Na našem novém bydlení začínáme intenzivně pracovat. Je potřeba to dát za čtrnáct dní do kupy tak, aby mohli přijet rodiče, jejichž návštěva se domluvila půl roku předtím, takže jsme nevěděli, že to vyjde takhle brzy po stěhování. Celý týden z těch čtrnácti dnů žijeme v prachu. Přítel brousí omítku, sádruje spáry, vytahuje hmoždinky, ... Pak nastupuju já a celý náš obývací pokoj vymaluju. Je to fuška, ale ten výsledek je parádní. Zprovozňujeme troubu, na vařič si budeme muset z technických důvodů ještě chvíli počkat (takže začínáme vařit pouze ta jídla, co se dají udělat jenom v troubě). Jedni rodiče přijedou a odjedou a my nemáme více než čtrnáct dní na dodělání zbytku, aby to bylo již kompletně hotové na návštěvu druhých rodičů. Necháme si dovézt desku ke kuchyňské lince a podle šablon si je sami uřízneme a spárujeme. Poličky na zemi posuneme o deset čísel od zdi tak, abychom z padesáti centimetrů udělali normálních šedesát. Nejvíce si na tom samozřejmě mákne přítel, já jsem jenom pomocná síla :-). Společně se zazděním krbu sádrokartonem, které jsme si dělali také sami, máme to nejnezbytnější za přibližně měsíc a půl po nastěhování dodělané. A jsme z toho docela unavení. Do teďka jsme se stěhovali průměrně každého půl roku, takže si docela rádi odpočineme a na zbývající drobnosti si necháváme mnohem více času na dokončení. Nicméně k dnešnímu datu mohu směle říci, že jsme kompletně zabydlení! :-)
Práce v prádelně mě naplňuje zhruba po dva měsíce, co v ní pracuju. Pak pocit nadšení upadá a to je chvíle, kdy o sobě poznávám nejvíce nových věcí. Zjišťuju třeba, že mám zvídavou povahu, kterou ubíjí stereotyp, který v práci nastal. Navíc fyzicky vyčerpávající stereotyp. Protože dokud jsem měla neustále kolem sebe něco nového k poznávání, nenudila jsem se, ale jakmile jsem z té jedné haly, kde pracujeme, poznala všechno, nudit jsem se pomalu začala. Projevovalo se to tak, že můj mozek, nemajíc dostatek podnětů, začal vnímat ten čas strávený tam jako subjektivně mnohem delší. A to i přesto, že je pořád potřeba pracovat rychle a práce je fyzicky namáhavá. Přešlo to do dokonalého stereotypu. Vím přesně, co mám dělat, objevila jsem ty nejlepší fígle, jak si práci alespoň trochu ulehčit, pochopila jsem celý systém kolejniček kolem mě, takže nad ním už nemusím přemýšlet, každý den "děláme" ty samé zákazníky, takže člověk neustále střídá tak čtyři druhy balení oblečení, ale nic víc. Ostatní kolegové pořád používají ty stejné tři anglické věty, protože jich k práci není třeba víc. Teamleadeři mají pořád ty stejné tři pracovní rozkazy, protože stačí. Třešničkou na dortu je rádio, které nám hraje písničky ve smyčkách, takže jednu píseň člověk slyší tak čtyřikrát za den tři měsíce po sobě. A to pak opravdu leze na nervy. Moc si mezi sebou nepovídáme, pracujeme tam jako stroje. Neexistuje tam nic, co by nepodléhalo neustále dokola stejnému opakování. Pouze třikrát za půl roku se stalo, že byl stereotyp narušen! Jednou při nácviku požární evakuace, kdy mě vytáhli z pauzy od oběda. Podruhé když jsem si omylem shodila brýle a pak mi je skoro celá jednotka hledala, neboť zaletěly hodně daleko a já nic neviděla. A nakonec když se v létě rozdávaly nanuky. Každému jeden. Abych dokreslila, jak moc stereotypní ta práce je, tak dodám, že o těch nanucích se mluví ještě měsíc po tom, co se ta událost stala a už tři měsíce před letními měsíci je na to každý natěšený. Nerozumím tomu, jak tam některé kolegyně mohou vydržet už sedmnáctým rokem. Já jsem tam půl roku a jsem vyřízená. Vlastně práce v prádelně je až můj druhý úvazek. První a nejhlavnější je to, že během práce se snažím svoji nenasytnou mysl něčím zabavit a přemýšlím tak o životě, o námětech na scénáře, o příbuzných a o tom, jak se z prádelny co nejrychleji a nejefektivněji vyhrabat a dostat se do své profese. Ale protože vím, že si nemůžu dovolit jen tak z ničeho nic s prací seknout, zatínám zuby a každý den se tam vypravím.
Po měsíci od přestěhování je čas na předávání klíčů od našeho minulého bydlení ve Flitwicku. Tomu předchází to, že tam každý s přítelem strávíme pěkně dlouhý čas a cídíme všechno, na co přijdeme. Když se pak na tuto událost dostavím, paní makléřka se už naplno věnuje prohlížení bytu. Za patnáct minut ho doprohlíží (dělají to tady velmi pečlivě) a začne se se mnou bavit o tom, co objevila. Spousta z těch věcí, které mi říká, tam byla natropených ještě než jsme se přistěhovali. To jsme sice dostali celý dům nafocený se zaevidovanými nedostatky, ale nenapadalo nás, že bychom si to měli předtím pečlivěji projít a nechat tam dopsat ještě další věci, které jsme objevili. Takže jsem musela poslouchat, jak tady je skvrna na koberci, tam barevné kolečko na kuchyňské lince a jinde mapa na zdi. Nejlepší tečkou byla výtka, že není posečená zahrada, ačkoliv realitní kancelář věděla, že tam už měsíc nebydlíme a měsíc už dům nabízela jako volný. Příjemné to celé nebylo ani trochu.
Jediný nedostatek, který byl způsobený námi byl mírně zplesnivělý silikon mezi sklem a rámem oken. To bylo proto, že v zimě v domě vůbec necirkuloval vzduch. Vodu vevnitř zadržovala plastová okna, která zde nemají "ventilačku" a ani každodenní větrání nepomáhalo. Když jsme nebyli schopni usušit prádlo vevnitř za tři dny, koupili jsme vysoušeč vzduchu, který tomu všemu vydatně pomohl, nicméně tečky na silikonu tam už zůstaly.
S makléřkou se loučíme, prý dá vědět, co budou chtít doplatit. Vědět dávají asi za týden. A není to milé. Nechávají si naúčtovat spoustu peněz za dočištění silikonu a také za ty chyby, které sice nebyly naše, ale nebyly předtím zaevidovány. Naše dojmy, že zdejší realitní kanceláře pracují zvláště při předávání klíčů na bezcitných a penězochtivých principech, opět zesílily.
Na konci května realizujeme náš plán, který jsme s přítelem před pár měsíci vymysleli. Protože zdejší víno ani pivo nejsou nic moc a naopak Češi disponují oběma tekutinami ve skvělé kvalitě, rozhodli jsme se, že si obojí dovezeme. Doteďka jsme to udělali jednou když jsme se stěhovali s dodávkou z Čech (jak se nám všechno porouchalo) a jednou jsme dovezli alkohol letadlem v odbaveném zavazadle. Jenomže ceny odbavených zavazadel stouply a už by se to nevyplatilo (na těch 32 kilo jednoho zavazadla). Takže jsme vymysleli něco lepšího. Vezmeme naše auto a dojedeme si pro pivo a víno do Čech sami. A spojili jsme to se státním svátkem v Anglii na konci května, který připadal na pondělí. V pátek jsme kolem čtvrté odpolední vyrazili. Všechno šlo hladce a kolem půl deváté ráno jsme byli u přítelových rodičů u Litoměřic. Dále jsem s naším autem pokračovala jenom já a to další dvě hodiny k mým rodičům do Lozic. Většinu cesty z Anglie jsem řídila já, takže jsem přijela pekelně vyřízená. Naobědvali jsme se a vyrazili do Makra pro plechovky s pivem a lahve s vínem. Rozpočet byl dost vysoký a nakonec jsme nakoupili přes šedesát litrů vína a dvěstě osmdesát půllitrových plechovek piva. Když jsme to naložili do našeho auta, okamžitě si "sedlo" na zem. Další den jsme jeli s mými rodiči zpátky do Prahy, kde jsme se setkali s přítelem, jeho rodiči, mojí ségrou a jeho ségrou, která s námi po společném obědě odjížděla do Anglie. Tráví tady s námi doma osm měsíců na praxi. Když se do auta přidaly i její věci a další drobnosti velkého objemu (například velké množství domácích marmelád od přítelovy maminky), už tam nebyla ani skulinka volná. Auto bylo tak napěchované, že jsme se báli, abychom při cestě na nějakém větším hrbolu nezničili tlumiče anebo pružiny auta. Ale náš věrný vůz to všechno vydržel a dovezl nás bezpečně zase zpátky do Anglie. Tentokrát řídil většinu času přítel. Toho alkoholu jsme si přivezli tolik, že jsme si na něj museli nejdřív přimontovat velkou polici do spíže.
Od té doby neproběhlo moc změn, ale zato ty stávající jsou o to výraznější. Spojené království se rozhodlo, že už nechce pokračovat jako členský stát v Evropské unii. Ta zpráva nás zasáhla. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Velmi pravděpodobně nám to zdejší pobyt po oddělení hodně znesnadní. Byli jsme velmi zkroušení a já jsem byla hodně rozčílená. Vždyť já tady s ostatními občany bývalého východního bloku dělám práci, kterou Angličané opovrhují a můj přítel naopak platí tak vysoké daně, že se té částce ve svých odvodech většina rodilých Angličanů nevyrovná. Byl to pátek a já jsem měla na všechny své kolegy v práci vztek. Uklidňovala mě jenom jedna věc. Večer jsme s přítelem měli domluvený odjezd k jednomu ze zdejších akvaparků (v celé UK jich je asi tak pět, takže i nejbližší je tři hodiny cesty), kam jsme chtěli druhý den zajít. Jenomže celý akvapark následujícího dne přebila v důležitosti a emocionálním nábojem věc, která se stala ještě ten pátek večer. Byla jsem svým milým požádána o ruku. Z čehož byla jsem zaskočená a překvapená, ale hlavně moc šťastná! Bylo to popravdě jedno z nejkrásnějších překvapení, které jsem za svůj život zažila. Možná to vůbec nejkrásnější. Takže od té chvíle jsme po téměř čtyřech letech vztahu snoubenci. A na květen plánujeme svatbu :-).
Teď už se nehodí nic moc dodávat, nicméně neodpustím si ještě jednu poznámku. Je tomu tak týden, co jsem se stala v Anglii živnostníkem. Taky tomu není tak dávno, kdy jsem si pořídila dobrou kameru a doufám, že to nebude dlouho trvat a začnu tady konečně dělat to, co mě baví.
Také jsem už připravená na hromadný útok na všechny dokumentaristické produkční skupiny v Londýně a to by muselo být, aby mě nějaká nezaměstnala! Rozhodně to nevzdávám, protože ani náhodou nechci strávit zbytek života v prádelně :-).
 |
| Po vymalování obýváku jsem si připadal dobře :-) |
 |
| Naše zásnubní oznamovací fotka :-)
P.S. Milí drazí věrní čtenáři! Velmi si vážím toho, že jste v pravidelném povídání o mých dobrodružstvích v Anglii našli potěšení a sledovali je. Teď se možná na chvíli odmlčím, ale v hlavě mám ještě pár věcí, které bych sem na svůj blog chtěla pověsit, protože by někomu třeba mohly připadat zajímavé. Takže: Stay tuned and see you! :-)
Majda
|
Žádné komentáře:
Okomentovat