čtvrtek 30. června 2016

Díl dvanáctý, aneb jak si pořizuji piano

Poměrně rozladěně usedám hned druhý den po návratu k počítači a začínám sepisovat odvolání pro univerzitu. Zanedlouho je hotovo, přičemž mi se vším naštěstí pomáhá přítelova ségra, která má vystudovanou administrativu. Dopis, ve kterém vyjmenovávám všechny tři již minule zméněné silné argumenty, odesílám a čekám, co se bude dít. Mezitím chodím intenzivně do práce. Prodlevy mezi klienty už teď mohu trávit v autě. A to je mnohem pohodlnější, než chodit dvě hodiny mezi uličkami v supermarketu, jen aby člověk nemusel ven do zimy. Náš motorový vůz mi poskytuje veškeré pohodlí. Alespoň pro to, co se v době čekání na dalšího klienta dá dělat. Především vybavuji našeho meďourka polštářem a spacákem. Z práce jsem bývala permanentně utahaná a další řízení hodinu ráno do Londýna a hodinu zpět situaci rozhodně nezlepšovalo. Začínalo být docela chladno, takže se ten spacák hodil. Lidé chodící po chodníku vedle auta nejsou vůbec všímaví, takže počáteční strach z toho, jak budu vypadat, se brzy vytratil. Také jsem postupně poznala mnoho vhodných míst k parkování na klidných místech, kde ani moc lidí nechodilo.
Při pohybu v Londýně s autem se skutečně velmi vyplatí disponovat chytrým telefonem a připojením k internetu. Kromě flexibilní navigace, která sleduje provoz a podle dané situace vás i za jízdy umí přesměrovat na tu nejrychlejší cestu, se vyplatí mít i aplikaci, která monitoruje parkoviště v okolí a jejich ceny. Ta se jmenuje Parkopedia a je skutečně užitečná!
Také si kupuji přenosný internet s velkým množstvím dat a když nespím, často brouzdám po internetu.
Mezitím mi v Čechách domů dochází dopis, ve kterém mě znovu přijali zpátky do školy. Hurá. Má to jediný háček: musím se dostavit k náhradnímu termínu zápisu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zneužít mamku a na koleni sepsanou plnou moc. A ani trochu mě netěší, že mamce tímto rozhodnutím zařizuji celodenní výlet Opava-zpět, nicméně je to celé pohodlnější, než si kupovat letenku do Čech. Naštěstí to alespoň dobře dopadne a jsem úspěšně zapsána.
Téměř hned po tom, co jsem začala takto intenzivně pracovat mi začalo docházet, že to nejspíše nevydržím dlouho. Práce mě začíná zmáhat čím dál tím víc. Fyzicky i psychicky. A taky se víc a víc hlásí ke slovu touha najít kvalifikovanou práci z oboru. Navíc ve mě už nějakou dobu sílí pocit, že jsem snad už dostatečně zaučená a proškolená v jazyce, abych mohla dostat práci ze svého oboru. Začínám se tedy porozhlížet po internetových stránkách nabízejících práci. Do nepřehledného bludiště těchto serverů se zamotávám čím dál tím intenzivněji. Stále však nemůžu najít nic, kde by někoho, jako jsem já, potřebovali. Nabídek, které se zobrazují, je jenom poskrovnu a všechny vyžadují již předchozí zkušenost z oboru. Přesto to zkouším a odpovídám. A narážím na svoji nesystematičnost. Taková věc se musí dělat naplno a to mi moc nejde. Jsem lajdák a nepoznamenávám si, komu a kam jsem psala, jakožto se ani nikdy neodhodlám na žádnou pobídku zavolat a snažit se nějak více angažovat. Moje snažení pak ještě navíc rozhodí jeden konkrétní moment při hledání práce. Nacházím totiž stránku, kde se zobrazuje, kolik lidí o danou pozici již zažádalo. A zjišťuji, že minimum žadatelů u každé pozice je tak patnáct, nicméně průměr žadatelů je okolo třiceti a to mě víc než demotivuje. Tak se v tom tak plácám a mé síly pro vykonávání současné práce mi neustále ubývají. Je to takové malé ale intenzivní období temna.
Mám pořád pocit, že náš anglický domov není ještě úplně domovem. Schází mu jedna podstatná věc, kterou já mít doma rozhodně musím: piano. Vyrůstala jsem s ním odmala a první reakcí na to, když přítel přišel s tím, že se možná odstěhujeme do Anglie, bylo: "ale chtěla bych tam mít vlastní piano". Nápady, jak to zařídit, jsem měla už v londýnském bytě. Avšak stěhování do osmého patra by bylo hodně složité a nesmírně drahé (do výtahu by se piano určitě nevešlo).
Někteří klienti měli piano a hrávala jsem jim. Zvláště dvě paní s alzheimerem to vždycky potěšilo. Jedna, která již byla několik let upoutána k lůžku a vlivem choroby toho nezvládala víc, než zvládne novorozenec, začala vždycky "dirigovat" do rytmu volným prstem u ruky. Další, která byla v podstatně lepší kondici, se mnou plánovala, že zajdeme někam do baru, kde mě přijmou jako klavíristu.
Potom, co jsme se ovšem přestěhovali do domečku, začala svítat reálná šance, že pořídit si vlastní nástroj by nemuselo být zase až tak složité. Pustila jsem se prohlížení nabídek na internetu. Můj rozpočet byl nastavený na investici zhruba okolo 250 - 300 liber. Jeden poměrně pěkný kousek nalézám asi hodinu cesty od nás. Musím se na něj samozřejmě zajít podívat, abych nekupovala zajíce v pytli. Ne, že bych tomu tedy nějak rozuměla, ale snažím se alespoň zjistit, že daný výrobce byl minimálně průměrný. Taky si musím na piano před koupí zahrát. A mám ještě jednu podmínku. K mému oblíbenému stylu, jazzu, musím mít i stylové piano. To znamená takové to fortelné kousky, které se vyráběly asi před sto lety. Toto moje přání tedy situaci trochu komplikuje, protože takhle stará piana váží tak dvakrát více, než ta současná. A to zase znamená najít a zaplatit více stěhovací síly.
Vyrážím se tedy podívat na piano, které nacházím. Zrovna, když sjíždím z dálnice a ocitám se na velkém kruhovém objezdu, mi však navigace promptně ohlásí: "dojeli jste do cíle". Proto kruhový objezd objedu ještě třikrát a snažím se zorientovat. Přijíždím do nejbližšího města a hledám místo k parkování. Všechna jsou buďto plná anebo placená. K volnému místu pro zaparkování, které je navíc zdarma, se dostávám až po deseti minutách ježdění kolem (a po tom, co daný kruhový objezd objedu ještě dvakrát). Vystupuji z auta a snažím se odhadnout, kde může být dům té paní, co piano prodává, tvrdí-li navigace, že stojí na kruhovém objezdu při sjezdu z dálnice. Bloudím kolem a k tomu, abych se nakonec našla mi musí posloužit navigace dvě. Paní na mě nepůsobí ani trochu sympaticky a piano je položené tak, že si k němu nelze ani sednout. Mám z toho takové rozporuplné pocity. Prodávající navíc hodně spěchá. Slíbím ji, že si to nechám projít hlavou a odjíždím zpět. Doma mi to nedá a zkouším najít ještě další piana na prodej. A jedno mi padá do oka okamžitě. Fotka je udělána nekvalitně, přesto upoutává bezezbytku moji pozornost. Dvakrát ročně laděné piano z muzikantské rodiny hledalo svého nového pána. Zajedu tam hned další volnou sobotu. A uvítala mě vřelá náruč staršího páru v důchodu. Piano samotné sídlilo v pokoji, který byl takovou zkušebnou. Historickou zkušebnou, protože všechny nástroje jsou klasické a akustické. Piano vévodí vedle violoncela. Dostávám prostor k tomu si pořádně zahrát. Ztuhlé nevytrénované prsty mají co dělat, ale uvnitř cítím, že tohle je to ono. Domlouvám se, že za týden budeme stěhovat a cestou zpátky se ještě stavuji na sluncem zalitou procházku kolem zdejšího rybníku. Anglie příliš mnoho rybníků nemá (alespoň jsem je nikde neviděla), takže je to nadmíru příjemné.



Dva obrázky z toho prosluněného dne u rybníku
V první dny dalšího týdne začínám shánět stěhováky, kteří by takové piano byli schopní nadzvednout a poponést. A nebyli moc drazí. Obvolávám jich mnoho a ceny nejsou nijak zázračné. Obvykle okolo čtyř set liber. Nakonec se mi však daří najít firmu, která takovou práci dokáže odvést se čtyřmi muži za sto dvacet liber. Z celé akce mám trochu strach, protože stěhovat piano,to je velká věc. Vlastně na těch stěhovácích úplně závisím, protože sama to odstěhovat pochopitelně nezvládnu.
Příští sobotu se sjíždíme se stěhováky u manželů, kteří piano prodávají. Nechutně prší. Z auta vyskakují tři silní muži. Čtvrtého nějak nemůžu najít. Dostává se mi odpovědi, že zjistili, že dodávka je jenom pro tři, takže jednoho muže museli nechat doma (ano, taky mě překvapilo, že nevědí, pro kolik lidí mají dodávku). Tři silní muži obestoupí hudební nástroj a snaží se ho nadzvednout. A moc jim to nejde. Paní prodávající upozorňuje udivené chlapy o tom, že tohle piano není ledajaké. Má dvojitý pancéřový rám a to se na jeho váze dost podepsalo. Tři statní mládenci oddychují a přemýšlí, jak dostat takové těžké piano do dvacet metrů vzdálené dodávky. Chvíli se zdá, že si přivolají posily, ale pak žádné nenacházejí, a tak se shodnou, že to piano prostě musí do auta dostat vlastními silami. Rovnou předesílám, že milovníci hudebních nástrojů by následující řádky neměli číst. Stěhováci tedy popadli piano, nadzvedli ho a směřovali ho velkými prosklenými dveřmi ven. Ty mají v Anglii vždy zdvihnutý práh. Přes ten jej naklonili, takže piano bylo z půlky venku a začalo na něj pršet. Pak se ho všemožně snažili dostat ven i druhou půlkou. Ale kolečka jej ne a ne přeskočit. K takovému počínání se piano vyjadřovalo nelibými zvuky a sténáním. Následoval průchod úzkou uličkou, kdy chlapíci piano nadzvedli, poponesli a zase položili, až to nezdravě skříplo. A tak to pokračovalo až k autu. Celý ten orchestr vyděšených zvuků piana ve mě vyvolával jedinou myšlenku a přání: "ať už ho konečně dostanou do auta". Paní bývalá majitelka však překvapivě neztrácí dobrou náladu a ve chvíli, kdy já v duchu lamentuju nad tím, co jsem si to vybrala za nemehla, se ona usmívá a prohlašuje, jací to jsou příjemní chlapci. Piano se nakonec daří dostat do auta a přivázat. Po více, než hodinové cestě se scházíme ve Flitwicku. Tam je třeba piano nastěhovat dovnitř znovu velice obdobnými dveřmi. Opakuje se i proces neustálého poponášení piana po pár centimetrech. Nakonec ho dostanou dovnitř a umístí na místo. Platím jim a vytíráme zablácenou podlahu. Na té nalézáme dárek: plovoucí podlahu kolečka piana intenzivně poškrábala. A tak jenom doufáme, že až se odsud jednou budeme stěhovat, tak nám to nebude připočteno k tíži. Ale jinak hned usedám a začínám hrát a to je moc fajn pocit :-)



Pokračování příště :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat