Prohru u státnic vstřebávám poměrně dlouhou dobu. Ještě nikdy jsem do té chvíle neproletěla u něčeho tak významného. V hlavě se mi to všelijak mele, ale v jednom mám už ve vlaku z té nešťastné Opavy jasno: kde to nejde silou, musí to jít ještě větší silou a hned si stanovuji plán se od začátku prosince, dva měsíce předem, začít znovu na ten jediný předmět učit. A to několik hodin denně. Do té doby si dávám klid.
Neudělané státnice mi udělaly čáru přes rozpočet. V hlavě jsem už měla přibližně rozvrženo, že s čerstvě nabytým titulem si co nejdříve seženu práci u své profese. A taky pro mě konečně skončí ta neskutečně vyčerpávající zátěž, co se se mnou už deset měsíců vlekla. Prostě v poklidu odjedeme na dvě už naplánované dovolené a všechno bude růžový.
Krátká srpnová dovolená do Norska se sice nakonec odehrála (měli jsme tam s přítelem dva roky staré resty v pochodu kolem jednoho krásného jezera). Starosti jsem ale musela v hlavě pouze odsunout, i když to bylo na pár měsíců. A s tou prací to samozřejmě taky dopadlo úplně jinak (víc v příštích dílech). Přesto nechci, aby to celé vyznívalo negativně. Byla to velká škola. Přijmout, že tak už to v životě chodí a že se dějou i mnohem větší tragédie, to není úplně k zahození. Ne, že bych teda při tom přijímání byla vždy smířená, ale zpětně to hodnotím jako skvělou a cennou zkušenost. Vždyť mám skvělého milého i rodinu, nikdo mi neumírá, žiju ve světě oplývajícím blahobytem,... (ano, mohla bych to celé vypsat a skončit u zlidovělého:"co by za to děti v Africe..., ale ušetřím Vás, laskaví čtenáři :-) ).
Odlétám zpátky do Anglie, kde můj přítel řeší trable s předáváním našeho bývalého bytu. Čelíme hned několika bizarním situacím. Ve smlouvě jsme měli, že byt musí být pro předávání uklizený profi firmou. Ty stojí samozřejmě hodně peněz. Celý byt je navíc pokrytý kobercem, za jehož vyčištění se účtují extra vysoké částky. Dohromady je cena uklizení takového malého bytu asi 130 liber, ale budiž, alespoň na ten byt už nebudeme muset sáhnout, myslíme si. Přítel nachází firmu s dobrými referencemi a ta byt za pár hodin uklidí. To, zda-li je byt uklizený a v celkově reprezentativním stavu jde ku příležitosti předání klíčů zkontrolovat realitní makléř. Byt obejde, rychle prohlédne, ... Celé to netrvá déle, než půl hodinu. A za tu půl hodinu si ten makléř naúčtoval 200 liber (téměř 7000 korun!). To byla jedna ledová sprcha. Druhou bylo, že objevil nedostatky v úklidu. Například kuchyňská trouba byla profesionální firmou více než odfláknutá. Kdo ví, jestli vůbec dotčená. Co to pro nás znamenalo? O snížení přemrštěné ceny za prohlídku bytu se s nimi přítel přel dlouhou dobu. Nejvyšší ceny za tento úkon jsou na internetu k nalezení za 70 liber. A troubu bylo potřeba vlastnoručně domýt. Protože jsem v tu dobu byla ještě v Čechách, musí to zase vyřešit můj milý. Ráno vyjíždí do práce o dvě hodiny dřív a tento čas pak do trouby investuje, aby prošla. I když se nakonec daří snížit cenu prohlídky bytu o šedesát liber (přítel zašel do banky a nechal je odblokovat. Nebyly totiž ještě plně z účtu odepsány, takže částka šla snížit. Dotyčná realitní kancelář je pak již nevyžadovala). Zůstala nám z tohoto londýnského divadla po našem odstěhování hořká pachuť. A padlo rozhodnutí: tohle už nikdy nebudeme podstupovat. Příští naše stěhování bude jedině do vlastního.
Po příletu z již zmiňované dovolené v Norsku se v práci nechávám okamžitě "upsat" k náloži čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Možná si řeknete, že nálož vypadá jinak, než jenom čtyřicet hodin. A máte pravdu, vypadá. Jak jsem totiž psala v jednom z prvních dílů, čtyřicet hodin to je pouze ten čistý čas. V reálu to znamená, že mnohdy i několikahodinové prodlevy denně mezi klienty placené nejsou. A pak se pracuje od pondělí do pátku (i k sobotě jsem se občas nechala ukecat) od devíti ráno do sedmi, osmi večer. A pak je to těch čtyřicet hodin týdně. A tomu jsem říkala nálož. Zvláště, když jsem si tam nenechala třeba týden na vydechnutí po státnicích. Učím se, jak zvládat péči u nových klientů (aby mi mohli navýšit hodiny, tak jich musím znát víc) a začínám jich mít tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Podle předpisů bych měla u každého klienta, u kterého budu pracovat, strávit minimálně dvě plnohodnotné návštěvy s již zkušeným careworkerem. Praxe je samozřejmě odlišná. Na takovou časovou investici nejsou lidé, takže k novým klientům chodím občas jen po předchozím krátkém seznámení a rychlém vysvětlení (nikoliv ukázání) co a jak. A to zdaleka nebylo jednoduché, vezme-li se v potaz, že mnoho klientů bylo háklivých na detailní postup práce (a dělali jsme i základní ošetřování), i na určitý styl komunikace (jinak byli nepříjemní). O tom, že jsem po takto rychlém seznámení ani pořádně nevěděla, kde co najdu (což u lidí trpících pokročilým alzheimerem je trochu problém), ani nemluvě. Večer jsem toho vždycky měla až nad hlavu.
Bydlením v maloměstě získáváme mnoho benefitů. Cítíme se volněji, příroda je na dosah a nikdo tolik nespěchá. V případě ježdění do práce a zpět je to pak skvělý čas k společným hovorům po cestě (i když jsme občas na sebe museli v Londýně po práci zdlouhavě čekat). Někdy se ty hovory natáhly dokonce i dvojnásobně, a to tehdy, byla-li zacpaná dálnice. I čtyři pruhy se zde v plném provozu dokáží velmi rychle přeplnit. Používali jsme sice k navigování pro nás nejlepší aplikaci Google maps, která s připojením na internet zpoždění mapuje a vypočítává přibližný čas příjezdu, ale situace byla občas tak nevypočitatelná, že i ona sama někdy chybovala. Byla to zkrátka velká džungle. Hlavním poznatkem pak bylo to, že nejhorší byly pondělní rána, pak se to postupně zlepšovalo a úplně nejlepší (vždy skokovým rozdílem i směrem k předchozímu čtvrtku, natož pak pondělí) byly pátky. Nikdy jsme nepochopili, proč to tak je, ale dopravy vždy ubylo snad dvojnásobně. V pátek jsme se nikdy nemuseli bát zácpy. Večerní doprava zpátky bývala vždy o něco volnější, až na tu páteční, kdy mírně zhoustla. Drtivou příčinou dálničního zdržení pak byly karamboly. Více či méně závažné, avšak zcela pravidelné. Na jedné z hlavních anglických dálnic, M1, se pouze v úseku padesáti kilometrů stala snad pokaždé v době naší jízdy (ráno i večer) minimálně jedna nehoda. Spíš však dvě.
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.
Pokračování příště :-)
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.
Pokračování příště :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat