Díl třináctý, aneb jak jsem sekla s prací

Přestože se moje povinnosti smrskly a už se nemusím učit do školy (a zároveň se zatím nemusím učit na státnice), začíná se naplno projevovat moje frustrace z práce. Začínám mít pocit, že těm lidem, kterým pomáhám, jsem čím dál tím míň užitečná. Přestávám mít totiž náladu poslouchat, začínám být nevrlá a brzy mi dochází trpělivost. Moje hlavní klientka se navíc čím dál tím víc zhoršuje ve svém chování. V tom, které neovládne, třeba její epileptické záchvaty, se množí (v mé přítomnosti padá kvůli náhlému neočekávatelnému záchvatu ze schodů). Obtížné je to i ve věcech, nad kterými svou moc má. Začíná být na mě i kolegyni ošklivá, začíná útočit fyzicky a často vyhrožuje sebevraždou. Společně to pak s mými celkově neveselými pocity z práce tvoří výbušnou směs. Přestávám mít radost ze života. A začíná mi být jasné, že takhle to dál nejde. Proto se rozhoduji podat výpověď. A v půlce listopadu, rok po nástupu do této práce, odcházím.

Celou tu dobu od září jsem doufala, že se mi podaří najít práce v oboru, ale docházím k závěru, že prací v médiích nebo u filmu je hodně málo, je o ně velký zájem a vždycky požadují alespoň dva roky praxe. V drtivé většině případů mi ani neodpoví na můj email. Za celou tu dobu jsem mohla odepsat na desítky pozic, ale zpátky mi zavolali jenom dvakrát. S přítelem se dohodneme, že se budu učit a hledat si zároveň práci. A nejpozději po státnicích, které jsou na začátku února, začnu znovu pracovat. Mám něco našetřeno, abych nezůstala zcela závislá na partnerovi, a alespoň se v klidu naučím na státnice. A nebudu si muset brát dovolenou na strávení Vánoc s rodiči ani na předcházející dovolenou na Kanárech.

Začínám mít mnohem víc času, ale snažím se ho neproflákat. Chodím plavat, do přírody, začala jsem se účastnit fotografického klubu. Taky si samozřejmě hledám práci a začínám se zase připravovat na státnice. A ještě řeším jednu věc. To, že měla tahle práce jednu výhodu v tom, že jsme mohli využít víc volna, než osmadvacet dní a mohla jsem díky tomu dostudovat i občas vidět své rodiče, jsem již psala. Jenomže společně s touto výhodou zde byly také jisté nevýhody této práce, respektive našeho zaměstnavatele. Ten podle zákona dostával od státu peníze, aby nám je mohl vyplácet po dobu těch dvacet osm dní zákonné dovolené. Každý podnikatel v pečovatelských službách zde dostává od státní pojišťovny příplatky na platy zaměstnanců. Včetně těch za dovolenou. A musí je vyplácet. Přesto jsme naše dovolené nikdy zaplacené nedostali. Nejdřív jsem si říkala, že to nebudu řešit. Akorát to udělá zlou krev a tak. Jenomže pak jsem zjistila, že mě takhle můj zaměstnavatel ošidil o dobrých patnáct set liber. A to už je částka, která pro mě má dost velký význam. S dalšími třemi kolegy, kterým to není jedno, se nejdříve snažíme s naším bossem jednat. Ovšem to nepřináší vůbec žádný výsledek. Jeho argumenty jsou, že nám o tom při nástupu říkal, že volno nedostaneme zaplaceno (neříkal), že to tak dělají všechny pečovatelské agentury (nedělají) a navíc ještě, že se to nedá vypočítat, protože jsme pracovali na "zero hour" contract (dá se to vypočítat).

"Zero hour contract" je tady v Anglii taková lumpárna. Ve smlouvě tohoto typu je napsáno, že zaměstnavatel negarantuje zaměstnanci žádný pevný počet hodin za týdně. Jednoduše to pak dává zaměstnavateli naprosto volné ruce a v praxi to pak může znamenat, že jeden měsíc člověk vydělá čtyři sta liber (to je skutečně velmi málo) a druhý měsíc třeba osm set. Ale taky možná ne. Záleží to prostě jenom na tom, kolik práce vám zaměstnavatel dá. A nemůžete se potom samozřejmě spolehnout na žádný pevný příjem ani na to, jestli pokryjete své životní náklady.

Protože mým kolegům jde ještě o mnohem více peněz, než mně, rozhodneme se, že společně podáme na našeho bývalého zaměstnavatele žalobu. Zatímco pro mně je podávání žalob jednou velkou neznámou i v Čechách, natož pak v Anglii, pro další z mých kolegů je to už naštěstí známější proces. Nacházíme právníka a předkládáme naše pracovní smlouvy. Alespoň ti, kteří je máme, protože jedené kolegyni odmítal po celou dobu šesti měsíců, kdy tam pracovala, zaměstnavatel vydat jakoukoliv dohodu o pracovním poměru. Další dva kolegové si smlouvu těžko vymohli, ale kromě "zero hour contract" mají celou smlouvu neadekvátní a jenom na oko. Již při vystavování jim náš boss řekl, že je to vlastně smlouva pro prodavače u fish and chips.

S právníkem domlouváme postup žaloby. Nejdříve mu musíme poslat termíny našich dovolených k proplacení, podložit to výplatními páskami, kde je napsáno, kdy jsme pracovali a kolik jsme za práci dostali. Pak právník začne vyjednávání s právníkem našeho bývalého zaměstnavatele. Zdá-li se vám, že z toho kouká hodně úředničiny, máte pravdu. Naše žaloba je v jednání už čtyři měsíce a nikam se neposunula. Jak by mohla, když na každou jedinou reakci na zaslaný dopis má každý právník měsíc na zareagování. Jo a taky jsem zapomněla zmínit cenu. Byli jsme čtyři a každý jsme zaplatili sumu čtyři sta liber.

Po týdnu stráveném jako nezaměstnaná se dočítám, že se musím nahlásit na zdejší úřad práce (Jobs centrum). To nejbližší je v Bedfordu, asi patnáct minut vlakem. Objednávám si schůzku. Cítím se na ní trochu méněcenná, ale úřednice je velmi milá. V praxi to funguje tak, že mě vybavili množstvím papírů. Nejdříve řekli, že budu moci dostávat příspěvky v nezaměstnanosti, ale pak se zjistilo, že jsem zde nepracovala v kuse dva roky a můj přítel má dostatečný příjem na to, abychom se neocitli v hmotné nouzi. Takže jsem nic nedostala. A právě proto byl můj režim volnější a pokud bych nechtěla, nemusela bych tam každých 14 dní docházet. Nicméně, nabídli mi pomoc se sepsáním motivačního dopisu, ukázali mi státní webovou stránku, která združuje několik serverů s pracovními pozicemi. V praxi se pak sice opravdu ukázalo, že práci v mém oboru se takto sehnat nepodaří, nicméně alespoň jsem byla zaregistrovaná. Pokud bych příspěvky dostávala, vyžadoval by ode mne stát mnohem větší aktivitu. Musela bych každý den strávit určitý čas hledáním ptáce a také bych si musela zapisovat, co přesně jsem dělala a jaký to mělo vývoj. Stát se pak naopak v podobě úřednice za přepážkou snaží v hledání pomoci a nějaké práce nadhodit, ale mně to moc nepomohlo. Na tento úřad práce jsem šla nakonec pouze dvakrát.

Na týdenní návštěvu přijíždí ségra a krátce po jejím odjezdu už balíme na Kanáry. Tam nás čeká týdenní dovolená. Pět dní na ostrově Gran Canaria, dva na Teneriffe a potom přes Řím, kde jednu noc přespíme, do Prahy. Dovolená zní slibně. A dobrodružně, protože se musíme zabalit jen do malého příručního zavazadla pro teplotní rozmezí plus dvacet pět až minus jeden stupeň. Na Kanárech podnikneme pár výborných výšlapů, ochutnáme skvělou kuchyni i jídlo.

Kanáry

Přelet mezi ostrovy je vrtulovým letadlem. To se klepe, jak kdyby s námi mělo spadnout (v létání jsem už poměrně zběhlá, ale takové turbulence jsem ještě nikdy předtím ani potom nezažila). Na Teneriffe se pak rozhodneme podívat se na nejvyšší horu Španělska Pico Del Teide, která měří skoro čtyři tisíce metrů. A jezdí na ni jednou denně autobus, respektive k dolní stanici lanovky, která na horu vede. Na ostrov přilítáme předchozího dne poměrně pozdě (ano, je to to "slavné" letiště, na kterém se stala největší letecká katastrofa) a ráno autobus nestihneme. Protože se však tak jako tak potřebujeme dostat z jedné strany ostrova na druhou (do Los Cristianos) a uprostřed leží Pico Del Teide, zdá se, že tak horu stejně nemineme. Jenomže jedinou možností, jak se dostat k dolní stanici lanovky, odkud pak jede autobus do Los Cristianos, je objednat si taxík. A tak se velmi snobsky hodinu vezeme v mercedesu až k lanovce. Taková lanovka je také dost drahá, ale když už jsme tam, tak si kupujeme lístky nahoru. Převýšení překonává obrovské, 1200 metrů za deset minut. Však tam také křižují pouze dvě kabiny. Nahoře je krásně, zima a znatelně hůř se dýchá.

Pico Del Teide

Horní stanice lanovky není úplně na vrcholu. Tam se dá dostat jedině pěšky, ale je třeba tento pochod zarezervovat předem. Vlastně mi ale ani nevadí, že výšlap zarezervovaný nemáme, protože se nesmírně zadýchávám. Oldlovíme zde naši nejvýše položenou kešku a zase se necháme svézt dolů. Další den v Říme podnikneme noční procházku centrem. Vidět koloseum neobklopené turisty a navíc ještě s vánočním stromečkem je zážitek. Další den pak s těmi příručními zavazadly obejdeme všechny hlavní památky Říma a večer odletíme do Čech, kde si užijeme Vánoce každý se svými příbuznými.

Pokračování příště :-)