Po Vánocích se vracíme do Anglie každý po vlastní ose. Zatímco mně i nadále pokračuje období, kdy jsem nezaměstnaná, přítel musí samozřejmě zase do práce. Anglická zima, to je déšť a nevlídno. Je pravda, že občas, třeba přes, noc namrzne, nicméně sněhu se tady dočkat příliš nedá. Vlastně pouze jedinkrát napadl po ránu lehký poprašek, kterého se sice okamžitě chytly děti, ale i ten byl do poledne proměněn ve vodu. V čase, který mám, se intenzivně učím a hledám práci. Obojí dohromady zabere každý den klidně šest hodin. Mé studium má poměrně jasnou strukturu, kterou jsem si vytvořila, abych látku uměla dobře a zapamatovala si ji. Vtloukám do sebe bez milosti množství informací. Ovšem hledání práce je stále velice náročné. Internet procházím každý den a odpovídám na inzeráty. Má vybíravost ohledně oborů se ale zmenšuje a zmenšuje. Po tom, co jsem s prací skončila, jsem se zaměřovala pouze na práce z oboru, pak jsem začala pomalu přidávat i profese, které bych si alespoň mohla představit, a končím nabídkami všeho druhu. I těch absolutně nekvalifikovaných. Jenomže i když se snažím být systematická, výsledky se nedostavují. Většina zadavatelů nabídek není ani schopná poslat automatický mejl, že mě nevzali. A schránku mi tak plní jenom newslettery s nabídkami ze všech těch serverů, kam se zaregistrovávám. To mi moc na náladě nepřidává. Na pohovor si mě zvou pouze jedinkrát. V jednom kině z obrovské sítě multiplexů, která zde v Anglii dominuje, hledali uvaděče. Na pohovor se samozřejmě dostavím, ale hned u dveří mi spadnou koutky. Se mnou se tam sejde ještě dalších pětadvacet uchazečů. Absolvujeme týmové hry, aby viděli, že k něčemu jsme. A zkoušíme si uvést film v největším Imaxovém sálu před plátnem. To byl zážitek dokonalý. Škoda jen, že tím to skončilo. Sice mě vybrali do užšího výběru čtyř lidí, ale další den se už neozvali.
S přítelem sledujeme trh s nemovitostmi a nestačíme se divit tomu, jak ceny anglických domků neustále strmě stoupají. Vlastně stoupají měsíčně tak překotně, že začínalo být jasné, že přítelův velmi štědrý plat dokáže každý měsíc na hypotéce pokrýt stále menší domky. A protože minule znělo předsevzetí jasně: "příště se už budeme stěhovat jenom do vlastního", bylo jasné, že budeme muset něco pořídit co nejdřív, abychom dostali za náš vklad co nejlepší výsledek. Začínáme se tedy porozhlížet. Nejdříve v našem městečku Flitwicku. Je na trati, má velký supermarket a je blízko letiště. To ale znamená, že tam jsou domy o dost dražší, než jinde v podobné vzdálenosti. Moc možností není. Potřebujeme městečko na trati do Londýna a pokud ne ve Flitwicku, tak někde poblíž, abych mohla dojíždět i nadále do kostela a fotografického klubu. Začínáme chodit po prohlídkách (je to takové de ja vu, zase se v období příprav na státnice rozhodujeme o našem novém bydlišti). Ale není to jednoduché. Chodíme například do domů nové výstavby, kde však není zavedený plyn, takže topení je pouze elektrické, navštěvujeme nemovitosti s podivným rozvržením, kdy například vkročíte přímo z ulice do obýváku a prakticky všechny ty nemovitosti mají společný jmenovatel: jsou malé. Tak malé, jako tady v Anglii domky bývají. Jenomže my jsme z Čech a máme představu rodinného domu, který bude mít více, než tři pokoje, malou kuchyň a venku dvoreček.
To, že hledání z Flitwicku budeme muset rozšířit i do jiných koutů jsme si uvědomili ve chvíli, kdy v našem dočasném bydlišti navštěvujeme samé domečky právě se dvěma ložnicemi za cenu, za kterou by se jinde dal pořídit domek se třemi ložnicemi a větším půdorysem. Rozšiřujeme tedy oblast a utváříme takový prstenec měst kolem Londýna, kam vedou přímé tratě a stále to ještě nejsou místa příliš vzdálená Flitwicku. Proces nákupu domku v Anglii není úplně jednoduchý a hlavně je velmi zdlouhavý. Také je potřeba mít velmi dobré komunikační schopnosti. A nesmírně důležitý je dobrý rozhled. Ať už v tom, co se za danou cenu kde dá koupit, tak také v hypotékách, o které bylo jasné, že nás nemine. Hned první realitní kancelář nás poslala k jejich smluvnímu finančnímu poradci. Ten s námi za hodinu probral možnosti nejvýhodnějších hypoték. Tu nejlepší nabízí banka Nationwide. Když tam ovšem za měsíc přítel s požadavkem na hypotéku přišel, nedočkal se ničeho jiného, než nerudné nálady s odpovědí, že oni nedávají hypotéku lidem, kteří mají otevřený bankovní účet v Británii kratší dobu, než tři roky. A to byl i náš případ.
Chodíme po prohlídkách velkého množství domků. Zalíbí-li se nám nějaký, pak podáváme cenovou nabídku. Majitel domu si pak může mezi nabídkami vybrat. Obvykle si naplánujeme na sobotu i pět prohlídek. Úsilí po měsíci přináší ovoce. Ve vesnici Arlesey, asi třicet minut jízdy od Flitwicku, nacházíme domek, na kterém se oba dva shodneme. Je na konci slepé ulice, za okny se pasou koně a kromě ticha okolo (občas přejede vlak, ale jinak nic) vykazuje i notnou dávku soukromí, vzdušnost a na zdejší poměry tři krásně velké ložnice. Má jenom jednu nevýhodu, stojí už moc. Už je to kolem tří set tisíc liber. A to je částka, kterou bychom za patnáct let špatně spláceli. Nicméně, podáváme nabídku o deset tisíc liber nižší. To už by byl problém mnohem menší. Během prohlídky tohoto domku se navíc stane ještě jedna věc. Realitní makléřka, která nám ho ukazuje, se dozví, že již téměř tři měsíce hledám práci. A dá mi kontakt na HR manažerku v místní tiskárně, která prý nabírá lidi pořád a se kterou se osobně zná.
Od podání cenové nabídky se chvíli nic neděje. A pak zavolá paní z realitní kanceláře, že jsme vhodní kandidáti, protože nemáme žádný "chain". To je výraz pro to, že si za sebou zároveň netáhneme žádnou nemovitost, kterou musíme prodat, abychom měli na nový dům. Lidé, kteří si za sebou takový "řetěz" táhnou totiž nemohou být tak flexibilní. Makléřka volá mně, takže musím zvládnout zvýšené nároky na vyargumentování celé situace. Zvlášť, když přítel je v tu dobu v práci. Nabízí mi slevu pět tisíc, nicméně, to je pořád dost málo. Nejistě ji odpovím, že to večer prodiskutujeme s přítelem. Ona ale evidentně spěchá, takže mi nabízí, že pokud současného majitele, který také spěchá, "umluví" na naši původní nabídkovou cenu, tak zda koupi okamžitě potvrdíme. Je rázná a tlačí mě do okamžité odpovědi. Těžko se mi vykrucuje, že si alespoň potřebuju promluvit s milým. Je to už poměrně vysoký level nátlaku i těch zmíněných komunikačních dovedností. Nakonec se mi povede se na chvíli vykroutit. Zavěsím a volám přítelovi. A pak zase volám s makléřkou. Již potřetí ten den. Nabídku bereme. Ještě ten den zařizuje přítel na další den let svému taťkovi. Ten je stavební inženýr a bude nám nápomocen, abychom nekoupili něco ve špatném stavu. Aby toho nebylo málo, tak tenhle narychlo sjednaný let se uskuteční v den narozenin přítelova taťky. A hned ten následující den s ním zase odlétám do Prahy. Čas státnic se naplnil. Volám makléřce, zda je schopná sjednat na další den ještě jednu prohlídku. Po páté jí pak ještě sháním kvůli tomu, jaký energetický štítek domek má. To se neví. Když tenhle telefonovací maraton skončí, jsem jedině ráda :-).
Přítelův taťka přilítá na čas a my jej vezeme na prohlídku. Ta dopadne dobře, i přes viditelné prasklinky na pár zdech, je statika v pořádku a trámy pevné.
Je toho tolik, že ani nezvládám mít strach ze státnic. Trochu se také utěšuju. Každodenní čtyři hodiny strávené nad přípravami by snad pro odstátnicování z jednoho předmětu mohly stačit. Druhý den se naše letadlo odlepí od runwaye v Lutonu (prakticky by se už dalo říct, že je to takové naše domácí letiště) a za dvě hodiny dosedáme v Praze. Vlakem se pak přemisťuji k našim. Přespávám a beru si ponaučení, že do Opavy nesmím jet tím nejpozdějším vlakem. Expres z Opavy do Prahy (a zpět) zavedli až po mém ukončení denního studia a tohle je příhodná doba na jeho vyzkoušení. Navíc, kdyby se něco zadrhlo, mohu ještě s klidem chytit další vlaky. Vlak jede ovšem z Pardubic krásně na čas a já si užívám plynulé jízdy bez přestupů až do cíle. Tam se scházíme s kamarádkou a strávíme příjemný večer nad pár pivy a povídáním. Spát jdu včas a mnohem blíže škole, než minule. Prostě, všechno to vychází.
I ty státnice jsou mnohem menší drama. ze všech sil se držím toho, co mi zůstalo v paměti a funguje to. Poslední nedodělaný předmět dávám za "C" a se spolužáky to odcházíme zapít. Večerní cesta je pak už samozřejmě mnohem veselejší a uvolněnější. A je neskutečně těžké uvěřit tomu, že těch šestnáct měsíců, kdy jsem byla v Anglii a zároveň studovala a pracovala, je za mnou. Tyto měsíce byly snad nejtěžší v mém dosavadním životě a hodně jsem při nich zkusila já i můj přítel. Škola se stala neodmyslitelnou součástí mého myšlení a bylo velice ulevující tuto starost jednou napořád odhodit, protože jsem ji dotáhla do úspěšného cíle. Jo, připadala jsem si dobře. Vlastně si pořád připadám dobře :-).
Chodíme po prohlídkách velkého množství domků. Zalíbí-li se nám nějaký, pak podáváme cenovou nabídku. Majitel domu si pak může mezi nabídkami vybrat. Obvykle si naplánujeme na sobotu i pět prohlídek. Úsilí po měsíci přináší ovoce. Ve vesnici Arlesey, asi třicet minut jízdy od Flitwicku, nacházíme domek, na kterém se oba dva shodneme. Je na konci slepé ulice, za okny se pasou koně a kromě ticha okolo (občas přejede vlak, ale jinak nic) vykazuje i notnou dávku soukromí, vzdušnost a na zdejší poměry tři krásně velké ložnice. Má jenom jednu nevýhodu, stojí už moc. Už je to kolem tří set tisíc liber. A to je částka, kterou bychom za patnáct let špatně spláceli. Nicméně, podáváme nabídku o deset tisíc liber nižší. To už by byl problém mnohem menší. Během prohlídky tohoto domku se navíc stane ještě jedna věc. Realitní makléřka, která nám ho ukazuje, se dozví, že již téměř tři měsíce hledám práci. A dá mi kontakt na HR manažerku v místní tiskárně, která prý nabírá lidi pořád a se kterou se osobně zná.
Od podání cenové nabídky se chvíli nic neděje. A pak zavolá paní z realitní kanceláře, že jsme vhodní kandidáti, protože nemáme žádný "chain". To je výraz pro to, že si za sebou zároveň netáhneme žádnou nemovitost, kterou musíme prodat, abychom měli na nový dům. Lidé, kteří si za sebou takový "řetěz" táhnou totiž nemohou být tak flexibilní. Makléřka volá mně, takže musím zvládnout zvýšené nároky na vyargumentování celé situace. Zvlášť, když přítel je v tu dobu v práci. Nabízí mi slevu pět tisíc, nicméně, to je pořád dost málo. Nejistě ji odpovím, že to večer prodiskutujeme s přítelem. Ona ale evidentně spěchá, takže mi nabízí, že pokud současného majitele, který také spěchá, "umluví" na naši původní nabídkovou cenu, tak zda koupi okamžitě potvrdíme. Je rázná a tlačí mě do okamžité odpovědi. Těžko se mi vykrucuje, že si alespoň potřebuju promluvit s milým. Je to už poměrně vysoký level nátlaku i těch zmíněných komunikačních dovedností. Nakonec se mi povede se na chvíli vykroutit. Zavěsím a volám přítelovi. A pak zase volám s makléřkou. Již potřetí ten den. Nabídku bereme. Ještě ten den zařizuje přítel na další den let svému taťkovi. Ten je stavební inženýr a bude nám nápomocen, abychom nekoupili něco ve špatném stavu. Aby toho nebylo málo, tak tenhle narychlo sjednaný let se uskuteční v den narozenin přítelova taťky. A hned ten následující den s ním zase odlétám do Prahy. Čas státnic se naplnil. Volám makléřce, zda je schopná sjednat na další den ještě jednu prohlídku. Po páté jí pak ještě sháním kvůli tomu, jaký energetický štítek domek má. To se neví. Když tenhle telefonovací maraton skončí, jsem jedině ráda :-).
Přítelův taťka přilítá na čas a my jej vezeme na prohlídku. Ta dopadne dobře, i přes viditelné prasklinky na pár zdech, je statika v pořádku a trámy pevné.
Je toho tolik, že ani nezvládám mít strach ze státnic. Trochu se také utěšuju. Každodenní čtyři hodiny strávené nad přípravami by snad pro odstátnicování z jednoho předmětu mohly stačit. Druhý den se naše letadlo odlepí od runwaye v Lutonu (prakticky by se už dalo říct, že je to takové naše domácí letiště) a za dvě hodiny dosedáme v Praze. Vlakem se pak přemisťuji k našim. Přespávám a beru si ponaučení, že do Opavy nesmím jet tím nejpozdějším vlakem. Expres z Opavy do Prahy (a zpět) zavedli až po mém ukončení denního studia a tohle je příhodná doba na jeho vyzkoušení. Navíc, kdyby se něco zadrhlo, mohu ještě s klidem chytit další vlaky. Vlak jede ovšem z Pardubic krásně na čas a já si užívám plynulé jízdy bez přestupů až do cíle. Tam se scházíme s kamarádkou a strávíme příjemný večer nad pár pivy a povídáním. Spát jdu včas a mnohem blíže škole, než minule. Prostě, všechno to vychází.
I ty státnice jsou mnohem menší drama. ze všech sil se držím toho, co mi zůstalo v paměti a funguje to. Poslední nedodělaný předmět dávám za "C" a se spolužáky to odcházíme zapít. Večerní cesta je pak už samozřejmě mnohem veselejší a uvolněnější. A je neskutečně těžké uvěřit tomu, že těch šestnáct měsíců, kdy jsem byla v Anglii a zároveň studovala a pracovala, je za mnou. Tyto měsíce byly snad nejtěžší v mém dosavadním životě a hodně jsem při nich zkusila já i můj přítel. Škola se stala neodmyslitelnou součástí mého myšlení a bylo velice ulevující tuto starost jednou napořád odhodit, protože jsem ji dotáhla do úspěšného cíle. Jo, připadala jsem si dobře. Vlastně si pořád připadám dobře :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat