Jubilejní desátý díl, aneb stěhujeme se a státnice!

V minulém díle jsem zmiňovala návštěvu části přítelovy rodiny. Ta pro mě sehrála také jednu důležitou roli. Studovat z Londýna v Opavě totiž samozřejmě znamená, že se nemůžete kdykoliv dostavit na studijní oddělení s potřebnými papíry. A před státnicemi bylo třeba papírově ukončit studium, odevzdat index a také přinést přihlášku ke státnicím. Fakt, že do Opavy to má každý z mých i přítelových příbuzných skoro přes celou republiku, to samozřejmě ani trochu neulehčoval. A právě přítelův strejda pro mě tuto důležitou službu vykonal a do Opavy si udělal hned po příletu z Anglie celodenní výlet. Z termínu v půlce srpna již není úniku. A mě čeká velké učící se finále. Není skutečně čas na prakticky cokoliv jiného, co si však s přítelem nedokážeme odepřít je jeden krátký večerní výlet za Londýn.

Těžko popsat, jaké je to po třičtvrtě roce v Londýně vidět i přírodní krásy této země. Hned, co vyjedeme autem za velkoměsto, se začínáme nadechovat plnými doušky a nemůžeme se nabažit volnosti. Podnikneme krátký pěší výlet, sesbíráme nějaké kešky a k autu se plní energie vracíme již za tmy. Náš meďour se ukázal jako dobrá koupě. Zdál se jako plně funkční, měl pouze jednu vadu, která nám právě při noční jízdě mírně škodila. Vlivem špatných kontaktů měl tendenci svítit pouze na dálková světla, což bylo v hustém provozu trochu nekomfortní. Na uzdě, a tedy tlumených světlech, se dařil udržet jen velmi těžce a pouze v případě, že se nepoužívaly blinkry, které auto zase plně rozsvítily. To by v Čechách byl docela problém, nikoliv však v Anglii. Angličané totiž blinkry prakticky nepoužívají. Až si člověk uvědomí tu českou mnohem bezpečnější důslednost. Ostrované oznámení změny směru jízdy skutečně strašně flákají. Nejenže neblikají při stání v odbočujících pruzích, kde je tedy více méně očekáváno, že zahnou, ale kašlou na to i při jízdě na kruhových objezdech a tam už to začíná být docela nebezpečnou záležitostí. Takže se nám ten večer skutečně podařilo těch třicet kilometrů v pořádku dojet domů bez jediného použití blinkru, aniž by to někoho z kolemjedoucích nějak udivilo (a ohrozilo).

Nad učením pak strávím celou dobu až do státnic a narážím, stejně jako při psaní bakalářské práce, na nedostupnost jakékoliv české univerzitní knihovny. Spoléhat se musím pouze na to, co koluje po internetu a mezi studenty. Alespoň se snažím naučit se na tu velkou zkoušku co nejpečlivěji, jak je to v tu chvíli možné.

Přítel objevuje vhodný domeček k pronájmu. Je v městečku Flitwick s přímým vlakovým spojením na Londýn a se vším potřebným zázemím. Na jeho prohlídku mohl zase jet pouze sám, ale po tom, co se vrátil nadšený se z fotek a z vyprávění i já přesvědčuju, že by to skutečně nemuselo být vůbec špatné. Takže neváháme a celou věc rychle směřujeme k podepsání smlouvy. Už jenom perličkou je, že i s dopravou do Londýna a s energiemi je tento domeček stále o dost výhodnější, než předchozí byt.

Na návštěvu a s vlastním programem po Londýně přijíždí ségra a její přítel. Můj milý naopak zase odjíždí, respektive odlétá. A to znovu do Ameriky, tentokrát na deset dní. Je mi smutno. Nemohu však vynechat "tradici" a vychází tak na mě znovu přebírání klíčů ve chvíli, kdy je přítel v Americe. Uděláme si tedy se ségrou výlet nejdříve do Flitwicku a pak okružní jízdou kolem Stonehenge zpátky do Londýna. Na předávání klíčů přijíždíme předčasně, takže si můžeme obhlédnout okolí. Domek má na zdejší zvyklosti poměrně velkou zahradu (pravé anglické zahrady jsou velké asi tak jako české dvorky). Po příjezdu realitního makléře se dostáváme i dovnitř a já se mohu konečně podívat, co jsme si to vlastně pronajali. Na anglické zvyky je to středně velký až větší domek. Ale nenechte se zmást, to ve skutečnosti znamená, že v Čechách by to byl velmi maličký domeček. A to tady mají i menší. Angličané třídí domy podle počtu ložnic. Ten náš měl v prvním patře papírově tři. Ve skutečnosti však to byly jenom dvě a pak místnost, která být ložnicí absolutně nemohla, protože se tam nevešla postel. Vlastně to byla místnost odpovídající velikostí třeba většímu špajzu v Čechách. Ale to je tady v UK normální. I koupelna je maličká, ale dostačující. Obývák pak dole připomíná trochu nudli, která je propojená s kuchyní a úžasnými velkými prosklenými dveřmi také se zahradou. Rozhodně to nevypadá vůbec zle. Cesta na Stonehenge je pak už jenom třešničkou na dortu. Asi pět kilometrů před odbočkou na parkoviště u vchodu na pozemky Stonehenge se na silnici utváří zácpa. V té zůstaneme dobrou třičtvrtě hodinu. Ukáže se, že za ní nestojí nehoda, ale pouze průjezd místem, kde je ze silnice pěkný výhled na kameny, který si všichni fotí (ano, tohle dělají i Angličané ...).

Ségra odjíždí a já zůstávám po dalších šest dní sama doma. Po tom, co přijede přítel se začínají dávat věci do pohybu a začínáme zařizovat stěhování. To tady stojí tolik, že vyjde mnohem levněji si půjčit auto a zakoupit pár letenek. Ano, povoláváme jako posily své taťky. Jeden sice nakonec nemůže, ale i ve třech to zvládneme. Do toho se samozřejmě pořád učím a chodím do práce. V plánu mám učit se i na svoje narozeniny, 14. srpna, ovšem to je ten den, kdy stěhujeme, a kdy si můžu slavnostně zařídit největší vozidlo, které se ještě do řidičské kategorie B vejde. Státnice jsou za čtyři dny, ale stejně jsou všichni toho názoru, že bych si od toho učení taky měla někdy trochu odpočinout. Takže stěhujeme všichni. Z osmého patra je to malým výtahem fakt zážitek. Zatím jsme se stěhovali nahoru jednak po menších částech a hlavně v noci, kdy výtah nikdo nepotřeboval. Teď potřebujeme dolů sestěhovat všechno (včetně velké nově zakoupené lednice) a ještě ve dne. Do malé kabinky výtahu se toho snažíme vždycky narvat co největší množství a dole to pak skládáme do dodávky. Jde to poměrně hladce a sousedé jsou při čekání na výtah trpěliví. Až na jednu paní, která nám za v ten moment zablokovaný výtah nezapomněla strašlivě vynadat a jít si stěžovat za domovníkem. Během stěhování se mi taky stalo, že jsem se nechala zaskládat na druhý konec té maličké kabinky v domnění, že mě táta dole odskládá, a když jsem tam dojela, táta tam zrovna nestál. Protože jsem se nemohla sama dostat ven, jela jsem zase zpátky do osmého patra, kde jsem se ovšem zase nemohla dovolat přítomné přítelově pomoci. Cestu jsem absolvovala tak třikrát, než mi jeden z nich pomohl. Naštěstí mě při téhle grotesce neviděl nikdo ze sousedů.

S dodávkou naplněnou až po střechu se vydáváme do Flitwicku, kde sníme pozdní oběd a celý náš majetek zase skládáme do nového domečku. Navečer se s přítelem vracíme s autem do Londýna, vracíme ho a v prázdném bytě přespáváme na podlaze do druhého dne, kdy jde náš meďour na technickou a já musím do práce. Padá na mě velká únava. Po stěhování jsem byla fyzicky utahaná, několik nocí řádně nedospalá a psychicky vystrašená z nadcházejících státnic. Alespoň, že mě v tu sobotu ušetřili v práci a od své klientky jsem odcházela poměrně brzy. Nakládá mě přítel s plným autem zbytků z našeho starého bytu a zprávou, že meďour neprošel, že má špatné tlumiče. Večer na kolenou zprovozňujeme počítač a tiskeneme letenky. V neděli ráno s tátou odlétáme. Odpoledne se učím a v pondělí se krom opakování ještě snažím připravit na obhajobu bakalářky. Posudek mám k dispozici pouze jeden, ten oponentský. Navrhuje mi céčko.

Státnicuju v úterý ráno, oficiální zahájení má být v půl deváté. To je čas, na který se do Opavy mohu dostat jenom tak, že přijedu už předchozí den a přespím. Vybírám si večerní vlak, ten nejpozdější, který ještě s návazností na osobák do Opavy jede. Má zpoždění, samozřejmě. Ocitám se tak na nádraží Ostrava Svinov. Místo v jedenáct večer v Opavě tam tím nejdřívějším vlakem budu o půlnoci, plus půlhodina cesty na byt ke spolužákům, kteří mi nabídli azyl. Z toho už vůbec nevycházel vstřícný čas  k řádnému vyspání se. Psychicky na to vše připravena usedám do čekárny a zahajuji čekání. Přítel mi píše, že se mu to nelíbí, že mi zaplatí taxíka. Nemusí říkat dvakrát. Taxíka seženu poměrně rychle a při úhradě služby v řádu mnoha stovek si dokonce vzpomínám i na pin od kreditky, který mi i rok po jejím pořízení dělá problém. Kolem půlnoci uléhám.

Ráno na pokyn budíku vstáváme. Ve škole jsme na čas, akorát, že sami. Na učitele se hodinu čeká. To bych to tím ranním vlakem do Opavy stihla. Abecedně jsem na začátku a obhajobu bakalářky dělám jako úplně první. Do rukou se mi až před komisí dostává i druhý posudek, ten konzultantský. Ukazuje se, že mi navrhuje ještě nižší známku, než oponentský. To jest spíše D. Navíc se v tom posudku dočítám kritiku na věci, které mi můj konzultant před půl rokem ve svém jediném mejlu, který mi poslal, schválil. Mám vážné pochyby o tom, zda ten posudek psal on. Na kritiku v posudku, kterou jsem považovala dosti neférovou (vzhledem k tomu, že jsem posudek obdržela až při obhajobě a navíc mi zásadně vytýkal věci, které jsme jako jediné ze začátku konzultovali) se snažím zareagovat citacemi ze své práce, které dle mého názoru kritiku vyvracely. Ovšem na moji reakci se mi dostalo od učitelů oponentury odpovědi v doslovné citaci: "Nemáte dostatek pokory!" a rovnou mi udělili nižší známku navrhovanou "konzultantem". Déčko. S pocitem neférovosti jsem z místnosti odcházela a přidržel se mě i ve chvíli, kdy jsem tam za další hodinu a půl zase vstupovala, abych podstoupila státnice. Nejdříve potítko, pak odpověď na všech pět vytažených otázek. Nejsem schopná se dostat hned přes tu první. A polévá mě dobře známé horko. Učitelé mě drtí doplňujícími otázkami, aniž by mě nechali doříct nejprve to, co jsem si na potítku připravila. Skákání do řeči mě rozhodí a aniž bych se tu chtěla nějak sáhodlouze ospravedlňovat, že já za nic nemůžu, že to všechno učitelé, faktem zůstává, že můj pocit z této zkoušky byl poměrně nepříjemný. Vzhledem k tomu, jaké jsem dostávala otázky i nemožnosti začít svoji řeč plynule. Z první otázky jsem zkoušená snad asi patnáct minut. Další už jdou naštěstí rychleji. Když odcházím, mám v hlavě poměrně jasno: alespoň z jednoho předmětu mě to nechají zopakovat. Čas se vleče. Výsledek se dozvídáme až po dalších několika hodinách. Ten můj byl očekávatelný. Právě první předmět, první otázku, si zopakuju v únoru. Za F. Jsem z toho samozřejmě smutná, a hodně. Takhle jsem s tím nepočítala. Stavuju se ještě s kamarádkou na pivo a vylévám si žal. Při zpáteční cestě je hnusně. Venku prší, je zima a já ve vlaku tvrdě usínám, až skoro zapomenu v Třebové vystoupit. Alespoň doma v Lozicích mě čeká příjemné překvápko. Ségra mi upekla narozeninový dort a dostává se mi útěchy.

Tohle jsem řídila při stěhování :-)

Pokračování příště :-)