Díl šestnáctý, aneb jak se stěhujeme do svého

Po tom, co ve středu do tiskárny nastupuju a odpracovávám i velkou část dalšího týdne, během kterého si zvládnu velmi naivně a neuváženě upsat i k sobotnímu přesčasu (což mě hned po tom rozhodnutí strašně zdeptá, protože výhled na zničenou sobotu a další dřinu pouze s jediným dnem volna je pro mě nepřekousnutelný), který je ve formě normální každodenní směny a nejsou za něj žádné speciální příplatky toho mám plné zuby. Připadám si, jako kdybych v tiskárně pracovala už věčnost a do budoucna se mi to jeví jako jedna jednolitá makačka bez světlých bodů. Další věcí je, že se mi ve čtvrtek ozývají z dalšího místa, kam jsem posílala svůj životopis. Z prádelny, která sídlí za rohem od tiskárny. Zvou mě na interview a spěchají. Domlouváme se na pátek před mým startem dalšího pracovního dne. Když se tam dostavím, vítá mě velký komplex čistě industriálních budov, společným znakem je potom hlasitý zvuk vzduchové ventilace a z komínů stoupající pára. Vedou mě za manažerem, který je oproti HR manažerce tiskárny usměvavý od ucha k uchu a mnohem vstřícnější, což mi hned zvedá náladu. Bavíme se o základních právech zaměstnanců, ty jsou mnohem lepší, než v tiskárně. Vyšší plat, více dovolené, speciálně placené přesčasy. Zatímco si povídáme, koukám se také manažerovi za záda, kde je okno do haly. Vidět toho moc není, jen co chvíli oděv, padající na kovovém ramínku dolů. Z toho dostávám, kdoví proč, strach, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Zavedou mě do výroby. Mají tři jednotky, jednu hygienickou, druhou nehygienickou (kde se perou třeba montérky z autoservisů) a poslední, kde se perou rohožky, ale třeba i takové věci, jako jsou rolovací ručníky na záchodech k osušení rukou. Procházíme kolem množství pracujících lidí. Ládují a zase vyskládávají obří pračky, jejichž buben je tak třicetkrát větší, než ten, co mají běžní lidé doma. Jedna várka na praní váží za suchého stavu kolem stovky kil. Koše na prádlo jsou ve zdejším podání velikánské kádě na kolečkách. Další lidé oblečení věší na ramínka. Takto pověšené oblečení (dlouhé montérky a pracovní pláště) se pak vydává pomocí různých otočných spirál a kolejniček samo na cestu do velkého tunelu, který je, projíždějící, suší. Pak se každému jednotlivému kusu naskenuje jeho originální čárový kód a oblečení se potom na základě řízení počítačem samo poskládá u stropu, kde se nachází dvaadvacet třímetrových řad. Až se celá řada zkompletuje, tak aby potom mohlo být zase po kolejničkách spuštěno dolů. Pak dojede prádlo až ke dvěma velkým plechovým skládacím strojům. Každý stroj má na výšku přes dva metry, na šířku kolem metru a půl a na délku metry čtyři. Je to mohutné a jediné, co to umí je oblečení seskládat rychlostí jeden kus za tři sekundy. Na každé straně takového stroje je jeden člověk. Jeden stroj láduje, druhý odskládává prádlo a balí je. Nakonec je ve velkých taškách po dvaceti hází do dvoumetrových vysokých kovových klecí. První můj dojem při pohledu na to velké množství na ramínkách se pohybujících plášťů byl neskutečně odstrašující. Připomnělo mi to exkurzi do Osvětimi, které jsem se na gymplu účastnila. V Osvětimi bylo taky mnoho pracovního oblečení, které na svém místě neměly ani jednoho majitele. Vracíme se zpátky do kanceláře a já se cestou snažím veškeré představy zapudit. Ještě se bavíme o pracovních limitech. Na každý den a člověka nějaký připadá. Jeho výše spočívá v konkrétním druhu práce. Věšiči na ramínka musí za den zpracovat každý dva tisíce kusů. Lidé u každého stroje musí dohromady za den poskládat tři tisíce dvě stě kusů. Manažer se mě ptá, zda jsem na limity zvyklá. Odpovídám, že o nich něco vím, protože nakonec v tiskárně je máme taky a moc dobře jsem věděla, že jsou několikanásobně nadhodnocené. Velmi rychle se rozhodnu práci změnit a po celých osmi dnech v tiskárně odcházím do prádelny. V sobotu přesčasem skončím, v úterý znovu nastupuji. První věc, kterou v prádelně zjišťuji je, že zde není nadhodnocený čas na splnění limitu, ale nadhodnocený je limit na to, aby se včas stihnul. To v praxi znamená celodenní kmitání. Nejdříve pracuji na skenování čárových kódů oblečení. Připadám si jako kdekoliv na pokladně (laser sejme a já odkliknu), také mi naskakuje jako podobná práce vlekaře, protože jako vlekař přiřazuje lidem projíždějící kotvy, tak já jsem přiřazovala oblečení projíždějící háčky, které je rozvážejí po celé hale ke kolejničkám. Vždycky, když se to na mě začíná hrnout tak, že už nevím, co dříve (pláště na mě padají odevšad) přijde pauza, za kterou to zpracuje někdo jiný. Přestávky jsou dvě a dohromady dají hodinu. To je další příjemný bonus oproti tiskárně. Přestože je to makačka, tak mě ta práce baví rozhodně víc, než předchozí. Velmi zřejmě i proto, že se ani trochu nenudím. Ždímám ze sebe maximum a najednou je konec pracovní doby (ta je od půl osmé do čtyř, takže bývám doma včas). Po pár dnech mě přeřadí na skládací stroj a na konci mého prvního dne definitivně pochopím sílu mocných limitů. Celá splavená zjišťuji, že místo tří tisíc dvě stě kusů jsme udělaly (na jednotce pracuje pouze ženské pohlaví, celkem asi patnáct lidí) pouze čtrnáct set. Taková je realita. Odcházím celá špatná, protože nechápu, kde jsem udělala chybu, když jsem kmitala jako smyslů zbavená. Další dny zjišťuji, že  je prostě potřeba se těch smyslů "zbavit ještě víc" a přitlačit, aby výsledek byl lepší. Učím se i pár grifů, jak práci zrychlit. Nakonec se mi výsledek den ode dne zlepšuje a dobrou zprávou je i fakt, že asociace s Osvětimí mě už přestala trápit.

Jako správně nadšený pracovník si beru i fůru přesčasů. Ty jsou ve formě zůstání o hodinu déle. Do práce to mám autem půl hodinu, takže jsem i s přesčasem každý den pryč docela dlouhou dobu, ale alespoň končím v rozumný čas.

Dozvídáme se skvělou zprávu, koupě domu se po čtyřech měsících vydařila, všechny rešerše a hloubkové kontroly dopadly dobře a my si můžeme zajet vyzvednout klíče a přestěhovat se. Do realitní kanceláře přijíždíme osmého dubna s úsměvem, při přebírání klíčů nás paní makléřka upozorňuje, že bývalý majitel se velmi omlouvá, ale už nestihl vyčistit ucpaný přepad u vany, což na nás udělá dojem. Jsme rádi, že na nás bývalý majitel tak myslí. Koupíme zapomenutý metr v Poundlandu (domku chybí sporák a trouba, tak abychom mohli koupit na míru nové přístroje) a vyrážíme.

Vstoupit poprvé do domu, který je náš je úžasný pocit. Už žádné placení pronajímateli, všechno si budeme zařizovat sami a s nikým se už nebudeme muset dohadovat nad předáváním starého bytu. Vstoupíme a pořád máme úsměv na rtech, ale při procházení jednotlivých prázdných pokojů nám začíná tuhnout. Všechno to začíná roletami na okna, které musely být na míru a těžko budou pasovat jinam, nicméně jsou odmontované a odvezené, dřez v kuchyni teče, kuchyňská linka má místo normálních šedesáti centimetrů na šířku, které je přizpůsobeno všechno kuchyňské vybavení, jenom padesát (takže už rovnou víme, že trouba se nám tam takhle nevejde). Taky jsme si mysleli, že nebudeme muset malovat, ale zažloutlé stěny s jejich měnící se barvou nám tento pocit rychle vyvracejí. Ze všech zdí čouhají nevytahané hmoždinky (tak asi třicet dohromady) anebo rovnou celé šrouby a háky, které tam byly zatlučeně evidentně dost ledabyle (omítka je okolo opadaná). Jenomže když se s nimi přítel potom morduje, tak nejdou vyrvat. V prvním patře nás čekají další překvapení. V koupelně není polička nad umyvadlem a dráty k připojení zásuvky v poličce koukají normálně ze zdi. A co nás dostalo snad nejvíce byly chybějící schůdky na půdu, které tam ještě při prohlídkách prokazatelně byly. Přesně takové ty schůdky, co jsou na míru a připomínají žebřík nám tam bývalý majitel odmítl nechat. Odmontované špunty, které mají tlumit dveře, aby nebouchly do zdi už nás prakticky nechávají klidnými. Poslední překvápko, které se naštěstí pak ukáže jako falešný poplach je podezření, že na celé kuchyňské spotřebiče je vyhrazen jistič, který toho vydrží ještě méně než ten na osvětlení (pouze šest ampérů). Nakonec se ale zjišťuje, že jistič sice slabý je, ale dráty snesou i adekvátní proud a tedy i jistič. No, jsme z toho docela přešlí. Alespoň, že ti koně, co se pasou za okny, tam stále zůstali. Na stěhování znovu povoláváme tátu, kterému vyjde mnohem levněji zaplatit letenku a půjčit si dodávku, nežli platit stěhováky. Naštěstí máme flexibilní a ochotné rodiče, kteří jsou schopni se sbalit a odjet buď ze dne na den anebo změnit plány na příští víkend, aby mohli přiletět a pomoct nám.

Je zajímavé pozorovat, jak se nám rozšiřuje jmění. První stěhování jsme zvládli se dvěma kufry letadlem, druhé malou dodávkou, třetí velkou dodávkou a teď to čtvrté to byly rovnou dvě velké dodávky (jak je dobrým zvykem,  řídím). Den to byl náročný, dvě otočky a mnoho těžkého stěhování (pračka z prvního patra a tak). Ale jinak je bilance slušná, nic se nerozbije, je pěkné počasí. Jediné, co nemůžeme je stavět nábytek do konečné pozice. Zvláště v obýváku, kde bude potřeba vyspárovat stěny, vytahat hmoždinky, zazdít díru na krb (nejsme krboví), zabrousit stěny a konečně vymalovat. Vlastně místnosti, kam se dá bez obav stěhovat, jsou jenom vrchní tři ložnice, kde se teď nebude nic dělat. Jinak nás na domku čeká spousta práce. Jediné, co jsme nezvládli odstěhovat svépomocí, je piano. Tomu domlouvám zvláštní speciál v podobě stěhováků. Taková domluva zabere dlouhý čas. Člověk by očekával, že pokud někomu nabízím práci a za ni výdělek, tak to podnikatel se stěhováním rád udělá. Proto mě překvapuje, že prvních deset čísel, kam volám zvedají neochotní a nevrlí chlapíci, kteří nabízejí vysokou cenu a nevycházejí vstříc.

Stane se mi dokonce, že mi jeden stěhovák dá odhad na cenu 260 liber. Když mu esemeskou píši, že už mám jinou firmu, tak akorát napíše "How much", místo aby se slušně celou větu zeptal, za kolik jeho konkurence stěhuje. Aby pak při zjištění ceny dokázal najednou 260 liber srovnat na 160...

Až jedno z posledních čísel zvedne optimistický chlapík. Objednám si z minulé zkušenosti ne čtyři, ale tři silné chlapy. V jedno úterý se sejdeme ve Flitwicku. Z auta vyskočí dva a jeden sedmiletý kluk. Zase mi přijelo na stěhování piana o jednoho muže méně... Projevuju obavu a přidávám historku o minulých třech uhekaných profících, ale oni že prý to zvládnou. Tak jsem jim nemohla než věřit. Předchozí den jsme z posledních sil uklidili a nadvakrát vymalovali ten jediný kout, kam piano bude patřit a musí se to odstěhovat dnes. Tito chlapíci naštěstí disponují prknem na kolečkách, ke kterému piano přivážou. Jediným zádrhelem pak je krom toho klučiny, se co u nás začne chovat jako doma, situace při vykládání piana. To se několik minut odehrává drama, když piano na výtahové rampě u náklaďáku metr nad zemí začne, vlivem nerovnosti terénu, ujíždět na chlapíka na jedné straně a ten druhý s tím nemůže nic dělat. Chlapík pod vahou piána rudne, vrávorá a tlačí piano zpět nahoru což se mu naštěstí po několika dlouhých sekundách daří. Ono asi není sranda, když vás začne válcovat přes tři sta kilo hudebního nástroje. Nakonec je však piano úspěšně uloženo na svém novém a velmi pravděpodobně dlouhodobém místě.

Poslední dodatek příště :-)