Díl devátý, starosti (a jedna radost :-) )

Po odmlce ve vyprávění svého příběhu se k němu zase vracím. Zbývaly asi dva měsíce do státnic a já soustředila svojí energii téměř pouze k věcem, které se s ukončením školy pojily. Prakticky zároveň jsem dodělávala bakalářku a se střihačem jsme ladili poslední detaily filmu. Jenomže to ladění těch detailů bylo na dlouhé hodiny a dopisování bakalářky se zase neslo ve velmi dobrodružném stylu. Můj konzultant se mnou již čtyři měsíce vůbec nekomunikoval a já, která jsem psala bakalářku poprvé v životě, jsem sama musela v tom minimu času, který zbýval, vymýšlet, jak by ta práce asi měla vypadat a co jí chybí. Jednoduše jsem si obvyklou konzultantovu pomoc diplomantovi snažila suplovat sama. To v praxi vypadalo tak, že jsem si vytyčila strategii. Řekla jsem si, že budu-li na sebe při psaní velmi přísná a zároveň se budu držet všech stručných pouček ke psaní dlouhých prací, které jsem za ty tři roky na vysoké vyslechla, tak by ta práce snad měla projít. I když třeba se sníženou známkou. Při psaní jsem se skutečně neměla moc čeho držet a ta nejistota byla ubíjející. Má práce de facto před odevzdáním prošla pouze jedinou učitelskou kontrolou, a to u jedné paní docentky, kterou jsem o to požádala zcela mimo její povinnost. Ta práci skutečně alespoň v rychlosti prošla a poslala mi k ní pár cenných rad. Ovšem to bylo čtrnáct dní před jejím odevzdání, kdy byla bakalářka ještě ve velmi rozepsaném stavu. Jinak jsem se spoléhala na neodbornou, avšak jedinou a pro mě velmi důležitou, pomoc přítele a mamky. Do toho jsem samozřejmě dále pokračovala v práci, i když jsem ji omezila. Pracovala jsem přibližně na poloviční úvazek.

K tomu veškerého shonu se navíc s přítelem definitivně rozhodujeme: v Londýně už nemůžeme zůstat, příroda nám neskutečně moc chybí. Tak jsme se začali porozhlížet po nějakém novém domově mimo hlavní město. Existují servery, kde se dá dohledat výhodnost lokalit okolo Londýna k bydlení. Ty porovnávají ceny nájmů/kupní ceny, ceny dopravy do Londýna, zázemí v místě (školy, školky, zdravotní střediska,...), a tak dále. Přítel všechny tyto informace velmi pečlivě prostudoval a nakonec z toho vítězně vyšla oblast severně od Londýna v kraji Bedfordshire. Začali jsme tedy tyto lokality (zejména ty na přímých tratích a dálnicích do hlavního města) sledovat a porovnávat je. Rozhodli jsme se, že do tří měsíců, tedy do konce srpna, prostě budeme bydlet někde na vesnici, nebo v maloměstě.

K takovému bydlení mimo Londýn je však potřeba ještě jedna důležitá věc: vlastní auto. Jeho nákup probíhal velmi specificky.

Přítel se jednu slunečnou neděli rozhodl, že právě dnes auto pořídí. Dovolit jsme si mohli tehdy samozřejmě pouze ojeté a nejjednodušší možností je si ho prostě přes Ebay.co.uk vydražit. Aut se na tomto serveru prodává mnoho a díky celkově novému vozovému parků Britů, se dají sehnat auta v dobré kondici za poměrně dobrou cenu. V jednu hodinu odpoledne tedy přítel začíná dražit. Nejdříve sedíme u počítače oba dva a u každého vozu, kam přihazujeme svoji částku, zkoumáme detailní informace a bavíme se spolu o našich preferovaných značkách vozů. Děláme to všechno velmi sofistikovaně, nicméně zjišťujeme, že ve světě Ebaye jsme neskutečně pomalí. Když jsme přihodili v poslední minutě, někdo nás přehodil v poslední vteřině. Vůbec se nám nedařilo jakékoliv auto vydražit. V posledních chvílích dražby auta se o něj totiž začalo přetahovat i šest, sedm kupců a příhozy se odehrávaly v příšerně rychlém sledu. Tak jsme auto dražili po tři hodiny a stále jsme neměli štěstí. Po tak dlouhé době jsem to už nevydržela a rezignovala s tím, že mi je už úplně jedno, co za auto přítel koupí. I on přestal již tak detailně zkoumat o každém vozu veškeré informace a začal přihazovat rychleji. Ale když slíbil, že dnes pořídí auto, tak to znamenalo jediné: dnes pořídí auto. Tečka. Asi po šesti hodinách dražení, někdy kolem sedmé večerní, se to skutečně podaří. A kupujeme fialového Mercedesa třídy A. Přítel má můj obdiv.

Po týdnu od oficiální koupi na internetu nastal čas i na koupi a předání auta v praxi. A to pro mě znamenalo si pro našeho nového člena rodiny dojet za Londýn vlakem. Od začátku jsem z toho měla strach. Auto jsem ještě nepřebírala, a i když jsem si našla podrobný návod, jak i laik může poznat, že nekupuje dobře, byla jsem neskutečně vyklepaná. Přítel mi alespoň velmi zpříjemnil cestu, když mi koupil nejdřív taxi na nádraží a pak i lístek do první třídy. Vlak odjížděl z nádraží Clapham Junction. To pro mě byla taky trochu výzva, protože to je jedno z největších a nejrušnějších nádraží v Evropě. Má sedmnáct nástupišť a během hodiny skrz něj projede až stoosmdesát vlaků. Takže jsem skutečně měla trochu strach, abych našla to pravé nástupiště a chytla ten správný vlak. Ale povedlo se to. Cesta trvala kolem dvou hodin a v první třídě uběhla pěkně, i když jsem nedostala proklamovaný čaj zadarmo, protože ho prostě nikde ve vlaku nevydávali, natož donášeli až k sedačce. Poměrně rychle nacházím, kde bydlí paní, která meďoura prodává. Vyplňujeme technický průkaz, kam se napíše adresa nového majitele a zašle se státnímu aparátu. Ten pak na novou adresu pošle nový technický průkaz. Při obhlídce auta se snažím, podle toho návodu pro blbečky, trochu zmatečně kontrolovat vše, co by mělo být v pořádku. Když si myslím, že jsem to zkontrolovala, nastupuje zkušební jízda. Všechno se zdá v pořádku, takže v hotovosti platím přibližně šestsetšedesát liber a auto je naše. Když je transakce dokončena, uleví se mi a hned si taky vzpomínám, co všechno jsem zapomněla předtím zkontrolovat. Je toho dost, radši to ale nenapravuju, abych si nepřivodila nějaký šok. Než vyjedu, je potřeba zaplatit povinné ručení a daň z auta. Zvláště s tím ručením si pak užijeme.

V Anglii se vystavuje nikoliv na auto, nýbrž na řidiče, kteří s daným autem jezdí. Zapínám přenosný internet a s přítelem v Londýně se na dálku pokoušíme ručení koupit. Srovnáváme ceny a snažíme se najít něco přijatelného. V tom všem srovnávání zjišťujeme, že se ceny těch ručení velmi liší, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se neměnily ceny toho jednoho a samého ručení u stejného dodavatele pokaždé, když se daná stránka s výpisem povinných ručení zaktualizovala. Skutečně to vypadalo tak, že v jednu chvíli stálo jedno konkrétní pojištění šest set liber na rok a za pět sekund po aktualizaci stránky již osmset, po dalším "odentrování" zase cena stoupla, nebo klesla a tak to šlo pořád dál. Ten systém jsme se po telefonu snažili pochopit asi hodinu a půl. Marně. Usoudili jsme tedy, že to mají na nějakém "loterijním" základu a "odentrováváme" se prostě k té co nejnižší ceně. Fakt cirkus. Nakonec se nám vozidlo podaří na nás dva pojistit. Další půl hodinu pak na dálku řešíme daň. Ta už jde poměrně rychle, protože její cena je naštěstí pořád stejná. Platíme dalších 250 liber, dostáváme se tedy rázem na vyšší cenu, než za kolik jsme vozidlo koupili, ale je provozuschopné (stojí za zdůraznění, že pokud někdo nemá ihned po koupi auta k ruce internet, tak ručení ani daň nemůže zaplatit a tudíž vyjet!). Vyjíždím směr Londýn, za volantem tu sedím teprve potřetí a hned už ve vlastním autě. Moje cesta je vylepšená faktem, že navigace na telefonu není kam v autě připnout, a tak mi nezbývá, než ji pouze poslouchat bez zrakové opory. Překvapivě ovšem dojedu jenom s krátkou zajížďkou. Před vyjetím jsem si také velmi nezodpovědně nenašla nejvyšší povolené rychlosti na zdejších komunikacích. Ty se naštěstí dají poměrně rychle odhadnout od ostatních aut. Na dálnici je to 70 mil v hodině (asi 112 km/h), mimo obce 60 mil (96 km/h) a v obcích 30 mil za hodinu (48 km/h).

Má první cesta ovšem nevedla domů, nýbrž na úřad, kde jsem potřebovala vyřídit dlouhodobé povolení pro parkování před domem. To se mi povedlo, ale úplně bez problémů to nebylo. Našla jsem si, že roční povolenka stojí devadesát liber. Ale to pouze ve chvíli, kdy máte technický průkaz vozidla již přepsaný na sebe. Pokud ne, a to byl i můj případ, pak se platilo ještě o třicet liber víc. Navíc se tam pak ještě již s převedeným technickým průkazem muselo naklusat, aby si to ofotili (ale peníze samozřejmě nevrátí). Kdo by nerýžoval, když to jde, že jo?

Na návštěvu k nám přijíždí přítelova ségra, babička i strejda. Bylo to velmi milé. Škoda jen, že si z návštěvy nepamatuju více, než asi dvě v rychlosti strávené společné chvíle. Jinak jsem byla neustále zavřená v pokoji a hlavně pracovala na bakalářce. Anebo jsme se střihačem ladili hodiny absolventský film, nebo jsem byla v práci. Dva dny před odevzdáním práce strávíme s přítelem až do hluboké noci u počítače a formátujeme text. Daří se nám najít ještě jednoho neodborného dobrovolníka na kontrolu gramatických chyb, přítelovu ségru. Pak odklikneme tlačítko a elektronická verze, jenž musela být odevzdaná v přesném termínu jakožto předvoj té tištěné, se odesílá. Záhy na to, na začátku července, odlétám do Čech oddechnout si od stresů předcházejících a nabrat síly na stresy přicházející, učení se na státnice. A taky odesílám tištěnou verzi své bakalářské práce.

Po celou tu dobu, kdy jsem se prala se svými povinnostmi, měl můj přítel na bedrech jednu příjemnou záležitost a to objíždění a prohlížení domečků za Londýnem, abychom si mohli vybrat nějaký do pronájmu. Já jsem žel neměla na objíždění vůbec čas, takže jsem mu vybírání s důvěrou a láskou svěřila do jeho rukou.

Ačkoliv ne vždy to bylo objíždění pouze příjemné. Stalo se mu, že odjel na prohlídku tří předem domluvených domků. Našel si, že na dálnici je zácpa a vyrazil s předstihem. Jenomže zácpa se ještě zvětšila a on tam na tři hodiny uvíznul bez jakékoliv možnosti se pohnout. Prohlídky zmeškal a ještě si hodně zajel...

Vracím se z Čech a nastoluji si pevný učící harmonogram. Žádná chvilku nemohla zůstat nezaplněna. Nastaly ty chvíle neustálého sezení nad počítačem, které jsou na popis strašně nudné, přestože se prožívají neskutečně krušně. To několikaměsíční vypnutí všech sil na to, abych to všechno zvládla, se začíná projevovat poměrně závažnými vedlejšími příznaky. Jsem většinu času smutná, depresivní, demotivovaná, utahaná, nebo mrzutá. A chudák přítel byl první a jediný na ráně. Oba dva si už strašně moc přejeme, aby to bylo za mnou/námi.

I v práci je to občas zajímavé. Kromě vypětí sil u všech ostatních klientů zažívám nejvíce nečekaných zážitků se svou mladou klientkou. Ta se dostává do nemocnice. Rodiče mi sdělí, že tam musím s ní a já až po cestě informuji kancelář svého zaměstnavatele, kam že to jedu. Ti prohlašují, že toto po mě rodina nemůže chtít, nicméně, než se nadějí, já jsem s klientkou na urgentním příjmu nemocnice sama a rodiče odjíždějí. To je asi šest hodin večer. Pokyn na rozloučenou od nich zněl: "zůstaňte tady s ní do desíti do večera, my vás pak vystřídáme". Jak prosté a jednoduché. Pro ně. Pro mě naopak poměrně náročné. S klientkou jsem byla toho dne již od rána a byla jsem už hodně unavená. Nyní jsem však musela vynaložit ještě mnohem větší množství sil na to, abychom obě dvě neznámou situaci zvládly. Neustále hlídat, vymýšlet konverzaci, zjišťovat od lékařů, co se děje, komunikovat s rodinou i se zaměstnavatelem. V deset podle dohody opouštím nemocnici. Klientka tam zůstává sama, přestože mi její rodiče už hodinu volají a ujišťují mne, že už jsou na cestě. Cesta trvá patnáct minut... Klientky mi bylo líto. Původně jsem do práce přijela autem, ale jsem v takovém stavu, že odjíždím domů metrem. A abych nezapomněla: do toho vesele dlabu antibiotika. Vrátil se mi zánět močových cest a doléčuji ho, po třech dnech doma, za pochodu.

Pokračování příště :-)

To je náš oř :-)