Díl první, aneb proč Anglie :-)

Vždycky jsem byla velmi spořádaná dívka, která se snažila mít dobré výsledky ve škole (i když jsem zase nebyla úplný šprt). Poctivě jsem rozvíjela koníčky, které mě bavily, mezi které nejvíce patřilo hraní na piano, focení, natáčení, chození do přírody i plavání. Po gymplu jsem se vrhla na studování Univerzity v Opavě, kde se nabízel obor spřátelený kameře, focení a médiím. Tím jsem si život udělala krapet zábavnější, neb přestože jsem byla zvyklá dojíždět za vzděláním od první třídy, nikdy to nebyly minimálně tři hodiny, jako do té Opavy. Tak jsem tam nastoupila na koleje a vedla studentský život. Vždycky jsem se ale těšila domů na rodiče (což možná zní ujetě, ale je to tak) a Opava už pro mě byl pěkně vzdálený kus světa.

Pak se ale přihodilo, že jsem začala chodit s mužem, který mi teda geografické pojetí vzdáleností několikanásobně upravil :-). Jelikož bydlel prakticky na druhé straně republiky, začalo být najednou běžné dojíždět vlakem na víkendy i šest, sedm hodin. Láska ale hory přenáší, vlakem jsem jezdila ráda, a i když potom byly jízdenky největší položkou v mých výdajích (protože jsem to samozřejmě kombinovala ještě s cestami za rodiči), nevyskytoval se na tom všem výraznější háček.
Podkapitolou by mohl být příběh o tom, jak jsem si v Opavě snažila najít s mým vzděláním přivýdělek. Asi správně tušíte, že to moc nešlo ani ve chvíli, kdy jsem začala shánět jakoukoliv práci. Asi po dvou měsících intenzivního hledání jsem si našla skvělou práci u pošty. Rozvážela jsem ráno letáky a noviny. Bylo to v Ostravě a začínalo se kolem páté ráno. Tak jsem začala chodit spát v osm večer, ve tři ráno začala vstávat, abych v 3:48 stíhala vlak do Svinova, kde jsem přestupovala, abych se dostala do Ostravy-Kunčic. Tam měla pošta depo a vždycky tak do půl osmé jsem rozvážela velkou dodávkou několik štosů četiva. Pak jsem se s dodávkou vrátila do depa a vlakem se studenty do školy jsem zase cestovala zpátky do Opavy. Dělala jsem to jenom měsíc, ale ne proto, že by mě to nebavilo, to právě naopak, ale proto, že se naskytla klidnější práce za víc peněz, o které mi šlo hlavně. 

Tak jsme ten vztah úspěšně táhli po dva roky, které jsem vesele prodrandila množstvím vlaků :-). Zalíbilo se nám společné cestování, já poprvé absolvovala a pak párkrát zopakovala let letadlem a navštívili jsme poměrně mnoho evropských i cizokrajných destinací. Ty lety teda neměla moc v lásce mamka, ale snad si začala i trochu zvykat, že tak 6x do roka letím někam letadlem a že to teda není taková intenzita, aby byla velká pravděpodobnost, že to s námi někde spadne.

Mému příteli se velmi vedlo už na škole. Je inteligentní, nadaný, šikovný a má lukrativní obor - IT. Velmi záhy o něj začalo projevovat zájem i několik firem do týdne, přestože už od prváku na univerzitě pracoval (ten kontrast s tím, jak mně se ta práce naopak sháněla blbě! :-) ). Programování se věnoval i v části volného času a pravidelně se účastnil také soutěží. A tak se stalo, že ho ještě před odstátnicováním objevili jako velkého talenta z jedné obrovské nadnárodní IT společnosti a nabídli mu, že by se mohl ucházet snad v šestikolovém přijímacím procesu na posty, které tato firma nabízí. A on se dostal! A ne do Česka, ale rovnou do Londýna. To byl červen 2014 a v říjnu byl nástup.

A tak se stalo, že můj život začal mít překvapivě velké otáčky. Do ciziny mě to na delší dobu nikdy netáhlo, Čechy jsem měla moc ráda, stejně tak jako jsem se ráda vracela domů k rodičům. Každý mi říkal: "To máš skvělé, to já bych hned taky jel/a!". Vlastně paradoxně asi jenom pro mě to tak jednoznačné nebylo. Jak jsem už psala, v Čechách mi bylo dobře, neměla jsem dostudovanou školu (chyběl ještě jeden ročník), a nikdy jsem si ani ve snu neuměla představit, že budu žít někde jinde. V očích všech jsem byla exot. Ale krom té nedodělné školy, angličtiny na nevalné úrovni jsem v Čechách taky měla už důležité kontakty na lidi, se kterými bych do budoucna buď mohla pracovat ve specifickém oboru filmařiny, anebo alespoň k tomu oboru neztratit kontakt. Spousta lidí taky říkalo: "Londýn, Anglie, to je super. Co nějaké Česko, kdo by tady chtěl žít?!" A já jsem jim moc nerozuměla. V Londýně jsem už jednou předtím byla a nebylo to špatné, ale oproti Praze u mě velmi bodově ztrácel. Londýn, to je jiná architektura, rušné město se stejným počtem obyvatel jako celá Česká republika a já byla z maloměsta obklopeného přírodou. V Londýně ani zdaleka pocit Temže protékající pod okny nemohl nahradit pole a les patnáct minut chůze od domova v Čechách. Matička Praha, kterou jsem měla velmi v lásce, a kterou jsem měla s babičkou důkladně prochozenou, to je mnoho mé srdci blízkých staveb, krásná řeka Vltava, spletité uličky Starého města i krásný vyvýšený Vyšehrad. Česká příroda, to byl pro mě dokonalý poklad, který jsem zase měla důkladně prochozený s tátou a pořád tam bylo co objevovat. Krásné kopce, které nejsou ani moc malé, ani moc vysoké, lesy, říčky a mýtinky. Londýn to je v mnohém skoro opak. Několik velkých památek, kde je tolik lidí, že se člověk ztratí v davu okolo a nabízí i specifika jako zcela zamotaná síť jedenácti linek metra. To mě jako introverta děsilo. A anglická příroda, to je zase obvykle nezměrná rovina (myslím kolem Londýna), kde jsou jenom pole a prakticky žádný les. A co třeba železnice? V Čechách mnoho malebných nádraží a nadražíček a krásné tratě s úchvatnou přírodou okolo. Anglie se svou železnicí na mě působila úplně jinak. A hodiny piana, které jsem měla velmi v lásce (a vlastní piano!) a rodiče, samozřejmě, které jsem třeba alespoň jednou za 14 dní ráda viděla. Bylo toho spoustu, proč pro mě nebylo jednoduché se bezhlavě radovat, nicméně to zmíněné asi nejdůležitější.

Nikdo mě ale do Anglie nenutil, byla to osobní volba, kde, jako protiváha tomu, co jsem právě zmínila, stál přítel, se kterým jsme si byli velmi blízcí a nechtěla jsem o něj přijít. Takže sice s ne úplně lehkým srdcem ke ztrátě, kterou jsem se chystala podstoupit, jsem ale byla od první chvíle rozhodnutá, že půjdu s ním. Tolik k pocitům, které jsem prožívala. 

Pak tady byla i praktická stránka věci. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych po těch dvou letech vydřeného studia chtěla se školou seknout bez titulu. Takže to znamenalo si ze všeho nejdříve zařídit dálkové studium, ve kterém mi škola naštěstí vyšla vstříc. A pak věci dostaly skutečně rychlý spád. Před odjezdem se muselo ještě stihnout natáčení mého absolventského snímku, což byla epizoda sama o sobě o které mohu napsat později. Ale zmíním, že se jednalo o zachycení jedné náročné pěší cesty. Krom neobvykle velkých problémů se samotnou cestou a natáčením se ještě přidal můj zánět slepého střeva. A to všechno prakticky okamžitě.

Z té pěší cesty, kterou jsem natáčela, jsme se vrátili 11. října 2014 do Prahy. Tam jsem přespala a druhý den jsem se setkala po 14-ti dnech s rodiči. Viděli jsme se půl dne, předala jsem jim velký batoh se špinavými věcmi z přechodu hor a oni mi dovezli tři velké kufry mého oblečení a pár dalších věcí, které jsem si spěšně sbalila za jeden večer společně právě se zmiňovaným batohem na ten přechod (navíc ještě v situaci absolutně rozbombardované domácnosti rodičů, protože se zrovna měnilo komplet celé topení a nic nebylo na svém místě a všechno bylo přikryté igelitem). 

12. října jsme tedy odpoledne odletěli s mým přítelem do Anglie. Loučení bylo docela emotivní, protože každému bylo jasné, že to, co se tady za těch pár uspěchaných měsíců vyvrbilo, byl s přítelem náš oficiální odchod z rodinného hnízda a zakládání nového společného života. Což je radostná událost, ale přesto to loučení bylo i trochu smutné, asi pochopitelně. 

Na Londýnské Heathrow jsme dorazili do anglického počasí naplněného deštěm a nijak velkým teplem. Taxík nás odvezl do středu města, do Vauxhallu, kde jsme měli zamluvený apartmán ve velkém komplexu, kde pod jedněmi okny protékala Temže a bylo vidět na Parlament a z oken na druhou stranu byla rušná křižovatka s metrem, autobusovým nádražím, výhledem na "Okurku" a všudy přítomná kulisa sirén sanitek, hasičů a policie. Ale, než jsme se do toho apartmánu dostali, znamenalo to asi hodinu a půl čekat s těmi kufry na někoho, kdo nás tam měl pustit. A stále bylo tak nevlídně... 

Tak tedy začal můj život v Anglii :-).

Výhled z okna apartmánu

... pokračování příště :-)