. Přesto však budeme mít svatbu v kostele - natolik je tolerantní, že mu to nevadilo. Musíme však doladit program bohoslužeb a vyřešit pár (doslova) drobností, které na bohoslužbě pozměníme, tak aby se to nepříčilo ženichovi a celá jeho nevěřící rodina i kamarádi se necítili v kostele nepatřičně a užili si to. Výběr pana faráře mám na starosti já a můj tip se ukázal jako rozhodnutí správné, ba přímo skvělé :-). Předsvatební příprava trvá asi pět hodin, uběhne hrozně rychle a minimálně půlku času rozebíráme levné letenky a to, jak se nám vlastně v Anglii žije (jinak ale byla poctivá) :-).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Přestože ovšem venčím psy, tak se nevzdávám snů a snažím se získat práci v oboru. Odpovídám na inzeráty a pak se stane, že mě pozvou na interveiw. Jako dobrovolník bych mohla pracovat na velkém množství filmů pod vedením zkušeného režiséra. Získala bych tak hodně zkušeností. Podmínkou k tomu, abych se mohla k projektu připojit bylo krátké školení s kamerou v Londýně. Nabízely se pouze samé všední dny, a tak jsem se snažila s ředitelkou domluvit, zda-li by mě neuvolnila. Domluvíme ses režisérem na příští týden a já se ozývám ředitelce. Ta mě odmítne uvolnit, jelikož prý nedávám vědět dostatečně dopředu a ona by nesehnala náhradu. Domluvíme se tedy s režisérem na termínu za týden a kus a ředitelce dávám vědět okamžitě. Navíc si chci vzít celý den volno. Nežádám jen tak o pár hodin uvolnění. V ten čas chodím venčit psa, který má rakovinu. Páníčci jsou velmi úzkostliví a dovolí ho venčit pouze člověku, který přesně pozná, když není něco v pořádku. Několika vycházkami mě na takového člověka vycvičí. Žádné velké umění to ale není. Daný pes prostě kňučí, neběhá a vleče se. Že je něco špatně vidí každý, kdo kdy viděl zdravého psa. Ve firmě jsme tři, které s ním na procházky mohou chodit (ředitelka a jedna kolegyně). Když požádám o den volna dostatečně dopředu, ředitelka mi odpoví, že neví, jestli to půjde, protože nemá na tohoto psa náhradu. Ale ať si seženu náhradu na ostatní psy a tohle se snad nějak vyřeší. Takže obepisuju kolegy a skutečně se mi podaří všechny psy pokrýt (nehledě na to, že tohle by měla být práce té ředitelky). Nemocného psa vezme druhá zkušená kolegyně. Píšu ředitelce, že mám vycházky pokryté, zda-li mě pustí a že kolegyně může vzít nemocného psa. Chvilku je ticho po pěšině, pak se kolegyně ozve, že ho vlastně vzít nemůže a ředitelka mi vítězoslavně píše, že to nejde. Tak prosím ji o vyvenčení daného nešťastníka. Vymlouvá se na děti a řešení problému nepokračuje, pokud ho zrovna neřeším (sama pro to nedělá nic). Daný pes je na tom navíc už hodně špatně a procházky jsou majitelem stejně hromadně rušeny. Uběhne týden a den před mým plánovaným volnem se ptám na finální rozhodnutí a zda-li můžu odjet. Ředitelka mi ovšem odpoví, že se "obává, že nemá náhradu na nemocného psa a že ostatní, se kterými je pokrytí domluvené vlastně mají jinou práci". Následně mi skutečně ostatní kolegové napíšou, že se omlouvají, ale vlastně udělali chybu a pokrýt mi psy nemůžou. Takže den před plánovanou dovolenou z ředitelky vypáčím, že odjet si nemůžu dovolit. Když se jí ptám, proč mi alespoň neřekla před týdnem rovnou, že mě nemůže pustit (už to musela vědět), nedokáže mi odpovědět. Schůzku tak musím na poslední chvíli zase zrušit, připadám si jako blbec a hlavně z pozdějšího sledu situací vyplývá, že tohle byla poslední kapka a o dobrovolničení přijdu. Ten daný den jsou pak navíc skutečně procházky nemocného psa zrušeny... Ztrácím chuť pracovat pro takového zaměstnavatele (a ani finančně nejsem motivovaná), a tak se doma domluvíme na tom, ze skončím (v hlavě pořád naději, že se to dobrovolničení podaří zařídit). Výpovědní lhůta je čtrnáct dní. Oznámím to tedy ředitelce a počítám se čtrnácti dny práce. Situace se ovšem vyvíjí jinak. Najednou jsme odhlášená ze skupinového WhatsAppu a tak nemůžu nikomu z kolegů říct ani "ahoj". A nestihnu se ani rozloučit s páníčky psů, protože najednou bez předchozího varování jeden den nepřijdou směny a je mi řečeno, že to je konec. Přestože bych ještě šest dní měla pracovat. Všechny moje směny jsou tak najednou vyřešené (mně odebrané) během čtyř dnů. A předtím nebylo možné mi dát týden dovolenou s více, než týdenním předstihem jejího oznámení... Navíc pak umře ten nemocný pes a ani to mi nikdo nedá vědět. Dozvídám se to složitě přes Facebook. S alespoň jednou majitelkou se mi pak daří rozloučit osobně (ale to už je jen a pouze moje iniciativa).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Ocitám se tedy přibližně měsíc před svatbou bez práce. To je již období, kdy se mi bude těžko něco shánět (s požadavkem na čtrnácti denní dovolenou hned za měsíc). Sice zkouším nějaké krátkodobé brigády, ale neuspěju. Věnuji se tak alespoň svatebním přípravám. Navrhuji styl svatebního oznámení, a tak sháníme někoho, kdo by jej byl schopný překleslit tak, aby to nějak vypadalo. Úspěšní jsme až napodruhé. Do Čech letíme až tři dny před svatbou, takže všechno musí sedět ještě před odletem.</span></span></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiUTTFrRsbzeeapomv1oLRn-WbJ_POSLVgQojGjVowzo2gH0S7OuWNh7bcUjDgvbDef6Qse-dNI-NZ9UQiE96GrSFKhVbQDcSQEDnILTdlQ2NR_RVjqYrvG_8dfJXXN0sAp2TK83IdWxqGU/s1600/Svatebni+oznameni+vybarvene.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="566" data-original-width="800" height="282" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiUTTFrRsbzeeapomv1oLRn-WbJ_POSLVgQojGjVowzo2gH0S7OuWNh7bcUjDgvbDef6Qse-dNI-NZ9UQiE96GrSFKhVbQDcSQEDnILTdlQ2NR_RVjqYrvG_8dfJXXN0sAp2TK83IdWxqGU/s400/Svatebni+oznameni+vybarvene.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Naše svatební oznámení</td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit; font-size: 11pt; white-space: pre-wrap;">Předtím však samostatně přilétám ještě dvakrát. Jednou na zkoušku líčení u kamarádky a podruhé se vracím poměrně neplánovaně z Anglie se svojí milou svědkyní po její návštěvě u nás. Měsíc před svatbou se totiž moje maminka ocitne v nemocnici se zánětem na srdci. Jede tam pouze na prohlídku a už si ji tam nechají. Rovnou ji z fleku řeknou, že tohle bude na šest týdnů. Je to velká rána, protože to by znamenalo, že se svatby nebude moct zúčastnit. Ze začátku máme velké naděje a pár záložních plánů (například na objednání soukromé sanitky i s lékařským dohledem na svatební obřad). Nakonec však nevychází ani jeden, doktoři ji prostě nepustí a tečka. Mého snoubence napadá jako částečné řešení přímý přenos po internetu, takže se na tuto variantu připravujeme (měříme rychlost připojení v kostele), ovšem těsně před obřadem se to stejně nedaří uskutečnit i přes veškerou snahu (což znamená několik přístrojů, přes které jsme se snažili stabilně připojit k internetu). Je to velká rána pro všechny, kteří to vidí, ale už se s tím nedá nic dělat. Měsíc před svatbou se to prostě už nedá celé přeplánovat. Za tři dny pak před svatbou musíme doladit všechno co je třeba. Já chodím ze zkoušky na zkoušku, převážíme zákusky, zjišťujeme, že nemáme dostatek stolů, takže se ještě na poslední chvíli vyzvedávají od firmy, která disponuje tímto zařízením a stíháme i nezkušeným zacházením s alarmem v obecním domě (kde bude hostina a raut) za Prahou povolat na místo policisty. Můj táta váže květiny a taky je to na knop. Nakonec se to stíhá, půjčujeme luxusního mercedesa a jde se na věc.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Svatební den vyjde pěkně, nemáme zpoždění, počasí je krásné, všichni jsou dobře naladění a celý obřad v kostele se podaří vyladit tak, že jsou spokojení jak věřící, tak nevěřící členové rodin. Jedinou, zato podstatnou, vadou na kráse je ona nepřítomnost mé maminky, za kterou se alespoň jedeme podívat po obědě a chvíli se zdržíme. Končíme kolem půlnoci a to velmi civilizovaně :-). S manželem se necháme odvézt taxíkem do Tančícího domu.</span></span></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmee5sWVLItTTCKZXZD6Ytq1Vxpxssp6F7jqPs-rNQM3I9ZGfBCmFjC-n9M84ZVi_P2BT6vcIYO1KbCOr-jbyCgXISvZWAK_yS2wHaLv9ppzPctUVLVSpcU5toukIO6xDwi8YdkWi_8bDk/s1600/Dsc_1098.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1067" data-original-width="1600" height="266" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmee5sWVLItTTCKZXZD6Ytq1Vxpxssp6F7jqPs-rNQM3I9ZGfBCmFjC-n9M84ZVi_P2BT6vcIYO1KbCOr-jbyCgXISvZWAK_yS2wHaLv9ppzPctUVLVSpcU5toukIO6xDwi8YdkWi_8bDk/s400/Dsc_1098.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Jedna svatební...<br />
<br /></td></tr>
</tbody></table>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi0r5NkMECnKJMMwYKipzOjgZd33hYcIEw36nQgygV6X_8LFFBXnRUrI5dAv1OelRf55aRGiywfQI2Xel58ko_aBIXGFAgGCxBs1WP2i-rpQrFDIMiLuqrJjJINRX1pIiIUrVOmWsiYMY88/s1600/18738617_1359158134176784_7264315503785909251_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" data-original-height="1080" data-original-width="1440" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi0r5NkMECnKJMMwYKipzOjgZd33hYcIEw36nQgygV6X_8LFFBXnRUrI5dAv1OelRf55aRGiywfQI2Xel58ko_aBIXGFAgGCxBs1WP2i-rpQrFDIMiLuqrJjJINRX1pIiIUrVOmWsiYMY88/s400/18738617_1359158134176784_7264315503785909251_o.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">... a jedna ranní</td></tr>
</tbody></table>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;"><br /></span></span></div>
<br />
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Probuzení s výhledem na historickou Prahu a Pražský hrad je vážně úžasné! Kolem poledne odcházíme, tašky si necháváme bezplatně a bezpečně v kanceláři zaměstnavatele mého manžela na Andělu (jsou po celém světě a všichni zaměstnanci do nich mají přístup, což poskytuje mnoho výhod obecně při cestování) a vyrážíme do zoo. Je krásný den a prohlídka stojí za to. V myslích jsme s našimi rodiči, kteří právě v tuto chvíli uklízí obecní dům, aby byl předání schopný, a zároveň čelí kritice paní z obecního úřadu, která má pořád nějaký problém. Večer se přemisťujeme do letištního hotelu, abychom brzy ráno mohli odletět do Londýna. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;"><br /></span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 11pt; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">O svatební cestě a jak to bylo dál zase příště :-)</span></span></div>
<div>
<span style="background-color: transparent; color: black; font-family: "arial"; font-size: 11pt; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><br /></span></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-49664321621191789542016-10-05T13:44:00.001-07:002017-08-12T07:01:12.122-07:00Díl sedmnáctý, aneb pro teď to ukončeme :-)<div style="text-align: justify;">
Na našem novém bydlení začínáme intenzivně pracovat. Je potřeba to dát za čtrnáct dní do kupy tak, aby mohli přijet rodiče, jejichž návštěva se domluvila půl roku předtím, takže jsme nevěděli, že to vyjde takhle brzy po stěhování. Celý týden z těch čtrnácti dnů žijeme v prachu. Přítel brousí omítku, sádruje spáry, vytahuje hmoždinky, ... Pak nastupuju já a celý náš obývací pokoj vymaluju. Je to fuška, ale ten výsledek je parádní. Zprovozňujeme troubu, na vařič si budeme muset z technických důvodů ještě chvíli počkat (takže začínáme vařit pouze ta jídla, co se dají udělat jenom v troubě). Jedni rodiče přijedou a odjedou a my nemáme více než čtrnáct dní na dodělání zbytku, aby to bylo již kompletně hotové na návštěvu druhých rodičů. Necháme si dovézt desku ke kuchyňské lince a podle šablon si je sami uřízneme a spárujeme. Poličky na zemi posuneme o deset čísel od zdi tak, abychom z padesáti centimetrů udělali normálních šedesát. Nejvíce si na tom samozřejmě mákne přítel, já jsem jenom pomocná síla :-). Společně se zazděním krbu sádrokartonem, které jsme si dělali také sami, máme to nejnezbytnější za přibližně měsíc a půl po nastěhování dodělané. A jsme z toho docela unavení. Do teďka jsme se stěhovali průměrně každého půl roku, takže si docela rádi odpočineme a na zbývající drobnosti si necháváme mnohem více času na dokončení. Nicméně k dnešnímu datu mohu směle říci, že jsme kompletně zabydlení! :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
Práce v prádelně mě naplňuje zhruba po dva měsíce, co v ní pracuju. Pak pocit nadšení upadá a to je chvíle, kdy o sobě poznávám nejvíce nových věcí. Zjišťuju třeba, že mám zvídavou povahu, kterou ubíjí stereotyp, který v práci nastal. Navíc fyzicky vyčerpávající stereotyp. Protože dokud jsem měla neustále kolem sebe něco nového k poznávání, nenudila jsem se, ale jakmile jsem z té jedné haly, kde pracujeme, poznala všechno, nudit jsem se pomalu začala. Projevovalo se to tak, že můj mozek, nemajíc dostatek podnětů, začal vnímat ten čas strávený tam jako subjektivně mnohem delší. A to i přesto, že je pořád potřeba pracovat rychle a práce je fyzicky namáhavá. Přešlo to do dokonalého stereotypu. Vím přesně, co mám dělat, objevila jsem ty nejlepší fígle, jak si práci alespoň trochu ulehčit, pochopila jsem celý systém kolejniček kolem mě, takže nad ním už nemusím přemýšlet, každý den "děláme" ty samé zákazníky, takže člověk neustále střídá tak čtyři druhy balení oblečení, ale nic víc. Ostatní kolegové pořád používají ty stejné tři anglické věty, protože jich k práci není třeba víc. Teamleadeři mají pořád ty stejné tři pracovní rozkazy, protože stačí. Třešničkou na dortu je rádio, které nám hraje písničky ve smyčkách, takže jednu píseň člověk slyší tak čtyřikrát za den tři měsíce po sobě. A to pak opravdu leze na nervy. Moc si mezi sebou nepovídáme, pracujeme tam jako stroje. Neexistuje tam nic, co by nepodléhalo neustále dokola stejnému opakování. Pouze třikrát za půl roku se stalo, že byl stereotyp narušen! Jednou při nácviku požární evakuace, kdy mě vytáhli z pauzy od oběda. Podruhé když jsem si omylem shodila brýle a pak mi je skoro celá jednotka hledala, neboť zaletěly hodně daleko a já nic neviděla. A nakonec když se v létě rozdávaly nanuky. Každému jeden. Abych dokreslila, jak moc stereotypní ta práce je, tak dodám, že o těch nanucích se mluví ještě měsíc po tom, co se ta událost stala a už tři měsíce před letními měsíci je na to každý natěšený. Nerozumím tomu, jak tam některé kolegyně mohou vydržet už sedmnáctým rokem. Já jsem tam půl roku a jsem vyřízená. Vlastně práce v prádelně je až můj druhý úvazek. První a nejhlavnější je to, že během práce se snažím svoji nenasytnou mysl něčím zabavit a přemýšlím tak o životě, o námětech na scénáře, o příbuzných a o tom, jak se z prádelny co nejrychleji a nejefektivněji vyhrabat a dostat se do své profese. Ale protože vím, že si nemůžu dovolit jen tak z ničeho nic s prací seknout, zatínám zuby a každý den se tam vypravím.</div>
<div style="text-align: justify;">
Po měsíci od přestěhování je čas na předávání klíčů od našeho minulého bydlení ve Flitwicku. Tomu předchází to, že tam každý s přítelem strávíme pěkně dlouhý čas a cídíme všechno, na co přijdeme. Když se pak na tuto událost dostavím, paní makléřka se už naplno věnuje prohlížení bytu. Za patnáct minut ho doprohlíží (dělají to tady velmi pečlivě) a začne se se mnou bavit o tom, co objevila. Spousta z těch věcí, které mi říká, tam byla natropených ještě než jsme se přistěhovali. To jsme sice dostali celý dům nafocený se zaevidovanými nedostatky, ale nenapadalo nás, že bychom si to měli předtím pečlivěji projít a nechat tam dopsat ještě další věci, které jsme objevili. Takže jsem musela poslouchat, jak tady je skvrna na koberci, tam barevné kolečko na kuchyňské lince a jinde mapa na zdi. Nejlepší tečkou byla výtka, že není posečená zahrada, ačkoliv realitní kancelář věděla, že tam už měsíc nebydlíme a měsíc už dům nabízela jako volný. Příjemné to celé nebylo ani trochu. </div>
<div style="text-align: justify;">
<i>Jediný nedostatek, který byl způsobený námi byl mírně zplesnivělý silikon mezi sklem a rámem oken. To bylo proto, že v zimě v domě vůbec necirkuloval vzduch. Vodu vevnitř zadržovala plastová okna, která zde nemají "ventilačku" a ani každodenní větrání nepomáhalo. Když jsme nebyli schopni usušit prádlo vevnitř za tři dny, koupili jsme vysoušeč vzduchu, který tomu všemu vydatně pomohl, nicméně tečky na silikonu tam už zůstaly.</i></div>
<div style="text-align: justify;">
S makléřkou se loučíme, prý dá vědět, co budou chtít doplatit. Vědět dávají asi za týden. A není to milé. Nechávají si naúčtovat spoustu peněz za dočištění silikonu a také za ty chyby, které sice nebyly naše, ale nebyly předtím zaevidovány. Naše dojmy, že zdejší realitní kanceláře pracují zvláště při předávání klíčů na bezcitných a penězochtivých principech, opět zesílily. </div>
<div style="text-align: justify;">
Na konci května realizujeme náš plán, který jsme s přítelem před pár měsíci vymysleli. Protože zdejší víno ani pivo nejsou nic moc a naopak Češi disponují oběma tekutinami ve skvělé kvalitě, rozhodli jsme se, že si obojí dovezeme. Doteďka jsme to udělali jednou když jsme se stěhovali s dodávkou z Čech (jak se nám všechno porouchalo) a jednou jsme dovezli alkohol letadlem v odbaveném zavazadle. Jenomže ceny odbavených zavazadel stouply a už by se to nevyplatilo (na těch 32 kilo jednoho zavazadla). Takže jsme vymysleli něco lepšího. Vezmeme naše auto a dojedeme si pro pivo a víno do Čech sami. A spojili jsme to se státním svátkem v Anglii na konci května, který připadal na pondělí. V pátek jsme kolem čtvrté odpolední vyrazili. Všechno šlo hladce a kolem půl deváté ráno jsme byli u přítelových rodičů u Litoměřic. Dále jsem s naším autem pokračovala jenom já a to další dvě hodiny k mým rodičům do Lozic. Většinu cesty z Anglie jsem řídila já, takže jsem přijela pekelně vyřízená. Naobědvali jsme se a vyrazili do Makra pro plechovky s pivem a lahve s vínem. Rozpočet byl dost vysoký a nakonec jsme nakoupili přes šedesát litrů vína a dvěstě osmdesát půllitrových plechovek piva. Když jsme to naložili do našeho auta, okamžitě si "sedlo" na zem. Další den jsme jeli s mými rodiči zpátky do Prahy, kde jsme se setkali s přítelem, jeho rodiči, mojí ségrou a jeho ségrou, která s námi po společném obědě odjížděla do Anglie. Tráví tady s námi doma osm měsíců na praxi. Když se do auta přidaly i její věci a další drobnosti velkého objemu (například velké množství domácích marmelád od přítelovy maminky), už tam nebyla ani skulinka volná. Auto bylo tak napěchované, že jsme se báli, abychom při cestě na nějakém větším hrbolu nezničili tlumiče anebo pružiny auta. Ale náš věrný vůz to všechno vydržel a dovezl nás bezpečně zase zpátky do Anglie. Tentokrát řídil většinu času přítel. Toho alkoholu jsme si přivezli tolik, že jsme si na něj museli nejdřív přimontovat velkou polici do spíže. </div>
<div style="text-align: justify;">
Od té doby neproběhlo moc změn, ale zato ty stávající jsou o to výraznější. Spojené království se rozhodlo, že už nechce pokračovat jako členský stát v Evropské unii. Ta zpráva nás zasáhla. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Velmi pravděpodobně nám to zdejší pobyt po oddělení hodně znesnadní. Byli jsme velmi zkroušení a já jsem byla hodně rozčílená. Vždyť já tady s ostatními občany bývalého východního bloku dělám práci, kterou Angličané opovrhují a můj přítel naopak platí tak vysoké daně, že se té částce ve svých odvodech většina rodilých Angličanů nevyrovná. Byl to pátek a já jsem měla na všechny své kolegy v práci vztek. Uklidňovala mě jenom jedna věc. Večer jsme s přítelem měli domluvený odjezd k jednomu ze zdejších akvaparků (v celé UK jich je asi tak pět, takže i nejbližší je tři hodiny cesty), kam jsme chtěli druhý den zajít. Jenomže celý akvapark následujícího dne přebila v důležitosti a emocionálním nábojem věc, která se stala ještě ten pátek večer. Byla jsem svým milým požádána o ruku. Z čehož byla jsem zaskočená a překvapená, ale hlavně moc šťastná! Bylo to popravdě jedno z nejkrásnějších překvapení, které jsem za svůj život zažila. Možná to vůbec nejkrásnější. Takže od té chvíle jsme po téměř čtyřech letech vztahu snoubenci. A na květen plánujeme svatbu :-).</div>
<div style="text-align: justify;">
Teď už se nehodí nic moc dodávat, nicméně neodpustím si ještě jednu poznámku. Je tomu tak týden, co jsem se stala v Anglii živnostníkem. Taky tomu není tak dávno, kdy jsem si pořídila dobrou kameru a doufám, že to nebude dlouho trvat a začnu tady konečně dělat to, co mě baví. </div>
<div style="text-align: justify;">
Také jsem už připravená na hromadný útok na všechny dokumentaristické produkční skupiny v Londýně a to by muselo být, aby mě nějaká nezaměstnala! Rozhodně to nevzdávám, protože ani náhodou nechci strávit zbytek života v prádelně :-).<br />
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjay6I406gKOs0xgOB1E1xONjjJtqSRufjSJ1FLKbOVMJnX_nss_GoJqT6DyvAWP1pNs1ICx_Xu7a2dImJhuFQsp90G4LG6Yp-12_Au0TY65SszYrAtczZJpDyMR7tytPg65WYZee1INbiR/s1600/12977146_1011707365588531_5300561655048002389_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="400" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjay6I406gKOs0xgOB1E1xONjjJtqSRufjSJ1FLKbOVMJnX_nss_GoJqT6DyvAWP1pNs1ICx_Xu7a2dImJhuFQsp90G4LG6Yp-12_Au0TY65SszYrAtczZJpDyMR7tytPg65WYZee1INbiR/s400/12977146_1011707365588531_5300561655048002389_o.jpg" width="300" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Po vymalování obýváku jsem si připadal dobře :-)</td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: justify;">
<br /></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjNCkWh29tDVMgkCGpMjdqxdK_H1UT5Y2xevdT1sZ0lXQyTktdiuDf62ZHIUjfEOKBPDWfNTjSIqrZaaJx44QLESu6flin2Ls6PZkfk15yTRc1utVlXQiPfS5_-EzARBQSxScOO25hJ8HX9/s1600/IMG_4485.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjNCkWh29tDVMgkCGpMjdqxdK_H1UT5Y2xevdT1sZ0lXQyTktdiuDf62ZHIUjfEOKBPDWfNTjSIqrZaaJx44QLESu6flin2Ls6PZkfk15yTRc1utVlXQiPfS5_-EzARBQSxScOO25hJ8HX9/s640/IMG_4485.JPG" width="640" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Naše zásnubní oznamovací fotka :-)<br />
<br />
<div style="text-align: justify;">
<span style="font-size: small;"><b>P.S. </b>Milí drazí věrní čtenáři! Velmi si vážím toho, že jste v pravidelném povídání o mých dobrodružstvích v Anglii našli potěšení a sledovali je. Teď se možná na chvíli odmlčím, ale v hlavě mám ještě pár věcí, které bych sem na svůj blog chtěla pověsit, protože by někomu třeba mohly připadat zajímavé. Takže: Stay tuned and see you! :-)</span></div>
<div style="text-align: right;">
<span style="font-size: small;">Majda</span></div>
</td></tr>
</tbody></table>
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-89911121071357687102016-09-15T09:13:00.002-07:002016-10-03T08:51:45.357-07:00Díl šestnáctý, aneb jak se stěhujeme do svého<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Po tom, co ve středu do tiskárny nastupuju a odpracovávám i velkou část dalšího týdne, během kterého si zvládnu velmi naivně a neuváženě upsat i k sobotnímu přesčasu (což mě hned po tom rozhodnutí strašně zdeptá, protože výhled na zničenou sobotu a další dřinu pouze s jediným dnem volna je pro mě nepřekousnutelný), který je ve formě normální každodenní směny a nejsou za něj žádné speciální příplatky toho mám plné zuby. Připadám si, jako kdybych v tiskárně pracovala už věčnost a do budoucna se mi to jeví jako jedna jednolitá makačka bez světlých bodů. Další věcí je, že se mi ve čtvrtek ozývají z dalšího místa, kam jsem posílala svůj životopis. Z prádelny, která sídlí za rohem od tiskárny. Zvou mě na interview a spěchají. Domlouváme se na pátek před mým startem dalšího pracovního dne. Když se tam dostavím, vítá mě velký komplex čistě industriálních budov, společným znakem je potom hlasitý zvuk vzduchové ventilace a z komínů stoupající pára. Vedou mě za manažerem, který je oproti HR manažerce tiskárny usměvavý od ucha k uchu a mnohem vstřícnější, což mi hned zvedá náladu. Bavíme se o základních právech zaměstnanců, ty jsou mnohem lepší, než v tiskárně. Vyšší plat, více dovolené, speciálně placené přesčasy. Zatímco si povídáme, koukám se také manažerovi za záda, kde je okno do haly. Vidět toho moc není, jen co chvíli oděv, padající na kovovém ramínku dolů. Z toho dostávám, kdoví proč, strach, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Zavedou mě do výroby. Mají tři jednotky, jednu hygienickou, druhou nehygienickou (kde se perou třeba montérky z autoservisů) a poslední, kde se perou rohožky, ale třeba i takové věci, jako jsou rolovací ručníky na záchodech k osušení rukou. Procházíme kolem množství pracujících lidí. Ládují a zase vyskládávají obří pračky, jejichž buben je tak třicetkrát větší, než ten, co mají běžní lidé doma. Jedna várka na praní váží za suchého stavu kolem stovky kil. Koše na prádlo jsou ve zdejším podání velikánské kádě na kolečkách. Další lidé oblečení věší na ramínka. Takto pověšené oblečení (dlouhé montérky a pracovní pláště) se pak vydává pomocí různých otočných spirál a kolejniček samo na cestu do velkého tunelu, který je, projíždějící, suší. Pak se každému jednotlivému kusu naskenuje jeho originální čárový kód a oblečení se potom na základě řízení počítačem samo poskládá u stropu, kde se nachází dvaadvacet třímetrových řad. Až se celá řada zkompletuje, tak aby potom mohlo být zase po kolejničkách spuštěno dolů. Pak dojede prádlo až ke dvěma velkým plechovým skládacím strojům. Každý stroj má na výšku přes dva metry, na šířku kolem metru a půl a na délku metry čtyři. Je to mohutné a jediné, co to umí je oblečení seskládat rychlostí jeden kus za tři sekundy. Na každé straně takového stroje je jeden člověk. Jeden stroj láduje, druhý odskládává prádlo a balí je. Nakonec je ve velkých taškách po dvaceti hází do dvoumetrových vysokých kovových klecí. První můj dojem při pohledu na to velké množství na ramínkách se pohybujících plášťů byl neskutečně odstrašující. Připomnělo mi to exkurzi do Osvětimi, které jsem se na gymplu účastnila. V Osvětimi bylo taky mnoho pracovního oblečení, které na svém místě neměly ani jednoho majitele. Vracíme se zpátky do kanceláře a já se cestou snažím veškeré představy zapudit. Ještě se bavíme o pracovních limitech. Na každý den a člověka nějaký připadá. Jeho výše spočívá v konkrétním druhu práce. Věšiči na ramínka musí za den zpracovat každý dva tisíce kusů. Lidé u každého stroje musí dohromady za den poskládat tři tisíce dvě stě kusů. Manažer se mě ptá, zda jsem na limity zvyklá. Odpovídám, že o nich něco vím, protože nakonec v tiskárně je máme taky a moc dobře jsem věděla, že jsou několikanásobně nadhodnocené. Velmi rychle se rozhodnu práci změnit a po celých osmi dnech v tiskárně odcházím do prádelny. V sobotu přesčasem skončím, v úterý znovu nastupuji. První věc, kterou v prádelně zjišťuji je, že zde není nadhodnocený čas na splnění limitu, ale nadhodnocený je limit na to, aby se včas stihnul. To v praxi znamená celodenní kmitání. Nejdříve pracuji na skenování čárových kódů oblečení. Připadám si jako kdekoliv na pokladně (laser sejme a já odkliknu), také mi naskakuje jako podobná práce vlekaře, protože jako vlekař přiřazuje lidem projíždějící kotvy, tak já jsem přiřazovala oblečení projíždějící háčky, které je rozvážejí po celé hale ke kolejničkám. Vždycky, když se to na mě začíná hrnout tak, že už nevím, co dříve (pláště na mě padají odevšad) přijde pauza, za kterou to zpracuje někdo jiný. Přestávky jsou dvě a dohromady dají hodinu. To je další příjemný bonus oproti tiskárně. Přestože je to makačka, tak mě ta práce baví rozhodně víc, než předchozí. Velmi zřejmě i proto, že se ani trochu nenudím. Ždímám ze sebe maximum a najednou je konec pracovní doby (ta je od půl osmé do čtyř, takže bývám doma včas). Po pár dnech mě přeřadí na skládací stroj a na konci mého prvního dne definitivně pochopím sílu mocných limitů. Celá splavená zjišťuji, že místo tří tisíc dvě stě kusů jsme udělaly (na jednotce pracuje pouze ženské pohlaví, celkem asi patnáct lidí) pouze čtrnáct set. Taková je realita. Odcházím celá špatná, protože nechápu, kde jsem udělala chybu, když jsem kmitala jako smyslů zbavená. Další dny zjišťuji, že je prostě potřeba se těch smyslů "zbavit ještě víc" a přitlačit, aby výsledek byl lepší. Učím se i pár grifů, jak práci zrychlit. Nakonec se mi výsledek den ode dne zlepšuje a dobrou zprávou je i fakt, že asociace s Osvětimí mě už přestala trápit.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Jako správně nadšený pracovník si beru i fůru přesčasů. Ty jsou ve formě zůstání o hodinu déle. Do práce to mám autem půl hodinu, takže jsem i s přesčasem každý den pryč docela dlouhou dobu, ale alespoň končím v rozumný čas.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Dozvídáme se skvělou zprávu, koupě domu se po čtyřech měsících vydařila, všechny rešerše a hloubkové kontroly dopadly dobře a my si můžeme zajet vyzvednout klíče a přestěhovat se. Do realitní kanceláře přijíždíme osmého dubna s úsměvem, při přebírání klíčů nás paní makléřka upozorňuje, že bývalý majitel se velmi omlouvá, ale už nestihl vyčistit ucpaný přepad u vany, což na nás udělá dojem. Jsme rádi, že na nás bývalý majitel tak myslí. Koupíme zapomenutý metr v Poundlandu (domku chybí sporák a trouba, tak abychom mohli koupit na míru nové přístroje) a vyrážíme.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Vstoupit poprvé do domu, který je náš je úžasný pocit. Už žádné placení pronajímateli, všechno si budeme zařizovat sami a s nikým se už nebudeme muset dohadovat nad předáváním starého bytu. Vstoupíme a pořád máme úsměv na rtech, ale při procházení jednotlivých prázdných pokojů nám začíná tuhnout. Všechno to začíná roletami na okna, které musely být na míru a těžko budou pasovat jinam, nicméně jsou odmontované a odvezené, dřez v kuchyni teče, kuchyňská linka má místo normálních šedesáti centimetrů na šířku, které je přizpůsobeno všechno kuchyňské vybavení, jenom padesát (takže už rovnou víme, že trouba se nám tam takhle nevejde). Taky jsme si mysleli, že nebudeme muset malovat, ale zažloutlé stěny s jejich měnící se barvou nám tento pocit rychle vyvracejí. Ze všech zdí čouhají nevytahané hmoždinky (tak asi třicet dohromady) anebo rovnou celé šrouby a háky, které tam byly zatlučeně evidentně dost ledabyle (omítka je okolo opadaná). Jenomže když se s nimi přítel potom morduje, tak nejdou vyrvat. V prvním patře nás čekají další překvapení. V koupelně není polička nad umyvadlem a dráty k připojení zásuvky v poličce koukají normálně ze zdi. A co nás dostalo snad nejvíce byly chybějící schůdky na půdu, které tam ještě při prohlídkách prokazatelně byly. Přesně takové ty schůdky, co jsou na míru a připomínají žebřík nám tam bývalý majitel odmítl nechat. Odmontované špunty, které mají tlumit dveře, aby nebouchly do zdi už nás prakticky nechávají klidnými. Poslední překvápko, které se naštěstí pak ukáže jako falešný poplach je podezření, že na celé kuchyňské spotřebiče je vyhrazen jistič, který toho vydrží ještě méně než ten na osvětlení (pouze šest ampérů). Nakonec se ale zjišťuje, že jistič sice slabý je, ale dráty snesou i adekvátní proud a tedy i jistič. No, jsme z toho docela přešlí. Alespoň, že ti koně, co se pasou za okny, tam stále zůstali. Na stěhování znovu povoláváme tátu, kterému vyjde mnohem levněji zaplatit letenku a půjčit si dodávku, nežli platit stěhováky. Naštěstí máme flexibilní a ochotné rodiče, kteří jsou schopni se sbalit a odjet buď ze dne na den anebo změnit plány na příští víkend, aby mohli přiletět a pomoct nám. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Je zajímavé pozorovat, jak se nám rozšiřuje jmění. První stěhování jsme zvládli se dvěma kufry letadlem, druhé malou dodávkou, třetí velkou dodávkou a teď to čtvrté to byly rovnou dvě velké dodávky (jak je dobrým zvykem, řídím). Den to byl náročný, dvě otočky a mnoho těžkého stěhování (pračka z prvního patra a tak). Ale jinak je bilance slušná, nic se nerozbije, je pěkné počasí. Jediné, co nemůžeme je stavět nábytek do konečné pozice. Zvláště v obýváku, kde bude potřeba vyspárovat stěny, vytahat hmoždinky, zazdít díru na krb (nejsme krboví), zabrousit stěny a konečně vymalovat. Vlastně místnosti, kam se dá bez obav stěhovat, jsou jenom vrchní tři ložnice, kde se teď nebude nic dělat. Jinak nás na domku čeká spousta práce. Jediné, co jsme nezvládli odstěhovat svépomocí, je piano. Tomu domlouvám zvláštní speciál v podobě stěhováků. Taková domluva zabere dlouhý čas. Člověk by očekával, že pokud někomu nabízím práci a za ni výdělek, tak to podnikatel se stěhováním rád udělá. Proto mě překvapuje, že prvních deset čísel, kam volám zvedají neochotní a nevrlí chlapíci, kteří nabízejí vysokou cenu a nevycházejí vstříc. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: italic; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Stane se mi dokonce, že mi jeden stěhovák dá odhad na cenu 260 liber. Když mu esemeskou píši, že už mám jinou firmu, tak akorát napíše "How much", místo aby se slušně celou větu zeptal, za kolik jeho konkurence stěhuje. Aby pak při zjištění ceny dokázal najednou 260 liber srovnat na 160...</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit; font-size: medium;"><span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Až jedno z posledních čísel zvedne optimistický chlapík. Objednám si z minulé zkušenosti ne čtyři, ale tři silné chlapy. V jedno úterý se sejdeme ve Flitwicku. Z auta vyskočí dva a jeden sedmiletý kluk. Zase mi přijelo na stěhování piana o jednoho muže méně... Projevuju obavu a přidávám historku o minulých třech uhekaných profících, ale oni že prý to zvládnou. Tak jsem jim nemohla než věřit. Předchozí den jsme z posledních sil uklidili a nadvakrát vymalovali ten jediný kout, kam piano bude patřit a musí se to odstěhovat dnes. Tito chlapíci naštěstí disponují prknem na kolečkách, ke kterému piano přivážou. Jediným zádrhelem pak je krom toho klučiny, se co u nás začne chovat jako doma, situace při vykládání piana. To se několik minut odehrává drama, když piano na výtahové rampě u náklaďáku metr nad zemí začne,</span></span><span style="line-height: 20.24px; white-space: pre-wrap;"> vlivem nerovnosti terénu, </span><span style="line-height: 1.38; white-space: pre-wrap;">ujíždět na chlapíka na jedné straně a ten druhý s tím nemůže nic dělat. Chlapík pod vahou piána rudne, vrávorá a tlačí piano zpět nahoru což se mu naštěstí po několika dlouhých sekundách daří. Ono asi není sranda, když vás začne válcovat přes tři sta kilo hudebního nástroje. Nakonec je však piano úspěšně uloženo na svém novém a velmi pravděpodobně dlouhodobém místě. </span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="docs-internal-guid-f4a24d06-2e93-03c6-ae24-e67bb1baf1e3" style="font-weight: normal;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;"><br /></span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit; font-size: medium;">Poslední dodatek příště :-)</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-25991084976720798942016-08-05T12:18:00.001-07:002016-08-05T12:20:00.132-07:00Díl patnáctý, aneb jak jsem si našla práci v tiskárně<div style="text-align: justify;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit;"><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Dva dny po úspěšných státnicích si vybírám vánoční dárek od svého milého a nechávám se v Praze zkrášlit. S kamarádkou zajdeme do čajovny a ani výtečné české točené pivo nesmí chybět. Do Anglie se zkrátka vracím s obrovskou úlevou v srdci.</span><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: italic; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"> </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: italic; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Při zpátečním letu se mi stává již zmíněná historka, kdy málem zapomínám odletět, protože létání je taková rutina, že jsem si pořádně nezapamatovala ani neověřila datum letu. Když mě pak chytrý mobil upozorní, že je čas k odjezdu na letiště, nestačím se divit. Vlastně jsme to nedávno počítali a zjistilo se, že letadlem lítám více, než jezdím vlakem a autobusem i veškerou MHD.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Na letišti mě pak vítá velká kytice, za kterou se skrývá přítel. Tak taková byla oslavná tečka za mým studiem. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Doma mě nyní už čeká jediná věc: dořešit svoji práci. A společně se pak s přítelem pouštíme do peripetií koupě domu tady v Anglii. Měla jsem již diplom, ale z trhu s nabídkami práce jsem přesto frustrovaná. Za deštivých dní objíždím pracovní agentury, kde po vás chtějí vyplnit tunu papírů za účelem příležitostných brigád (a už se pak nikdy neozvali). Stálá pozice, jakákoliv, se mi hledá velmi těžko. A to je docela nálož na psychiku. Zvlášť, když si moc nevěříte. Vzdávám to a telefonuji na kontakt do tiskárny. Z dovětku realitní makléřky je mi jasné, že to nebude kdovíjaká práce. Nabírají-li pořád nové lidi, tak jim tam asi moc dlouho nevydrží. Z tiskárny mi posílají asi desetistránkový přijímací dotazník. Docela dost práce na to, co má následovat. Nicméně, ještě ten den ho vyplním a odešlu. Další týden je ticho po pěšině, a tak se zase pouštím do obepisování všech nekvalifikovaných pozic, které rodilí občané nechtějí ani v nejmenším dělat. To může posloužit jako argument na ty jejich věty, že jim imigranti berou práci. Já tady dělám nechtěnou práci a přítel zase platí nehorázné daně do státní pokladny. Z tiskárny se konečně ozývají. Dáváme si s HR manažerkou schůzku. Ze setkání vyplývá, že jde o práci ve skladě. Podepisuji spoustu dokumentů a napozítří, kdy mi je nový zaměstnavatel již schopný poskytnout bezpečnostní obuv, nastupuji. Práce je na tři směny. Já jsem upsaná na tu ode dvou odpoledne do desíti večer. Ve smlouvě mám zaručeno úplný základ toho, co zaměstnavatel musí splňovat. Půl hodiny pauza, dvacet osm dní dovolené. Přesto zjišťuji, že se tam nachází velké množství dalších zaměstnanců, kteří mají smlouvy ještě horší. Občané Rumunska, kteří tuto práci získali přes agenturu, mají k tomu ještě navíc již zmíněný "zero hour contract". Takže, když bude mít tiskárna málo práce, pošle je domů a nestará se to, z čeho vyžijí a zazáplatují vzniknuvší díry ve svém vlastním rozpočtu. Já mám alespoň zaručených čtyřicet hodin týdně. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">První den své práce nazouvám bezpečnostní obuv. To jsou boty tak třikrát těžší, než normálně. Mají pevnou špičku, vyztuženou podrážku i patu a projdu tak dvacetiminutovou instruktáží, co a jak v případě požáru. Také jsou mi ukázány prostory. Tak dvacet pět metrů vysoká pracovní hala - sklad, kde pracují všichni zaměstnanci. Tu rámují další místnosti. Šatna, kde mají být ze zákona zamykací skříňky, ale nejsou, takže si nemáme nosit nic cenného. Vzduch je tam zatuchlý, stěny pošlapané, světlo nesvítí, dveře nemají kliku. Záchody. Tam jsou vysazené dveře z jednoho pantu. Instruktážní popisky jsou ve velkém množství jazyků, i ve slovenštině. Ale angličtina chybí. To svědčí dostatečně o složení zaměstnanců. Kantýna jsou čtyři holé zdi (mnohokrát také pošpiněné botami až do výšky kolen), jednoduché židle, olezlá linka s vodovodním kohoutkem, kde nikdo neví, zda-li je voda pitná. Při příchodu a odchodu se hlavně nezapomenout prokázat kódem a otiskem prstů. Pozor na náplasti, pak to nefunguje. A náplasti jsou v téhle práci každodenní zdravotní pomůckou. Pracuje se osm hodin s papírem a každý den jsem tak získala šest až deset nových řezanců. Malých, ale neustále praskajících, krvácejících a hlavně se množících, protože do druhého dne se samozřejmě nezahojily. Rukavice nebylo možné nosit, protože se pracovalo s jemnou motorikou. S těmi těžkými botami mě postavili na osm hodin ke stolu a dělalo se rutinně pořád to samé. Na druhé strany plakátů jsme připevňovali lepící pásky, osm hodin třídili a vkládali vždy patnáct volacích karet do stojánků, které vidíte v obchodě, tunou lepicích pásek jsme skládali krabice, zacházeli jsme s velkými plakáty a bannery (některé měly i osm metrů na délku a tak tři na šířku), které jsme museli umně a pouze sami zkompletovat, pak smotat, přidat ochranný papír a vložit do krabice. Na krabici se pak obvykle přilepila adresa a dodala oranžová samolepka - "urgentní". Případně "tajné, neotvírat". Spotřeba kartonu byla obrovská. Do krabice, kam by se vešlo celé balení encyklopedií, jsme například vkládali tři tenké proužky papíru do kapsiček na cenovky v supermarketech. Pak jsme krabici museli několikanásobně obmotat lepenkou. Typy prací se střídaly, ale ve výsledku se nakonec dělalo prakticky pořád to samé. Jen obrázky na plakátech a krabicích se měnily. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že za každým papírovým stojánkem v obchodu, anebo vylepeným plakátem je tolik práce, kterou někdo musí rutinně a za nízký plat oddřít, aby se ta věc pak za týden vyhodila. Od šesti do půl sedmé máme pauzu. Všichni jsou unavení, ponoření do sebe a zticha. Jen jedna Rumunka pokaždé volá celou tu půlhodinu domů. Když se zeptám paní naproti, jak dlouho zde už pracuje, odpoví, že tři roky. Nepředstavitelné.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Napadne-li vás, že to zní dost hrozně, tak musím souhlasit. U většiny prací jsem neviděla pořádný důvod toho, proč se dělají. Tolik práce a zmařeného času jen proto, aby byly ulice a obchody barevnější? Kreativita byla v té práci nulová. Prostě jsem jenom osm hodin stála, poslouchala dvě navzájem se překřikující hlasitá rádia s opakující se smyčkou písniček a dělala donekonečna tu samou práci. Nejdřív jsem se zabavila zkoumáním prostředí. Spoustu krabic, regálů, palet, kamiony přijížděly, odjížděly, vykládalo se, nakládalo, ... ale po třech dnech už mé oči nenacházely nic nového. Čas se strašně vlekl. Třikrát jsem se podívala na hodiny během jedné minuty a měla jsem pocit, že se už zastavily. Kolem nás jezdily vysokozdvižné vozíky a strašně smrděly. Manažeři, kteří na nás dohlíželi, pořád chodili okolo a nedělali vůbec nic. A kolegové byli také celí ustrnulí. Buď si nikdo s nikým nepovídal (každý měl svůj stůl daleko od ostatních) a když už, tak se opakovaly ty samé věty ("dáš mi izolepu?") a jeden "vtip", kdy si za každou izolepu, kterou jste někomu půjčili, řeknete do větru nehoráznou sumu imaginárních liber. A všichni ostatní se tomu zasmějí, i když to slyší každý den desetkrát.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Domů jezdím strašně utahaná a depresivní. Jediným světlým momentem bývá ráno, kdy si mohu přispat, udělat něco pro sebe a v klidu poobědvat, nicméně je zřejmější a zřejmější, že tohle dlouho nevydržím. Teda snažím se, ale selhávám. Prostě v téhle práci nejenže neumím najít radost, ale ani se nedokážu ubránit frustraci.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Z čeho naopak můžeme mít a máme radost je fakt, že proces kupování domku se bez problémů rozběhl. Je to tady v Anglii běh na dlouhou trať. Mnohokrát to trvá i déle, než půl roku. Schůzku u finančního poradce jsme už měli za sebou. A hypotéku nakonec nebylo těžké vybrat, protože tu nejvýhodnější nám nedali (jak jsem už psala, nemáme tady účty otevřené delší dobu, než tři roky) a druhá nejvýhodnější byla u banky HSBC, u které má přítel účet. Je to sice banka pro bohatší vrstvu obyvatel, ale byla velmi vstřícná. Pro kupování nemovitosti je nejlepší si najmout právníka. Agendy je kolem toho totiž spousta. Právník naopak nevyžaduje skoro nic a koná sám (i když mnohdy pomalu). Celý ten proces je docela složitý, nicméně hlavně se v něm banka pojišťuje, aby nevydala hypotéku na dům, který nemá hodnotu, za kterou se kupuje. Probíhá tedy odhad ceny domu bankou, pečlivě se prozkoumávají všechny bezpečnostní prvky a dělají se různé obhlídky odborníky. Přítele prověřují ze všech stran a zjišťují, zda je schopný splácet. Sám tam musí také na hodinovou schůzku. Je toho hodně, ale je to pozitivní. Nejlepší na tom je jeden prostý fakt: jde to sice pomalu, ale nad očekávání dobře. Zatím.</span></span></div>
<span id="docs-internal-guid-3b991418-5c23-cf71-36c1-df72c46bc53f"><br /></span></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-53950343382744796802016-07-20T08:40:00.003-07:002016-07-20T08:44:48.690-07:00Díl čtrnáctý, jak jsme vybrali dům a já konečně odstátnicovala :-)<div style="text-align: justify;">
Po Vánocích se vracíme do Anglie každý po vlastní ose. Zatímco mně i nadále pokračuje období, kdy jsem nezaměstnaná, přítel musí samozřejmě zase do práce. Anglická zima, to je déšť a nevlídno. Je pravda, že občas, třeba přes, noc namrzne, nicméně sněhu se tady dočkat příliš nedá. Vlastně pouze jedinkrát napadl po ránu lehký poprašek, kterého se sice okamžitě chytly děti, ale i ten byl do poledne proměněn ve vodu. V čase, který mám, se intenzivně učím a hledám práci. Obojí dohromady zabere každý den klidně šest hodin. Mé studium má poměrně jasnou strukturu, kterou jsem si vytvořila, abych látku uměla dobře a zapamatovala si ji. Vtloukám do sebe bez milosti množství informací. Ovšem hledání práce je stále velice náročné. Internet procházím každý den a odpovídám na inzeráty. Má vybíravost ohledně oborů se ale zmenšuje a zmenšuje. Po tom, co jsem s prací skončila, jsem se zaměřovala pouze na práce z oboru, pak jsem začala pomalu přidávat i profese, které bych si alespoň mohla představit, a končím nabídkami všeho druhu. I těch absolutně nekvalifikovaných. Jenomže i když se snažím být systematická, výsledky se nedostavují. Většina zadavatelů nabídek není ani schopná poslat automatický mejl, že mě nevzali. A schránku mi tak plní jenom newslettery s nabídkami ze všech těch serverů, kam se zaregistrovávám. To mi moc na náladě nepřidává. Na pohovor si mě zvou pouze jedinkrát. V jednom kině z obrovské sítě multiplexů, která zde v Anglii dominuje, hledali uvaděče. Na pohovor se samozřejmě dostavím, ale hned u dveří mi spadnou koutky. Se mnou se tam sejde ještě dalších pětadvacet uchazečů. Absolvujeme týmové hry, aby viděli, že k něčemu jsme. A zkoušíme si uvést film v největším Imaxovém sálu před plátnem. To byl zážitek dokonalý. Škoda jen, že tím to skončilo. Sice mě vybrali do užšího výběru čtyř lidí, ale další den se už neozvali. </div>
<div style="text-align: justify;">
S přítelem sledujeme trh s nemovitostmi a nestačíme se divit tomu, jak ceny anglických domků neustále strmě stoupají. Vlastně stoupají měsíčně tak překotně, že začínalo být jasné, že přítelův velmi štědrý plat dokáže každý měsíc na hypotéce pokrýt stále menší domky. A protože minule znělo předsevzetí jasně: "příště se už budeme stěhovat jenom do vlastního", bylo jasné, že budeme muset něco pořídit co nejdřív, abychom dostali za náš vklad co nejlepší výsledek. Začínáme se tedy porozhlížet. Nejdříve v našem městečku Flitwicku. Je na trati, má velký supermarket a je blízko letiště. To ale znamená, že tam jsou domy o dost dražší, než jinde v podobné vzdálenosti. Moc možností není. Potřebujeme městečko na trati do Londýna a pokud ne ve Flitwicku, tak někde poblíž, abych mohla dojíždět i nadále do kostela a fotografického klubu. Začínáme chodit po prohlídkách (je to takové de ja vu, zase se v období příprav na státnice rozhodujeme o našem novém bydlišti). Ale není to jednoduché. Chodíme například do domů nové výstavby, kde však není zavedený plyn, takže topení je pouze elektrické, navštěvujeme nemovitosti s podivným rozvržením, kdy například vkročíte přímo z ulice do obýváku a prakticky všechny ty nemovitosti mají společný jmenovatel: jsou malé. Tak malé, jako tady v Anglii domky bývají. Jenomže my jsme z Čech a máme představu rodinného domu, který bude mít více, než tři pokoje, malou kuchyň a venku dvoreček. </div>
<div style="text-align: justify;">
To, že hledání z Flitwicku budeme muset rozšířit i do jiných koutů jsme si uvědomili ve chvíli, kdy v našem dočasném bydlišti navštěvujeme samé domečky právě se dvěma ložnicemi za cenu, za kterou by se jinde dal pořídit domek se třemi ložnicemi a větším půdorysem. Rozšiřujeme tedy oblast a utváříme takový prstenec měst kolem Londýna, kam vedou přímé tratě a stále to ještě nejsou místa příliš vzdálená Flitwicku. Proces nákupu domku v Anglii není úplně jednoduchý a hlavně je velmi zdlouhavý. Také je potřeba mít velmi dobré komunikační schopnosti. A nesmírně důležitý je dobrý rozhled. Ať už v tom, co se za danou cenu kde dá koupit, tak také v hypotékách, o které bylo jasné, že nás nemine. Hned první realitní kancelář nás poslala k jejich smluvnímu finančnímu poradci. Ten s námi za hodinu probral možnosti nejvýhodnějších hypoték. Tu nejlepší nabízí banka Nationwide. Když tam ovšem za měsíc přítel s požadavkem na hypotéku přišel, nedočkal se ničeho jiného, než nerudné nálady s odpovědí, že oni nedávají hypotéku lidem, kteří mají otevřený bankovní účet v Británii kratší dobu, než tři roky. A to byl i náš případ.<br />
Chodíme po prohlídkách velkého množství domků. Zalíbí-li se nám nějaký, pak podáváme cenovou nabídku. Majitel domu si pak může mezi nabídkami vybrat. Obvykle si naplánujeme na sobotu i pět prohlídek. Úsilí po měsíci přináší ovoce. Ve vesnici Arlesey, asi třicet minut jízdy od Flitwicku, nacházíme domek, na kterém se oba dva shodneme. Je na konci slepé ulice, za okny se pasou koně a kromě ticha okolo (občas přejede vlak, ale jinak nic) vykazuje i notnou dávku soukromí, vzdušnost a na zdejší poměry tři krásně velké ložnice. Má jenom jednu nevýhodu, stojí už moc. Už je to kolem tří set tisíc liber. A to je částka, kterou bychom za patnáct let špatně spláceli. Nicméně, podáváme nabídku o deset tisíc liber nižší. To už by byl problém mnohem menší. Během prohlídky tohoto domku se navíc stane ještě jedna věc. Realitní makléřka, která nám ho ukazuje, se dozví, že již téměř tři měsíce hledám práci. A dá mi kontakt na HR manažerku v místní tiskárně, která prý nabírá lidi pořád a se kterou se osobně zná.<br />
Od podání cenové nabídky se chvíli nic neděje. A pak zavolá paní z realitní kanceláře, že jsme vhodní kandidáti, protože nemáme žádný "chain". <i>To je výraz pro to, že si za sebou zároveň netáhneme žádnou nemovitost, kterou musíme prodat, abychom měli na nový dům. Lidé, kteří si za sebou takový "řetěz" táhnou totiž nemohou být tak flexibilní.</i> Makléřka volá mně, takže musím zvládnout zvýšené nároky na vyargumentování celé situace. Zvlášť, když přítel je v tu dobu v práci. Nabízí mi slevu pět tisíc, nicméně, to je pořád dost málo. Nejistě ji odpovím, že to večer prodiskutujeme s přítelem. Ona ale evidentně spěchá, takže mi nabízí, že pokud současného majitele, který také spěchá, "umluví" na naši původní nabídkovou cenu, tak zda koupi okamžitě potvrdíme. Je rázná a tlačí mě do okamžité odpovědi. Těžko se mi vykrucuje, že si alespoň potřebuju promluvit s milým. Je to už poměrně vysoký level nátlaku i těch zmíněných komunikačních dovedností. Nakonec se mi povede se na chvíli vykroutit. Zavěsím a volám přítelovi. A pak zase volám s makléřkou. Již potřetí ten den. Nabídku bereme. Ještě ten den zařizuje přítel na další den let svému taťkovi. Ten je stavební inženýr a bude nám nápomocen, abychom nekoupili něco ve špatném stavu. Aby toho nebylo málo, tak tenhle narychlo sjednaný let se uskuteční v den narozenin přítelova taťky. A hned ten následující den s ním zase odlétám do Prahy. Čas státnic se naplnil. Volám makléřce, zda je schopná sjednat na další den ještě jednu prohlídku. Po páté jí pak ještě sháním kvůli tomu, jaký energetický štítek domek má. To se neví. Když tenhle telefonovací maraton skončí, jsem jedině ráda :-).<br />
Přítelův taťka přilítá na čas a my jej vezeme na prohlídku. Ta dopadne dobře, i přes viditelné prasklinky na pár zdech, je statika v pořádku a trámy pevné.<br />
Je toho tolik, že ani nezvládám mít strach ze státnic. Trochu se také utěšuju. Každodenní čtyři hodiny strávené nad přípravami by snad pro odstátnicování z jednoho předmětu mohly stačit. Druhý den se naše letadlo odlepí od runwaye v Lutonu (prakticky by se už dalo říct, že je to takové naše domácí letiště) a za dvě hodiny dosedáme v Praze. Vlakem se pak přemisťuji k našim. Přespávám a beru si ponaučení, že do Opavy nesmím jet tím nejpozdějším vlakem. Expres z Opavy do Prahy (a zpět) zavedli až po mém ukončení denního studia a tohle je příhodná doba na jeho vyzkoušení. Navíc, kdyby se něco zadrhlo, mohu ještě s klidem chytit další vlaky. Vlak jede ovšem z Pardubic krásně na čas a já si užívám plynulé jízdy bez přestupů až do cíle. Tam se scházíme s kamarádkou a strávíme příjemný večer nad pár pivy a povídáním. Spát jdu včas a mnohem blíže škole, než minule. Prostě, všechno to vychází.<br />
I ty státnice jsou mnohem menší drama. ze všech sil se držím toho, co mi zůstalo v paměti a funguje to. Poslední nedodělaný předmět dávám za "C" a se spolužáky to odcházíme zapít. Večerní cesta je pak už samozřejmě mnohem veselejší a uvolněnější. A je neskutečně těžké uvěřit tomu, že těch šestnáct měsíců, kdy jsem byla v Anglii a zároveň studovala a pracovala, je za mnou. Tyto měsíce byly snad nejtěžší v mém dosavadním životě a hodně jsem při nich zkusila já i můj přítel. Škola se stala neodmyslitelnou součástí mého myšlení a bylo velice ulevující tuto starost jednou napořád odhodit, protože jsem ji dotáhla do úspěšného cíle. Jo, připadala jsem si dobře. Vlastně si pořád připadám dobře :-). </div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-43047049294519229032016-07-11T09:05:00.000-07:002016-07-11T09:08:42.711-07:00Díl třináctý, aneb jak jsem sekla s prací<div style="text-align: justify;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Přestože se moje povinnosti smrskly a už se nemusím učit do školy (a zároveň se zatím nemusím učit na státnice), začíná se naplno projevovat moje frustrace z práce. Začínám mít pocit, že těm lidem, kterým pomáhám, jsem čím dál tím míň užitečná. Přestávám mít totiž náladu poslouchat, začínám být nevrlá a brzy mi dochází trpělivost. Moje hlavní klientka se navíc čím dál tím víc zhoršuje ve svém chování. V tom, které neovládne, třeba její epileptické záchvaty, se množí (v mé přítomnosti padá kvůli náhlému neočekávatelnému záchvatu ze schodů). Obtížné je to i ve věcech, nad kterými svou moc má. Začíná být na mě i kolegyni ošklivá, začíná útočit fyzicky a často vyhrožuje sebevraždou. Společně to pak s mými celkově neveselými pocity z práce tvoří výbušnou směs. Přestávám mít radost ze života. A začíná mi být jasné, že takhle to dál nejde. Proto se rozhoduji podat výpověď. A v půlce listopadu, rok po nástupu do této práce, odcházím.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Celou tu dobu od září jsem doufala, že se mi podaří najít práce v oboru, ale docházím k závěru, že prací v médiích nebo u filmu je hodně málo, je o ně velký zájem a vždycky požadují alespoň dva roky praxe. V drtivé většině případů mi ani neodpoví na můj email. Za celou tu dobu jsem mohla odepsat na desítky pozic, ale zpátky mi zavolali jenom dvakrát. S přítelem se dohodneme, že se budu učit a hledat si zároveň práci. A nejpozději po státnicích, které jsou na začátku února, začnu znovu pracovat. Mám něco našetřeno, abych nezůstala zcela závislá na partnerovi, a alespoň se v klidu naučím na státnice. A nebudu si muset brát dovolenou na strávení Vánoc s rodiči ani na předcházející dovolenou na Kanárech. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Začínám mít mnohem víc času, ale snažím se ho neproflákat. Chodím plavat, do přírody, začala jsem se účastnit fotografického klubu. Taky si samozřejmě hledám práci a začínám se zase připravovat na státnice. A ještě řeším jednu věc. To, že měla tahle práce jednu výhodu v tom, že jsme mohli využít víc volna, než osmadvacet dní a mohla jsem díky tomu dostudovat i občas vidět své rodiče, jsem již psala. Jenomže společně s touto výhodou zde byly také jisté nevýhody této práce, respektive našeho zaměstnavatele. Ten podle zákona dostával od státu peníze, aby nám je mohl vyplácet po dobu těch dvacet osm dní zákonné dovolené. Každý podnikatel v pečovatelských službách zde dostává od státní pojišťovny příplatky na platy zaměstnanců. Včetně těch za dovolenou. A musí je vyplácet. Přesto jsme naše dovolené nikdy zaplacené nedostali. Nejdřív jsem si říkala, že to nebudu řešit. Akorát to udělá zlou krev a tak. Jenomže pak jsem zjistila, že mě takhle můj zaměstnavatel ošidil o dobrých patnáct set liber. A to už je částka, která pro mě má dost velký význam. S dalšími třemi kolegy, kterým to není jedno, se nejdříve snažíme s naším bossem jednat. Ovšem to nepřináší vůbec žádný výsledek. Jeho argumenty jsou, že nám o tom při nástupu říkal, že volno nedostaneme zaplaceno (neříkal), že to tak dělají všechny pečovatelské agentury (nedělají) a navíc ještě, že se to nedá vypočítat, protože jsme pracovali na "zero hour" contract (dá se to vypočítat).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: italic; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">"Zero hour contract" je tady v Anglii taková lumpárna. Ve smlouvě tohoto typu je napsáno, že zaměstnavatel negarantuje zaměstnanci žádný pevný počet hodin za týdně. Jednoduše to pak dává zaměstnavateli naprosto volné ruce a v praxi to pak může znamenat, že jeden měsíc člověk vydělá čtyři sta liber (to je skutečně velmi málo) a druhý měsíc třeba osm set. Ale taky možná ne. Záleží to prostě jenom na tom, kolik práce vám zaměstnavatel dá. A nemůžete se potom samozřejmě spolehnout na žádný pevný příjem ani na to, jestli pokryjete své životní náklady.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Protože mým kolegům jde ještě o mnohem více peněz, než mně, rozhodneme se, že společně podáme na našeho bývalého zaměstnavatele žalobu. Zatímco pro mně je podávání žalob jednou velkou neznámou i v Čechách, natož pak v Anglii, pro další z mých kolegů je to už naštěstí známější proces. Nacházíme právníka a předkládáme naše pracovní smlouvy. Alespoň ti, kteří je máme, protože jedené kolegyni odmítal po celou dobu šesti měsíců, kdy tam pracovala, zaměstnavatel vydat jakoukoliv dohodu o pracovním poměru. Další dva kolegové si smlouvu těžko vymohli, ale kromě "zero hour contract" mají celou smlouvu neadekvátní a jenom na oko. Již při vystavování jim náš boss řekl, že je to vlastně smlouva pro prodavače u fish and chips. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">S právníkem domlouváme postup žaloby. Nejdříve mu musíme poslat termíny našich dovolených k proplacení, podložit to výplatními páskami, kde je napsáno, kdy jsme pracovali a kolik jsme za práci dostali. Pak právník začne vyjednávání s právníkem našeho bývalého zaměstnavatele. Zdá-li se vám, že z toho kouká hodně úředničiny, máte pravdu. Naše žaloba je v jednání už čtyři měsíce a nikam se neposunula. Jak by mohla, když na každou jedinou reakci na zaslaný dopis má každý právník měsíc na zareagování. Jo a taky jsem zapomněla zmínit cenu. Byli jsme čtyři a každý jsme zaplatili sumu čtyři sta liber.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Po týdnu stráveném jako nezaměstnaná se dočítám, že se musím nahlásit na zdejší úřad práce (Jobs centrum). To nejbližší je v Bedfordu, asi patnáct minut vlakem. Objednávám si schůzku. Cítím se na ní trochu méněcenná, ale úřednice je velmi milá. V praxi to funguje tak, že mě vybavili množstvím papírů. Nejdříve řekli, že budu moci dostávat příspěvky v nezaměstnanosti, ale pak se zjistilo, že jsem zde nepracovala v kuse dva roky a můj přítel má dostatečný příjem na to, abychom se neocitli v hmotné nouzi. Takže jsem nic nedostala. A právě proto byl můj režim volnější a pokud bych nechtěla, nemusela bych tam každých 14 dní docházet. Nicméně, nabídli mi pomoc se sepsáním motivačního dopisu, ukázali mi státní webovou stránku, která združuje několik serverů s pracovními pozicemi. V praxi se pak sice opravdu ukázalo, že práci v mém oboru se takto sehnat nepodaří, nicméně alespoň jsem byla zaregistrovaná. Pokud bych příspěvky dostávala, vyžadoval by ode mne stát mnohem větší aktivitu. Musela bych každý den strávit určitý čas hledáním ptáce a také bych si musela zapisovat, co přesně jsem dělala a jaký to mělo vývoj. Stát se pak naopak v podobě úřednice za přepážkou snaží v hledání pomoci a nějaké práce nadhodit, ale mně to moc nepomohlo. Na tento úřad práce jsem šla nakonec pouze dvakrát. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Na týdenní návštěvu přijíždí ségra a krátce po jejím odjezdu už balíme na Kanáry. Tam nás čeká týdenní dovolená. Pět dní na ostrově Gran Canaria, dva na Teneriffe a potom přes Řím, kde jednu noc přespíme, do Prahy. Dovolená zní slibně. A dobrodružně, protože se musíme zabalit jen do malého příručního zavazadla pro teplotní rozmezí plus dvacet pět až minus jeden stupeň. Na Kanárech podnikneme pár výborných výšlapů, ochutnáme skvělou kuchyni i jídlo. </span></span><br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh-ARNDBgJwUemjGu1ejAWKIFDz-cufqAu9hpdRiPI8dvJWCEOjcl0ALmQx2skfEpY5aajlA6vmfePD1ouu9bq-k5IIqbGmOOGOdH1eieWB1lWKduKqUqjR50Pi-JGU2vxJ5v5IDEie7xVf/s1600/10265482_951931661566102_4919152691594104047_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh-ARNDBgJwUemjGu1ejAWKIFDz-cufqAu9hpdRiPI8dvJWCEOjcl0ALmQx2skfEpY5aajlA6vmfePD1ouu9bq-k5IIqbGmOOGOdH1eieWB1lWKduKqUqjR50Pi-JGU2vxJ5v5IDEie7xVf/s400/10265482_951931661566102_4919152691594104047_o.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Kanáry</td></tr>
</tbody></table>
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Přelet mezi ostrovy je vrtulovým letadlem. To se klepe, jak kdyby s námi mělo spadnout (v létání jsem už poměrně zběhlá, ale takové turbulence jsem ještě nikdy předtím ani potom nezažila). </span></span><span style="font-family: inherit; font-size: 14.6667px; line-height: 1.38; white-space: pre-wrap;">Na Teneriffe se pak rozhodneme podívat se na nejvyšší horu Španělska Pico Del Teide, která měří skoro čtyři tisíce metrů. A jezdí na ni jednou denně autobus, respektive k dolní stanici lanovky, která na horu vede. Na ostrov přilítáme předchozího dne poměrně pozdě (ano, je to to "slavné" letiště, na kterém se stala největší letecká katastrofa) a ráno autobus nestihneme. Protože se však tak jako tak potřebujeme dostat z jedné strany ostrova na druhou (do Los Cristianos) a uprostřed leží Pico Del Teide, zdá se, že tak horu stejně nemineme. Jenomže jedinou možností, jak se dostat k dolní stanici lanovky, odkud pak jede autobus do Los Cristianos, je objednat si taxík. A tak se velmi snobsky hodinu vezeme v mercedesu až k lanovce. Taková lanovka je také dost drahá, ale když už jsme tam, tak si kupujeme lístky nahoru. Převýšení překonává obrovské, 1200 metrů za deset minut. Však tam také křižují pouze dvě kabiny. Nahoře je krásně, zima a znatelně hůř se dýchá. </span><br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgXTWOkXgRvtgd_Jk4a012B78YlU9Zv3N8KGL6ufa5n8pUXvtn6NbXp842tVGZjdMKSlAdIbcHl2hElUVJh6Cm3LW2lS6rNlCpBwCJcAgr2UumGNsNTu1gYMQfhtWqg4IN0DAXxqOE5mqre/s1600/12491985_951933638232571_208342613643196547_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgXTWOkXgRvtgd_Jk4a012B78YlU9Zv3N8KGL6ufa5n8pUXvtn6NbXp842tVGZjdMKSlAdIbcHl2hElUVJh6Cm3LW2lS6rNlCpBwCJcAgr2UumGNsNTu1gYMQfhtWqg4IN0DAXxqOE5mqre/s400/12491985_951933638232571_208342613643196547_o.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Pico Del Teide</td></tr>
</tbody></table>
<span style="font-family: inherit; font-size: 14.6667px; line-height: 1.38; white-space: pre-wrap;">Horní stanice lanovky není úplně na vrcholu. Tam se dá dostat jedině pěšky, ale je třeba tento pochod zarezervovat předem. Vlastně mi ale ani nevadí, že výšlap zarezervovaný nemáme, protože se nesmírně zadýchávám. Oldlovíme zde naši nejvýše položenou kešku a zase se necháme svézt dolů. Další den v Říme podnikneme noční procházku centrem. Vidět koloseum neobklopené turisty a navíc ještě s vánočním stromečkem je zážitek. Další den pak s těmi příručními zavazadly obejdeme všechny hlavní památky Říma a večer odletíme do Čech, kde si užijeme Vánoce každý se svými příbuznými.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Pokračování příště :-)</span></span></div>
<span style="font-family: inherit;"><br /></span></div>
<br />Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-74677037088064128532016-06-30T14:29:00.002-07:002016-06-30T14:32:16.898-07:00Díl dvanáctý, aneb jak si pořizuji piano<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Poměrně rozladěně usedám hned druhý den po návratu k počítači a začínám sepisovat odvolání pro univerzitu. Zanedlouho je hotovo, přičemž mi se vším naštěstí pomáhá přítelova ségra, která má vystudovanou administrativu. Dopis, ve kterém vyjmenovávám všechny tři již minule zméněné silné argumenty, odesílám a čekám, co se bude dít. Mezitím chodím intenzivně do práce. Prodlevy mezi klienty už teď mohu trávit v autě. A to je mnohem pohodlnější, než chodit dvě hodiny mezi uličkami v supermarketu, jen aby člověk nemusel ven do zimy. Náš motorový vůz mi poskytuje veškeré pohodlí. Alespoň pro to, co se v době čekání na dalšího klienta dá dělat. Především vybavuji našeho meďourka polštářem a spacákem. Z práce jsem bývala permanentně utahaná a další řízení hodinu ráno do Londýna a hodinu zpět situaci rozhodně nezlepšovalo. Začínalo být docela chladno, takže se ten spacák hodil. Lidé chodící po chodníku vedle auta nejsou vůbec všímaví, takže počáteční strach z toho, jak budu vypadat, se brzy vytratil. Také jsem postupně poznala mnoho vhodných míst k parkování na klidných místech, kde ani moc lidí nechodilo.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: italic; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Při pohybu v Londýně s autem se skutečně velmi vyplatí disponovat chytrým telefonem a připojením k internetu. Kromě flexibilní navigace, která sleduje provoz a podle dané situace vás i za jízdy umí přesměrovat na tu nejrychlejší cestu, se vyplatí mít i aplikaci, která monitoruje parkoviště v okolí a jejich ceny. Ta se jmenuje Parkopedia a je skutečně užitečná!</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Také si kupuji přenosný internet s velkým množstvím dat a když nespím, často brouzdám po internetu.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Mezitím mi v Čechách domů dochází dopis, ve kterém mě znovu přijali zpátky do školy. Hurá. Má to jediný háček: musím se dostavit k náhradnímu termínu zápisu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zneužít mamku a na koleni sepsanou plnou moc. A ani trochu mě netěší, že mamce tímto rozhodnutím zařizuji celodenní výlet Opava-zpět, nicméně je to celé pohodlnější, než si kupovat letenku do Čech. Naštěstí to alespoň dobře dopadne a jsem úspěšně zapsána. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Téměř hned po tom, co jsem začala takto intenzivně pracovat mi začalo docházet, že to nejspíše nevydržím dlouho. Práce mě začíná zmáhat čím dál tím víc. Fyzicky i psychicky. A taky se víc a víc hlásí ke slovu touha najít kvalifikovanou práci z oboru. Navíc ve mě už nějakou dobu sílí pocit, že jsem snad už dostatečně zaučená a proškolená v jazyce, abych mohla dostat práci ze svého oboru. Začínám se tedy porozhlížet po internetových stránkách nabízejících práci. Do nepřehledného bludiště těchto serverů se zamotávám čím dál tím intenzivněji. Stále však nemůžu najít nic, kde by někoho, jako jsem já, potřebovali. Nabídek, které se zobrazují, je jenom poskrovnu a všechny vyžadují již předchozí zkušenost z oboru. Přesto to zkouším a odpovídám. A narážím na svoji nesystematičnost. Taková věc se musí dělat naplno a to mi moc nejde. Jsem lajdák a nepoznamenávám si, komu a kam jsem psala, jakožto se ani nikdy neodhodlám na žádnou pobídku zavolat a snažit se nějak více angažovat. Moje snažení pak ještě navíc rozhodí jeden konkrétní moment při hledání práce. Nacházím totiž stránku, kde se zobrazuje, kolik lidí o danou pozici již zažádalo. A zjišťuji, že minimum žadatelů u každé pozice je tak patnáct, nicméně průměr žadatelů je okolo třiceti a to mě víc než demotivuje. Tak se v tom tak plácám a mé síly pro vykonávání současné práce mi neustále ubývají. Je to takové malé ale intenzivní období temna.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Mám pořád pocit, že náš anglický domov není ještě úplně domovem. Schází mu jedna podstatná věc, kterou já mít doma rozhodně musím: piano. Vyrůstala jsem s ním odmala a první reakcí na to, když přítel přišel s tím, že se možná odstěhujeme do Anglie, bylo: "ale chtěla bych tam mít vlastní piano". Nápady, jak to zařídit, jsem měla už v londýnském bytě. Avšak stěhování do osmého patra by bylo hodně složité a nesmírně drahé (do výtahu by se piano určitě nevešlo).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: italic; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Někteří klienti měli piano a hrávala jsem jim. Zvláště dvě paní s alzheimerem to vždycky potěšilo. Jedna, která již byla několik let upoutána k lůžku a vlivem choroby toho nezvládala víc, než zvládne novorozenec, začala vždycky "dirigovat" do rytmu volným prstem u ruky. Další, která byla v podstatně lepší kondici, se mnou plánovala, že zajdeme někam do baru, kde mě přijmou jako klavíristu.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Potom, co jsme se ovšem přestěhovali do domečku, začala svítat reálná šance, že pořídit si vlastní nástroj by nemuselo být zase až tak složité. Pustila jsem se prohlížení nabídek na internetu. Můj rozpočet byl nastavený na investici zhruba okolo 250 - 300 liber. Jeden poměrně pěkný kousek nalézám asi hodinu cesty od nás. Musím se na něj samozřejmě zajít podívat, abych nekupovala zajíce v pytli. Ne, že bych tomu tedy nějak rozuměla, ale snažím se alespoň zjistit, že daný výrobce byl minimálně průměrný. Taky si musím na piano před koupí zahrát. A mám ještě jednu podmínku. K mému oblíbenému stylu, jazzu, musím mít i stylové piano. To znamená takové to fortelné kousky, které se vyráběly asi před sto lety. Toto moje přání tedy situaci trochu komplikuje, protože takhle stará piana váží tak dvakrát více, než ta současná. A to zase znamená najít a zaplatit více stěhovací síly.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Vyrážím se tedy podívat na piano, které nacházím. Zrovna, když sjíždím z dálnice a ocitám se na velkém kruhovém objezdu, mi však navigace promptně ohlásí: "dojeli jste do cíle". Proto kruhový objezd objedu ještě třikrát a snažím se zorientovat. Přijíždím do nejbližšího města a hledám místo k parkování. Všechna jsou buďto plná anebo placená. K volnému místu pro zaparkování, které je navíc zdarma, se dostávám až po deseti minutách ježdění kolem (a po tom, co daný kruhový objezd objedu ještě dvakrát). Vystupuji z auta a snažím se odhadnout, kde může být dům té paní, co piano prodává, tvrdí-li navigace, že stojí na kruhovém objezdu při sjezdu z dálnice. Bloudím kolem a k tomu, abych se nakonec našla mi musí posloužit navigace dvě. Paní na mě nepůsobí ani trochu sympaticky a piano je položené tak, že si k němu nelze ani sednout. Mám z toho takové rozporuplné pocity. Prodávající navíc hodně spěchá. Slíbím ji, že si to nechám projít hlavou a odjíždím zpět. Doma mi to nedá a zkouším najít ještě další piana na prodej. A jedno mi padá do oka okamžitě. Fotka je udělána nekvalitně, přesto upoutává bezezbytku moji pozornost. Dvakrát ročně laděné piano z muzikantské rodiny hledalo svého nového pána. Zajedu tam hned další volnou sobotu. A uvítala mě vřelá náruč staršího páru v důchodu. Piano samotné sídlilo v pokoji, který byl takovou zkušebnou. Historickou zkušebnou, protože všechny nástroje jsou klasické a akustické. Piano vévodí vedle violoncela. Dostávám prostor k tomu si pořádně zahrát. Ztuhlé nevytrénované prsty mají co dělat, ale uvnitř cítím, že tohle je to ono. Domlouvám se, že za týden budeme stěhovat a cestou zpátky se ještě stavuji na sluncem zalitou procházku kolem zdejšího rybníku. Anglie příliš mnoho rybníků nemá (alespoň jsem je nikde neviděla), takže je to nadmíru příjemné.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;"><br /></span></span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhKnPGNK0l0UXBzpe6sCYYoIRjSXF7OOWshD4IMGe2emCZlAsfLj9y2UzowavEsFQ5IMOJGBMPJlGlkLA2Lq1L9Wl5bR_RLTU4f_JyphsO8JgNpNT6iN-8rTcsOk2tb-zghiqIgYYQMJaCE/s1600/IMG_20151101_150201803.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="225" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhKnPGNK0l0UXBzpe6sCYYoIRjSXF7OOWshD4IMGe2emCZlAsfLj9y2UzowavEsFQ5IMOJGBMPJlGlkLA2Lq1L9Wl5bR_RLTU4f_JyphsO8JgNpNT6iN-8rTcsOk2tb-zghiqIgYYQMJaCE/s400/IMG_20151101_150201803.jpg" width="400" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<br /></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg8A7DJggAf_jOCdsoCw7nBLsV2VomhL_aBjqcrZcHM3uNVDJQ4XDpRPAUOVEJqM6F8ZVrQD91kyJ5CRMEsoAPk7PgT2No3RCHfUjHqajgD7OGMkaQH44ctMFwVMi-qqi5rqwRgzBjrSkq5/s1600/2015-11-01.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="225" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg8A7DJggAf_jOCdsoCw7nBLsV2VomhL_aBjqcrZcHM3uNVDJQ4XDpRPAUOVEJqM6F8ZVrQD91kyJ5CRMEsoAPk7PgT2No3RCHfUjHqajgD7OGMkaQH44ctMFwVMi-qqi5rqwRgzBjrSkq5/s400/2015-11-01.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Dva obrázky z toho prosluněného dne u rybníku</td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<span style="font-family: inherit; font-size: 14.6667px; line-height: 1.38; text-align: justify; white-space: pre-wrap;">V první dny dalšího týdne začínám shánět stěhováky, kteří by takové piano byli schopní nadzvednout a poponést. A nebyli moc drazí. Obvolávám jich mnoho a ceny nejsou nijak zázračné. Obvykle okolo čtyř set liber. Nakonec se mi však daří najít firmu, která takovou práci dokáže odvést se čtyřmi muži za sto dvacet liber. Z celé akce mám trochu strach, protože stěhovat piano,to je velká věc. Vlastně na těch stěhovácích úplně závisím, protože sama to odstěhovat pochopitelně nezvládnu.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit;"><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Příští sobotu se sjíždíme se stěhováky u manželů, kteří piano prodávají. Nechutně prší. Z auta vyskakují tři silní muži. Čtvrtého nějak nemůžu najít. Dostává se mi odpovědi, že zjistili, že dodávka je jenom pro tři, takže jednoho muže museli nechat doma (ano, taky mě překvapilo, že nevědí, pro kolik lidí mají dodávku). Tři silní muži obestoupí hudební nástroj a snaží se ho nadzvednout. A moc jim to nejde. Paní prodávající upozorňuje udivené chlapy o tom, že tohle piano není ledajaké. Má dvojitý pancéřový rám a to se na jeho váze dost podepsalo. Tři statní mládenci oddychují a přemýšlí, jak dostat takové těžké piano do dvacet metrů vzdálené dodávky. Chvíli se zdá, že si přivolají posily, ale pak žádné nenacházejí, a tak se shodnou, že to piano prostě musí do auta dostat vlastními silami. </span><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: italic; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Rovnou předesílám, že milovníci hudebních nástrojů by následující řádky neměli číst. </span><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Stěhováci tedy popadli piano, nadzvedli ho a směřovali ho velkými prosklenými dveřmi ven. Ty mají v Anglii vždy zdvihnutý práh. Přes ten jej naklonili, takže piano bylo z půlky venku a začalo na něj pršet. Pak se ho všemožně snažili dostat ven i druhou půlkou. Ale kolečka jej ne a ne přeskočit. K takovému počínání se piano vyjadřovalo nelibými zvuky a sténáním. Následoval průchod úzkou uličkou, kdy chlapíci piano nadzvedli, poponesli a zase položili, až to nezdravě skříplo. A tak to pokračovalo až k autu. Celý ten orchestr vyděšených zvuků piana ve mě vyvolával jedinou myšlenku a přání: "ať už ho konečně dostanou do auta". Paní bývalá majitelka však překvapivě neztrácí dobrou náladu a ve chvíli, kdy já v duchu lamentuju nad tím, co jsem si to vybrala za nemehla, se ona usmívá a prohlašuje, jací to jsou příjemní chlapci. Piano se nakonec daří dostat do auta a přivázat. Po více, než hodinové cestě se scházíme ve Flitwicku. Tam je třeba piano nastěhovat dovnitř znovu velice obdobnými dveřmi. Opakuje se i proces neustálého poponášení piana po pár centimetrech. Nakonec ho dostanou dovnitř a umístí na místo. Platím jim a vytíráme zablácenou podlahu. Na té nalézáme dárek: plovoucí podlahu kolečka piana intenzivně poškrábala. A tak jenom doufáme, že až se odsud jednou budeme stěhovat, tak nám to nebude připočteno k tíži. Ale jinak hned usedám a začínám hrát a to je moc fajn pocit :-)</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit;"><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><br /></span></span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjClaQOC61YHQHATg_9Lvu0kTClZdu4mX2-Zov_kNFXRjqt7JFlTre-sD65nIFbI0Rd9bIZwpKVuXw9iacudkeD0GSDxTUWA2CzGXkKWmzyu0AfgFlNOVJv8xn94RKPEeKfhqsQTZogZpv3/s1600/12191216_923991154360153_1131363532063656731_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjClaQOC61YHQHATg_9Lvu0kTClZdu4mX2-Zov_kNFXRjqt7JFlTre-sD65nIFbI0Rd9bIZwpKVuXw9iacudkeD0GSDxTUWA2CzGXkKWmzyu0AfgFlNOVJv8xn94RKPEeKfhqsQTZogZpv3/s400/12191216_923991154360153_1131363532063656731_o.jpg" width="400" /></a></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit;"><span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><br /></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<b id="docs-internal-guid-c946be7c-a2fb-09e1-aee8-f3cffa1de4f4" style="font-weight: normal;"><span style="font-family: inherit;"><br /></span></b></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Pokračování příště :-)</span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-32453198566401611292016-06-16T13:15:00.001-07:002016-06-16T13:19:18.657-07:00Díl jedenáctý, aneb jak mě vyhodili ze školy<div style="text-align: justify;">
Prohru u státnic vstřebávám poměrně dlouhou dobu. Ještě nikdy jsem do té chvíle neproletěla u něčeho tak významného. V hlavě se mi to všelijak mele, ale v jednom mám už ve vlaku z té nešťastné Opavy jasno: kde to nejde silou, musí to jít ještě větší silou a hned si stanovuji plán se od začátku prosince, dva měsíce předem, začít znovu na ten jediný předmět učit. A to několik hodin denně. Do té doby si dávám klid.</div>
<div style="text-align: justify;">
Neudělané státnice mi udělaly čáru přes rozpočet. V hlavě jsem už měla přibližně rozvrženo, že s čerstvě nabytým titulem si co nejdříve seženu práci u své profese. A taky pro mě konečně skončí ta neskutečně vyčerpávající zátěž, co se se mnou už deset měsíců vlekla. Prostě v poklidu odjedeme na dvě už naplánované dovolené a všechno bude růžový. </div>
<div style="text-align: justify;">
Krátká srpnová dovolená do Norska se sice nakonec odehrála (měli jsme tam s přítelem dva roky staré resty v pochodu kolem jednoho krásného jezera). Starosti jsem ale musela v hlavě pouze odsunout, i když to bylo na pár měsíců. A s tou prací to samozřejmě taky dopadlo úplně jinak (víc v příštích dílech). Přesto nechci, aby to celé vyznívalo negativně. Byla to velká škola. Přijmout, že tak už to v životě chodí a že se dějou i mnohem větší tragédie, to není úplně k zahození. Ne, že bych teda při tom přijímání byla vždy smířená, ale zpětně to hodnotím jako skvělou a cennou zkušenost. Vždyť mám skvělého milého i rodinu, nikdo mi neumírá, žiju ve světě oplývajícím blahobytem,... (ano, mohla bych to celé vypsat a skončit u zlidovělého:"co by za to děti v Africe..., ale ušetřím Vás, laskaví čtenáři :-) ). </div>
<div style="text-align: justify;">
Odlétám zpátky do Anglie, kde můj přítel řeší trable s předáváním našeho bývalého bytu. Čelíme hned několika bizarním situacím. Ve smlouvě jsme měli, že byt musí být pro předávání uklizený profi firmou. Ty stojí samozřejmě hodně peněz. Celý byt je navíc pokrytý kobercem, za jehož vyčištění se účtují extra vysoké částky. Dohromady je cena uklizení takového malého bytu asi 130 liber, ale budiž, alespoň na ten byt už nebudeme muset sáhnout, myslíme si. Přítel nachází firmu s dobrými referencemi a ta byt za pár hodin uklidí. To, zda-li je byt uklizený a v celkově reprezentativním stavu jde ku příležitosti předání klíčů zkontrolovat realitní makléř. Byt obejde, rychle prohlédne, ... Celé to netrvá déle, než půl hodinu. A za tu půl hodinu si ten makléř naúčtoval 200 liber (téměř 7000 korun!). To byla jedna ledová sprcha. Druhou bylo, že objevil nedostatky v úklidu. Například kuchyňská trouba byla profesionální firmou více než odfláknutá. Kdo ví, jestli vůbec dotčená. Co to pro nás znamenalo? O snížení přemrštěné ceny za prohlídku bytu se s nimi přítel přel dlouhou dobu. Nejvyšší ceny za tento úkon jsou na internetu k nalezení za 70 liber. A troubu bylo potřeba vlastnoručně domýt. Protože jsem v tu dobu byla ještě v Čechách, musí to zase vyřešit můj milý. Ráno vyjíždí do práce o dvě hodiny dřív a tento čas pak do trouby investuje, aby prošla. I když se nakonec daří snížit cenu prohlídky bytu o šedesát liber (přítel zašel do banky a nechal je odblokovat. Nebyly totiž ještě plně z účtu odepsány, takže částka šla snížit. Dotyčná realitní kancelář je pak již nevyžadovala). Zůstala nám z tohoto londýnského divadla po našem odstěhování hořká pachuť. A padlo rozhodnutí: tohle už nikdy nebudeme podstupovat. Příští naše stěhování bude jedině do vlastního. </div>
<div style="text-align: justify;">
Po příletu z již zmiňované dovolené v Norsku se v práci nechávám okamžitě "upsat" k náloži čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Možná si řeknete, že nálož vypadá jinak, než jenom čtyřicet hodin. A máte pravdu, vypadá. Jak jsem totiž psala v jednom z prvních dílů, čtyřicet hodin to je pouze ten čistý čas. V reálu to znamená, že mnohdy i několikahodinové prodlevy denně mezi klienty placené nejsou. A pak se pracuje od pondělí do pátku (i k sobotě jsem se občas nechala ukecat) od devíti ráno do sedmi, osmi večer. A pak je to těch čtyřicet hodin týdně. A tomu jsem říkala nálož. Zvláště, když jsem si tam nenechala třeba týden na vydechnutí po státnicích. Učím se, jak zvládat péči u nových klientů (aby mi mohli navýšit hodiny, tak jich musím znát víc) a začínám jich mít tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Podle předpisů bych měla u každého klienta, u kterého budu pracovat, strávit minimálně dvě plnohodnotné návštěvy s již zkušeným careworkerem. Praxe je samozřejmě odlišná. Na takovou časovou investici nejsou lidé, takže k novým klientům chodím občas jen po předchozím krátkém seznámení a rychlém vysvětlení (nikoliv ukázání) co a jak. A to zdaleka nebylo jednoduché, vezme-li se v potaz, že mnoho klientů bylo háklivých na detailní postup práce (a dělali jsme i základní ošetřování), i na určitý styl komunikace (jinak byli nepříjemní). O tom, že jsem po takto rychlém seznámení ani pořádně nevěděla, kde co najdu (což u lidí trpících pokročilým alzheimerem je trochu problém), ani nemluvě. Večer jsem toho vždycky měla až nad hlavu.</div>
<div style="text-align: justify;">
Bydlením v maloměstě získáváme mnoho benefitů. Cítíme se volněji, příroda je na dosah a nikdo tolik nespěchá. V případě ježdění do práce a zpět je to pak skvělý čas k společným hovorům po cestě (i když jsme občas na sebe museli v Londýně po práci zdlouhavě čekat). Někdy se ty hovory natáhly dokonce i dvojnásobně, a to tehdy, byla-li zacpaná dálnice. I čtyři pruhy se zde v plném provozu dokáží velmi rychle přeplnit. Používali jsme sice k navigování pro nás nejlepší aplikaci Google maps, která s připojením na internet zpoždění mapuje a vypočítává přibližný čas příjezdu, ale situace byla občas tak nevypočitatelná, že i ona sama někdy chybovala. Byla to zkrátka velká džungle. Hlavním poznatkem pak bylo to, že nejhorší byly pondělní rána, pak se to postupně zlepšovalo a úplně nejlepší (vždy skokovým rozdílem i směrem k předchozímu čtvrtku, natož pak pondělí) byly pátky. Nikdy jsme nepochopili, proč to tak je, ale dopravy vždy ubylo snad dvojnásobně. V pátek jsme se nikdy nemuseli bát zácpy. Večerní doprava zpátky bývala vždy o něco volnější, až na tu páteční, kdy mírně zhoustla. Drtivou příčinou dálničního zdržení pak byly karamboly. Více či méně závažné, avšak zcela pravidelné. Na jedné z hlavních anglických dálnic, M1, se pouze v úseku padesáti kilometrů stala snad pokaždé v době naší jízdy (ráno i večer) minimálně jedna nehoda. Spíš však dvě.<br />
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.<br />
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.<br />
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.<br />
Pokračování příště :-)</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-4335298640574330242016-06-08T14:02:00.003-07:002016-06-08T14:06:19.583-07:00Jubilejní desátý díl, aneb stěhujeme se a státnice!<div style="text-align: justify;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">V minulém díle jsem zmiňovala návštěvu části přítelovy rodiny. Ta pro mě sehrála také jednu důležitou roli. Studovat z Londýna v Opavě totiž samozřejmě znamená, že se nemůžete kdykoliv dostavit na studijní oddělení s potřebnými papíry. A před státnicemi bylo třeba papírově ukončit studium, odevzdat index a také přinést přihlášku ke státnicím. Fakt, že do Opavy to má každý z mých i přítelových příbuzných skoro přes celou republiku, to samozřejmě ani trochu neulehčoval. A právě přítelův strejda pro mě tuto důležitou službu vykonal a do Opavy si udělal hned po příletu z Anglie celodenní výlet. Z termínu v půlce srpna již není úniku. A mě čeká velké učící se finále. Není skutečně čas na prakticky cokoliv jiného, co si však s přítelem nedokážeme odepřít je jeden krátký večerní výlet za Londýn. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Těžko popsat, jaké je to po třičtvrtě roce v Londýně vidět i přírodní krásy této země. Hned, co vyjedeme autem za velkoměsto, se začínáme nadechovat plnými doušky a nemůžeme se nabažit volnosti. Podnikneme krátký pěší výlet, sesbíráme nějaké kešky a k autu se plní energie vracíme již za tmy. Náš meďour se ukázal jako dobrá koupě. Zdál se jako plně funkční, měl pouze jednu vadu, která nám právě při noční jízdě mírně škodila. Vlivem špatných kontaktů měl tendenci svítit pouze na dálková světla, což bylo v hustém provozu trochu nekomfortní. Na uzdě, a tedy tlumených světlech, se dařil udržet jen velmi těžce a pouze v případě, že se nepoužívaly blinkry, které auto zase plně rozsvítily. To by v Čechách byl docela problém, nikoliv však v Anglii. Angličané totiž blinkry prakticky nepoužívají. Až si člověk uvědomí tu českou mnohem bezpečnější důslednost. Ostrované oznámení změny směru jízdy skutečně strašně flákají. Nejenže neblikají při stání v odbočujících pruzích, kde je tedy více méně očekáváno, že zahnou, ale kašlou na to i při jízdě na kruhových objezdech a tam už to začíná být docela nebezpečnou záležitostí. Takže se nám ten večer skutečně podařilo těch třicet kilometrů v pořádku dojet domů bez jediného použití blinkru, aniž by to někoho z kolemjedoucích nějak udivilo (a ohrozilo).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Nad učením pak strávím celou dobu až do státnic a narážím, stejně jako při psaní bakalářské práce, na nedostupnost jakékoliv české univerzitní knihovny. Spoléhat se musím pouze na to, co koluje po internetu a mezi studenty. Alespoň se snažím naučit se na tu velkou zkoušku co nejpečlivěji, jak je to v tu chvíli možné.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Přítel objevuje vhodný domeček k pronájmu. Je v městečku Flitwick s přímým vlakovým spojením na Londýn a se vším potřebným zázemím. Na jeho prohlídku mohl zase jet pouze sám, ale po tom, co se vrátil nadšený se z fotek a z vyprávění i já přesvědčuju, že by to skutečně nemuselo být vůbec špatné. Takže neváháme a celou věc rychle směřujeme k podepsání smlouvy. Už jenom perličkou je, že i s dopravou do Londýna a s energiemi je tento domeček stále o dost výhodnější, než předchozí byt.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Na návštěvu a s vlastním programem po Londýně přijíždí ségra a její přítel. Můj milý naopak zase odjíždí, respektive odlétá. A to znovu do Ameriky, tentokrát na deset dní. Je mi smutno. Nemohu však vynechat "tradici" a vychází tak na mě znovu přebírání klíčů ve chvíli, kdy je přítel v Americe. Uděláme si tedy se ségrou výlet nejdříve do Flitwicku a pak okružní jízdou kolem Stonehenge zpátky do Londýna. Na předávání klíčů přijíždíme předčasně, takže si můžeme obhlédnout okolí. Domek má na zdejší zvyklosti poměrně velkou zahradu (pravé anglické zahrady jsou velké asi tak jako české dvorky). Po příjezdu realitního makléře se dostáváme i dovnitř a já se mohu konečně podívat, co jsme si to vlastně pronajali. Na anglické zvyky je to středně velký až větší domek. Ale nenechte se zmást, to ve skutečnosti znamená, že v Čechách by to byl velmi maličký domeček. A to tady mají i menší. Angličané třídí domy podle počtu ložnic. Ten náš měl v prvním patře papírově tři. Ve skutečnosti však to byly jenom dvě a pak místnost, která být ložnicí absolutně nemohla, protože se tam nevešla postel. Vlastně to byla místnost odpovídající velikostí třeba většímu špajzu v Čechách. Ale to je tady v UK normální. I koupelna je maličká, ale dostačující. Obývák pak dole připomíná trochu nudli, která je propojená s kuchyní a úžasnými velkými prosklenými dveřmi také se zahradou. Rozhodně to nevypadá vůbec zle. Cesta na Stonehenge je pak už jenom třešničkou na dortu. Asi pět kilometrů před odbočkou na parkoviště u vchodu na pozemky Stonehenge se na silnici utváří zácpa. V té zůstaneme dobrou třičtvrtě hodinu. Ukáže se, že za ní nestojí nehoda, ale pouze průjezd místem, kde je ze silnice pěkný výhled na kameny, který si všichni fotí (ano, tohle dělají i Angličané ...).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Ségra odjíždí a já zůstávám po dalších šest dní sama doma. Po tom, co přijede přítel se začínají dávat věci do pohybu a začínáme zařizovat stěhování. To tady stojí tolik, že vyjde mnohem levněji si půjčit auto a zakoupit pár letenek. Ano, povoláváme jako posily své taťky. Jeden sice nakonec nemůže, ale i ve třech to zvládneme. Do toho se samozřejmě pořád učím a chodím do práce. V plánu mám učit se i na svoje narozeniny, 14. srpna, ovšem to je ten den, kdy stěhujeme, a kdy si můžu slavnostně zařídit největší vozidlo, které se ještě do řidičské kategorie B vejde. Státnice jsou za čtyři dny, ale stejně jsou všichni toho názoru, že bych si od toho učení taky měla někdy trochu odpočinout. Takže stěhujeme všichni. Z osmého patra je to malým výtahem fakt zážitek. Zatím jsme se stěhovali nahoru jednak po menších částech a hlavně v noci, kdy výtah nikdo nepotřeboval. Teď potřebujeme dolů sestěhovat všechno (včetně velké nově zakoupené lednice) a ještě ve dne. Do malé kabinky výtahu se toho snažíme vždycky narvat co největší množství a dole to pak skládáme do dodávky. Jde to poměrně hladce a sousedé jsou při čekání na výtah trpěliví. Až na jednu paní, která nám za v ten moment zablokovaný výtah nezapomněla strašlivě vynadat a jít si stěžovat za domovníkem. Během stěhování se mi taky stalo, že jsem se nechala zaskládat na druhý konec té maličké kabinky v domnění, že mě táta dole odskládá, a když jsem tam dojela, táta tam zrovna nestál. Protože jsem se nemohla sama dostat ven, jela jsem zase zpátky do osmého patra, kde jsem se ovšem zase nemohla dovolat přítomné přítelově pomoci. Cestu jsem absolvovala tak třikrát, než mi jeden z nich pomohl. Naštěstí mě při téhle grotesce neviděl nikdo ze sousedů.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">S dodávkou naplněnou až po střechu se vydáváme do Flitwicku, kde sníme pozdní oběd a celý náš majetek zase skládáme do nového domečku. Navečer se s přítelem vracíme s autem do Londýna, vracíme ho a v prázdném bytě přespáváme na podlaze do druhého dne, kdy jde náš meďour na technickou a já musím do práce. Padá na mě velká únava. Po stěhování jsem byla fyzicky utahaná, několik nocí řádně nedospalá a psychicky vystrašená z nadcházejících státnic. Alespoň, že mě v tu sobotu ušetřili v práci a od své klientky jsem odcházela poměrně brzy. Nakládá mě přítel s plným autem zbytků z našeho starého bytu a zprávou, že meďour neprošel, že má špatné tlumiče. Večer na kolenou zprovozňujeme počítač a tiskeneme letenky. V neděli ráno s tátou odlétáme. Odpoledne se učím a v pondělí se krom opakování ještě snažím připravit na obhajobu bakalářky. Posudek mám k dispozici pouze jeden, ten oponentský. Navrhuje mi céčko.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Státnicuju v úterý ráno, oficiální zahájení má být v půl deváté. To je čas, na který se do Opavy mohu dostat jenom tak, že přijedu už předchozí den a přespím. Vybírám si večerní vlak, ten nejpozdější, který ještě s návazností na osobák do Opavy jede. Má zpoždění, samozřejmě. Ocitám se tak na nádraží Ostrava Svinov. Místo v jedenáct večer v Opavě tam tím nejdřívějším vlakem budu o půlnoci, plus půlhodina cesty na byt ke spolužákům, kteří mi nabídli azyl. Z toho už vůbec nevycházel vstřícný čas k řádnému vyspání se. Psychicky na to vše připravena usedám do čekárny a zahajuji čekání. Přítel mi píše, že se mu to nelíbí, že mi zaplatí taxíka. Nemusí říkat dvakrát. Taxíka seženu poměrně rychle a při úhradě služby v řádu mnoha stovek si dokonce vzpomínám i na pin od kreditky, který mi i rok po jejím pořízení dělá problém. Kolem půlnoci uléhám.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Ráno na pokyn budíku vstáváme. Ve škole jsme na čas, akorát, že sami. Na učitele se hodinu čeká. To bych to tím ranním vlakem do Opavy stihla. Abecedně jsem na začátku a obhajobu bakalářky dělám jako úplně první. Do rukou se mi až před komisí dostává i druhý posudek, ten konzultantský. Ukazuje se, že mi navrhuje ještě nižší známku, než oponentský. To jest spíše D. Navíc se v tom posudku dočítám kritiku na věci, které mi můj konzultant před půl rokem ve svém jediném mejlu, který mi poslal, schválil. Mám vážné pochyby o tom, zda ten posudek psal on. Na kritiku v posudku, kterou jsem považovala dosti neférovou (vzhledem k tomu, že jsem posudek obdržela až při obhajobě a navíc mi zásadně vytýkal věci, které jsme jako jediné ze začátku konzultovali) se snažím zareagovat citacemi ze své práce, které dle mého názoru kritiku vyvracely. Ovšem na moji reakci se mi dostalo od učitelů oponentury odpovědi v doslovné citaci: "Nemáte dostatek pokory!" a rovnou mi udělili nižší známku navrhovanou "konzultantem". Déčko. S pocitem neférovosti jsem z místnosti odcházela a přidržel se mě i ve chvíli, kdy jsem tam za další hodinu a půl zase vstupovala, abych podstoupila státnice. Nejdříve potítko, pak odpověď na všech pět vytažených otázek. Nejsem schopná se dostat hned přes tu první. A polévá mě dobře známé horko. Učitelé mě drtí doplňujícími otázkami, aniž by mě nechali doříct nejprve to, co jsem si na potítku připravila. Skákání do řeči mě rozhodí a aniž bych se tu chtěla nějak sáhodlouze ospravedlňovat, že já za nic nemůžu, že to všechno učitelé, faktem zůstává, že můj pocit z této zkoušky byl poměrně nepříjemný. Vzhledem k tomu, jaké jsem dostávala otázky i nemožnosti začít svoji řeč plynule. Z první otázky jsem zkoušená snad asi patnáct minut. Další už jdou naštěstí rychleji. Když odcházím, mám v hlavě poměrně jasno: alespoň z jednoho předmětu mě to nechají zopakovat. Čas se vleče. Výsledek se dozvídáme až po dalších několika hodinách. Ten můj byl očekávatelný. Právě první předmět, první otázku, si zopakuju v únoru. Za F. Jsem z toho samozřejmě smutná, a hodně. Takhle jsem s tím nepočítala. Stavuju se ještě s kamarádkou na pivo a vylévám si žal. Při zpáteční cestě je hnusně. Venku prší, je zima a já ve vlaku tvrdě usínám, až skoro zapomenu v Třebové vystoupit. Alespoň doma v Lozicích mě čeká příjemné překvápko. Ségra mi upekla narozeninový dort a dostává se mi útěchy. </span></span></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiTJkEGKctJ4mF3R8oUvHnKH6TGVVnr9dDfjS0HsUZcmA76U4xjld-vu4HI70WlI-PKSZocwrbNjPS4HAzY-pWPJ8ZSsdSDNC74mUln7sBKf-cYbS4v2DXOoOMhf0c88VUX6M5S0Jn3sB2X/s1600/11893896_886508894775046_4051085098915752354_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiTJkEGKctJ4mF3R8oUvHnKH6TGVVnr9dDfjS0HsUZcmA76U4xjld-vu4HI70WlI-PKSZocwrbNjPS4HAzY-pWPJ8ZSsdSDNC74mUln7sBKf-cYbS4v2DXOoOMhf0c88VUX6M5S0Jn3sB2X/s400/11893896_886508894775046_4051085098915752354_o.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Tohle jsem řídila při stěhování :-)</td></tr>
</tbody></table>
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;"><br /></span></span>
<span id="docs-internal-guid-7a2f98c4-31c8-a230-219d-e0eab4cb4c84"><span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Pokračování příště :-)</span></span></span></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-91368513430770451002016-05-19T12:44:00.001-07:002016-05-19T12:47:53.144-07:00Díl devátý, starosti (a jedna radost :-) )<div style="text-align: justify;">
</div>
<div style="text-align: justify;">
<span id="docs-internal-guid-2a04f440-ca7d-1fb6-01e3-86f54f4aad76"><span style="font-family: inherit;"></span></span><br />
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span id="docs-internal-guid-2a04f440-ca7d-1fb6-01e3-86f54f4aad76"><span style="font-family: inherit;"><span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Po odmlce ve vyprávění svého příběhu se k němu zase vracím. Zbývaly asi dva měsíce do státnic a já soustředila svojí energii téměř pouze k věcem, které se s ukončením školy pojily. Prakticky zároveň jsem dodělávala bakalářku a se střihačem jsme ladili poslední detaily filmu. Jenomže to ladění těch detailů bylo na dlouhé hodiny a dopisování bakalářky se zase neslo ve velmi dobrodružném stylu. Můj konzultant se mnou již čtyři měsíce vůbec nekomunikoval a já, která jsem psala bakalářku poprvé v životě, jsem sama musela v tom minimu času, který zbýval, vymýšlet, jak by ta práce asi měla vypadat a co jí chybí. Jednoduše jsem si obvyklou konzultantovu pomoc diplomantovi snažila suplovat sama. To v praxi vypadalo tak, že jsem si vytyčila strategii. Řekla jsem si, že budu-li na sebe při psaní velmi přísná a zároveň se budu držet všech stručných pouček ke psaní dlouhých prací, které jsem za ty tři roky na vysoké vyslechla, tak by ta práce snad měla projít. I když třeba se sníženou známkou. Při psaní jsem se skutečně neměla moc čeho držet a ta nejistota byla ubíjející. Má práce de facto před odevzdáním prošla pouze jedinou učitelskou kontrolou, a to u jedné paní docentky, kterou jsem o to požádala zcela mimo její povinnost. Ta práci skutečně alespoň v rychlosti prošla a poslala mi k ní pár cenných rad. Ovšem to bylo čtrnáct dní před jejím odevzdání, kdy byla bakalářka ještě ve velmi rozepsaném stavu. Jinak jsem se spoléhala na neodbornou, avšak jedinou a pro mě velmi důležitou, pomoc přítele a mamky. Do toho jsem samozřejmě dále pokračovala v práci, i když jsem ji omezila. Pracovala jsem přibližně na poloviční úvazek.</span></span></span></div>
<span id="docs-internal-guid-2a04f440-ca7d-1fb6-01e3-86f54f4aad76"><span style="font-family: inherit;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">K tomu veškerého shonu se navíc s přítelem definitivně rozhodujeme: v Londýně už nemůžeme zůstat, příroda nám neskutečně moc chybí. Tak jsme se začali porozhlížet po nějakém novém domově mimo hlavní město. Existují servery, kde se dá dohledat výhodnost lokalit okolo Londýna k bydlení. Ty porovnávají ceny nájmů/kupní ceny, ceny dopravy do Londýna, zázemí v místě (školy, školky, zdravotní střediska,...), a tak dále. Přítel všechny tyto informace velmi pečlivě prostudoval a nakonec z toho vítězně vyšla oblast severně od Londýna v kraji Bedfordshire. Začali jsme tedy tyto lokality (zejména ty na přímých tratích a dálnicích do hlavního města) sledovat a porovnávat je. Rozhodli jsme se, že do tří měsíců, tedy do konce srpna, prostě budeme bydlet někde na vesnici, nebo v maloměstě. </span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">K takovému bydlení mimo Londýn je však potřeba ještě jedna důležitá věc: vlastní auto. Jeho nákup probíhal velmi specificky. </span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Přítel se jednu slunečnou neděli rozhodl, že právě dnes auto pořídí. Dovolit jsme si mohli tehdy samozřejmě pouze ojeté a nejjednodušší možností je si ho prostě přes Ebay.co.uk vydražit. Aut se na tomto serveru prodává mnoho a díky celkově novému vozovému parků Britů, se dají sehnat auta v dobré kondici za poměrně dobrou cenu. V jednu hodinu odpoledne tedy přítel začíná dražit. Nejdříve sedíme u počítače oba dva a u každého vozu, kam přihazujeme svoji částku, zkoumáme detailní informace a bavíme se spolu o našich preferovaných značkách vozů. Děláme to všechno velmi sofistikovaně, nicméně zjišťujeme, že ve světě Ebaye jsme neskutečně pomalí. Když jsme přihodili v poslední minutě, někdo nás přehodil v poslední vteřině. Vůbec se nám nedařilo jakékoliv auto vydražit. V posledních chvílích dražby auta se o něj totiž začalo přetahovat i šest, sedm kupců a příhozy se odehrávaly v příšerně rychlém sledu. Tak jsme auto dražili po tři hodiny a stále jsme neměli štěstí. Po tak dlouhé době jsem to už nevydržela a rezignovala s tím, že mi je už úplně jedno, co za auto přítel koupí. I on přestal již tak detailně zkoumat o každém vozu veškeré informace a začal přihazovat rychleji. Ale když slíbil, že dnes pořídí auto, tak to znamenalo jediné: dnes pořídí auto. Tečka. Asi po šesti hodinách dražení, někdy kolem sedmé večerní, se to skutečně podaří. A kupujeme fialového Mercedesa třídy A. Přítel má můj obdiv.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Po týdnu od oficiální koupi na internetu nastal čas i na koupi a předání auta v praxi. A to pro mě znamenalo si pro našeho nového člena rodiny dojet za Londýn vlakem. Od začátku jsem z toho měla strach. Auto jsem ještě nepřebírala, a i když jsem si našla podrobný návod, jak i laik může poznat, že nekupuje dobře, byla jsem neskutečně vyklepaná. Přítel mi alespoň velmi zpříjemnil cestu, když mi koupil nejdřív taxi na nádraží a pak i lístek do první třídy. Vlak odjížděl z nádraží Clapham Junction. To pro mě byla taky trochu výzva, protože to je jedno z největších a nejrušnějších nádraží v Evropě. Má sedmnáct nástupišť a během hodiny skrz něj projede až stoosmdesát vlaků. Takže jsem skutečně měla trochu strach, abych našla to pravé nástupiště a chytla ten správný vlak. Ale povedlo se to. Cesta trvala kolem dvou hodin a v první třídě uběhla pěkně, i když jsem nedostala proklamovaný čaj zadarmo, protože ho prostě nikde ve vlaku nevydávali, natož donášeli až k sedačce. Poměrně rychle nacházím, kde bydlí paní, která meďoura prodává. Vyplňujeme technický průkaz, kam se napíše adresa nového majitele a zašle se státnímu aparátu. Ten pak na novou adresu pošle nový technický průkaz. Při obhlídce auta se snažím, podle toho návodu pro blbečky, trochu zmatečně kontrolovat vše, co by mělo být v pořádku. Když si myslím, že jsem to zkontrolovala, nastupuje zkušební jízda. Všechno se zdá v pořádku, takže v hotovosti platím přibližně šestsetšedesát liber a auto je naše. Když je transakce dokončena, uleví se mi a hned si taky vzpomínám, co všechno jsem zapomněla předtím zkontrolovat. Je toho dost, radši to ale nenapravuju, abych si nepřivodila nějaký šok. Než vyjedu, je potřeba zaplatit povinné ručení a daň z auta. Zvláště s tím ručením si pak užijeme. </span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">V Anglii se vystavuje nikoliv na auto, nýbrž na řidiče, kteří s daným autem jezdí. Zapínám přenosný internet a s přítelem v Londýně se na dálku pokoušíme ručení koupit. Srovnáváme ceny a snažíme se najít něco přijatelného. V tom všem srovnávání zjišťujeme, že se ceny těch ručení velmi liší, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se neměnily ceny toho jednoho a samého ručení u stejného dodavatele pokaždé, když se daná stránka s výpisem povinných ručení zaktualizovala. Skutečně to vypadalo tak, že v jednu chvíli stálo jedno konkrétní pojištění šest set liber na rok a za pět sekund po aktualizaci stránky již osmset, po dalším "odentrování" zase cena stoupla, nebo klesla a tak to šlo pořád dál. Ten systém jsme se po telefonu snažili pochopit asi hodinu a půl. Marně. Usoudili jsme tedy, že to mají na nějakém "loterijním" základu a "odentrováváme" se prostě k té co nejnižší ceně. Fakt cirkus. Nakonec se nám vozidlo podaří na nás dva pojistit. Další půl hodinu pak na dálku řešíme daň. Ta už jde poměrně rychle, protože její cena je naštěstí pořád stejná. Platíme dalších 250 liber, dostáváme se tedy rázem na vyšší cenu, než za kolik jsme vozidlo koupili, ale je provozuschopné (stojí za zdůraznění, že pokud někdo nemá ihned po koupi auta k ruce internet, tak ručení ani daň nemůže zaplatit a tudíž vyjet!). Vyjíždím směr Londýn, za volantem tu sedím teprve potřetí a hned už ve vlastním autě. Moje cesta je vylepšená faktem, že navigace na telefonu není kam v autě připnout, a tak mi nezbývá, než ji pouze poslouchat bez zrakové opory. Překvapivě ovšem dojedu jenom s krátkou zajížďkou. Před vyjetím jsem si také velmi nezodpovědně nenašla nejvyšší povolené rychlosti na zdejších komunikacích. Ty se naštěstí dají poměrně rychle odhadnout od ostatních aut. Na dálnici je to 70 mil v hodině (asi 112 km/h), mimo obce 60 mil (96 km/h) a v obcích 30 mil za hodinu (48 km/h). </span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Má první cesta ovšem nevedla domů, nýbrž na úřad, kde jsem potřebovala vyřídit dlouhodobé povolení pro parkování před domem. To se mi povedlo, ale úplně bez problémů to nebylo. Našla jsem si, že roční povolenka stojí devadesát liber. Ale to pouze ve chvíli, kdy máte technický průkaz vozidla již přepsaný na sebe. Pokud ne, a to byl i můj případ, pak se platilo ještě o třicet liber víc. Navíc se tam pak ještě již s převedeným technickým průkazem muselo naklusat, aby si to ofotili (ale peníze samozřejmě nevrátí). Kdo by nerýžoval, když to jde, že jo?</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Na návštěvu k nám přijíždí přítelova ségra, babička i strejda. Bylo to velmi milé. Škoda jen, že si z návštěvy nepamatuju více, než asi dvě v rychlosti strávené společné chvíle. Jinak jsem byla neustále zavřená v pokoji a hlavně pracovala na bakalářce. Anebo jsme se střihačem ladili hodiny absolventský film, nebo jsem byla v práci. Dva dny před odevzdáním práce strávíme s přítelem až do hluboké noci u počítače a formátujeme text. Daří se nám najít ještě jednoho neodborného dobrovolníka na kontrolu gramatických chyb, přítelovu ségru. Pak odklikneme tlačítko a elektronická verze, jenž musela být odevzdaná v přesném termínu jakožto předvoj té tištěné, se odesílá. Záhy na to, na začátku července, odlétám do Čech oddechnout si od stresů předcházejících a nabrat síly na stresy přicházející, učení se na státnice. A taky odesílám tištěnou verzi své bakalářské práce.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Po celou tu dobu, kdy jsem se prala se svými povinnostmi, měl můj přítel na bedrech jednu příjemnou záležitost a to objíždění a prohlížení domečků za Londýnem, abychom si mohli vybrat nějaký do pronájmu. Já jsem žel neměla na objíždění vůbec čas, takže jsem mu vybírání s důvěrou a láskou svěřila do jeho rukou.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; font-style: italic; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Ačkoliv ne vždy to bylo objíždění pouze příjemné. Stalo se mu, že odjel na prohlídku tří předem domluvených domků. Našel si, že na dálnici je zácpa a vyrazil s předstihem. Jenomže zácpa se ještě zvětšila a on tam na tři hodiny uvíznul bez jakékoliv možnosti se pohnout. Prohlídky zmeškal a ještě si hodně zajel...</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Vracím se z Čech a nastoluji si pevný učící harmonogram. Žádná chvilku nemohla zůstat nezaplněna. Nastaly ty chvíle neustálého sezení nad počítačem, které jsou na popis strašně nudné, přestože se prožívají neskutečně krušně. To několikaměsíční vypnutí všech sil na to, abych to všechno zvládla, se začíná projevovat poměrně závažnými vedlejšími příznaky. Jsem většinu času smutná, depresivní, demotivovaná, utahaná, nebo mrzutá. A chudák přítel byl první a jediný na ráně. Oba dva si už strašně moc přejeme, aby to bylo za mnou/námi.</span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">I v práci je to občas zajímavé. Kromě vypětí sil u všech ostatních klientů zažívám nejvíce nečekaných zážitků se svou mladou klientkou. Ta se dostává do nemocnice. Rodiče mi sdělí, že tam musím s ní a já až po cestě informuji kancelář svého zaměstnavatele, kam že to jedu. Ti prohlašují, že toto po mě rodina nemůže chtít, nicméně, než se nadějí, já jsem s klientkou na urgentním příjmu nemocnice sama a rodiče odjíždějí. To je asi šest hodin večer. Pokyn na rozloučenou od nich zněl: "zůstaňte tady s ní do desíti do večera, my vás pak vystřídáme". Jak prosté a jednoduché. Pro ně. Pro mě naopak poměrně náročné. S klientkou jsem byla toho dne již od rána a byla jsem už hodně unavená. Nyní jsem však musela vynaložit ještě mnohem větší množství sil na to, abychom obě dvě neznámou situaci zvládly. Neustále hlídat, vymýšlet konverzaci, zjišťovat od lékařů, co se děje, komunikovat s rodinou i se zaměstnavatelem. V deset podle dohody opouštím nemocnici. Klientka tam zůstává sama, přestože mi její rodiče už hodinu volají a ujišťují mne, že už jsou na cestě. Cesta trvá patnáct minut... Klientky mi bylo líto. Původně jsem do práce přijela autem, ale jsem v takovém stavu, že odjíždím domů metrem. A abych nezapomněla: do toho vesele dlabu antibiotika. Vrátil se mi zánět močových cest a doléčuji ho, po třech dnech doma, za pochodu.</span></div>
<br /><div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt;">
<span style="font-size: 14.6667px; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;">Pokračování příště :-)</span></div>
</span></span><br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjDeeknyeJbkZw0RW0WjDEQned7eASd2w9YXQ4Yv-q3rjjaiYd-ggm4AzAEe0UeXNjij4BVWmzxBrRA-ADiI2_3-ZrXHPpwM5lPq8y10u2kEl10k1JRi_EXGjPTZIR_nxagOQ8j90NxcTm9/s1600/1537548_856104181148851_3062063246742112094_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><span style="font-family: inherit;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjDeeknyeJbkZw0RW0WjDEQned7eASd2w9YXQ4Yv-q3rjjaiYd-ggm4AzAEe0UeXNjij4BVWmzxBrRA-ADiI2_3-ZrXHPpwM5lPq8y10u2kEl10k1JRi_EXGjPTZIR_nxagOQ8j90NxcTm9/s400/1537548_856104181148851_3062063246742112094_o.jpg" width="400" /></span></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;"><span style="font-family: inherit;">To je náš oř :-)</span></td></tr>
</tbody></table>
<span style="font-family: inherit;"><br /></span>
<span style="font-family: inherit;"><br /></span>
</div>
<br />Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-5314283897150242902016-05-08T13:00:00.003-07:002016-05-09T08:51:21.926-07:00Bonusový tripreportový díl: Jak jsme zdolávali Ben Nevis <div style="text-align: justify;">
<b>Jelikož jsme teďka měli s přítelem dost práce na vlastním domečku, porušila jsem železnou pravidelnost v publikování svých příspěvků jednou přibližně za osm dní. Chystám se to zase napravit a jako omluvu nabízím bonusový díl s čerstvými zážitky, které se nám přihodily při výletu na nejvyšší horu (kopec) UK, Ben Nevis (1345 m.n.m.). Věřím, že to bude stát za počtení :-).</b></div>
<div style="text-align: justify;">
<b><br /></b></div>
<div style="text-align: justify;">
Speciálně Anglie nemá příliš mnoho státních svátků. Jenom osm. Ani se moc nezabývali tím, k jakým událostem je přiřadit a tak jsou to prostě "bank holidays", které se konají jednou za čas a basta. <i>Alespoň nějakou náhradou za tak malý počet státních svátků je fakt, že vyjde-li svátek na víkend, je automaticky přeložen na pátek anebo pondělí.</i></div>
<div style="text-align: justify;">
Státní svátek vázající se k jaru, 2.5., připadal tedy na pondělí. Protože jsme cestovatelé a dobrodruhové, nemohli jsme ho samozřejmě nechat volný. Již v únoru jsme ho zaplnili myšlenkou výšlapu na Ben Nevis. Vymysleli jsme i způsob dopravy a rozhodli se z i ekonomického hlediska pro nejjednodušší variantu. Zakoupili jsme jízdenky na noční vlak, Caledonian Sleeper, z nádraží London Euston do jeho nejvzdálenějšího (po cestě se dělí) cíle: Fort William. To je městečko s ideálním výchozím bodem pro výstup. A další noc ze soboty na neděli jsme zajistili v horské chatě v údolí pod vrcholem. Program byl naplánovaný, jízdenky koupené, takže jsme to do doby odjezdu "odložili k ledu".</div>
<div style="text-align: justify;">
Dva dny před pátečním odjezdem vlaku jsem se chtěla jenom ujistit, zda na Ben Nevisu bude svítit sluníčko anebo pršet. A ono ouha, předpověď počasí ukazovala nekompromisně mínus devět stupňů celsia. A sníh. Do té doby jsem si samozřejmě naivně myslela, že když je to nižší než Sněžka, tak to nebude žádný drama. To, že Sněžka stojí na krapet jiné rovnoběžce mi nějak nedošlo. </div>
<div style="text-align: justify;">
Začala jsem se docela obávat. Na podobné projekty nemáme žádné vybavení a co teprve laviny a průrvy kdyby tam byly? Přítel mě uklidňuje, že nic takového se rozhodně dít nebude, takže přijímám za své, že jsem možná zbytečně moc paranoidní. </div>
<div style="text-align: justify;">
V pátek se po práci balím do batohu, na chvíli dávám spánkem odpočinout zmoženému tělu po náročném týdnu a vyrážím na vlak. Je to přes celou vesnici a ta je tady pěkně dlouhá. </div>
<div style="text-align: justify;">
<i>Pro zajímavost zmíním, že Angličané nazývají obce trochu jinak. My bydlíme stále ve vesnici, přestože má téměř pět tisíc obyvatel. Naopak místa, která se v Čechách nazývají vesnicemi se tady označují pojmem "Hamlet", tedy v překladu spíše osada. </i></div>
<div style="text-align: justify;">
Po více než půl hodině se dostávám na nádraží. Už na cestě jsem se začínala bát, že mi vlak ujede a přidala jsem do kroku. Na nástupišti zjišťuji, že zbytečně, protože má vlak pět minut zpoždění (nemyslete si, že jenom v Čechách se stává, že mají vlaky kolikrát i velké zpoždění. Také v Anglii je běžné zpoždění okolo deseti minut a nijak výjimečný není ani půl hodinový odklad odjezdu).</div>
<div style="text-align: justify;">
Mezitím přítel píše, že se díval na lavinové nebezpečí na Ben Nevisu a že tam opravdu existuje, i když nijak hrozivé. Také je prý Ben Nevis na své špičce zabalen do tlusté sněhové šály. Z těchto informací sálá respekt i pro něho, takže usuzujeme, že se na vrchol nejspíše nedostaneme a ohledně našeho zdolání tohoto vrcholu prostě uvidíme podle situace, kam až bude možné vyjít.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mířím na Kings Cross odkud se pěšky za deset minut dostávám na nádraží Euston. Tam se scházíme s přítelem. Před "naloděním" do našeho nočního expresu stíháme ještě malou večeři a na dobrou noc ji zapíjíme lehkým bílým vínem. Po deváté večerní nastupujeme do strašně dlouhého vlaku. Koupili jsme levnější jízdenky pouze na sezení, přestože vlak má hlášený příjezd do Fort William až druhý den v deset dopoledne. Sedačky mají být ale pohodlné a dostatečně široké, takže jsme si řekli, že nebudeme žádní hogo fogo a zvládneme to v sedě. </div>
<div style="text-align: justify;">
Caledonian Sleeper se chlubí atmosférou připomínající doby největší slávy parních lokomotiv. Při vstupu do vagonu se nám skutečně taková atmosféra rýsuje před očima. Kobercem je potažená podlaha i stěny, sedačky jsou téměř královské a na jejich špičce se rýsuje elegantně zastrčená místenka. Celé je to tak působivé, že sahám okamžitě po foťáku tak, jak je mým zvykem. Foťák mám, ale kartu v něm ne. Ta zůstala doma, kde jsme ji omylem nechali. Musím se tak spokojit pouze s mobilem.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjoPxqRnjOiyYInfWE3iU1JBMT4360AGIkYB7Hy9tz8BBWIKGdx1XnYF00SxsPStBhaTJadoX25DOT5m_QDBnONBLeegjOVQlBiS8lPsiNT8bVdVylqASUMsvH9R2r60BRmGriEOeofgtqn/s1600/IMG_20160429_211409.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjoPxqRnjOiyYInfWE3iU1JBMT4360AGIkYB7Hy9tz8BBWIKGdx1XnYF00SxsPStBhaTJadoX25DOT5m_QDBnONBLeegjOVQlBiS8lPsiNT8bVdVylqASUMsvH9R2r60BRmGriEOeofgtqn/s400/IMG_20160429_211409.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Elegantní místenky</td></tr>
</tbody></table>
Vlak se rozjíždí a začíná nás velmi příjemně ukolébávat. Navíc jsou k dispozici slušivé klapky na oči i špunty do uší, které po použití a ve chvíli, kdy se člověk příjemně zaboří a uvelebí v sedačce, navozují docela obstojně pocit lože.<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
Trochu nečekaně nás ve čtyři ráno donutí rozlepit oči průvodčí, že musíme vstávat. Což není vůbec příjemné. Již při nákupu jízdenek jsme si všimli, že kupujeme dvoje na obě dvě cesty. Jednu z Londýna do Edinburghu a druhou z Edinburghu do Fort William. Protože ale nákres vlaku a schéma rozmístění sedaček vypadalo na webových stránkách pořád stejně, mysleli jsme si, že se jedná pouze o přeregistrování soupravy a nebudeme se muset hnout z místa. To byl předpoklad mylný. Museli jsme se po vlastních nohách hnout a to přesně přes celé dlouhé nástupiště podél všech těch lůžkových vagonů, kde spali lidé, co se nikam hýbat nemuseli. To mi přišlo dost nefér (s ohledem k nám, samozřejmě).<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiA2RIdJHN3lnRpdW7R9pvl6v250Ots3MFmaYPnCxwihxK_7gvLGzkqMC4CAzZWChB84KYMc_IkOP7c5VZgciDRPLI2nnhVurITf7gXuFfgjysnyJ7ZMYCUsVhCof3HoQSiKQEybOOfkil5/s1600/IMG_20160430_040701.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiA2RIdJHN3lnRpdW7R9pvl6v250Ots3MFmaYPnCxwihxK_7gvLGzkqMC4CAzZWChB84KYMc_IkOP7c5VZgciDRPLI2nnhVurITf7gXuFfgjysnyJ7ZMYCUsVhCof3HoQSiKQEybOOfkil5/s400/IMG_20160430_040701.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiZwuvPWPfFJjaHWDgpU3VCMyet873Zn3krvjggqsDNJjmrEqi2uP_QvgpPdX032BN2VSn4MSwL9b4p_92JaoGJSL7zZ628K6RaKKWU4hJjrqLgieMsGB_5mtRW1FaQw8EqX5Rvd1wde94h/s1600/IMG_20160430_040738.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiZwuvPWPfFJjaHWDgpU3VCMyet873Zn3krvjggqsDNJjmrEqi2uP_QvgpPdX032BN2VSn4MSwL9b4p_92JaoGJSL7zZ628K6RaKKWU4hJjrqLgieMsGB_5mtRW1FaQw8EqX5Rvd1wde94h/s400/IMG_20160430_040738.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Caledonian Sleeper v Edingurghu</td></tr>
</tbody></table>
Expres se v Edinburghu dělil a pouze jeho půlka pokračovala naším směrem. Po pětatřiceti minutách nedospalého mžourání do kolejiště, kde se s naším vlakem pracovalo, nám přistavují další dva vagony určené k sezení. Hned ze začátku nás zarážejí dvě věci. Jednou je, že atmosféra je ta tam a na nás čeká nevytopené a daleko méně pohodlné sezení (navíc tam ani neproběhl úklid, takže po předchozích pasažérech se na nás kutálejí ze stolků plechovky). Druhou věcí je, že nově připojené vagony jsou dva, ale nám dovolí si sednout jenom do toho horšího (vagon tak ze sedmdesátých let absolutně nekorespondující s propagovanou atmosférou luxusních dálkových expresů z letáků společnosti) s odůvodněním, že ten o něco hezčí je první třída. Jsme trochu zmatení, protože do teď žádnou první třídu vlak nevezl, takže do ní nikdo neměl jízdenky a takže zůstala až do Fort William úplně prázdná. Naopak my se ve zkráceném druhém vagonu tísnili na každém centimetru, ani jedna sedačka nebyla volná. Protože jsme ale neskutečně unavení a zase velmi rychle usínající, nemáme sílu se proti nedostatkům jakkoliv bránit. Možná na to právě společnost vypravující vlak sázela.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh8M7gjKg1T_lYYs1kJX76WEJ-BRZQCmSMiwIZNtrOqi7b32ui2eAmt9iLheaRp1UWP0KH-EaZ7L3W7n_qbaQz3Ms0xFEbZPRaB-pw7-YYCDUJSoYy16v5n4wD3HYqYMYG3pFWNwApjaARf/s1600/IMG_4302.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh8M7gjKg1T_lYYs1kJX76WEJ-BRZQCmSMiwIZNtrOqi7b32ui2eAmt9iLheaRp1UWP0KH-EaZ7L3W7n_qbaQz3Ms0xFEbZPRaB-pw7-YYCDUJSoYy16v5n4wD3HYqYMYG3pFWNwApjaARf/s400/IMG_4302.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Vagon o třídu níž jedoucí z Edingurghu (obrázek je až z cesty zpátky)</td></tr>
</tbody></table>
<br />
Usínáme rychle a probouzíme se do docela jiného světa. Ze tří kolejí, které nás doprovázely z Londýna ani stopa. Jedeme po jednokolejce s dechberoucím výhledem na okolní krajinu Skotska. Krajinu hor, jezer, lesů a domova množství druhů divoké zvěře pasoucí se těsně u kolejí. Nestíháme se kochat. Nádherných zasněžených vrcholků hor je okolo tratě také nepočítaně. Těm se dokonce můžeme přiblížit z vlaku víc, než se může na první pohled zdát. Mrznou nám totiž nohy.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjb2pNRLNcqXGf2jOqgnXPACpoYkiaeI2owAY2LDuVrFQnzUNDxHc4NCu3gasrVjvPh3D4gTlZ9vDPIx379SqcbQzKSVna8P8T775bPbR4c8rOsM_ikBEHXZvNo6XnOdINB1kK33x50ixOj/s1600/IMG_20160430_075029.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjb2pNRLNcqXGf2jOqgnXPACpoYkiaeI2owAY2LDuVrFQnzUNDxHc4NCu3gasrVjvPh3D4gTlZ9vDPIx379SqcbQzKSVna8P8T775bPbR4c8rOsM_ikBEHXZvNo6XnOdINB1kK33x50ixOj/s400/IMG_20160430_075029.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Trocha toho kýče :)</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiq_FIxj27gJ3jk4jGjud1j-dClDqpLdp49gsvzCCzDLKISrNPjBrdP_FOUl-L0Xh5LaYSNyQEFYqOEp4uJHeF1K4PpTi1l2MZ62FkPFvwONqaaH7zw5yksIMxsw7LZlw2WACVV4ItdNBA0/s1600/IMG_20160430_071314.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiq_FIxj27gJ3jk4jGjud1j-dClDqpLdp49gsvzCCzDLKISrNPjBrdP_FOUl-L0Xh5LaYSNyQEFYqOEp4uJHeF1K4PpTi1l2MZ62FkPFvwONqaaH7zw5yksIMxsw7LZlw2WACVV4ItdNBA0/s400/IMG_20160430_071314.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOamRAJL_6YEUkgUKQtEFg-aQ-GcdoUSIG2vIpR5lkD2KcPYvnOKetcICbQkTxyITZOabDWSw03lNhhsVMoMqnmVqRMjuXXWrstz-ANS-hx1yCfn_SKtuCwL9VJzm9W1AXCLFbou794rKw/s1600/IMG_20160430_073257.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiOamRAJL_6YEUkgUKQtEFg-aQ-GcdoUSIG2vIpR5lkD2KcPYvnOKetcICbQkTxyITZOabDWSw03lNhhsVMoMqnmVqRMjuXXWrstz-ANS-hx1yCfn_SKtuCwL9VJzm9W1AXCLFbou794rKw/s400/IMG_20160430_073257.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhVw_mhaUbBhkEkQGgo5_-lGxLn6gEIQ-h8Y93zW34pDSooxtxDpc2wwloqwqhNUd158WBPAwUxY8N9yF0BQ9TrGS7Gjl9Hn_PsEa2XpRCj9t5snoHIxVQjUd8CGxBxelAlKGFNzTnV9cUm/s1600/IMG_20160430_075907.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhVw_mhaUbBhkEkQGgo5_-lGxLn6gEIQ-h8Y93zW34pDSooxtxDpc2wwloqwqhNUd158WBPAwUxY8N9yF0BQ9TrGS7Gjl9Hn_PsEa2XpRCj9t5snoHIxVQjUd8CGxBxelAlKGFNzTnV9cUm/s400/IMG_20160430_075907.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Názvy stanic jsou i ve skotštině</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhlKjMIEyQG9A8wssxFCK9hJGLBCjzb9YE6NJCIlZai6QJGa_WEdDhyWhEADOyg4DA2O2SfY39bgdAchLi2XZfQZSbXb72SV4XuDbqCLOroxRbkUIZoQkGW8Jl7SgSkOnrIrR7EED8ttH8U/s1600/IMG_20160430_080958.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhlKjMIEyQG9A8wssxFCK9hJGLBCjzb9YE6NJCIlZai6QJGa_WEdDhyWhEADOyg4DA2O2SfY39bgdAchLi2XZfQZSbXb72SV4XuDbqCLOroxRbkUIZoQkGW8Jl7SgSkOnrIrR7EED8ttH8U/s400/IMG_20160430_080958.jpg" width="400" /></a></div>
<br />
Vystupujeme úplně rozlámaní ale jinak do pěkného dne. Jeden z prvních našich pohledů ve Fort William padá na supermarket velkého řetězce. Stojí u nádraží v centru města a za ním se linou kopce a ani jeden domeček. Pohled tak nevídaný ani u nás za Londýnem, natož pak v něm. Také je to možná pohled příznačný pro Skotsko, tedy pro unikátní krajinu, která je osídlena v mnohém odlišně, než v Anglii.<br />
Na ten supermarket náš pohled vlastně nesklouzává jenom kvůli té metafoře. Musíme nutně před vyjitím sehnat tu paměťovou kartu do foťáku, protože jinak budu jako bez jedné ruky. Neucelená. Snahy o koupi obyčejného "esdéčka" se nakonec musí vyvinout hodně. Supermarket je má vyprodané, další je nemá a sportovní centrum nabízející outdoorové kamery, kam jsou tyto karty potřeba, nabízí jenom paměťovky s předem nahranými mapami do GPS. Nakonec překvapivě uspějeme v drogerii.<br />
V poledne se vydáváme z nulové nadmořské výšky vstříc nejvyššímu bodu UK. Převýšení 1345 metrů je za odpoledne v klidu, když ho pak nemusíme ještě tentýž den scházet celý. Jenom do 700 metrů. Jen pořád máme nejasno o situaci na vrcholu. Cestou nahoru potkáváme turisty v obou směrech a prostě z nich neumíme odhadnout, jestli je tam souvislá ledová pokrývka, na kterou jsou potřeba mačky a cepíny, které nemáme, anebo je to až na vrchol pohodlná procházka na krátké tričko a kvalitnější obuv. Do této chvíle jsme si při nejasnostech a proměnlivých názorech vzhledem k tomu, jestli jsme vybavení na úplný výstup nahoru, říkali: "počkáme a uvidíme na místě", jenomže na místě jsme pořád úplně stejně zmatení. Nezbývá, než se tomu podívat na kloub z blízka a začít výšlap. Jde to pěkně, jedinou legraci zažíváme s nafouknutým camel bagem. Říkali jsme si, že koupit perlivou vodu a nalít ji tam bude skvělý, protože perlivá je lepší, než obyčejná. Nebyl to dobrý nápad. Vak se nafoukl tak, že nešel otevřít normální cestou a museli jsme zvolit "nouzový východ" spodem. Nezkoušejte to! :-) V šestistechpadesáti metrech nad mořem je rozcestník. Jedna cesta vede k horské chatě, kde budeme přespávat, druhá na Ben Nevis. Fouká, trochu poprchává a hlavně: pořád nevíme, jestli se na vrchol dostaneme jenom s pokročilým vybavením, či naopak velmi nalehko. Dolů stále proudí lidé v obou "provedeních". Naše neustálé zmatení od počátku ohledně podmínek nás už dohání ke vtipům: "tři dny před odjezdem se zaměřují na přírodní podmínky na místě a hledají jako idioti každou informaci i tu o mírném lavinovém nebezpečí. Podle něj usoudí, že je vrchol nedostupný. Ve vlaku ale jedou lidi, co na Ben Nevis jdou a nemají lezecké vybavení. Svítá jim teda naděje, že to půjde a jsou zvědaví, jak budou ostatní turisté vypadat na úpatí. Na úpatí to pořád není jasné. Někdo je v krátkém triku, jiný s cepínem. A tak čekají do půlky cesty a ani pak to stále není jasné..."<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgW6ZJxdnJAcb5Wy0aFQgT8wQoazppy4W7dqUBx7gdKHfdvSdA9gC5Z5MHWdA7Y7JB3yMcatJx30fzEvE_EeV45ocLixA7w1JHR6Kei6dPCrTQMza8rebgbxzBGNwnsiT0MUVbosnSqguf4/s1600/IMG_4203.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgW6ZJxdnJAcb5Wy0aFQgT8wQoazppy4W7dqUBx7gdKHfdvSdA9gC5Z5MHWdA7Y7JB3yMcatJx30fzEvE_EeV45ocLixA7w1JHR6Kei6dPCrTQMza8rebgbxzBGNwnsiT0MUVbosnSqguf4/s400/IMG_4203.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Pod vrcholem</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj_-C9nDMwQGKaCaPLYKaDr8PtdZUG_MD3GdMswR9DCdzPs7jzFNeOxfzzzWNISRnYVfI8X0nHWuIPGMn5k-CCV8OkCxyV25Xh1ZSBGmJOZO_uILQeIHKfa5CTDE-E46Mg6jw6ug5xOLaXk/s1600/IMG_4213.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj_-C9nDMwQGKaCaPLYKaDr8PtdZUG_MD3GdMswR9DCdzPs7jzFNeOxfzzzWNISRnYVfI8X0nHWuIPGMn5k-CCV8OkCxyV25Xh1ZSBGmJOZO_uILQeIHKfa5CTDE-E46Mg6jw6ug5xOLaXk/s400/IMG_4213.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Povinná s Majdou :)</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEheVkINfLHSygEHNOCvBHAXPSkFEvoSO5skrEC8S2fDVRFouWflM5QKx9Kjb2j7VfSh0CqVtfY3uMazTKiD1g7H3t-7yE309yiMmlqjJPyThcHxic5pxxRDcQDD_7eJ9CKegFtOa-xRhytU/s1600/IMG_4214.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEheVkINfLHSygEHNOCvBHAXPSkFEvoSO5skrEC8S2fDVRFouWflM5QKx9Kjb2j7VfSh0CqVtfY3uMazTKiD1g7H3t-7yE309yiMmlqjJPyThcHxic5pxxRDcQDD_7eJ9CKegFtOa-xRhytU/s400/IMG_4214.JPG" width="400" /></a></div>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhcdaBReVxE2okvf4IJ3MZ8br7zWvUue2ssUaH36l97SYFcu4g-eVkK2YnKVhWqX2mY5nrczzwjbtUpOmrZBZcBW7oiUhzXR8yBtfd6YhCJZ-MZ6opY8ZCI1nt1A-6y8m7IfYPrAGRdc7ar/s1600/IMG_4227.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhcdaBReVxE2okvf4IJ3MZ8br7zWvUue2ssUaH36l97SYFcu4g-eVkK2YnKVhWqX2mY5nrczzwjbtUpOmrZBZcBW7oiUhzXR8yBtfd6YhCJZ-MZ6opY8ZCI1nt1A-6y8m7IfYPrAGRdc7ar/s400/IMG_4227.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Výhled do údolí. Řeka dole je nulová nadmořská výška</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEha5dmLapg7jZfFxXBSx9lrnmgtVTWZjcJRGJ51m-7OS1_6zXBGagDmm_Kalz3ncsX007hs4vPm56D6vWIdv5jqIbZFlN91TS_6asd6H8cBiYyDKuoZ1ZTFY_Drxcyp26a4BHGxMM3fcCW9/s1600/IMG_4222.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEha5dmLapg7jZfFxXBSx9lrnmgtVTWZjcJRGJ51m-7OS1_6zXBGagDmm_Kalz3ncsX007hs4vPm56D6vWIdv5jqIbZFlN91TS_6asd6H8cBiYyDKuoZ1ZTFY_Drxcyp26a4BHGxMM3fcCW9/s400/IMG_4222.JPG" width="400" /></a></div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
Říkáme si, že možná bude lepší vyšlápnout Ben Nevis až ráno, že budou hezčí podmínky (začínalo dost pršet a valila se mlha), ale protože máme dobrý čas, zkoušíme udělat obhlídku terénu a vydáváme se alespoň na kousek nahoru. A když jsme už v tom šlapání jsme, nechce se nám už vracet, když to jde tak lehce. O podmínkách na vrcholu si začínáme utvářet svůj vlastní obraz. Začíná totiž přibývat sněhu. Ze začátku nic drastického. Výstupová cesta není v nijak velkém svahu (při pádu na uklouzaném sněhu bychom si neublížili) a hlavně nás drží výborné boty, jež vlastníme. Tam, kde to ostatní zvládají už jenom s trekovými holemi, aby se zapíchli do sněhu a pojistili se tak, by se nám sice taky hodily, ale jsme schopní jít bezpečně i bez nich. Sněhu přibývá a začíná být jasné, že vrchol je dost zasněžený (varianta turistů, kteří se na něj mají šanci dostat tak nakonec opravdu končí na těch s cepíny a mačkami). Ve chvíli, kdy sníh začne pokrývat i poslední zbývající kameny, které vykukují nad povrch a dávají pocit jistoty, se spustí "krupobití" zmrzlého prašného sněhu. Navíc absolutní bílo před očima vydává pro mozek zmatené signály, není o co se zachytit pohledem. I při zjištění, že po sundání našich poměrně silných brýlí, se dokážeme překvapivě orientovat lépe se nakonec rozhodujeme pro ústup. Pitomých 350 výškových metrů pod vrcholem, člověku se už promítají v hlavě ty vítězné fotky na fejsbuku, který by tam dal, ale nemá cenu riskovat.<br />
Scházíme dolů k rozcestníku a vydáváme se k chatě. Cesta je pod severní stěnou Ben Nevisu, takže je tam zima, sníh je docela nízko a po velkých kamenech se špatně jde. Navíc stále nevidíme chatu. Pořád jsme si říkali: "Už je za rohem" a pořád nebyla. Ale nakonec samozřejmě vykoukla :-). Probili jsme se k ní a zjišťujeme, jak to tam vypadá. Z předchozí emailové komukace se správcem totiž není jasné, jestli tam budeme sami, nebo ještě s někým. Ukazuje se, že chata je až po střechu plná namakanými horolezci. Správce nám na společné pryčně uvolní rozhrnutím okolním spacáků dvě místa a praví, že je tady "plenty of room". Ale nestěžujeme si, byla to velmi útulná chata.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjPHaXWgqvz-71VVQPActvwIR5rSH8f0USptCa5hGXXGMw7YRkPjts7cDTOMRudBB4Q-StvvFwTQ3ipJT7gZD028hCvA1f9Feh1RDjqwVwy0zglL1KA19AwYHGRqQrWxXbMjOF1jcrF1VSk/s1600/IMG_4232.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjPHaXWgqvz-71VVQPActvwIR5rSH8f0USptCa5hGXXGMw7YRkPjts7cDTOMRudBB4Q-StvvFwTQ3ipJT7gZD028hCvA1f9Feh1RDjqwVwy0zglL1KA19AwYHGRqQrWxXbMjOF1jcrF1VSk/s400/IMG_4232.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Sestup z Ben Nevisu</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgPJWZBB5aiNVSX4ScNY3sfFL6-rD27C0EOc75h9NJegcbqsAuIcdl6O3p2xeHoaTfw16gDA1C6Kv8rka1U0llZTUKO8yE9BXpxfwXTquEr8513Mfk6LbhApeElJ-Me09RWukWIYCTFv4yC/s1600/IMG_4242.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgPJWZBB5aiNVSX4ScNY3sfFL6-rD27C0EOc75h9NJegcbqsAuIcdl6O3p2xeHoaTfw16gDA1C6Kv8rka1U0llZTUKO8yE9BXpxfwXTquEr8513Mfk6LbhApeElJ-Me09RWukWIYCTFv4yC/s400/IMG_4242.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Severní stěna pod kterou jdeme k chatě</td></tr>
</tbody></table>
<br />
Ohříváme večeře z konzerev a koukáme, jací jsme lůzři. Okolo nás bylo tak asi dvacet udělaných chlapů, co se právě vraceli s cepíny, freeride lyžemi a každý se svým hroznem karabin na sedáku, ze svých dobrodružství, které ten den prožili. Pak se dostavila dokonce i jedna žena. A my mezi nimi, i ty pitomé trekové hole, které by náš obraz vylepšily alespoň na "skilled hikers", jsme zapomněli doma :-). Ale jinak to byla parta veselá.<br />
Okolí Ben Nevisu je pro podobné nadšence nejlepším terénem v UK. Nic lepšího už ostrovy nenabízejí, ale zase tohle prý, podle nich, stojí pořádně za to. Jdeme brzo spát, jsme docela utahaní. V noci horskou chatou cloumá pořádný vítr, který budí ze spaní a vnáší do mysli ten lahodný pocit, jak je úžasné, že v tomhle nejsem venku, ale zalezlá v bezpečí svého spacáku mezi stěnami kamenné budovy.<br />
Ráno se budíme do deštivého rána. Ale i ten pohled z postele přímo do nádherného údolí bez náznaku civilizace stojí za to. Balíme se a odcházíme. Máme spoustu času, jde jenom o to sestoupit zase do Fort William, i když jinou cestou. Kocháme se nádhernou přírodou a zvládáme si při tom pěkně popovídat.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiKJaESDaQZqfl8FpnD2dLrAeMNVv_f7-BEzbSbTDFXPT_syZuMNCqZ1g9WpdDzACe6H3HHqC6ye0UXyPwLbNu0GCG4BSnWfkk9pvAR7RfNE0j_JsVHUKSiq8R-QsH0cgbYOSYupT55lMJ2/s1600/IMG_4249.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiKJaESDaQZqfl8FpnD2dLrAeMNVv_f7-BEzbSbTDFXPT_syZuMNCqZ1g9WpdDzACe6H3HHqC6ye0UXyPwLbNu0GCG4BSnWfkk9pvAR7RfNE0j_JsVHUKSiq8R-QsH0cgbYOSYupT55lMJ2/s400/IMG_4249.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Ohlédnutí za chatou </td></tr>
</tbody></table>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi6LnTlz_HgY2HfG3mYXifd7hhNL6xmynZVzt2fVx5l1JcuTjcRJK06FHKxdc3jnXmV4kZe20cl9fyHSBe-vXmaBe3Kb2qWUsCxV23EKBkN7f2sdNxG6i7pXkmNmnjTcfdqxV0zip_8r7gr/s1600/IMG_4250.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEi6LnTlz_HgY2HfG3mYXifd7hhNL6xmynZVzt2fVx5l1JcuTjcRJK06FHKxdc3jnXmV4kZe20cl9fyHSBe-vXmaBe3Kb2qWUsCxV23EKBkN7f2sdNxG6i7pXkmNmnjTcfdqxV0zip_8r7gr/s400/IMG_4250.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;"><br /></td></tr>
</tbody></table>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh02Lp4OzfGCeLkHY_l1fBfb-jF1Xnh8nhLK-Qbs2iOOY2iNIf6dlbDDI2sdfSkHIHYUvbyhEPz_adXnL41dcACY9Vas2e-rIpT-2ftgjdsi0pkeI9IjSRPFZpu56zo6N4PCKH1GDcq7gCp/s1600/IMG_4263.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh02Lp4OzfGCeLkHY_l1fBfb-jF1Xnh8nhLK-Qbs2iOOY2iNIf6dlbDDI2sdfSkHIHYUvbyhEPz_adXnL41dcACY9Vas2e-rIpT-2ftgjdsi0pkeI9IjSRPFZpu56zo6N4PCKH1GDcq7gCp/s400/IMG_4263.JPG" width="400" /></a></div>
<br />
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhNtdXlzYEx6bM_Nw-ClUscommFu6yAfyBRkQDroNGBmka1nINqY6NaigQfzswIx_dEHharlRrzI5MMrBAJW4X_zsInLbFF0GuonwUwl6HihRAnlqyf8EuPTDFiaBc8gMIwVqKqjeaqhVry/s1600/IMG_4274.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhNtdXlzYEx6bM_Nw-ClUscommFu6yAfyBRkQDroNGBmka1nINqY6NaigQfzswIx_dEHharlRrzI5MMrBAJW4X_zsInLbFF0GuonwUwl6HihRAnlqyf8EuPTDFiaBc8gMIwVqKqjeaqhVry/s400/IMG_4274.JPG" width="400" /></a></div>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhdovrcQwM1Q4m3V-P-T-nuVpEDvKgSs9lgD5_ANc2haAOgxfaInbNDY-_5XVoHQ5rQZTtY1ZRXk7k1lznCdzjFotKGfim-uQdnqjiy0KM8zqf6i4CMdNFOx5LTkono2zsBSuCTzKYHs3HK/s1600/IMG_4277.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhdovrcQwM1Q4m3V-P-T-nuVpEDvKgSs9lgD5_ANc2haAOgxfaInbNDY-_5XVoHQ5rQZTtY1ZRXk7k1lznCdzjFotKGfim-uQdnqjiy0KM8zqf6i4CMdNFOx5LTkono2zsBSuCTzKYHs3HK/s400/IMG_4277.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Výhled na Fort William</td></tr>
</tbody></table>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh1eik46-8uUnW6fCsvdEMbHA71F31BEgXVqkWWZXb9f0zRuRBd1tS64An0EyNRwkRJvZHEto9cpKCZvG7VVLXytC2lZ7HHNTwestnhDL8aMOiT6cmXyLcJjuMNuqmZtWRClqtHrB20q0EV/s1600/IMG_4264.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh1eik46-8uUnW6fCsvdEMbHA71F31BEgXVqkWWZXb9f0zRuRBd1tS64An0EyNRwkRJvZHEto9cpKCZvG7VVLXytC2lZ7HHNTwestnhDL8aMOiT6cmXyLcJjuMNuqmZtWRClqtHrB20q0EV/s400/IMG_4264.JPG" width="400" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<br />
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh6NQ9aLq0UnAEqbgUb58vOGdF3TZc02dkCjGCpWZ__6nnnZtJjMncZYXkTNsfC2RRacioDHZvyZ3-_to5NQlyP118w-GuzowYXBCkTF-bIhaQw4OTiPt8I8MQIu9JVXs7fE56SHbMit5rv/s1600/IMG_4286.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh6NQ9aLq0UnAEqbgUb58vOGdF3TZc02dkCjGCpWZ__6nnnZtJjMncZYXkTNsfC2RRacioDHZvyZ3-_to5NQlyP118w-GuzowYXBCkTF-bIhaQw4OTiPt8I8MQIu9JVXs7fE56SHbMit5rv/s400/IMG_4286.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Ano, i to jsme potkali. Veřejný chodník do likérky :-)</td></tr>
</tbody></table>
Po sestupu dostáváme chuť na teplý oběd a pivo (ano, klidně i anglický "Ale"). Projdeme městečkem, najdeme restauraci, ale nejdříve hlasujeme pro sprchu dostupnou na místním nádraží. Nenechte se zmást, tamější koupelna nabízela za tři libry krásně čisté prostředí, mýdlo, ručník i fén.<br />
Po obědě se chceme vypravit na nedaleký a slavný Harry Potterovský viadukt, přes který místo bradavického expresu ve skutečnosti jezdí tamější jednokolejná lokálka. Má to být romantika, máme dostatek času, a tak si to míříme na nádraží. Tam ale vystřízlivíme. Vlak nejdřív značí s půlhodinových zpožděním, pak ho rovnou zapíšou jako zrušený (ano, to se tady taky stává a není to úplně vzácností, že zruší bez náhrady vlak). A tak máme po srandě a musíme na nádraží pět hodin čekat na náš Caledonian Sleeper. Přítel nám jde koupit časopis a vrací se se dvěma lahvemi Skotského piva (v anglickém množství 660ml). Je to "Ale", ale místně tradiční a s označením IPA (India Pale Ale). To dohromady dá ve výsledku nejlepší chuť piva, kterou jsem tady v UK kdy pila. Dvě lahve fungují později ve vlaku jako skvělá ukolébavka. Vlak je přistavený ve stejném sezaření, jako přijel (on vlastně ani mezitím nikam neodjel). Ale průvodčí se vyměnili. A těmhle nevadí, že si všichni sednou do té před tím zapovězené a záhadně zařazené první třídy. Tedy skoro všichni si tam sednou, my ne. Čekáme totiž, že je odtamtud vyvedou, jako před dvěma dny v Edinburghu, ale když nevyvedou, alespoň se velmi pohodlně uvelebíme v prázdném vagoně.<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg_MUI0PVncLFTItBTbu3w7u7_3yoJaWvZoNBrVvrQ4BfwZyprLmyopGw1cOyAc1GaqD6D6P6E6yHTMCWX6uS7vdus_lsRjwsciuyH0gUZlwem1FZ3CYvATnj30yJuIalfUGLlBaOBedQ0o/s1600/IMG_4305.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="400" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg_MUI0PVncLFTItBTbu3w7u7_3yoJaWvZoNBrVvrQ4BfwZyprLmyopGw1cOyAc1GaqD6D6P6E6yHTMCWX6uS7vdus_lsRjwsciuyH0gUZlwem1FZ3CYvATnj30yJuIalfUGLlBaOBedQ0o/s400/IMG_4305.JPG" width="300" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">To skvělé pivo :)</td></tr>
</tbody></table>
<br />
Jsme zase vzbuzeni, ještě, že je to tentokrát už o půlnoci a ne zase ve čtyři. Také přestupujeme zase do toho pohodlného vagonu, kde se po zbytek cesty skvěle spí. Trať do Londýna se opravuje a nás ženou po jiné. I kvůli výlukám máme hlášený příjezd do Londýna až v devět, o půl hodiny později, než by měl být. Trať po které jedeme je ta, která vede za našimi okny, takže si prohlížíme náš domeček. V Londýne jsme už o půl sedmé. Dvě hodiny před včasným příjezdem. Začínáme být optimističtí, ale záhy zjistíme, že velice předčasně. To, že jsme na správné straně Londýna kousek od nádraží dvě hodiny před pravidelným příjezdem ještě totiž, jak se později ukazuje, neznamená, že skutečně přijedeme včas. Vlak zastavil, pak se zase rozjel, najel na koleje Overgroundu, což je takové vlakové MHD v Londýně, kde normálně meziměstské vlaky nejezdí, protáhli nás přes množství stanic a na druhé straně Londýna, deset kilometrů od cílového nádraží, nás odstavili a nechali přes půlhodiny stát a čekat. Pak už to bylo na vyjetí, abychom na nádraží byli skutečně v těch avizovaných devět ráno, takže se vlak dal do pohybu a úspěšně nás zase vysadil v Londýně Eustonu. Přechodem na Kings Cross a dojezdem domů pro nás výlet skončil a my měli jasno: "stálo to rozhodně za to!". :-)<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiq1xQ3HKfBG8kDGOHXFzQ3P8FdldeLj0UNm7kwP_gf6mJ4cVO282ntpAEQIAhs2uOxhkP9OS6tz5er6wmgX6328bSKqclkap-rC2PMMa2eDIW4bDeJ3w8zA2lbhK79Hv583HNqzxiUR9Uz/s1600/IMG_4316.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiq1xQ3HKfBG8kDGOHXFzQ3P8FdldeLj0UNm7kwP_gf6mJ4cVO282ntpAEQIAhs2uOxhkP9OS6tz5er6wmgX6328bSKqclkap-rC2PMMa2eDIW4bDeJ3w8zA2lbhK79Hv583HNqzxiUR9Uz/s400/IMG_4316.JPG" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="font-size: 12.8px;">Lokomotiva Caledonian Sleeper už zase v Londýně </td></tr>
</tbody></table>
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<i><br /></i></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-83834003780232305722016-04-07T15:33:00.002-07:002016-04-07T15:37:37.457-07:00Díl osmý, aneb jak život utíkal dál<div style="text-align: justify;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Dost přesně ve chvíli, kdy na mě začínají dopadat velmi intenzivně chmury z toho, na kolik míst musím soustavně napínat svoji energii a z toho, že nevím, kde ji doplňovat, se přiblížil čas našeho odletu na dovolenou v Americe. V létání jsem byla už velmi zběhlá, ale "zářez" v podobě zaoceánského letu s větším strojem, než Boeing 737 anebo Airbus A320 (a jejich ekvivalenty) jsem ještě neměla. S tím souvisí, že jsem samozřejmě také nikdy neletěla dvanáct hodin do zcela jiného časového pásma. Letěli jsme ještě se ségrou přítele a celá dovolená se velmi vyvedla a dodala mi spoustu energie. Dokonce se mi v případě návratu na Velký pátek dostává takového luxusu, že hned druhý den nemusím do práce (můj "zalagovaný" organismus první den spí do tří odpoledne a druhý den samozřejmě zase skoro vůbec, než se srovná). V tomto byl přílet z předešlé dovolené, z Madeiry, mnohem krušnější. Vedení v práci nerespektovalo nějaký návrat z dovolené (přestože jsem ještě měla mít volno) a s odůvodněním, že pečovatelských služeb je třeba neustále, jsem rovnou další den musela napochodovat do práce. Přitom nejkrutější na tom byl fakt, že o tom, že další den rovnou od rána zase nastupuju, jsem se dozvěděla kolem půl dvanácté v noci po přistání letadla. Spát jsem šla kolem jedné a vstávala po šesté.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Po návratu z Ameriky zjišťujeme, že máme u stropu mokrou skvrnu, a tak řešíme, co s ní. Zjišťuje se, že v bytě nad námi se porouchal přívod vody, a ta tak uniká do zdiva. Naštěstí to nebylo nic velkého, kdybychom byli ale na dovolené ještě o týden déle, tak možná najdeme v bytě docela pohromu. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Také kupuji koloběžku. Ta mi pro Londýn vychází jako nejlepší přemisťovací prostředek na krátké vzdálenosti. Klienty mám ve své pracovní oblasti rozeseté i na poměrně velkých vzdálenostech. Ty nejdelší vzdálenosti překonávám autobusem, ale mezi těmi kratšími jsem si drandila na koloběžce. Sice váží deset kilo, takže na nošení v ruce, třeba do metra, byla občas docela těžká, ale celkově to stálo za to. Možná to zní jako exotismus, ale v Londýně jezdí na koloběžkách mnoho dospělých.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Jinak začínám opět žít svůj uspěchaný život. Krátký letní semestr ve třetím ročníku se chýlí ke konci, takže je potřeba zase věnovat úsilí zápočtovým úkolům. Abych se k tomu lépe přiměla, utěšuju se, že jsou to už úplně poslední zápočťáky v mém životě (když je teda udělám). Dokonce ani nemám žádnou zkoušku, ale zase se blíží čas odevzdání absolventského filmu, takže na něm musíme o dost více zapracovat. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Mám to pečlivě rozplánované: nejdřív dokončit semestr, pak napsat bakalářku, zároveň mezitím pilně pracovat na filmu a nakonec se věnovat přípravě ke státnicím. Vždycky, když jsem pomyslela na to, kolik toho je, udělalo se mi docela nevolno. Snažila jsem se takovým myšlenkám vyhýbat a naopak využívat každou skulinku času. Ale bylo to období neustálého neklidu. Sotva jsem přišla unavená z práce a půl hodinku jsem se ničemu nevěnovala, už mě napadaly myšlenky na to, že takhle tu školu nikdy nedodělám a že si k tomu musím hned sednout. Tak jsem si vždycky teda sedla a alespoň na něčem zapracovala. Jenomže tím, jak toho bylo tolik, byl nějaký důvod k neklidu neustále. Obzvlášť těch osm měsíců od ledna do srpna jsem žila permanentně schizofrenicky ve dvou světech, dodělávání školy a práce. Každičkou chvíli jsem prožívala s tím, že můj mozek měl "někde vzadu" zasunuto, že je tady ještě ta škola a že je na ní hromada práce a nikdy na to úplně nezapomněl. Takže si při pohledu zpátky zcela zřetelně uvědomuju, jak kvůli vědomí, že bych měla víc pracovat na škole, nebyla nikdy žádná chvíle odpočinku stoprocentně odpočinková. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">V práci se u některých klientů ztížila "denní rutina". Obzvláště jedné paní se velmi zhoršila kondice a musela jsem vynakládat velké množství fyzické energie, abych ji za hodinu umyla. Ta paní byla velmi drobná. Bylo potřeba se k ní nízko shýbat po celou hodinu a zároveň ji pevně držet na nohou, které ji už moc nesloužily. Moje záda pak byla, vykonávaje takovou věc i čtyřikrát do týdne, v dost mizerném stavu. A vedení na několik upozornění, že takové penzum fyzické námahy je pro jednoho člověka příliš (stav se zhoršil, bylo to na práci pro dva pečovatele najednou), nereagovalo, přestože si stěžovali všichni, kteří tuto drobnou paní navštěvovali. Pak je třeba připočíst další fyzickou námahu u ostatních klientů a námahu psychickou. Ta přicházela hlavně u klientky, o které jsem psala ve třetím díle. Mladá, specifická klientka, která trpěla "arzenálem" těžkých chorob, jenž společně se "specifickým" (řečeno velmi mírně) přístupem rodiny (ta se o ni prakticky nezajímala, styděla se za ni a skrývala ji) namíchaly "koktejl", se kterým se častokrát těžko pracovalo. Právě na jaře se stav této klientky ještě zhoršil a začala mít sebevražedné sklony, takže bylo potřeba neustále hlídat a prověřovat, zda v okolí není něco, čím by se mohla vynalézavá dívka poškodit. To věru nebyla jednoduchá náplň práce. Navíc trpěla velmi rozkolísanými náladami a bylo třeba být ve všech ohledech velmi pevný, aby se to dalo jakž takž zvládnout. Z práce jsem permanentně přicházela vyždímaná.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Rozptýlení naštěstí přichází v podobě dalších předem naplánovaných návštěv. Postupně přijíždějí naši rodiče. Ačkoliv jim mohu kvůli škole a práci věnovat jenom omezený čas, je to velmi milé a povzbudivé. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Ve spolupráci s mými rodiči organizujeme velký plán s cílem dovezení dalšího českého alkoholu, protože ten od stěhování z ledna už došel. S přítelem nejsme velcí pijani, ale anglické pivo ani víno nestojí za nic a navíc je všechen alkohol velmi drahý kvůli vysokým daním. Musím také připustit, že české pivo, přestože plechovkové, mi kolikrát v malé míře asistovalo při učení jako podpůrný prostředek. </span></span></div>
<div style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Poměrně jednoduše jsme si spočítali, že české pivo a víno i s poplatkem za odbavené zavazadlo v letadle vyjde pořád levněji, než nákup anglického alkoholu. Rodičům tedy kupujeme odbavená zavazadla dvě. Nejvýhodnější je to (tedy spíše bylo, už se to nevyplatí, podražili) udělat u společnosti Wizzair. S jejich klubovou kartou bylo přidané zavazadlo velmi cenově výhodné a navíc může mít až 32 kilogramů. Nákup alkoholu udělám v Čechách s tátou osobně. Rodiče letěli poprvé v životě, tak jsem jim to chtěla ulehčit a "dojela" jsem pro ně. A s tím alkoholem se to pěkně spojilo :-). Celkem jsme nakonec vezli deset lahví vína a více než padesát půllitrových plechovek piva (z Čech si taky vezu výborný domácí med a skvělé marmelády, které zavařila přítelova maminka). Zavazadla jsme nabalili velmi pečlivě. Hlavně to chtělo pořádně převážit, aby nám speciálně to pivo, které mělo vlastní tašku, nevyhodili už při odbavení. Taška, která se pivním plechovkám velmi tvarem přizpůsobila nepřehlédnutelně odkazovala na obsah, ale to nás nijak netrápilo.</span></span><span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Cesta nakonec dopadla úspěšně a nic se neroz(b/l)ilo. Našim rodičům organizuji výlet po Londýně. Je to vlastně paradoxní, protože přestože jsem v Londýně bydlela přes půl roku, a tak by se dalo očekávat, že </span></span><span style="line-height: 22.08px; white-space: pre-wrap;">jeho</span><span style="font-family: inherit; line-height: 1.38; white-space: pre-wrap;"> hlavní památky budu čerstvě prohlédnuté, naposledy jsem je viděla před čtyřmi lety ještě s gymplem na školním výletu do Anglie. Normální život v Londýně se jednoduše odvíjí mimo ty největší turistické trháky. Také je to takový dvojí svět, který je hlavně v centrální zóně londýnského metra hodně vidět. Společně s unavenými Londýňany jedoucími z práce sedí člověk v jednom voze i s čerstvými turisty, kteří toho samozřejmě chtějí hlavně vidět co nejvíce (zatímco turisté jsou u památek, obyvatelé jsou v práci, jsou to dva častokrát míjející se světy).</span></div>
<div style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: italic; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Kolikrát mě překvapilo, kolik je v Londýně Čechů. V cizí zemi si člověk samozřejmě užívá většího soukromí, když na veřejných místech mluví s partnerem češtinou. Svádí to tak k velké otevřenosti vzhledem k volbě témat. O množství Čechů v Londýně svědčí to, že se mi i několikrát do týdne, při běžné jízdě metrem, stalo, že jsem vyslechla velmi otevřený (a častokrát velmi pomlouvačný! :-) ) rozhovor v mateřštině. A nestávalo se mi to jenom v turisticky výživných lokacích, ale i při jízdě autobusem v těch "normálních místech" , kde jsem třeba pracovala. </span></span><span id="docs-internal-guid-c766ca0c-f2ce-cdc2-2970-8ebb42c98e19"><span style="vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Přítel na týden odlétá na pracovní cestu do Švýcarska. Jsme domluvení tak, že na konci týdne přiletím také a budeme se věnovat jednomu lezení po skále (ferratě, nejsme v tom nijak zběhlí, ale je to fajn) a krátké návštěvě švýcarských měst. Kvůli snadnějšímu přemisťování mezi nimi jsme si půjčili auto. Už při přistávání mě velmi upoutají barevná pole pode mnou. Jsem jimi uchvácena a vlastně netuším, čím to. Byla to jenom obyčejná pole. I následně při přemisťování krásnou krajinou se nestíháme kochat. A dochází nám jedna velmi podstatná věc. Jak velmi negativně na nás dopadá život ve velkoměstě. Oba dva jsme z českých obcí do deseti tisíc obyvatel a najednou jsme žili v městě s třinácti miliony obyvatel s maximálně uměle upravenými zelenými plochami (i když poměrně velkým množstvím). Cesta za Londýn trvala dlouho a vlakem byla strašně drahá, takže jsme úplně odvykli pohledu na přírodu. Ve Švýcarsku jsem si plně uvědomili, jak nám chybí a jak se nám vlastně v Londýně, kvůli rázu velmi obydleného místa, moc nelíbí. Vlastně se při tom víkendovém výletě náš stesk přetvořil až do skoro hmatatelné podoby.</span></span></span></div>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-975821265997053242016-03-30T11:08:00.001-07:002016-04-18T12:20:17.495-07:00Díl sedmý, aneb zběsilý život a úvahy o životě a smrti<div style="text-align: justify;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">S novým nábytkem se nám bydlí velmi pěkně. Největší naší lahůdkou je velké plátno, před kterým si hoví pohodlná pohovka a projektor. Obojí nám slouží mnohem lépe, než televize, protože na sledování zpráv moc nejsme, kdežto na filmy v dobré kvalitě ano.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Život se začíná na čtrnáct dní odvíjet jednotvárně, přestože pro mě to byla mnohotvárná jednotvárnost. V proudu bylo zkouškové období. To znamenalo, že jsem si každý den s sebou vozila notebook a pracovala na zápočtových úkolech v metru, v autobusech i v každé pauze mezi klienty někde v kavárně. Zároveň jsem se připravovala na zkoušky. Ty jsem měla dvě. Za tak malý počet jsem byla více než ráda ne jenom kvůli menšímu množství učení, které bylo ovšem v mém individuálním plánu bohatě vynahrazeno množstvím zápočtových úkolů ke všem předmětům, ale i kvůli obvykle nutné osobní účasti. Jednu jsem složila po internetu, na druhou bylo třeba se dostavit. Ta mnohotvárnost, o které jsem psala, spočívala v mém absolutním vytížení. V náročné práci, která byla na celý den, také v dojíždění a kvůli škole, která se skládala ze zkoušek, množství zápočtových úkolů, psaní bakalářky a střihu svého snímku (když jsem to líčila jedné své kolegyni, tak prohlásila: "To nemůžeš zvládnout"). V původním plánu jsem sice nepočítala s tím, že školu zvládnu za rok a spíše jsem se připravovala na dvouleté studium posledního ročníku. Jenomže, docela se mi to dařilo hasit všechno najednou, takže jsem se přeorientovala na to, že se to za jeden rok prostě podaří. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Za těch čtrnáct dní jsem zase odlétala nazpátek. V Brně (tam lítají spolehlivě nejlevnější lety do ČR) přespávám u svých příbuzných a další den se setkávám s mamkou. Ta jenom kvůli tomu, aby mě viděla, cestuje přes půlku republiky. Večer skládám s velmi ochotnou vyučující zkoušku v jedné místní restauraci, abych se hned poté sebrala a v běhu stihla vlak do Opavy. Tam proběhnou za dva dny konzultace k mým dvěma snímkům (kromě absolventského pracuji ještě na jednom) a po třetím dni v České republice ji zase opouštím z letiště v Ostravě. Přívlastek nejenom tohoto výletu do Čech, ale i života, který jsem před zhruba rokem v Anglii vedla, by mohl znít: zběsilý. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">K tomu výletu do Čech bych ráda zmínila dvě věci. V Anglii práci care workera nedělá snad nikdo z Angličanů. Vždycky cizinci. Je to totiž práce s velmi nevýhodnými podmínkami a nesmírně náročná. Já bych ji teď už taky dělat znovu nešla. Přes všechny útrapy měla ale jednu výhodu. Mohla jsem si vybrat tolik dovolené, kolik jsem chtěla, ne jenom zákonných dvacet osm dní. To proto, že můj zaměstnavatel porušoval od začátku anglické zákony a dovolenou jsme neměli placenou (minimálně těch dvacet osm dní platit každý zaměstnavatel musí, ale o tom se rozepíšu někdy příště). Nicméně pro moji tehdejší situaci to bylo výhodné. Kvůli škole jsem potřebovala do Čech jezdit častěji, ale zároveň jsem nechtěla úplně oželet výlety s přítelem a rodiče jsem taky chtěla vidět. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">S těmi rodiči souvisí pak ta druhá věc. V prvním díle jsem psala, že se kontakt s rodiči určitě sníží. To plyne ze samotné logiky věci. V praxi to potom vypadalo tak, že místo toho, abychom se viděli třebas čtyřicetkrát v roce, tak to bylo najednou asi šestkrát (a to jsem návštěvy s rodiči spojovala se školou. Tento rok to bude jenom čtyřikrát...). Nejsem žádný "mamánek", ale změna to byla velká. Když se člověk odstěhuje v Čechách na jiné místo, tak je docela slušná šance, že se se svými rodiči vidí třeba dvacetkrát do roka (záleží na vzdálenosti), ale jenom šestkrát, to už opravdu není moc. S prarodiči to je ještě horší. Nevídali jsme se sice moc ani když jsem ještě nebydlela "za kanálem", ale teďka jsem ráda, když je vidím jednou, dvakrát do roka. A to je mi taky líto. Není to jenom o tom kontaktu, ten se koneckonců dá částečně nahradit po telefonu. Víc mě straší jiná věc. Všichni prarodiče jsou naštěstí ještě zcela samostatně funkční jednotkou (i když věkově se pohybující okolo osmdesátky) a moje nemocná maminka taky, ale napadá mě otázka: "Co když se najednou "něco" stane?" Mám prostě a jednoduše strach z toho, že pokud se přihodí nějaká nečekaná událost, tak nebudu moct být na blízku a pomoct. Postarat se... Zní to asi celé ujetě, ale prostě mě to napadá.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Vracím se z Čech a život plyne dál. Zima se v Anglii moc nedostavila. Je pravda, že několik rán bylo pod nulou, ale většina zimy propršela. Kolotoč dojíždění/práce/škola (ve volném čase) se zase rozbíhá. Bylo to vražedné tempo, byla jsem z toho unavená a v mikrosvětě dvou lidí bývaly emoce ještě několikanásobně intenzivnější, když nebylo s kým jiným situaci řešit. Nicméně na dlouhý popis pro tento blog to moc nevydá. Naštěstí se v té době nabízelo alespoň několik rozptýlení v podobě dovolených a návštěv, které za námi přijely. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">První dovolená, která byla s přítelovými rodiči na Madeiře byla velmi vydařená (například jsem si přivezla mnoho pěkných fotek). Další velkou událostí byla návštěva pěti kamarádů z Čech. Vzhledem k našemu bytečku bylo využito opravdu každé místo, abychom se tam vešli. Dohodli jsme se, že pro ně na letiště zajedeme. V Londýně existuje naštěstí mnoho autopůjčoven, které mají auta rozsetá po městě a prostřednictvím platby přes internet a zaslaného kódu si je můžete půjčit. Přítel měl díky benefitu z práce přístup skutečně velmi jednoduchý (pouze zaplatit a auto vyzvednout). Když jsem ale chtěla řídit auto také já, narazila jsem. Nestačí se pouze zaregistrovat a zaslat jim pas a řidičský průkaz. Je také potřeba projít testem anglické autoškoly. Který se odehrává "pouze" na internetu, ale je opravdu výživný. Pro úspěšné zaregistrování u této autopůjčovny je žadateli postupně puštěno dvacet ukázek dopravních situací a očekává se jejich správné vyřešení. To je stejné, jako v Čechách. Nicméně, v Čechách jsou simulace poměrně přehledné a na otázku se zeptají ve chvíli, kdy na ni můžete z obrázku rovnou odpovědět, protože se situace ve videu zastavila na "inkriminovaném" místě (alespoň tak to bylo, když jsem před téměř pěti lety dělala autoškolu). V Anglii je puštěna dokonalá simulace Londýna se všemi bannery, které je možné vidět, cyklisty, chodci, vším... Díváte se na situaci, která se po nějaké době zastaví, ale oni se zeptají na události a jejich řešení, které momentálně nejsou vidět. V praxi to u lehčích příkladů znamenalo to, že se tam třeba mihla značka upravující rychlost. To nebylo nijak těžké, nicméně v náročnějších případech zrovna třeba předjížděl motocyklista a byl právě v mrtvém bodě, nebo za autobus zašli na přechodu pro chodce pěší a rovněž momentálně nebyli vidět. Tyto situace byly velmi záludné a nebylo vůbec lehké je správně vyřešit (respektive správně vybrat jednu ze tří možností). Jednak jsem přesvědčená, že sebedetailnjěší simulace nenahradí jízdu autem, kde si všechny tito věci řidič uvědomuje jinak a za druhé, správné odpovědi na některé otázky byly podle mě diskutabilní (například ta, kdy správnou odpovědí bylo, že největší pozor je potřeba dát na přecházející chodce ve chvíli, kdy se ve videu také zběsile proplétali cyklisté mezi auty, o čemž jsem psala ve druhém díle, takže nebylo vůbec jasné, která odpověď je správná).</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">No, prostě a jednoduše, testy jsem neudělala ani napotřetí (video situace byly pokaždé jiné), přestože jsem doposavad řidič bez nehody a měla jsem smůlu. Autem od tohoto "car sharingu" jsem jezdit nemohla (opakování testů, a tedy další šance na to se zaregistrovat, je po třinácti měsících. A nyní, po třinácti měsících, nevidím zase jediný důvod, proč bych to měla dělat :-) ).</span></span></div>
<div style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="font-family: inherit;"><span id="docs-internal-guid-1c0811ed-c44f-41fb-b40d-8d1129f73098"></span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-size: 14.6667px; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Pokračování příště...</span></span></div>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-7030649580716344042016-03-23T15:29:00.002-07:002016-03-23T15:34:52.884-07:00Díl šestý, aneb cesta zpátky<div style="text-align: justify;">
Následující příběh není moc anglický, ale je cestovní a to k Anglii patří také. Jinak by se nám nestal a je tak výživný, že se o něj chci podělit :-).</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
Předposlední den roku 2014 půjčujeme v Praze dodávku určenou pro velkou věc. Je to šestimístná dodávka společně s obrovským nákladním prostorem. To je to auto, které je určené k velkému stěhování z Čech do našeho nového domova. </div>
<div style="text-align: justify;">
Bylo prosincové počasí, silnice uklouzané, přesto jsem se znovu hrnula k řízení. Řídím ráda a nejradši mám velké výzvy (třeba tahle dodávka byla tak dlouhá, že tak, aby komfortně zaparkovala, spotřebovala přes tři parkovací místa). Už jsem psala, že nábytek z Ikei jsme měli vybraný, ale spočítali jsme si, že koupíme-li ho v ČR, vyjde to několikanásobně levněji. Navíc přítelův zaměstnavatel celé stěhování hradil (benefit pro každého příchozího zaměstnance), takže nebylo co řešit. </div>
</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
Ještě ten den nakupujeme veškerý zbývající nábytek (sedačku, stůl, knihovny, počítačový stůl, ...) a s tím velkým strojem se přesouváme nejprve k mým rodičům k Chrudimi, kde přespíme a já k nákladu přidám své tři banánové krabice (většinou s knížkami), velkého plyšového medvěda Míšu a ibišek. Další den, na Silvestra, přejíždíme k Ústí nad Labem k rodičům přítele. Zde znovu přespáváme, oslavíme přelom starého a nového roku a k nákladu v dodávce přidáváme přítelovy bicí, kolo, počítač a další věci. Nákladní prostor auta se zaplňuje až po střechu.</div>
</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
Do Anglie vyrážíme ve složení: my dva, jeden táta a obě naše sestry (ségry měly naplánovaný krátký program v Londýně). Cesta jde hladce až do Belgie k Antverpám. Tam naše auto ve dvě hodiny ráno přestává sloužit. Praskly hadičky a vytekla voda z chladiče. Stojíme tedy na kraji dálnice a snažíme se situaci řešit. Já budím majitele autopůjčovny, který s námi začíná okamžitě a velmi vstřícně řešit, co dál. Voláme také na belgickou asistenční službu. Slibují pomoc. Jenomže odtahová služba v Belgii pracuje až od půl páté ráno. To se navíc dozvídáme až ve chvíli, kdy po hodině a půl marného čekání stále nikdo nepřijíždí na pomoc, přestože kvůli informacím o odtahu jsem tam do té doby volala tak pětkrát. Musíme tedy počkat. Neklesáme na mysli a bavíme se přiléhavými vtípky o tom, že ještě, že se nám to nestalo ve dne, protože teď o tom naštěstí naše spící maminky vůbec nic netuší. Šly spát s jasnou informací, jak to jde všechno hladce a dokonce rychleji, než jsme čekali. Za ty dvě a půl hodiny čekání v autě docela slušně promrzáme, ještě, že odtahová služba se už ráčila dostavit. Nakládají naše auto, my se vměstnáváme na těsné sedačky do kabiny odtahového vozidla. Zařizují nám hotel, takže se můžeme tak na čtyři hodiny prospat. </div>
</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
Druhý den přemýšlíme, co dál. Odcházíme z hotelu, ke snídani si kupujeme chleba a já se jako dobrodruh pouštím do česko/anglické komunikace s naší půjčovnou a servisem, kam nám auto odtáhli. Dojdeme na vlakové nádraží a z telefonu se dozvídám, že byl zasažen motor a auto jen tak nepojede. Navíc byl pátek a zabývat se s tím bude někdo nejdřív v pondělí. Řešíme, co dál a přesouváme se zpátky do hotelu, kde jsme spali. Tam nám povolí na křesílkách u recepce rozbít náš dočasný tábor. Má to dvě výhody: mají wifi a je tam teplo (potom pomohou i s tiskem jízdenek). Domlouváme se, že my s přítelem zkusíme oběhat všechny autopůjčovny v Antverpách a zkusíme půjčit stejnou dodávku zde (mezitím naše maminky v Čechách vstávají a my už nemáme o kom říkat vtípky, protože jsou o situaci informovány). S přítelem tedy obíháme Antverpy. Problémem nejsou peníze, problémem je atypická dodávka pro šest lidí. Ve tři odpoledne máme oběhnuté všechny autopůjčovny (na zbývající volám) a je jasné, že jsme neúspěšní. V naší diskuzi padá několik variant. Jednou je, že ochotný majitel české autopůjčovny pro nás může zajet, ale už nemá šestimístnou dodávku a také by to trvalo minimálně osm hodin. Dalším řešením by bylo, že by přijel pouze pro ségry, my si půjčili dodávku pro tři a odjeli do Londýna sami. Jenomže ségry se na Londýn už těšily. Pak pro ně hledáme možnosti letecké dopravy, ale ta nevychází vůbec dobře. Nakonec nalézáme autobus, kterým by se mohly po vlastní ose do Londýna dopravit, zatímco my zbylí bychom půjčili třímístnou dodávku, náklad přeložili a pokračovali v cestě. Snažíme se holky na noc v autobuse vybavit. Jedna nemá jiné boty, než nazouvací pantofle, takže s ní směňuju za svoje conversky. Pak jim vysvětlujeme, jak se dostat k autobusu. Nejely totiž z Antverp, ale musely se vlakem s přesedáním dopravit jinam. </div>
</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
My půjčujeme dodávku. Přítel s tátou pro ni dojdou (je to kus cesty a já mám jenom ty pantofle) a nabírají mě na nádraží. S novou dodávkou se snažíme podle instrukcí dostat k servisu, kde je ta porouchaná. Navigace nám nefungovala, takže jsme bloudili. Když jsme zastavili a nechali auto chcípnout, abychom se podívali na mapu zjišťujeme, že vůz nejde znovu nastartovat. Zatímco přemlouváme nové auto, já volám asi tak čtyřikrát do servisu, kde na nás čekali, zkoušíme novou autopůjčovnu a nakonec i asistenční službu, ale nikam se nemůžeme dovolat. Začínáme si trochu připadat jako ve špatném snu. Naštěstí se nám po půlhodině daří nastartovat. Startování bylo vybavenou jakousi pojistkou, která dovolovala nastartovat pouze při dodržení určitých podmínek. To jsme ale předtím nevěděli. </div>
</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
Přijíždíme do servisu a začínáme překládat to množství nákladu z rozbité dodávky. Nová je menší, takže navíc ještě musíme hodně dobře počítat, aby se nám to tam vešlo. Když staré auto zkontrolujeme a zjišťujeme, že jsme přestěhovali všechno, vyrážíme k Eurotunnelu. Ten bylo nezbytné přebookovat, protože jsme tam byli o více, než 24 hodin později, než jsme měli být (a na hranicích musíme vysvětlovat překvapeným policistům, proč do Anglie jedou Češi belgickým autem). </div>
<div style="text-align: justify;">
"Vylodíme" se na anglickém břehu, na benzínové pumpě kupujeme "mračítka" (povinnost pro všechna auta s opačnou stranou řízení, než v Anglii). Jsou to speciální stínítka na světlomety auta, abychom neoslepovali protijedoucí auta. A vyrážíme směr Londýn. Díky opačnému řízení si velmi pečlivě prohlížíme každý příkop! </div>
<div style="text-align: justify;">
Do Londýna dorážíme kolem čtvrté ranní. V dešti začínáme vyskládávat dodávku a všechno vozíme do našeho osmého patra maličkým výtahem. Je toho tolik, nad čím musíme přemýšlet (ještě nesmíme zapomenout na holky, které mají na autobusové nádraží Victoria přijet v šest ráno), že zapomínáme koupit parkovací lístek pro naše auto. </div>
</div>
<div>
<div style="text-align: justify;">
Pro ségry jsem se vypravila já, zatímco mužská část se jala sestavování přestěhovaného nábytku. Počasí je mizerné, prší, fouká, nikdo nevychází ven. Z kompletně naplánované prohlídky Londýna zajedeme jenom na jednu atrakci, k Abbey Road studiu, kde pořizujeme snímky na tamějším známém přechodu (vyšly pěkně - žádní lidé ani auta :-) ). Celí promočení se vracíme zpět do bytu, kde se kompletuje sestavování nábytku. Eurotunnel zpátky je zabookovaný na jedenáctou dopolední, takže před desátou musí ségry i přítelův táta odjíždět, aby to stihli. Je to velmi natěsno. U auta zjišťujeme, že jsme dostali pokutu (na to jsou v Londýně velmi přísní. Každé parkovací místo, kde se platí, prohlížejí místní úředníci i několikrát denně). Vyrážejí. My se jdeme dospat. Telefonicky jsem dohodla, že po vrácení auta v Belgii je lidé z české autopůjčovny vyzvednou autem a dovezou do ČR. Všechno jde dobře, ale v Belgii v podvečer zjišťují, že po vrácení auta je nikdo nečeká. Za ty dva dny jsem udělala tak pětadvacet oboujazyčných telefonátů. Společně s únavou a s komplikovaností situace se mi stalo, že jsem omylem řekla Čechům, že mají do Belgie přijet až následující den. Dodávka se tedy vrátila a oni neměli kam jít. A to mě velmi mrzelo! Z Čech sice okamžitě vyrazili, ale bylo to osm hodin jízdy. Ségry s tátou tedy musely vzít do rukou to, co vezli zpátky (nějaké chladící boxy, spacáky, ...) a čtyři kilometry se v tmě a zimě potácet na nejbližší nevytápěné nádraží (navíc jedna už zase měla ty nazouvací pantofle). Tam zabivakovali. Nad ránem si je vyzvedli z Čech a naštěstí v pořádku dorazili domů. Nám se podařila včasným zaplacením snížit pokuta ze 140 liber na polovinu, ale i tak to byl výlet, kde o zážitky nebyla nouze. </div>
<div style="text-align: justify;">
Náš život pak zapadá zpátky do kolejí všedních dnů skládajících se hlavně z chození do zaměstnání a v mém případě ještě z dálkového studia. Ale o tom příště :-).</div>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-16530923966342867862016-03-14T14:18:00.001-07:002016-03-14T14:24:04.464-07:00Díl pátý, aneb poznámka o stavu byrokracie v Anglii a další dobrodružství<div style="text-align: justify;">
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Tím, že byl náš nový byt moc pěkný, jsem končila minule. Byl prosinec a v takovém holobytě (jak jsem už zmiňovala, vlastnili jsme pouze postel, komodu a stolek, plus kuchyň) jsme se chystali žít tři týdny. Chyběla nám třeba žehlička a žehlící prkno, takže jsme museli mít baterii vypraného a vyžehleného prádla ještě z apartmánu.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Měli jsme první stálejší adresu, takže nastal čas si zařídit podstatné věci, jako například účet. To se ukázalo jako nadlidský úkon. Na to, abych se tady dožádala založení bankovního účtu, jsem musela obejít neuvěřitelných osm finančních ústavů a bank (srovnejte prosím s rychlostí a jednoduchostí zakládání účtů v ČR!). O celém procesu se nebudu detailně rozepisovat, nicméně pár poznatků zmíním. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Jako nejzásadnější problém se při zakládání účtu ukázala neexistence občanek, jako v Čechách. Možná nadáváte na dlouhé čekací a vyřizovací lhůty na úřadech (ovšem jednou za X let), ale výměnou za to český občan získá kartičku, která poslouží k množství věcí. Od nakupování alkoholu až po uzavírání složitých smluv anebo při cestování po Evropě. Je to opravdu dobrá věc. V Anglii to nahrazují při těch zásadnějších operacích pasem, řidičským průkazem a ještě "Proof of address". To je potvrzení o tom, že na adrese bydlíte. Pokud vám například na adresu zašlou vyúčtování energií anebo domovní daně (council tax), je to přesně to, co musíte přinést. Ale musí to být ověřený odesílatel (například od mobilního operátora by už ve většině případů dopis nestačil), nejlépe tedy instituce, které se starají o vodu, elektřinu, atp. Je to docela složité (nejvíc asi ve chvíli, kdy jste v Anglii krátce, potřebujete si například zařídit účet, ale ještě vám žádný relevantní Proof of address nepřišel). Tohle tedy byl problém číslo jedna při zakládání účtu. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Nedařil se mi otevřít proto, že například smlouvu na naše nové bydlení, kde jsem tu adresu měla, banka nerespektovala. Anebo, že jsem neměla proof of address předešlého bydliště (když to byly apartmány a platil to za nás zaměstnavatel, takže jsme žádný nedostali. Nestačil jim ani výpis z rejstříku trestů, což je velmi cenný dokument, který jsem měla. Prostě chtěli účet za vodu...). Také občas chtěli dokumenty, které by podle jejich vlastních stránek na internetu vůbec chtít neměli (například potvrzení od zaměstnavatele. Přitom u té samé banky ovšem na druhé straně Londýna žádné takové potvrzení předtím nechtěli). U bank, které nemají pobočky a fungují pouze přes internet, jsem také neprošla, i když jsem podala všechny potřebné dokumenty (které požadovaly) a navíc se neobtěžovaly ani napsat důvod neúspěchu. V dalších finančních ústavech mi nebyli schopni založit účet hned, ale nutně bylo potřeba smluvit schůzku s poradcem, která ovšem mohla být nejdřív za tři dny, kdy jsem už zase byla v práci, a tak dále. Asi nemusím vypisovat, jak naštvaná jsem byla a kolik energie mě to stálo. Abych to zakončila pozitivně, tak se nakonec objevila banka, která mi založila účet hned, s úsměvem na rtech a bez zbytečných požadavků (pouze s proof of address a pasem). Pokud si tedy budete chtít založit v Anglii účet a budete ve stejné situaci, jako já, zvolte prosím Natwest. Jako tečku snad jenom dodám, že po roce, kdy se najednou ukázalo, že jsem bezproblémový zákazník (podle informací, které moje banka sdílí), mi najednou nemá problém založit spořící účet či kreditní kartu každá banka a mohou se "přetrhnout" v nabízení nejvýhodnějších sazeb. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Chtěla jsem si také změnit tarif. Zašla jsem tedy k operátorovi do pobočky a očekávala rychlý proces, jako v Čechách (kde to tedy vůbec obvykle jde udělat přes internet dvěma kliknutími). V pobočce u operátora (je to jeden z největších operátorů v UK!) jsem strávila neuvěřitelné dvě hodiny a přesto mi ani pak nebyl tarif změněn! Řekli mi, že na SIMkartu s mým číslem (které samozřejmě už měli všichni v práci) nedovedou nový tarif nastavit a že mi dají novou sim kartu (s novým číslem samozřejmě), kde můj tarif bude (tu jsem dostala za ty dvě hodiny). Nadále byli velmi překvapení faktem, že bych si svoje původní číslo chtěla uchovat a sdělili mi, že to mohu udělat dodatečně přes jejich call centrum. Informovala jsem tedy všechny kolegy a svého zaměstnavatele, že mám nové číslo, ale budu ho mít asi jenom týden (což se trochu blbě vysvětluje, abyste nevypadali, že jste spadli na hlavu). Pak volám do call centra. Hovor trvá půl hodiny, plných deset minut se "probíjím" přes všechny roboty a automatické volby skrz stisk požadovaného čísla na telefonu. Potřebovala jsem mluvit s operátorem, ale dostat se k němu bylo neskutečně složité. Operátor mě ujistí, že mi na novou SIM kartu převedou staré číslo, ale bude to týden trvat. Po týdnu se ovšem nic nestane. Volám tedy znova, znova se snažím skrz volby na klávesnici dostat co nejrychleji k živému operátorovi (znova mi to trvá deset minut). Omlouvají se a za další týden to již bude stoprocentně převedeno. Musím tedy zase informovat všechny své kolegy a svého zaměstnavatele, že ještě týden mají používat nové číslo a pak zase staré. Nic moc příjemného. Za týden se už zprávy a hovory z mého telefonu ohlašují pod mým starým číslem. Sláva! Jenom drobnost zůstala, nemohu se doteď přihlásit k internetovému účtu svého telefonního čísla, neboť na stránkách jim nesedí číslo SIM karty s číslem, které používá (a nedá se to moc nijak obejít). Tak to jen takový pozůstatek. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Jako vzorný student jsem kromě zápočtů a začínajícího střihu svého filmu chtěla také začít pracovat na bakalářské práci. Co mě předtím ale nenapadlo byl fakt, že jsem se nemohla dostat k žádné odborné literatuře, kterou si diplomant obvykle půjčí v knihovně (ať už obecní či spíše univerzitní). V zahraničí ovšem přístup k takové literatuře vůbec nemá a ke stažení na internetu také ve většině případů není. To mě trochu zaskočilo (jakkoliv se to zdá samozřejmé, tak mě to předtím nenapadlo). Nakonec jsem to musela vyřešit zakoupením alespoň té nejpodstatnější knihy v angličtině a "přelouskat" ji. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Prosinec byl pro mě poměrně hektický (ostatně jako potom ještě další rok o kterém se také chystám napsat). Společně se školou (film, bakalářka, zápočťáky) jsem se také snažila zlepšovat v práci a v angličtině. Začátky byly velmi perné (to byly takové ty pocity, kdy si člověk dopředu připravoval větu. Když to párkrát neudělal, tak ji obvykle sebevědomě začal a pak nevěděl, jak ji dokončit. Nicméně začalo se to pomalu ale jistě zlepšovat, což také samozřejmě přinášelo radost). Aby toho nebylo málo, tak směrem k práci se dojíždění protáhlo z nového bydliště na rovnou hodinu (ano, stále těmi přecpanými metry). Pravidelně jsem vstávala v šest a vracela se po deváté večer. Tak mi ten den zaměstnavatel rozplánoval klienty. Ale obvykle jsem neměla "odpracováno" víc, než pět, šest hodin, protože prodlevy mezi klienty se neplatily. Před Vánocemi jsem se začala denně starat o klientku, která byla v posledním stádiu rakoviny a umírala (dožívala poslední měsíc). Na takovou "dardu" (protože je to poměrně psychicky náročné) mě nikdo neproškolil (prostě jsem do toho skočila rovnýma nohama). Navíc jsem tam s ní zůstávala denně dohromady kolem tří hodin sama a pokud se jí začalo například najednou dělat nevolno, či to začalo být vážné, musela jsem být natolik pohotová, abych zvládala komunikovat s ní (když jí bylo špatně velmi klesala její srozumitelnost a přitom bylo potřeba okamžitě jednat) i s rodinnou pomocí přes telefon. Po takto náročných dnech jsem chodila domů vždycky velmi vyčerpaná. </span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Příteli se naopak vedlo velmi snově, což s mýma trablema velmi kontrastovalo. Před Vánocemi uspořádal jeho zaměstnavatel každoroční velkou párty v obrovském divadle pro všechny zaměstnance a jejich doprovod. Zúčastnila jsem se tedy také. Účinek byl dokonalý. Právě jsem prožila jeden z nejtěžších dnů u umírající paní a večer jsem se měla veselit s hrající kapelou, rozjásanými zaměstnanci (kteří právě dostali od své společnosti nákladné každoroční vánoční dárky), s neomezeným a bezplatným přídělem všeho druhu pití i jídla. Musím se přiznat, že abych tento rozdíl zvládla překonat, musela jsem si dát dva panáky.</span></span></div>
<div dir="ltr" style="line-height: 1.38; margin-bottom: 0pt; margin-top: 0pt; text-align: justify;">
<span style="background-color: transparent; color: black; font-style: normal; font-variant: normal; font-weight: 400; text-decoration: none; vertical-align: baseline; white-space: pre-wrap;"><span style="font-family: inherit;">Přesto, "se to" před těmi Vánocemi nějak zvládlo (i když jsem kvůli nedostatku času šla nakupovat dárky až 22. 12. večer, den před odletem). Na Vánoce jsme do Čech odlítali oba dva (i když přítel o tři dny později, 25., kdy v Londýně nejezdí vůbec žádná hromadná doprava, protože je státní svátek. Celé město je ochromeno a při cestě na letiště se potom nedalo dělat vůbec nic jiného, než si objednat taxi). Vánoce jsem potom strávila pokojně s rodiči a širším příbuzenstvem. Čas návratu do Anglie měl být první den roku 2015, ale o tom příště :-).</span></span></div>
<span id="docs-internal-guid-50d5d577-7701-182f-cb44-763da68b5431"><br /></span></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-90866584506239386312016-03-05T11:43:00.003-08:002016-03-05T15:25:21.526-08:00Díl čtvrtý, aneb doprava v Londýně a další příhody<div style="text-align: justify;">
Na začátek dnešního pokračování bych ráda popsala myšlenkové pochody, které se mi honily hlavou v prvních měsících pobytu v Anglii než jsem si zvykla. Můj start v Anglii byl prudký a rychlý. Bylo potřeba od začátku rychle pochytit angličtinu, pracovat na škole i dojíždět do zaměstnání přes půlku Londýna. Mezitím jsem se ale také stále rozkoukávala v Anglii a třídila si myšlenky. Do UK jsem se dostala aniž bych o tom někdy předtím uvažovala, bylo to rychlé a navíc to je s vyhlídkou mnoha let do budoucnosti. Tyto výchozí body můj mozek tedy vstřebával. Možná se to nezdá, ale znamenalo to úsilí. Bylo pro mě podstatné se "přeprogramovat" a najít si pozitiva, která pro Anglii vycházejí a dlouhodobý cíl (protože si samozřejmě nejde jenom říct "tak to tady nějak přetrpím"). Lidé, kteří jezdí do Anglie na rok, třeba aby se zdokonalili v jazyce, mají jasný cíl. Mám ho jasný i já? Nakonec jsem si vyvodila, že Anglii chci vzít jako výzvu, která přede mě byla postavená a zvládnout ji se ctí společně se školou a nalezením práce v oboru (což bude velmi těžké, ale o tom někdy příště). A samozřejmě je nejhlavnějším dlouhodobým cílem společné vzkvétající soužití s mým milým. </div>
<div style="text-align: justify;">
Druhou věcí, se kterou jsem se musela smířit a která se mi občas honila hlavou, byla nemožnost fyzicky si dojít s kamarádkama někam na kafe nebo pivo a popovídat. Pokud se přestěhujete do nové země, ocitnete se sami. Zvláště pro introverty je to těžké. Najednou zjistíte, že v budování předchozích přátelství častokrát hodně posloužil fakt, že jste se vídali často. Alespoň já jsem si nejvíce přátelství odnesla ze škol, z dětství, ze společného strávení části prázdnin (opakovaně). A najednou jsem byla v situaci, kdy se toho dělo hrozně moc. Kdybych chtěla, mohu si s někým chodit posedět každý večer, protože by na povídání bohatě stačilo to, co se událo jenom ten den. Ale nebylo s kým jít ven. Facebook to sice z části nahrazoval, ale samozřejmě to nikdy není plnohodnotné. Začali jsme s přítelem žít v naprostém mikrosvětě, což se do nynější chvíle moc nezměnilo.</div>
<div style="text-align: justify;">
Prakticky doslova by se dalo říct, že jsem si svůj dosavadní život sbalila do kufrů, přenesla, vybalila a pak jsem ho musela začít přizpůsobovat do podmínek, kde jsem se ocitla.</div>
<div style="text-align: justify;">
Můj každodenní život mezitím běžel dál. Do práce jsem vstávala poměrně brzy (okolo půl sedmé). Hodně záleželo na tom, u kterého klienta jsem začínala, protože ke každému byl dojezdový čas jiný. Lišil se i o dvacet minut. Jednou jsem se chystala odjíždět skutečně brzy (okolo 6:40). Dorazila jsem ke vstupu metra a překvapeně zjistila, že ještě nejezdí. Jedna z nejpoužívanějších linek v Londýně totiž začíná obsluhovat cestující až kolem sedmé ranní. (porovnejme si ten rozdíl s metrem v Praze, kde není problém se svézt i v pět ráno.) Když se potom metro konečně rozjelo, bylo to s intervaly okolo deseti minut mezi vlaky, takže jsem stejně musela zvolit náhradní autobusovou dopravu.</div>
<div style="text-align: justify;">
<i>Ono obecně je metro v Londýně se svými operačními časy specifické. Na takové město by se slušelo, aby jezdilo například celou noc. Nedávno se to chtělo zavést alespoň na některých linkách. Zaměstnancům, kteří by jezdili přes noc byly nabídnuty luxusní podmínky. Například mnohem více dovolené, zkrácený pracovní týden a velmi dobré platy. Přesto se vzbouřili a několik dní metro vůbec nejezdilo. Londýn pak byl samozřejmě přeplněn a kolabovala doprava (londýnské metro za den sveze okolo čtyř milionů cestujících). </i></div>
<div style="text-align: justify;">
Byla-li velká zpoždění v metru, či bylo-li metro přeplněné, bylo potřeba najít náhradní trasu a obvykle rychle (ano, skutečně se v londýnském metru na některých stanicích stává, že je tam tolik lidí, že ji během dne zavřou. V takových chvílích tam nestaví i některé projíždějící vlaky, takže pokud tam chcete vystoupit, máte smůlu). V takových chvílích je nedocenitelný chytrý telefon s aplikací pro londýnskou dopravu, který pružně najde ve změti autobusů, metra, DLR, overgroundu a vlaků rychle náhradu.</div>
<div style="text-align: justify;">
V případě londýnského metra se hodí ještě popsat, jak to funguje, je-li špička. Jezdí sice často (asi co minutu), ale kvůli neskutečnému množství lidí, nastoupíte přibližně až do pátého metra, které přijede. A to se ještě musíte hodně snažit procpat se. Znamená to opravdu neskutečnou mačkanici. Viktoriánské metro je malé. Vůbec si troufám s jistotou tvrdit, že tak přeplněné metro, jako v Londýně, nikdo v Praze zažít nemůže. Když je tady špička, znamená to, že se procpete do metra, na zem si položíte batoh, ale pouze o něm víte, protože na něj zvrchu přes okolní lidi nevidíte, pokud metro prudce zabrzdí, nehnete se ani z místa, protože je tam tolik lidí, že prostě nemáte kam a když pak s davem na frekventované stanici vystoupíte a rádi byste se dostali k jinému východu, než se dav valí, nemáte šanci. Musíte se ve směru podřídit. Skutečně.</div>
<div style="text-align: justify;">
Po zhruba jednom a půl měsíci v Anglii odjížděl můj přítel na čtrnácti denní pracovní školení do Ameriky. To, že to školení bude jsem věděla ještě před příjezdem do Anglie a velmi jsem se toho obávala. Znamenalo to osamět na tu dobu zcela. Já jsem i nadále docházela do práce, nicméně bylo to obohacené dvěma událostmi.</div>
<div style="text-align: justify;">
Pár dní na to, co můj přítel odletěl jsem zjistila, že mám v "luxusních" apartmánech v centru města v sedmém patře myš. Nejdřív jsem myslela, že mám halucinace, ale nebylo tomu tak. Prostě tam pobíhala myš. Z toho jsem neměla zrovna radost. Se svojí mizernou angličtinou jsem došla za conciergem a snažila se mu to vysvětlit (napadl mě u toho ten vtip, kdy stejnou situace vysvětluje ne příliš dobře anglicky mluvící host hotelu. Na recepci volá s větou: "Do you know Tom and Jerry? OK, so Jerry is here!"). Bez evidentního zájmu mi dal číslo na někoho, komu mám zavolat. Ale až další den, neboť ten den už bylo dost pozdě večer. Došla jsem si alespoň koupit jed. Pak mě napadlo zavolat řediteli společnosti, která apartmány provozovala. Ten to ale taky nebral. Jediné, co jsem opravdu nepotřebovala bylo, aby se na mě nová spolubydlící přišla podívat, když spím. Znamenalo to teda na noc zacpat škvíru mezi dveřmi a futry do ložnice toaletním papírem a ještě pojistit izolepou. Připadala jsem si jako ve špatném filmu. Den na to se mi ozval zpátky samotný ředitel a začali jsme řešit, co s myší (naštěstí mi věřil, toho jsem se obávala nejvíce, aby si nemysleli, že jsem se dočista zbláznila). Dva dny na to mi dali klíče od apartmánu o patro níž, abych se tam přestěhovala. Takže jsem po práci dvě hodiny stěhovala celý náš dosavadní byt, ale myš byla vyřešena (i když jsem potom ještě dobrý půl rok všude po bytě nějakou "viděla").</div>
<div style="text-align: justify;">
Druhou záležitostí bylo převzetí klíčů od našeho nového bydliště. Povinnost velmi milá, ačkoliv i tady jsem měla strach, abych něco nezkazila. Povedlo se to a už jsem jenom čekala na to, až se vrátí přítel, abychom další den od brzkého rána mohli začít stěhovat a také zajet do Ikei a dalších obchodů pro základní vybavení bytu (pro další nábytek, jsme uspořádali cestu do Čech, kde ten samý nábytek z Ikei vyjde o tolik levněji, že to bohatě zaplatí nejen cestu, ale ještě zbude (vyprávění o této velké cestě v jednom z příštích dílů :-) ). Byla to naplánovaná akce na celý den. První věcí bylo zajet si půjčit dodávku. Půjčení proběhlo v pořádku a já jsem se jako správný blázen hrnula k celodennímu řízení v levostranném provozu a řadící pákou na druhé straně (pedály jsou tady naštěstí stejné). Nikdy jsem to předtím nezkoušela. Přesto to dopadlo velice obstojně. V Ikei jsme nakoupili skříň, postel a stolek. Objeli jsme i obchod s elektronikou (pro toastovač, varnou konvici, vysavač, ...). Při stěhování jsme se s autem dostali až do úplného centra města (central zone). Tam moje řidičské umění postoupilo na vyšší úroveň, když jsme se s dodávkou zvládli vymotat z těsných, ale přeplněných uliček a nepřehledného počínání cyklistů a chodců. </div>
<div style="text-align: justify;">
Specifikum centra Londýna jsou i velmi úzké jízdní pruhy (skutečně jsou o mnoho užší, než české), takže jsem trochu válčila s tím, abych se tam vešla. Další věcí jsou kruhové objezdy. V Londýně jsou buď velmi malé (ani osobní auto se na nich neotočí dokola a je to obvykle pouze kruh namalovaný na zemi) anebo obří. Ty jsou mnohem dobrodružnější. Když se k němu blížíte, tak už musíte být přesně zařazení v pruhu, který vás z kruhového objezdu vyvede, kam potřebujete. Pruhy jsou tam i čtyři a jsou "šnekovité", proto ta nezbytnost zařazení do toho správného. Přejíždění mezi nimi dodatečně se vůbec nedoporučuje, protože to je nebezpečné. Jenomže, protože Londýn je bohatý na zácpy, tak se fronta před kruhovým objezdem obvykle vytvoří ještě dřív, než jsou umístěny značky, kam který pruh vede.. Takže praxe pak vypadá tak, že se zařadíte, pak zjistíte, že jste zcela špatně a začínají nebezpečné manévry. Abych nekřivdila, tak s GPS navigací víte, kterým výjezdem vyjet, takže je jednodušší i zařazení. Pokud odbočujete doleva, je nutné použít nejlevější pruh. Ten samý můžete použít občas i když projíždíte rovně, ale jistější je použít druhý pruh. Při odbočování doprava se obvykle používá nejvíce středový nájezdový pruh. To je ovšem pěkná teorie, nicméně výjimka potvrzuje pravidlo a tak tady najdete takové anomálie kruhových objezdů jako ty s opačným směrem jízdy (českým), kruhové objezdy různě dvojité, kruhové objezdy protnuté napřímo odbočkou vpravo a podobně (a stává se to poměrně často). Takže nejhlavnější ze všeho je stejně um rychle se zorientovat a stejně tak i jednat, ovšem maximálně bezpečně.</div>
<div style="text-align: justify;">
Stěhování jsme dokončili pozdě večer, kdy jsme vyzvedli naše věci z apartmánu a všechno přestěhovali na novou adresu. Ráno jsme se probudili do slunečného dne, který holobyt nádherně osvěcoval. Romantika. Dokonce se mnohem lépe spalo, protože po rušné dopravě nebylo ani vidu ani slechu. (akorát za dne ji nahrazovala ta letecká. Blízké letiště Heathrow produkovalo nezměrný počet letů denně, které také nebyly občas nejtišší, ale oproti pozemské dopravě to byla oáza.) Výhled byl také okouzlující. Na první pohled bezchybná scenérie Londýna s dohledem na některé velké atrakce města. Na pohled druhý, ten, který nám později začal vadit, pohled v jednu chvíli na minimálně padesát stavebních jeřábů (v Londýně se neustále staví obrovský počet nových apartmánů), které to celé hyzdily. Nicméně pro tu chvíli nebylo co vytknout :-). Jo a tu myš v apartmánu fakt odlovili! :-)</div>
<br />
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsMVk4yOoW8_4NCeVpEP7_PoitqfoCyjQ5veLkxvBNxl2WufQhpKTb-B3VlEg2ljLwAmCgTYIY8HMXOAQkWCgWLOfZO2eiAzHUyGTdGUBY5l5MFzvE7r7cRH9kLbn5-6e_nrVXGUC2fgTw/s1600/319122_150948288331114_1798680541_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="267" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhsMVk4yOoW8_4NCeVpEP7_PoitqfoCyjQ5veLkxvBNxl2WufQhpKTb-B3VlEg2ljLwAmCgTYIY8HMXOAQkWCgWLOfZO2eiAzHUyGTdGUBY5l5MFzvE7r7cRH9kLbn5-6e_nrVXGUC2fgTw/s400/319122_150948288331114_1798680541_n.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Pro představu, jak je takové metro malé (na obrázku je ale velmi prázdné). Snad alespoň nastíní :-)</td></tr>
</tbody></table>
<br />
<br />
... pokračování příště :-)Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-30396693006658861072016-02-27T04:03:00.000-08:002016-02-27T04:10:55.201-08:00Díl třetí, aneb jakou nezkušený cizinec najde v Anglii práci<div style="text-align: justify;">
Čtrnáct dní, na které jsem měla zaplacený kurz angličtiny, se blížilo ke konci. Trochu jsem se rozmluvila a stala jsem se znalcem anglické dopravy. Ale s prací to bylo stále nejisté. Zaregistrovala jsem se na několik webových stránek, které pracovní pozice inzerovaly. Protože pozice care workera byla skutečně žádaná, absolvovala jsem nejen desítky telefonátů, ale také jsem vyplnila i mnoho několika stránkových formulářů, které byly krom jiného strašně otravné. Odpovědi byly však víceméně stejné. Všichni zaměstnavatelé požadovali minimálně půl roku pracovní zkušenosti v UK a tu jsem neměla. Nakonec se ale povedlo najít pozici přes stránky pro Čechy v Anglii (lochneska.cz). Inzerovali ji v češtině s dodatkem, že stále přijímají. Tak jsem se přihlásila a byla pozvána k pohovoru. Tato firma sídlí ve Finchley Central, což bylo dobrou tři čtvrtě hodinu metrem s jedním přestupem. Trochu daleko, ale práci jsem potřebovala. </div>
<div style="text-align: justify;">
Pohovor probíhal v češtině, díky tomu, že tam v kanceláři pracovala jedna Češka. To bylo patřičné ulehčení navíc společně s faktem, že měli podstav pracovníků. A dopadlo to dobře, neboť na tuhle pozici se tam dostal každý, kdo měl zájem. Vyplnila jsem pár papírů a domluvili jsme se, že 17.11.2014 nastoupím. Hned se mi ulevilo, i když jsem tušila, že společně se školou a poměrně dlouhým dojížděním to nebude žádný med. </div>
<div style="text-align: justify;">
Také nás s přítelem v tu dobu čekala jedna milá povinnost. Byl čas na to si najít vlastní bydlení, které bychom si pronajímali. Jako nápomocnou ruku nám společnost, ve které pracuje, poskytla chlapíka, který se realitami zabývá a vybral pro nás k prohlídce byty, které by odpovídaly našemu přání. Chtěli jsme něco, co bude na metru a v dobré vzdálenosti do centra města, kde přítel pracuje. Také bylo naším požadavkem, aby to bylo v klidnější čtvrti. Pán nás tedy jeden den vzal na prohlídku šestnácti bytů do čtvrtí Putney a Fulham, které jsou vedle sebe (dělí je Temže) a zároveň jsou v druhé zóně londýnského metra. To bylo výborné, navíc jsou to pěkné čtvrti na bydlení. Trh s nemovitostmi je v Londýně tak rychlý, že z původních šestnácti prohlídek se ten den tři pronajaly ještě než jsme tam stihli dojet. Je potřeba se té rychlosti přizpůsobit, takže na základě patnáctiminutové prohlídky jsme večer museli definitivně říct, zda některou chceme anebo ne. Zhodnotili jsme to a vybrali jsme slunný byt v předposledním, osmém, patře s výhledem na město. Například na London Eye. Byl to byt, který se prodával bez vybavení (pouze kuchyň). Měl jednu ložnici, obývací pokoj a na něj napojenou malou kuchyň. Taky balkon. Zde je také dobré zmínit informaci o cenách pronájmů (o koupích nemluvě) v Londýně. Nás takovýto byt vyšel měsíčně v přepočtu okolo 50 000 Kč a bylo to bez energií. Díky přítelově práci to bylo uplatitelné, i když na hraně. Pokud bych měla shánět bydlení jenom já sama za sebe, pravděpodobně bych se musela spokojit pouze s pronájmem jedné místnosti ve sdíleném bytě. Minimální mzda, za kterou jsem se chystala pracovat, je v Anglii 10 000 liber za rok. </div>
<div style="text-align: justify;">
Nutnost přizpůsobení se životu v Anglii pro mě vyžadovala ještě jednu podstatnou věc, která doposud nebyla zmíněná. Jakožto věřící protestant, který se hrdě hlásí k české Českobratrské církvi evangelické (ČCE), bylo pro mě také důležité, do jakého společenství a kostela začnu chodit v Anglii. Není to tak jednoduché, jak se může zdát. Pokusím se to alespoň nastínit. ČCE je v Čechách druhá největší církev, ale ve světě je ojedinělá. Existuje totiž pouze tam. Samozřejmě, že protestantských církví je mnoho a jsou i v Anglii, ale každá rozebírá Bibli mírně odlišně. V Anglii není ani žádný ekvivalent ČCE. Je zde sice kromě anglikánů a katolíků mnoho dalších církví, jako jsou baptisté, metodisté a různé luteránské církve, ale nikoli evangelíci. To bylo podstatné, protože jsem byla zvyklá na "pravidelnou dávku" duchovní podpory v nějaké formě a ukázalo se, že najít náhradu v Anglii nebude vůbec jednoduché. Nebudu se detailně rozepisovat o svých pocitech (ale kdyby to někoho zajímalo, ráda se podělím), nicméně znamenalo to pro mě vyzkoušet mnoho církví. I když jsem nakonec v jedné zakotvila, nebylo to nikdy "to ono" (ten pocit se doposud nezměnil), což přijde líto. Právě z takových "drobností" se skládá celý život a chi-li ho prožít šťastně, je dobré dělat co nejvíce věcí, které mě štěstím naplňují. Hlavně ty nejpodstatnější a mezi ně já svoje účasti v kostelech definitivně zařazuji.</div>
<div style="text-align: justify;">
Týden před začátkem mého pracovního poměru jsem zavítala do Čech. Musela jsem se dostat sama z apartmánu až na letiště. To proběhlo hladce. Zatrnulo mi pouze ve chvíli, kdy jsem dorazila na autobusové nádraží, odkud jel autobus do Lutonu. V pět hodin ráno tam na tabulích svítilo asi čtyřicet aktuálních spojů, které někam jely a já musela rychle najít ten svůj. Mírně mě to rozhodilo, ale nakonec jsem to samozřejmě zvládla. Do Čech jsem se na chvíli vracela nikoliv z rozmaru, ale kvůli škole. Na dálku se dalo dělat mnoho práce, ale některé vyžadovaly přítomnost. Jednou z nich byla konzultace a přípravy na střih už zmíněného absolventského filmu. Měli jsme na něj se spolužákem zhruba půl roku, ale museli jsme se poprat se střihem na dálku. Nejlepší pro střih je, když mohou být tvůrce i střihač spolu ve střižně co nejvíce času a mohou důkladně přemýšlet nad kompozicí snímku. Možná se to nezdá, ale ta přítomnost obou v jedné místnosti je docela důležitá. My jsme se ale museli připravit na střih, který se bude odehrávat výhradně přes internet. Střihač v Čechách a já v Anglii. Naštěstí existují takové programy, jako Hangouts či Teamviewer.</div>
<div style="text-align: justify;">
Po týdnu jsem zase absolvovala let zpátky. Pokud mamka trpěla při našich šesti letech za rok, tak teď si musela začít zvykat, že za jeden rok poletím do Čech a na dovolené (a zpátky) asi dvacetkrát a že se to jen tak nezlepší.</div>
<div style="text-align: justify;">
<i>Letadlem jsem začala létat víc, než jezdit vlakem. Stala se z toho rutina. Když jsem letěla naposledy (únor 2016), byla jsem si stoprocentně jistá, že nazpátek letím až v neděli. Ještě, že mám chytrý telefon. Ten mi totiž pravidelně oznamuje, kdy odjíždět do práce, čím odjet, atp. Vždycky se tomu směju, ale tentokrát mi pípl už v sobotu: "Je čas k odjezdu". Samozřejmě, že jsem neodlétala v neděli, ale už v sobotu a měla jsem od té chvíle kolem tří hodin na to, abych se sbalila a dostala na letiště. Rodiče bydlí v malé vesnici bez autobusů a vlaků. Mamka mě tedy musela hodit až do Pardubic (přes půl hodiny cesty), kde mi před nosem ujel nejvýhodnější spoj. RegioJet o půl hodiny později to naštěstí napravil. Aerport Express mi ujel o pět minut a tak jsem musela běžet, abych si co nejdříve stopla nějakého taxíka. V tom jsem měla štěstí, protože tam alespoň jeden stál. Taxikář mě ještě ujistil o mém štěstí, protože ten večer se v Praze konalo mnoho demonstrací a také plesů a pokud by mi odjel, musela bych čekat na jiného i dvacet minut. Pak už to probíhalo ve spěchu, ale ve větším klidu. Řidič mi poskytl přednášku o léčitelství a o tom, jak s přehledem vyléčí nevyléčitelné choroby a že také nějakou mám, i když ještě není vidět. Rozloučil se se mnou slovy: "Hlavně si dávejte pozor, protože mezi námi je také mnoho šarlatánů". Letadlo jsem nakonec stihla, ale příště si den na letence zkontroluji pečlivěji. </i></div>
<div style="text-align: justify;">
Nastoupila jsem do práce. Ta znamenala obíhání domů v oblasti Finchley Central a pomoc klientům. Ráno jsem připravovala snídaně, pomáhala s umýváním (Angličané se myjí ráno, nikoliv večer :-) ), pomáhala oblékat, uklízela a umývala nádobí. Kolem oběda jsem zase obíhala a připravovala obědy. Večer se zase dělaly večeře a pomáhalo se při ukládání klientů. Vždy to bylo u každého klienta tak na hodinu. Někdy na půl, někdy na hodinu a půl. Záleželo na stavu klienta (někteří byli upoutáni na lůžko, jiní v kondici, ale třeba nevidomí, ....). Kromě těchto klientů jsem také měla jednu speciální práci. Starala jsem se o holku asi o tři roky starší, než já. Měla snad všechny nemoci. Byla epileptik, diabetik, schizofrenik, v depresích, ... U té se práce lišila. Základní potřeby (jako se umýt, dojít na záchod) zvládala sama, my jsme ji s kolegyní měly zabavit, pohlídat a oběhat s ní nemocnice. (Prohlídek u doktorů měla skutečně mnoho. Třeba tři za týden.) U ní to byla práce na několik hodin denně (kromě neděle). Ale nikdy se předem nevědělo na kolik. Bydlela u rodičů, pro které bylo občas těžké říct i v ten daný den, v kolik máme končit a v kolik zítra začít. Takže se nic nevědělo dopředu. To z té práce činilo práci, na kterou se nedalo dopředu připravit. (Protože jsem nevěděla, v kolik budu končit. Jednou se mi stalo, že mi zavolali, že si to rozmysleli, abych nejezdila, ve chvíli, kdy jsem už byla v půlce cesty.). Ono, těch specifik měla víc. U této holky si naši práci rodiče pletli s úklidovou službou a nad rámec našich povinností po mě kolikrát chtěli, abych vysála a vytřela i jinde, než v jejím pokoji, nebo třeba uklidila koupelnu. Když jsem to odmítla, začali být nepříjemní. Některá vyšetření zase tato klientka podstupovala i večer. Někdy musela být hospitalizována. Takže se mi i dvakrát stalo, že mě tam s ní rodiče nechali samotnou a řekli, že mě přijedou vystřídat v deset večer. Ale nepřijeli. Můj status byl zkrátka v této rodině dost podřadný. Podobné to bylo i u některých jiných klientů. Znala jsem přibližně dvanáct klientů. U každého člověk musel přesně vědět, co musí udělat. Ale musel například i vědět, jaké pití po snídani, obědě, nebo večeří připravit (čaj/kafe, s mlíkem/bez, s cukrem/bez) a jak pro každého připravit toast, protože ten jsem musela umět pro každého klienta zvlášť. Někdo mazal máslo na jeden chléb, někdo na dva, lišil se také jeho obsah. Vše bylo zapotřebí vědět přesně, neboť tito starší lidé to tak dělali celý život a nechtěli to měnit (zažila jsem i trojnásobnou "reklamaci" toastu, protože byl buď máslem namazaný moc nebo málo). A co klient to jiná osobnost. Někam jsem se docela těšila, jinam jsem se bála. Klienti například se závažnou diagnózou byli náladoví a často velmi nepříjemní. Z počátku jsem také moc neovládala jazyk, takže se mnoho z nich naštvalo ještě snadněji. Přesto všechno jsem ale musela udržet kamennou tvář a milý přístup. Nicméně pravdou je, že na naučení angličtiny byla tahle práce skvělá, protože mluvit jsem musela neustále.</div>
<div style="text-align: justify;">
Nebyla to nejhůře placená práce, nicméně málokdy jsem za den měla odpracováno osm hodin. Prodlevy mezi klienty se mi neplatily (v zimě navíc člověk neměl moc kam jít a bývaly to i tři hodiny) a výplata byla nestálá. Podle toho, kolik mi předešlý den napsali klientů jsem mohla pouze odhadovat, protože většinou jsem končila s tou mladou klientkou u které se nic, jak už jsem psala, o konci dopředu nevědělo. Další věcí bylo, že pracovní byly z principu všechny dny v týdnu, protože samozřejmě pomoc je potřeba pořád. A pokud se člověk "nebránil" pracoval i devět, deset dní bez jediného volného. Tuto realitu jsem okusila také, nicméně nakonec jsem si kvůli škole domluvila v týdnu alespoň dva dny volna, i když dopředu nebylo jasné, které to budou. </div>
<div style="text-align: justify;">
V Anglii jsme již byli téměř měsíc a oslavili jsme spolu také druhé výročí. Nedlouho na to mi přišla pozvánka do Jobscentra plus na vyřízení žádosti o National Insurance Number. Na adresu jsem se v daný termín dostavila a místo očekávané menší kanceláře s pár úředníky se mi nabídl pohled na téměř třicet žadatelů, kteří tam byli v aktuální chvíli (a to je úředníci neustále odbavovali, nicméně přicházelo jich stále velké množství). Za rohem seděli v obrovské místnosti desítky úředníků. Když jsem přišla na řadu, byli velmi milí. Přesto mě překvapilo, kolik lidí se stěhuje do Anglie za prací. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-17101029297514756712016-02-19T03:23:00.000-08:002016-02-19T03:35:22.762-08:00Díl druhý, aneb rozkoukávání se<div style="text-align: justify;">
Tento díl a asi i několik budoucích bude hodně o strastech, které na mě v Anglii čekaly. Je to i jeden z cílů mého blogu, sdělit, že to zase není až taková sranda se takhle někam naslepo přestěhovat. Právě proto ale chci hned na začátek svého anglického vyprávění fakt důrazně předznamenat, že jednou stránkou jsou ta popisovaná dobrodružství, ze kterých jsem měla často těžkou hlavu, ale druhou stránkou, tou, která byla vždycky o mnoho silnější, byla láska k mému příteli a jeho obrovská podpora v mých nesnázích. Díky té jsem ani na chvíli nezauvažovala, že bych se na to vykašlala a odjela zpátky do Čech. Druhou věcí, kterou je taky potřeba férově hned na začátek sdělit bylo, že díky příteli byla moje materiální výchozí pozice mnohem luxusnější, než kdybych do Anglie odešla sama. A to si moc dobře uvědomuju a cením si toho.<br />
Na první dva měsíce v Anglii jsme dostali od společnosti, kde přítel pracuje, k bydlení apartmán hned v centru města. Zmiňovala jsem, že to byl pořádný šok z tak rušného prostředí a z celého stěhování jsem byla rozhozená. <i>Zvláště v noci, kdy nešlo pořádně zatáhnout, tak, aby byla v pokoji absolutní tma, na kterou jsem byla celý život zvyklá. Krom relativního světla v noci to byl také všudy přítomný zvuk nesmírně rušné dopravy zvenčí a ty neutuchající sirény. Ty byly slyšet i každých pět minut. Ve dne v noci, při zcela zavřených oknech. </i>Na druhou stranu, ten apartmán měl také výhody. Jednu hlavní, tedy že jsme měli předplacený čas na to se rozkoukat ve velmi lukrativní části města. Ale také jsem třeba mohla pozvolna zkoušet, jak funguje londýnská doprava. Nejezdila jsem z počátku nikam, kam by mi nestačila "domovská linka metra", která nám stavěla pod okny, Victoria line. Takže jsem se vyhnula velkým přestupům a měla jsem čas na to ten obrovský londýnský systém hromadné dopravy pochopit. Také to bylo blízko k těm největším památkám města.<br />
Mojí druhou velkou počáteční výhodou bylo, že díky přítelově lukrativní práci na mě neležela nijak velká finanční tíseň. Znamenalo to samozřejmě žít skromně a nerozhazovat, ale mohla jsem si například dovolit začít pracovat až po měsíci. Díky příteli jsem také měla hned po příjezdu zaplacený čtrnácti denní kurz angličtiny, abych se trochu rozkoukala. To byla taky paráda. Takže bych nerada, aby to vyznělo jenom negativně a trpitelsky, protože jsem měla dobrý výchozí bod.</div>
<div style="text-align: justify;">
A teď k realitě všedního dne :-). První týden po příletu jsme ani jeden neměli žádný program. Byl to čas na to trochu Anglii poznat. Mně to docela pomohlo, protože jsem byla pořád docela zmatená. Byl to také čas na to si zvyknout sami na sebe v jedné domácnosti. Byli jsme v té době spolu téměř dva roky, ale nikdy jsme pořádně nebydleli spolu. Ten týden jsme teda moc nevytáhli paty z domu, ale třeba to bylo v té chvíli bylo pro nás, dva introverty, nejlepší řešení. Zašli jsme ale třeba nakoupit. Byl to velký nákup do začínající domácnosti. Tam jsem byla poprvé konfrontována s anglickými cenami. To bylo velké překvapení. Ceny byly minimálně dvakrát až třikrát vyšší a když jsem si přepočítala do českých korun, kolik jsme za ten nákup dali, udělalo se mi trochu nevolno. Pak jsem se dozvěděla, že se to přepočítávat právě z těchto důvodů nesmí, takže jsem to už nedělala :-). Však, ony tomu odpovídají na druhou stranu zase platy. Takže ve výsledku to vychází pro Anglii obdobně, možná trochu lépe, než pro Česko (když teda pracujete). To ovšem platí jenom v oblasti potravin. Zcela jiná a hodně naléhavá je cena pronájmů bytů v Londýně, ceny jsou neskutečně přemrštěné, ale o tom příště. </div>
<div style="text-align: justify;">
<i>V tom prvním týdnu jsme se také rozhodli pro to, si k obědu připravit prsní kuřecí plátky. Zašli jsme tedy do nejbližšího Tesca pro kuřecí maso. Doma jsme ho rozbalili a bylo modré! Zašli jsme ho tedy vyreklamovat, vzali to bez mrknutí oka, asi byli na danou situaci poměrně zvyklí. To mi došlo, že ony některé věci v té Anglii zase až tak skvělé nebudou. Alespoň v Čechách jsem nikdy modré maso reklamovat nemusela. O to větší překvapení, když jsme si čtrnáct dní na to zase chtěli udělat kuře. Čerstvě zakoupené maso bylo znovu modré. Když jsem ho zašla vyreklamovat a přinesla si náhradou nové, bylo také zkažené. Při posledním návratu do obchodu jsem zjistila, že mají modrou celou šarži kuřecího... </i></div>
<div style="text-align: justify;">
Do Anglie jsem šla naslepo bez jediného příslibu práce a bez povědomí, jak to tam se sháněním zaměstnání funguje. Ukázalo se, že ze všeho nejdříve je potřeba si zařídit National Insurance Number (NIN). To je číslo, na které je každý pojištěn od státu a zaregistrován. Je třeba jej mít nejen ke shánění práce (pokud si člověk nehledá pouze brigádu na léto, tam to není nezbytností), ale třeba i k doktorovi. Ten papír s číslem je jeden ze základních dokumentů, trochu něco jako občanka. Nebo spíše její část, protože občanku v Anglii nemají, takže ji, když je potřeba, nahrazují hromadou papírů a je to celé mnohem složitější, než s občankou v Čechách (a myslím si, že je to mnohem složitější, i když připočítám dlouhé stání na úřadech, aby člověk občanku dostal). O patáliích s anglickým způsobem identifikace, tedy nahrazováním občanky, ale v některém z příštích dílů. </div>
<div style="text-align: justify;">
Zařizování NIN probíhá tak, že je třeba zavolat do Jobscentra, tedy takového "úřadu práce". Nadiktovat jim základní údaje, důvod, proč jsem v Anglii, zapsat si prozatímní registrační číslo a smluvit si schůzku, kde člověka "proklepnou" a číslo mu nakonec přidělí. Zážitek s telefonátem do Jobscentra si budu pamatovat ještě dlouho. Byla to jedna z prvních konfrontací s mluvenou angličtinou a to ještě po telefonu a navíc s českou SIM kartou (za celý telefonát jsem zaplatila asi osm stovek, protože byl z Anglie do Anglie z českého čísla). To dohromady dalo základ k dokonalé frašce. Připravila jsem si nějaké věty dopředu, nicméně od chvíle, kdy mi telefon paní na druhé straně zvedla, jsem byla úplně ztracená. Domluvila jsem se jenom stěží, nerozuměla jsem jí a jenom se štěstím jsem zachytila a zapsala si to prozatímní registrační číslo, pod kterým mě budou vést. Bylo to asi dvacet pět minut hrůzy. Když jsme domluvily a já zavěsila, tak jsem vlastně zjistila, že nevím, co se bude dít dál a jak mi dají vědět o té schůzce, takže jsem musela chtě nechtě volat znovu. Naštěstí to zvedla paní, jejíž angličtina byla o poznání srozumitelnější, než té první, takže jsem se po dlouhých deseti minutách domluvila a zjistila všechno, co jsem chtěla vědět. To bylo tedy zatím zařízeno. Akorát mě to stálo těch osm stovek a velkou část sebevědomí potřebného k tomu, abych byla přesvědčená, že to tady v Anglii půjde všechno levou zadní. Připadala jsem si jednoduše strašně neschopná. V dalších telefonátech, které jsem kvůli shánění práce musela zvládnout, se toto mé osobní přesvědčení nikterak neměnilo. Z Čech je člověk naučen, že komunikace mu nedělá problém, že to, co chce, prostě sdělí. Jenomže najednou je limitován omezeným slovníkem a zakrnělou angličtinou, která byla po dvou letech studia na vysoké škole v dezolátním stavu, přestože na gymnáziu ji člověk uměl alespoň trochu obstojně. Ta nemožnost, to mi připadalo strašně ponižující. Snažila jsem se alespoň předejít některým neporozuměním tím, že jsem na kolenou vždy měla počítač s otevřeným překladačem a slova, která se zdála být důležitá a jimž jsem nerozuměla, jsem si okamžitě překládala. Opravdová komedie.</div>
<div style="text-align: justify;">
Blížil se konec prvního týdne v Anglii a já jsem se připravovala na kurz angličtiny. Ten byl každý den od pondělí do pátku a hodiny se konaly odpoledne. Škola se nacházela v Greenwichi. Dopravní spojení tam ovšem z Vauxhallu bylo obtížné, takže jsem se rozhodla pro nákup bicyklu, protože vzdálenost devíti kilometrů se každý den dala zvládat oběma směry. Kolo jsme objevili na Ebayi a jeho nákup znamenal si pro něj dojet na předměstí Londýna. Protože byla hned naproti apartmánu i železniční stanice, nebyl to problém. Přítel mi pomohl se zakoupením jízdenky (jinak bych asi nikam nedojela) a řekl mi, jaká bude cílová stanice vlaku, i kde mám vystoupit. Na nástupišti jsem přesto byla zmatená. Situace totiž byla taková, že co dvě minuty tam stavil nějaký vlak. Málem jsem tak nastoupila do úplně jiného vlaku, než jsem chtěla, protože z Čech znám dobře situaci, kdy vlak na nástupišti čeká třeba tři čtyři minuty, než jede dál. K orientaci mi moc nepomohly ani světelné tabule, protože nefungovaly. Pořádně vykulená jsem byla i cestou a neustále jsem si ověřovala, že sedím správně. Připadala jsem si už po několikáté tento týden jako úplně levá. V Čechách člověk znal páteřní tratě na výborné úrovni, nedokázala bych se ztratit. Tady jsem jela naslepo. Kolo jsem si ale koupit dokázala, a stejně tak ho i přivézt vlakem zase nazpátek, takže jsem to považovala za úspěch. Podařilo se mi i domluvit se s conciergem apartmánů, takže bylo kolo navečer v pořádku uklizeno pod zámkem s ostatními koly. Vlastní zámek ještě nemělo. Concierge mě upozornil, že bych mu ho měla co nejdřív obstarat, protože v Londýně se neukradne pouze kolo, které je uzamčeno dvěma, ale spíše třemi zámky. Protože jsem neměla moc vysoký rozpočet, vydala jsem se pro zámek do Poundlandu. To je velký anglický řetězec, kde všechno prodávají za libru. A je skutečně hodně oblíbený u místních. Cestou jsem si začala všímat odstavených a uzamčených bicyklů, které jsem míjela. Ukázalo, že concierge měl pravdu. Pokud na kole nebylo v jednu chvíli uzamčeno sedlo, obě dvě kola a rám, tak zaručeně vždy něco chybělo. Tak velký počet rozkradených kol, kdy bylo třeba zámkem zamčeno jen přední kolo a zbytek chyběl, jsem nikde neviděla. Ani v Čechách. A pak, že se tam krade nejvíc. </div>
<div style="text-align: justify;">
Začala jsem jezdit do školy. To obnášelo se zorientovat v anglické levostranné dopravě. Moje cesta vedla celou cestu po hlavní silnici, která byla překřížena množstvím velkých křižovatek a semaforů. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela, cyklistů je v Londýně velká spousta, ale některé ty křižovatky stejně instinktivně naháněly strach. I když jsem je přejížděla na zelenou, nebyla jsem si v jejich rozlehlosti nikdy jistá, že mě tam nic nepřejede. Specifikum pro cyklisty jsou i londýnské zácpy. Auta mnohokrát stojí a cyklisté se mezi nimi proplétají a využívají každého centimetru. Když jsem tuto praktiku začala dělat taky (abych někdy vůbec dojela), ukázalo se, že je to skutečně mnohdy nebezpečné. Na mé trase jezdilo navíc velké množství doubledeckerů, i pět přímo za sebou. Pokud jsem je chtěla předjet, znamenalo to prakticky vždy nebezpečné situace, kdy mě řidič mnohokrát nemusel vedle jeho autobusu vůbec vidět. Trochu jako David a Goliáš. Stejné to bylo i s velkými náklaďáky. Stalo se mi, že jsem uhýbala doleva, náklaďák mě předjížděl a jeho návěs mě v té zatáčce utlačoval víc a víc. Skutečně jsem se bála, abych se mu nedostala pod kola. Je ovšem také férové podotknout, že autobusy mají vzadu samolepky radící cyklistům zůstat za nimi a náklaďáky zase mají upozornění o vybočování při zatáčení. Celé je to ale docela velká džungle, a pokud chcete dojet včas, tak předjíždíte na kole všechno a téměř vždy, jako to dělají ostatní cyklisté.</div>
<div style="text-align: justify;">
Výuka na dotyčné škole mi v mnohém pomohla. Trochu jsem se rozmluvila a rozkoukala. Její efekt byl pouze mírně narušen faktem, že tam se mnou v jednu chvíli studovalo asi dalších pět Čechů a nikdo moc neměl zájem mluvit mezi sebou anglicky, neb ji už měli z těch hodin většinou plné zuby. To mi nikterak nedělalo radost a snažila jsem se jim nakonec i vyhýbat. </div>
<div style="text-align: justify;">
Do studia angličtiny jsem se snažila najít si práci. Musela jsem si nejdříve ujasnit, co bych chtěla dělat, ale stejně nebylo moc na výběr. Bylo jasné, že se bude jednat o nekvalifikovanou pozici, abych se na ní dostala a jednou z prací, které nikdo z Angličanů nechce dělat, je care worker. Pečovatelka většinou o staré lidi. Pozic je proto dost a byla celkem vysoká šance na to nějakou v dohledné době získat. Obepisovala jsem tedy všechny různé inzeráty a často jsem musela také absolvovat telefonní hovor, který byl pro mě pořád stejně hororovou záležitostí, ze které jsem obvykle vyšla se svojí angličtinou jako debil. Pro zvládnutí této situace nestačilo jenom pracovat na angličtině (která se stejně obvykle zlepší až v pravidelné práci), ale pracovat taky na sobě. Snažila jsem se to zvládat s klidem, nenechat si narušit svoji jistotu a vždycky ze sebe vymáčknout maximum, i když jsem věděla, že se v tom strašně motám. Musela jsem se s tím poprat, protože to za mě nikdo jiný nemohl udělat. </div>
<div style="text-align: justify;">
Do toho se také začalo hlásit dálkové studium z Čech. Začaly se mi hromadit zápočtové úkoly a přípravy na mnoho seminárek, dalších semestrálních úkolů a požadavků na zkoušky. Tak jsem se to snažila zvládat taky. Život se mi tedy rozjel do poměrně velké nejistoty.<br />
<br />
Pokračování příště :-).</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-5039100451241476020.post-82096565042868007402016-02-11T08:56:00.004-08:002016-02-13T04:45:18.904-08:00Díl první, aneb proč Anglie :-)<div style="text-align: justify;">
Vždycky jsem byla velmi spořádaná dívka, která se snažila mít dobré výsledky ve škole (i když jsem zase nebyla úplný šprt). Poctivě jsem rozvíjela koníčky, které mě bavily, mezi které nejvíce patřilo hraní na piano, focení, natáčení, chození do přírody i plavání. Po gymplu jsem se vrhla na studování Univerzity v Opavě, kde se nabízel obor spřátelený kameře, focení a médiím. Tím jsem si život udělala krapet zábavnější, neb přestože jsem byla zvyklá dojíždět za vzděláním od první třídy, nikdy to nebyly minimálně tři hodiny, jako do té Opavy. Tak jsem tam nastoupila na koleje a vedla studentský život. Vždycky jsem se ale těšila domů na rodiče (což možná zní ujetě, ale je to tak) a Opava už pro mě byl pěkně vzdálený kus světa.</div>
<div style="text-align: justify;">
Pak se ale přihodilo, že jsem začala chodit s mužem, který mi teda geografické pojetí vzdáleností několikanásobně upravil :-). Jelikož bydlel prakticky na druhé straně republiky, začalo být najednou běžné dojíždět vlakem na víkendy i šest, sedm hodin. Láska ale hory přenáší, vlakem jsem jezdila ráda, a i když potom byly jízdenky největší položkou v mých výdajích (protože jsem to samozřejmě kombinovala ještě s cestami za rodiči), nevyskytoval se na tom všem výraznější háček.<br />
<i> Podkapitolou by mohl být příběh o tom, jak jsem si v Opavě snažila najít s mým vzděláním přivýdělek. Asi správně tušíte, že to moc nešlo ani ve chvíli, kdy jsem začala shánět jakoukoliv práci. Asi po dvou měsících intenzivního hledání jsem si našla skvělou práci u pošty. Rozvážela jsem ráno letáky a noviny. Bylo to v Ostravě a začínalo se kolem páté ráno. Tak jsem začala chodit spát v osm večer, ve tři ráno začala vstávat, abych v 3:48 stíhala vlak do Svinova, kde jsem přestupovala, abych se dostala do Ostravy-Kunčic. Tam měla pošta depo a vždycky tak do půl osmé jsem rozvážela velkou dodávkou několik štosů četiva. Pak jsem se s dodávkou vrátila do depa a vlakem se studenty do školy jsem zase cestovala zpátky do Opavy. Dělala jsem to jenom měsíc, ale ne proto, že by mě to nebavilo, to právě naopak, ale proto, že se naskytla klidnější práce za víc peněz, o které mi šlo hlavně. </i></div>
<div style="text-align: justify;">
Tak jsme ten vztah úspěšně táhli po dva roky, které jsem vesele prodrandila množstvím vlaků :-). Zalíbilo se nám společné cestování, já poprvé absolvovala a pak párkrát zopakovala let letadlem a navštívili jsme poměrně mnoho evropských i cizokrajných destinací. Ty lety teda neměla moc v lásce mamka, ale snad si začala i trochu zvykat, že tak 6x do roka letím někam letadlem a že to teda není taková intenzita, aby byla velká pravděpodobnost, že to s námi někde spadne.</div>
<div style="text-align: justify;">
Mému příteli se velmi vedlo už na škole. Je inteligentní, nadaný, šikovný a má lukrativní obor - IT. Velmi záhy o něj začalo projevovat zájem i několik firem do týdne, přestože už od prváku na univerzitě pracoval (ten kontrast s tím, jak mně se ta práce naopak sháněla blbě! :-) ). Programování se věnoval i v části volného času a pravidelně se účastnil také soutěží. A tak se stalo, že ho ještě před odstátnicováním objevili jako velkého talenta z jedné obrovské nadnárodní IT společnosti a nabídli mu, že by se mohl ucházet snad v šestikolovém přijímacím procesu na posty, které tato firma nabízí. A on se dostal! A ne do Česka, ale rovnou do Londýna. To byl červen 2014 a v říjnu byl nástup.</div>
<div style="text-align: justify;">
A tak se stalo, že můj život začal mít překvapivě velké otáčky. Do ciziny mě to na delší dobu nikdy netáhlo, Čechy jsem měla moc ráda, stejně tak jako jsem se ráda vracela domů k rodičům. Každý mi říkal: "To máš skvělé, to já bych hned taky jel/a!". Vlastně paradoxně asi jenom pro mě to tak jednoznačné nebylo. Jak jsem už psala, v Čechách mi bylo dobře, neměla jsem dostudovanou školu (chyběl ještě jeden ročník), a nikdy jsem si ani ve snu neuměla představit, že budu žít někde jinde. V očích všech jsem byla exot. Ale krom té nedodělné školy, angličtiny na nevalné úrovni jsem v Čechách taky měla už důležité kontakty na lidi, se kterými bych do budoucna buď mohla pracovat ve specifickém oboru filmařiny, anebo alespoň k tomu oboru neztratit kontakt. Spousta lidí taky říkalo: "Londýn, Anglie, to je super. Co nějaké Česko, kdo by tady chtěl žít?!" A já jsem jim moc nerozuměla. V Londýně jsem už jednou předtím byla a nebylo to špatné, ale oproti Praze u mě velmi bodově ztrácel. Londýn, to je jiná architektura, rušné město se stejným počtem obyvatel jako celá Česká republika a já byla z maloměsta obklopeného přírodou. V Londýně ani zdaleka pocit Temže protékající pod okny nemohl nahradit pole a les patnáct minut chůze od domova v Čechách. Matička Praha, kterou jsem měla velmi v lásce, a kterou jsem měla s babičkou důkladně prochozenou, to je mnoho mé srdci blízkých staveb, krásná řeka Vltava, spletité uličky Starého města i krásný vyvýšený Vyšehrad. Česká příroda, to byl pro mě dokonalý poklad, který jsem zase měla důkladně prochozený s tátou a pořád tam bylo co objevovat. Krásné kopce, které nejsou ani moc malé, ani moc vysoké, lesy, říčky a mýtinky. Londýn to je v mnohém skoro opak. Několik velkých památek, kde je tolik lidí, že se člověk ztratí v davu okolo a nabízí i specifika jako zcela zamotaná síť jedenácti linek metra. To mě jako introverta děsilo. A anglická příroda, to je zase obvykle nezměrná rovina (myslím kolem Londýna), kde jsou jenom pole a prakticky žádný les. A co třeba železnice? V Čechách mnoho malebných nádraží a nadražíček a krásné tratě s úchvatnou přírodou okolo. Anglie se svou železnicí na mě působila úplně jinak. A hodiny piana, které jsem měla velmi v lásce (a vlastní piano!) a rodiče, samozřejmě, které jsem třeba alespoň jednou za 14 dní ráda viděla. Bylo toho spoustu, proč pro mě nebylo jednoduché se bezhlavě radovat, nicméně to zmíněné asi nejdůležitější.</div>
<div style="text-align: justify;">
Nikdo mě ale do Anglie nenutil, byla to osobní volba, kde, jako protiváha tomu, co jsem právě zmínila, stál přítel, se kterým jsme si byli velmi blízcí a nechtěla jsem o něj přijít. Takže sice s ne úplně lehkým srdcem ke ztrátě, kterou jsem se chystala podstoupit, jsem ale byla od první chvíle rozhodnutá, že půjdu s ním. Tolik k pocitům, které jsem prožívala. </div>
<div style="text-align: justify;">
Pak tady byla i praktická stránka věci. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych po těch dvou letech vydřeného studia chtěla se školou seknout bez titulu. Takže to znamenalo si ze všeho nejdříve zařídit dálkové studium, ve kterém mi škola naštěstí vyšla vstříc. A pak věci dostaly skutečně rychlý spád. Před odjezdem se muselo ještě stihnout natáčení mého absolventského snímku, což byla epizoda sama o sobě o které mohu napsat později. Ale zmíním, že se jednalo o zachycení jedné náročné pěší cesty. Krom neobvykle velkých problémů se samotnou cestou a natáčením se ještě přidal můj zánět slepého střeva. A to všechno prakticky okamžitě.</div>
<div style="text-align: justify;">
Z té pěší cesty, kterou jsem natáčela, jsme se vrátili 11. října 2014 do Prahy. Tam jsem přespala a druhý den jsem se setkala po 14-ti dnech s rodiči. Viděli jsme se půl dne, předala jsem jim velký batoh se špinavými věcmi z přechodu hor a oni mi dovezli tři velké kufry mého oblečení a pár dalších věcí, které jsem si spěšně sbalila za jeden večer společně právě se zmiňovaným batohem na ten přechod (navíc ještě v situaci absolutně rozbombardované domácnosti rodičů, protože se zrovna měnilo komplet celé topení a nic nebylo na svém místě a všechno bylo přikryté igelitem). </div>
<div style="text-align: justify;">
12. října jsme tedy odpoledne odletěli s mým přítelem do Anglie. Loučení bylo docela emotivní, protože každému bylo jasné, že to, co se tady za těch pár uspěchaných měsíců vyvrbilo, byl s přítelem náš oficiální odchod z rodinného hnízda a zakládání nového společného života. Což je radostná událost, ale přesto to loučení bylo i trochu smutné, asi pochopitelně. </div>
<div style="text-align: justify;">
Na Londýnské Heathrow jsme dorazili do anglického počasí naplněného deštěm a nijak velkým teplem. Taxík nás odvezl do středu města, do Vauxhallu, kde jsme měli zamluvený apartmán ve velkém komplexu, kde pod jedněmi okny protékala Temže a bylo vidět na Parlament a z oken na druhou stranu byla rušná křižovatka s metrem, autobusovým nádražím, výhledem na "Okurku" a všudy přítomná kulisa sirén sanitek, hasičů a policie. Ale, než jsme se do toho apartmánu dostali, znamenalo to asi hodinu a půl čekat s těmi kufry na někoho, kdo nás tam měl pustit. A stále bylo tak nevlídně... </div>
<div style="text-align: justify;">
Tak tedy začal můj život v Anglii :-).</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhi_OqVZv9I7bVOFVhDFSZeimLLQZ5qGWuh6jezkgAcJ3DuQi0Xt3DmO_SLmDR4zaoqh4N9WjO9A3uS0fLeQ1NChZ1ZHk1NzaxZ5CNHZK8RoQpHKkqqrvAwbFQ3L7g7Za0L8O-MOlNjk2Io/s1600/1400789_727723323986938_4779043557971054292_o.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="300" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhi_OqVZv9I7bVOFVhDFSZeimLLQZ5qGWuh6jezkgAcJ3DuQi0Xt3DmO_SLmDR4zaoqh4N9WjO9A3uS0fLeQ1NChZ1ZHk1NzaxZ5CNHZK8RoQpHKkqqrvAwbFQ3L7g7Za0L8O-MOlNjk2Io/s400/1400789_727723323986938_4779043557971054292_o.jpg" width="400" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Výhled z okna apartmánu</td></tr>
</tbody></table>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
... pokračování příště :-) </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div>
<div>
<br />
<div>
<br /></div>
</div>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/11459189610849855979noreply@blogger.com0