Díl druhý, aneb rozkoukávání se

Tento díl a asi i několik budoucích bude hodně o strastech, které na mě v Anglii čekaly. Je to i jeden z cílů mého blogu, sdělit, že to zase není až taková sranda se takhle někam naslepo přestěhovat. Právě proto ale chci hned na začátek svého anglického vyprávění fakt důrazně předznamenat, že jednou stránkou jsou ta popisovaná dobrodružství, ze kterých jsem měla často těžkou hlavu, ale druhou stránkou, tou, která byla vždycky o mnoho silnější, byla láska k mému příteli a jeho obrovská podpora v mých nesnázích. Díky té jsem ani na chvíli nezauvažovala, že bych se na to vykašlala a odjela zpátky do Čech. Druhou věcí, kterou je taky potřeba férově hned na začátek sdělit bylo, že díky příteli byla moje materiální výchozí pozice mnohem luxusnější, než kdybych do Anglie odešla sama. A to si moc dobře uvědomuju a cením si toho.
Na první dva měsíce v Anglii jsme dostali od společnosti, kde přítel pracuje, k bydlení apartmán hned v centru města. Zmiňovala jsem, že to byl pořádný šok z tak rušného prostředí a z celého stěhování jsem byla rozhozená. Zvláště v noci, kdy nešlo pořádně zatáhnout, tak, aby byla v pokoji absolutní tma, na kterou jsem byla celý život zvyklá. Krom relativního světla v noci to byl také všudy přítomný zvuk nesmírně rušné dopravy zvenčí a ty neutuchající sirény. Ty byly slyšet i každých pět minut. Ve dne v noci, při zcela zavřených oknech. Na druhou stranu, ten apartmán měl také výhody. Jednu hlavní, tedy že jsme měli předplacený čas na to se rozkoukat ve velmi lukrativní části města. Ale také jsem třeba mohla pozvolna zkoušet, jak funguje londýnská doprava. Nejezdila jsem z počátku nikam, kam by mi nestačila "domovská linka metra", která nám stavěla pod okny, Victoria line. Takže jsem se vyhnula velkým přestupům a měla jsem čas na to ten obrovský londýnský systém hromadné dopravy pochopit. Také to bylo blízko k těm největším památkám města.
Mojí druhou velkou počáteční výhodou bylo, že díky přítelově lukrativní práci na mě neležela nijak velká finanční tíseň. Znamenalo to samozřejmě žít skromně a nerozhazovat, ale mohla jsem si například dovolit začít pracovat až po měsíci. Díky příteli jsem také měla hned po příjezdu zaplacený čtrnácti denní kurz angličtiny, abych se trochu rozkoukala. To byla taky paráda. Takže bych nerada, aby to vyznělo jenom negativně a trpitelsky, protože jsem měla dobrý výchozí bod.

A teď k realitě všedního dne :-). První týden po příletu jsme ani jeden neměli žádný program. Byl to čas na to trochu Anglii poznat. Mně to docela pomohlo, protože jsem byla pořád docela zmatená. Byl to také čas na to si zvyknout sami na sebe v jedné domácnosti. Byli jsme v té době spolu téměř dva roky, ale nikdy jsme pořádně nebydleli spolu. Ten týden jsme teda moc nevytáhli paty z domu, ale třeba to bylo v té chvíli bylo pro nás, dva introverty, nejlepší řešení. Zašli jsme ale třeba nakoupit. Byl to velký nákup do začínající domácnosti. Tam jsem byla poprvé konfrontována s anglickými cenami. To bylo velké překvapení. Ceny byly minimálně dvakrát až třikrát vyšší a když jsem si přepočítala do českých korun, kolik jsme za ten nákup dali, udělalo se mi trochu nevolno. Pak jsem se dozvěděla, že se to přepočítávat právě z těchto důvodů nesmí, takže jsem to už nedělala :-). Však, ony tomu odpovídají na druhou stranu zase platy. Takže ve výsledku to vychází pro Anglii obdobně, možná trochu lépe, než pro Česko (když teda pracujete). To ovšem platí jenom v oblasti potravin. Zcela jiná a hodně naléhavá je cena pronájmů bytů v Londýně, ceny jsou neskutečně přemrštěné, ale o tom příště. 

V tom prvním týdnu jsme se také rozhodli pro to, si k obědu připravit prsní kuřecí plátky. Zašli jsme tedy do nejbližšího Tesca pro kuřecí maso. Doma jsme ho rozbalili a bylo modré! Zašli jsme ho tedy vyreklamovat, vzali to bez mrknutí oka, asi byli na danou situaci poměrně zvyklí. To mi došlo, že ony některé věci v té Anglii zase až tak skvělé nebudou. Alespoň v Čechách jsem nikdy modré maso reklamovat nemusela. O to větší překvapení, když jsme si čtrnáct dní na to zase chtěli udělat kuře. Čerstvě zakoupené maso bylo znovu modré. Když jsem ho zašla vyreklamovat a přinesla si náhradou nové, bylo také zkažené. Při posledním návratu do obchodu jsem zjistila, že mají modrou celou šarži kuřecího... 

Do Anglie jsem šla naslepo bez jediného příslibu práce a bez povědomí, jak to tam se sháněním zaměstnání funguje. Ukázalo se, že ze všeho nejdříve je potřeba si zařídit National Insurance Number (NIN). To je číslo, na které je každý pojištěn od státu a zaregistrován. Je třeba jej mít nejen ke shánění práce (pokud si člověk nehledá pouze brigádu na léto, tam to není nezbytností), ale třeba i k doktorovi. Ten papír s číslem je jeden ze základních dokumentů, trochu něco jako občanka. Nebo spíše její část, protože občanku v Anglii nemají, takže ji, když je potřeba, nahrazují hromadou papírů a je to celé mnohem složitější, než s občankou v Čechách (a myslím si, že je to mnohem složitější, i když připočítám dlouhé stání na úřadech, aby člověk občanku dostal). O patáliích s anglickým způsobem identifikace, tedy nahrazováním občanky, ale v některém z příštích dílů. 

Zařizování NIN probíhá tak, že je třeba zavolat do Jobscentra, tedy takového "úřadu práce". Nadiktovat jim základní údaje, důvod, proč jsem v Anglii, zapsat si prozatímní registrační číslo a smluvit si schůzku, kde člověka "proklepnou" a číslo mu nakonec přidělí. Zážitek s telefonátem do Jobscentra si budu pamatovat ještě dlouho. Byla to jedna z prvních konfrontací s mluvenou angličtinou a to ještě po telefonu a navíc s českou SIM kartou (za celý telefonát jsem zaplatila asi osm stovek, protože byl z Anglie do Anglie z českého čísla). To dohromady dalo základ k dokonalé frašce. Připravila jsem si nějaké věty dopředu, nicméně od chvíle, kdy mi telefon paní na druhé straně zvedla, jsem byla úplně ztracená. Domluvila jsem se jenom stěží, nerozuměla jsem jí a jenom se štěstím jsem zachytila a zapsala si to prozatímní registrační číslo, pod kterým mě budou vést. Bylo to asi dvacet pět minut hrůzy. Když jsme domluvily a já zavěsila, tak jsem vlastně zjistila, že nevím, co se bude dít dál a jak mi dají vědět o té schůzce, takže jsem musela chtě nechtě volat znovu. Naštěstí to zvedla paní, jejíž angličtina byla o poznání srozumitelnější, než té první, takže jsem se po dlouhých deseti minutách domluvila a zjistila všechno, co jsem chtěla vědět. To bylo tedy zatím zařízeno. Akorát mě to stálo těch osm stovek a velkou část sebevědomí potřebného k tomu, abych byla přesvědčená, že to tady v Anglii půjde všechno levou zadní. Připadala jsem si jednoduše strašně neschopná. V dalších telefonátech, které jsem kvůli shánění práce musela zvládnout, se toto mé osobní přesvědčení nikterak neměnilo. Z Čech je člověk naučen, že komunikace mu nedělá problém, že to, co chce, prostě sdělí. Jenomže najednou je limitován omezeným slovníkem a zakrnělou angličtinou, která byla po dvou letech studia na vysoké škole v dezolátním stavu, přestože na gymnáziu ji člověk uměl alespoň trochu obstojně. Ta nemožnost, to mi připadalo strašně ponižující. Snažila jsem se alespoň předejít některým neporozuměním tím, že jsem na kolenou vždy měla počítač s otevřeným překladačem a slova, která se zdála být důležitá a jimž jsem nerozuměla, jsem si okamžitě překládala. Opravdová komedie.

Blížil se konec prvního týdne v Anglii a já jsem se připravovala na kurz angličtiny. Ten byl každý den od pondělí do pátku a hodiny se konaly odpoledne. Škola se nacházela v Greenwichi. Dopravní spojení tam ovšem z Vauxhallu bylo obtížné, takže jsem se rozhodla pro nákup bicyklu, protože vzdálenost devíti kilometrů se každý den dala zvládat oběma směry. Kolo jsme objevili na Ebayi a jeho nákup znamenal si pro něj dojet na předměstí Londýna. Protože byla hned naproti apartmánu i železniční stanice, nebyl to problém. Přítel mi pomohl se zakoupením jízdenky (jinak bych asi nikam nedojela) a řekl mi, jaká bude cílová stanice vlaku, i kde mám vystoupit. Na nástupišti jsem přesto byla zmatená. Situace totiž byla taková, že co dvě minuty tam stavil nějaký vlak. Málem jsem tak nastoupila do úplně jiného vlaku, než jsem chtěla, protože z Čech znám dobře situaci, kdy vlak na nástupišti čeká třeba tři čtyři minuty, než jede dál. K orientaci mi moc nepomohly ani světelné tabule, protože nefungovaly. Pořádně vykulená jsem byla i cestou a neustále jsem si ověřovala, že sedím správně. Připadala jsem si už po několikáté tento týden jako úplně levá. V Čechách člověk znal páteřní tratě na výborné úrovni, nedokázala bych se ztratit. Tady jsem jela naslepo. Kolo jsem si ale koupit dokázala, a stejně tak ho i přivézt vlakem zase nazpátek, takže jsem to považovala za úspěch. Podařilo se mi i domluvit se s conciergem apartmánů, takže bylo kolo navečer v pořádku uklizeno pod zámkem s ostatními koly. Vlastní zámek ještě nemělo. Concierge mě upozornil, že bych mu ho měla co nejdřív obstarat, protože v Londýně se neukradne pouze kolo, které je uzamčeno dvěma, ale spíše třemi zámky. Protože jsem neměla moc vysoký rozpočet, vydala jsem se pro zámek do Poundlandu. To je velký anglický řetězec, kde všechno prodávají za libru. A je skutečně hodně oblíbený u místních. Cestou jsem si začala všímat odstavených a uzamčených bicyklů, které jsem míjela. Ukázalo, že concierge měl pravdu. Pokud na kole nebylo v jednu chvíli uzamčeno sedlo, obě dvě kola a rám, tak zaručeně vždy něco chybělo. Tak velký počet rozkradených kol, kdy bylo třeba zámkem zamčeno jen přední kolo a zbytek chyběl, jsem nikde neviděla. Ani v Čechách. A pak, že se tam krade nejvíc. 

Začala jsem jezdit do školy. To obnášelo se zorientovat v anglické levostranné dopravě. Moje cesta vedla celou cestu po hlavní silnici, která byla překřížena množstvím velkých křižovatek a semaforů. Nebylo to tak těžké, jak jsem si myslela, cyklistů je v Londýně velká spousta, ale některé ty křižovatky stejně instinktivně naháněly strach. I když jsem je přejížděla na zelenou, nebyla jsem si v jejich rozlehlosti nikdy jistá, že mě tam nic nepřejede. Specifikum pro cyklisty jsou i londýnské zácpy. Auta mnohokrát stojí a cyklisté se mezi nimi proplétají a využívají každého centimetru. Když jsem tuto praktiku začala dělat taky (abych někdy vůbec dojela), ukázalo se, že je to skutečně mnohdy nebezpečné. Na mé trase jezdilo navíc velké množství doubledeckerů, i pět přímo za sebou. Pokud jsem je chtěla předjet, znamenalo to prakticky vždy nebezpečné situace, kdy mě řidič mnohokrát nemusel vedle jeho autobusu vůbec vidět. Trochu jako David a Goliáš. Stejné to bylo i s velkými náklaďáky. Stalo se mi, že jsem uhýbala doleva, náklaďák mě předjížděl a jeho návěs mě v té zatáčce utlačoval víc a víc. Skutečně jsem se bála, abych se mu nedostala pod kola. Je ovšem také férové podotknout, že autobusy mají vzadu samolepky radící cyklistům zůstat za nimi a náklaďáky zase mají upozornění o vybočování při zatáčení. Celé je to ale docela velká džungle, a pokud chcete dojet včas, tak předjíždíte na kole všechno a téměř vždy, jako to dělají ostatní cyklisté.

Výuka na dotyčné škole mi v mnohém pomohla. Trochu jsem se rozmluvila a rozkoukala. Její efekt byl pouze mírně narušen faktem, že tam se mnou v jednu chvíli studovalo asi dalších pět Čechů a nikdo moc neměl zájem mluvit mezi sebou anglicky, neb ji už měli z těch hodin většinou plné zuby. To mi nikterak nedělalo radost a snažila jsem se jim nakonec i vyhýbat. 

Do studia angličtiny jsem se snažila najít si práci. Musela jsem si nejdříve ujasnit, co bych chtěla dělat, ale stejně nebylo moc na výběr. Bylo jasné, že se bude jednat o nekvalifikovanou pozici, abych se na ní dostala a jednou z prací, které nikdo z Angličanů nechce dělat, je care worker. Pečovatelka většinou o staré lidi. Pozic je proto dost a byla celkem vysoká šance na to nějakou v dohledné době získat. Obepisovala jsem tedy všechny různé inzeráty a často jsem musela také absolvovat telefonní hovor, který byl pro mě pořád stejně hororovou záležitostí, ze které jsem obvykle vyšla se svojí angličtinou jako debil. Pro zvládnutí této situace nestačilo jenom pracovat na angličtině (která se stejně obvykle zlepší až v pravidelné práci), ale pracovat taky na sobě. Snažila jsem se to zvládat s klidem, nenechat si narušit svoji jistotu a vždycky ze sebe vymáčknout maximum, i když jsem věděla, že se v tom strašně motám. Musela jsem se s tím poprat, protože to za mě nikdo jiný nemohl udělat. 

Do toho se také začalo hlásit dálkové studium z Čech. Začaly se mi hromadit zápočtové úkoly a přípravy na mnoho seminárek, dalších semestrálních úkolů a požadavků na zkoušky. Tak jsem se to snažila zvládat taky. Život se mi tedy rozjel do poměrně velké nejistoty.

Pokračování příště :-).