Díl třináctý, aneb jak jsem sekla s prací

Přestože se moje povinnosti smrskly a už se nemusím učit do školy (a zároveň se zatím nemusím učit na státnice), začíná se naplno projevovat moje frustrace z práce. Začínám mít pocit, že těm lidem, kterým pomáhám, jsem čím dál tím míň užitečná. Přestávám mít totiž náladu poslouchat, začínám být nevrlá a brzy mi dochází trpělivost. Moje hlavní klientka se navíc čím dál tím víc zhoršuje ve svém chování. V tom, které neovládne, třeba její epileptické záchvaty, se množí (v mé přítomnosti padá kvůli náhlému neočekávatelnému záchvatu ze schodů). Obtížné je to i ve věcech, nad kterými svou moc má. Začíná být na mě i kolegyni ošklivá, začíná útočit fyzicky a často vyhrožuje sebevraždou. Společně to pak s mými celkově neveselými pocity z práce tvoří výbušnou směs. Přestávám mít radost ze života. A začíná mi být jasné, že takhle to dál nejde. Proto se rozhoduji podat výpověď. A v půlce listopadu, rok po nástupu do této práce, odcházím.

Celou tu dobu od září jsem doufala, že se mi podaří najít práce v oboru, ale docházím k závěru, že prací v médiích nebo u filmu je hodně málo, je o ně velký zájem a vždycky požadují alespoň dva roky praxe. V drtivé většině případů mi ani neodpoví na můj email. Za celou tu dobu jsem mohla odepsat na desítky pozic, ale zpátky mi zavolali jenom dvakrát. S přítelem se dohodneme, že se budu učit a hledat si zároveň práci. A nejpozději po státnicích, které jsou na začátku února, začnu znovu pracovat. Mám něco našetřeno, abych nezůstala zcela závislá na partnerovi, a alespoň se v klidu naučím na státnice. A nebudu si muset brát dovolenou na strávení Vánoc s rodiči ani na předcházející dovolenou na Kanárech.

Začínám mít mnohem víc času, ale snažím se ho neproflákat. Chodím plavat, do přírody, začala jsem se účastnit fotografického klubu. Taky si samozřejmě hledám práci a začínám se zase připravovat na státnice. A ještě řeším jednu věc. To, že měla tahle práce jednu výhodu v tom, že jsme mohli využít víc volna, než osmadvacet dní a mohla jsem díky tomu dostudovat i občas vidět své rodiče, jsem již psala. Jenomže společně s touto výhodou zde byly také jisté nevýhody této práce, respektive našeho zaměstnavatele. Ten podle zákona dostával od státu peníze, aby nám je mohl vyplácet po dobu těch dvacet osm dní zákonné dovolené. Každý podnikatel v pečovatelských službách zde dostává od státní pojišťovny příplatky na platy zaměstnanců. Včetně těch za dovolenou. A musí je vyplácet. Přesto jsme naše dovolené nikdy zaplacené nedostali. Nejdřív jsem si říkala, že to nebudu řešit. Akorát to udělá zlou krev a tak. Jenomže pak jsem zjistila, že mě takhle můj zaměstnavatel ošidil o dobrých patnáct set liber. A to už je částka, která pro mě má dost velký význam. S dalšími třemi kolegy, kterým to není jedno, se nejdříve snažíme s naším bossem jednat. Ovšem to nepřináší vůbec žádný výsledek. Jeho argumenty jsou, že nám o tom při nástupu říkal, že volno nedostaneme zaplaceno (neříkal), že to tak dělají všechny pečovatelské agentury (nedělají) a navíc ještě, že se to nedá vypočítat, protože jsme pracovali na "zero hour" contract (dá se to vypočítat).

"Zero hour contract" je tady v Anglii taková lumpárna. Ve smlouvě tohoto typu je napsáno, že zaměstnavatel negarantuje zaměstnanci žádný pevný počet hodin za týdně. Jednoduše to pak dává zaměstnavateli naprosto volné ruce a v praxi to pak může znamenat, že jeden měsíc člověk vydělá čtyři sta liber (to je skutečně velmi málo) a druhý měsíc třeba osm set. Ale taky možná ne. Záleží to prostě jenom na tom, kolik práce vám zaměstnavatel dá. A nemůžete se potom samozřejmě spolehnout na žádný pevný příjem ani na to, jestli pokryjete své životní náklady.

Protože mým kolegům jde ještě o mnohem více peněz, než mně, rozhodneme se, že společně podáme na našeho bývalého zaměstnavatele žalobu. Zatímco pro mně je podávání žalob jednou velkou neznámou i v Čechách, natož pak v Anglii, pro další z mých kolegů je to už naštěstí známější proces. Nacházíme právníka a předkládáme naše pracovní smlouvy. Alespoň ti, kteří je máme, protože jedené kolegyni odmítal po celou dobu šesti měsíců, kdy tam pracovala, zaměstnavatel vydat jakoukoliv dohodu o pracovním poměru. Další dva kolegové si smlouvu těžko vymohli, ale kromě "zero hour contract" mají celou smlouvu neadekvátní a jenom na oko. Již při vystavování jim náš boss řekl, že je to vlastně smlouva pro prodavače u fish and chips.

S právníkem domlouváme postup žaloby. Nejdříve mu musíme poslat termíny našich dovolených k proplacení, podložit to výplatními páskami, kde je napsáno, kdy jsme pracovali a kolik jsme za práci dostali. Pak právník začne vyjednávání s právníkem našeho bývalého zaměstnavatele. Zdá-li se vám, že z toho kouká hodně úředničiny, máte pravdu. Naše žaloba je v jednání už čtyři měsíce a nikam se neposunula. Jak by mohla, když na každou jedinou reakci na zaslaný dopis má každý právník měsíc na zareagování. Jo a taky jsem zapomněla zmínit cenu. Byli jsme čtyři a každý jsme zaplatili sumu čtyři sta liber.

Po týdnu stráveném jako nezaměstnaná se dočítám, že se musím nahlásit na zdejší úřad práce (Jobs centrum). To nejbližší je v Bedfordu, asi patnáct minut vlakem. Objednávám si schůzku. Cítím se na ní trochu méněcenná, ale úřednice je velmi milá. V praxi to funguje tak, že mě vybavili množstvím papírů. Nejdříve řekli, že budu moci dostávat příspěvky v nezaměstnanosti, ale pak se zjistilo, že jsem zde nepracovala v kuse dva roky a můj přítel má dostatečný příjem na to, abychom se neocitli v hmotné nouzi. Takže jsem nic nedostala. A právě proto byl můj režim volnější a pokud bych nechtěla, nemusela bych tam každých 14 dní docházet. Nicméně, nabídli mi pomoc se sepsáním motivačního dopisu, ukázali mi státní webovou stránku, která združuje několik serverů s pracovními pozicemi. V praxi se pak sice opravdu ukázalo, že práci v mém oboru se takto sehnat nepodaří, nicméně alespoň jsem byla zaregistrovaná. Pokud bych příspěvky dostávala, vyžadoval by ode mne stát mnohem větší aktivitu. Musela bych každý den strávit určitý čas hledáním ptáce a také bych si musela zapisovat, co přesně jsem dělala a jaký to mělo vývoj. Stát se pak naopak v podobě úřednice za přepážkou snaží v hledání pomoci a nějaké práce nadhodit, ale mně to moc nepomohlo. Na tento úřad práce jsem šla nakonec pouze dvakrát.

Na týdenní návštěvu přijíždí ségra a krátce po jejím odjezdu už balíme na Kanáry. Tam nás čeká týdenní dovolená. Pět dní na ostrově Gran Canaria, dva na Teneriffe a potom přes Řím, kde jednu noc přespíme, do Prahy. Dovolená zní slibně. A dobrodružně, protože se musíme zabalit jen do malého příručního zavazadla pro teplotní rozmezí plus dvacet pět až minus jeden stupeň. Na Kanárech podnikneme pár výborných výšlapů, ochutnáme skvělou kuchyni i jídlo.

Kanáry

Přelet mezi ostrovy je vrtulovým letadlem. To se klepe, jak kdyby s námi mělo spadnout (v létání jsem už poměrně zběhlá, ale takové turbulence jsem ještě nikdy předtím ani potom nezažila). Na Teneriffe se pak rozhodneme podívat se na nejvyšší horu Španělska Pico Del Teide, která měří skoro čtyři tisíce metrů. A jezdí na ni jednou denně autobus, respektive k dolní stanici lanovky, která na horu vede. Na ostrov přilítáme předchozího dne poměrně pozdě (ano, je to to "slavné" letiště, na kterém se stala největší letecká katastrofa) a ráno autobus nestihneme. Protože se však tak jako tak potřebujeme dostat z jedné strany ostrova na druhou (do Los Cristianos) a uprostřed leží Pico Del Teide, zdá se, že tak horu stejně nemineme. Jenomže jedinou možností, jak se dostat k dolní stanici lanovky, odkud pak jede autobus do Los Cristianos, je objednat si taxík. A tak se velmi snobsky hodinu vezeme v mercedesu až k lanovce. Taková lanovka je také dost drahá, ale když už jsme tam, tak si kupujeme lístky nahoru. Převýšení překonává obrovské, 1200 metrů za deset minut. Však tam také křižují pouze dvě kabiny. Nahoře je krásně, zima a znatelně hůř se dýchá.

Pico Del Teide

Horní stanice lanovky není úplně na vrcholu. Tam se dá dostat jedině pěšky, ale je třeba tento pochod zarezervovat předem. Vlastně mi ale ani nevadí, že výšlap zarezervovaný nemáme, protože se nesmírně zadýchávám. Oldlovíme zde naši nejvýše položenou kešku a zase se necháme svézt dolů. Další den v Říme podnikneme noční procházku centrem. Vidět koloseum neobklopené turisty a navíc ještě s vánočním stromečkem je zážitek. Další den pak s těmi příručními zavazadly obejdeme všechny hlavní památky Říma a večer odletíme do Čech, kde si užijeme Vánoce každý se svými příbuznými.

Pokračování příště :-)

Díl dvanáctý, aneb jak si pořizuji piano

Poměrně rozladěně usedám hned druhý den po návratu k počítači a začínám sepisovat odvolání pro univerzitu. Zanedlouho je hotovo, přičemž mi se vším naštěstí pomáhá přítelova ségra, která má vystudovanou administrativu. Dopis, ve kterém vyjmenovávám všechny tři již minule zméněné silné argumenty, odesílám a čekám, co se bude dít. Mezitím chodím intenzivně do práce. Prodlevy mezi klienty už teď mohu trávit v autě. A to je mnohem pohodlnější, než chodit dvě hodiny mezi uličkami v supermarketu, jen aby člověk nemusel ven do zimy. Náš motorový vůz mi poskytuje veškeré pohodlí. Alespoň pro to, co se v době čekání na dalšího klienta dá dělat. Především vybavuji našeho meďourka polštářem a spacákem. Z práce jsem bývala permanentně utahaná a další řízení hodinu ráno do Londýna a hodinu zpět situaci rozhodně nezlepšovalo. Začínalo být docela chladno, takže se ten spacák hodil. Lidé chodící po chodníku vedle auta nejsou vůbec všímaví, takže počáteční strach z toho, jak budu vypadat, se brzy vytratil. Také jsem postupně poznala mnoho vhodných míst k parkování na klidných místech, kde ani moc lidí nechodilo.

Při pohybu v Londýně s autem se skutečně velmi vyplatí disponovat chytrým telefonem a připojením k internetu. Kromě flexibilní navigace, která sleduje provoz a podle dané situace vás i za jízdy umí přesměrovat na tu nejrychlejší cestu, se vyplatí mít i aplikaci, která monitoruje parkoviště v okolí a jejich ceny. Ta se jmenuje Parkopedia a je skutečně užitečná!

Také si kupuji přenosný internet s velkým množstvím dat a když nespím, často brouzdám po internetu.

Mezitím mi v Čechách domů dochází dopis, ve kterém mě znovu přijali zpátky do školy. Hurá. Má to jediný háček: musím se dostavit k náhradnímu termínu zápisu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zneužít mamku a na koleni sepsanou plnou moc. A ani trochu mě netěší, že mamce tímto rozhodnutím zařizuji celodenní výlet Opava-zpět, nicméně je to celé pohodlnější, než si kupovat letenku do Čech. Naštěstí to alespoň dobře dopadne a jsem úspěšně zapsána.

Téměř hned po tom, co jsem začala takto intenzivně pracovat mi začalo docházet, že to nejspíše nevydržím dlouho. Práce mě začíná zmáhat čím dál tím víc. Fyzicky i psychicky. A taky se víc a víc hlásí ke slovu touha najít kvalifikovanou práci z oboru. Navíc ve mě už nějakou dobu sílí pocit, že jsem snad už dostatečně zaučená a proškolená v jazyce, abych mohla dostat práci ze svého oboru. Začínám se tedy porozhlížet po internetových stránkách nabízejících práci. Do nepřehledného bludiště těchto serverů se zamotávám čím dál tím intenzivněji. Stále však nemůžu najít nic, kde by někoho, jako jsem já, potřebovali. Nabídek, které se zobrazují, je jenom poskrovnu a všechny vyžadují již předchozí zkušenost z oboru. Přesto to zkouším a odpovídám. A narážím na svoji nesystematičnost. Taková věc se musí dělat naplno a to mi moc nejde. Jsem lajdák a nepoznamenávám si, komu a kam jsem psala, jakožto se ani nikdy neodhodlám na žádnou pobídku zavolat a snažit se nějak více angažovat. Moje snažení pak ještě navíc rozhodí jeden konkrétní moment při hledání práce. Nacházím totiž stránku, kde se zobrazuje, kolik lidí o danou pozici již zažádalo. A zjišťuji, že minimum žadatelů u každé pozice je tak patnáct, nicméně průměr žadatelů je okolo třiceti a to mě víc než demotivuje. Tak se v tom tak plácám a mé síly pro vykonávání současné práce mi neustále ubývají. Je to takové malé ale intenzivní období temna.

Mám pořád pocit, že náš anglický domov není ještě úplně domovem. Schází mu jedna podstatná věc, kterou já mít doma rozhodně musím: piano. Vyrůstala jsem s ním odmala a první reakcí na to, když přítel přišel s tím, že se možná odstěhujeme do Anglie, bylo: "ale chtěla bych tam mít vlastní piano". Nápady, jak to zařídit, jsem měla už v londýnském bytě. Avšak stěhování do osmého patra by bylo hodně složité a nesmírně drahé (do výtahu by se piano určitě nevešlo).

Někteří klienti měli piano a hrávala jsem jim. Zvláště dvě paní s alzheimerem to vždycky potěšilo. Jedna, která již byla několik let upoutána k lůžku a vlivem choroby toho nezvládala víc, než zvládne novorozenec, začala vždycky "dirigovat" do rytmu volným prstem u ruky. Další, která byla v podstatně lepší kondici, se mnou plánovala, že zajdeme někam do baru, kde mě přijmou jako klavíristu.

Potom, co jsme se ovšem přestěhovali do domečku, začala svítat reálná šance, že pořídit si vlastní nástroj by nemuselo být zase až tak složité. Pustila jsem se prohlížení nabídek na internetu. Můj rozpočet byl nastavený na investici zhruba okolo 250 - 300 liber. Jeden poměrně pěkný kousek nalézám asi hodinu cesty od nás. Musím se na něj samozřejmě zajít podívat, abych nekupovala zajíce v pytli. Ne, že bych tomu tedy nějak rozuměla, ale snažím se alespoň zjistit, že daný výrobce byl minimálně průměrný. Taky si musím na piano před koupí zahrát. A mám ještě jednu podmínku. K mému oblíbenému stylu, jazzu, musím mít i stylové piano. To znamená takové to fortelné kousky, které se vyráběly asi před sto lety. Toto moje přání tedy situaci trochu komplikuje, protože takhle stará piana váží tak dvakrát více, než ta současná. A to zase znamená najít a zaplatit více stěhovací síly.

Vyrážím se tedy podívat na piano, které nacházím. Zrovna, když sjíždím z dálnice a ocitám se na velkém kruhovém objezdu, mi však navigace promptně ohlásí: "dojeli jste do cíle". Proto kruhový objezd objedu ještě třikrát a snažím se zorientovat. Přijíždím do nejbližšího města a hledám místo k parkování. Všechna jsou buďto plná anebo placená. K volnému místu pro zaparkování, které je navíc zdarma, se dostávám až po deseti minutách ježdění kolem (a po tom, co daný kruhový objezd objedu ještě dvakrát). Vystupuji z auta a snažím se odhadnout, kde může být dům té paní, co piano prodává, tvrdí-li navigace, že stojí na kruhovém objezdu při sjezdu z dálnice. Bloudím kolem a k tomu, abych se nakonec našla mi musí posloužit navigace dvě. Paní na mě nepůsobí ani trochu sympaticky a piano je položené tak, že si k němu nelze ani sednout. Mám z toho takové rozporuplné pocity. Prodávající navíc hodně spěchá. Slíbím ji, že si to nechám projít hlavou a odjíždím zpět. Doma mi to nedá a zkouším najít ještě další piana na prodej. A jedno mi padá do oka okamžitě. Fotka je udělána nekvalitně, přesto upoutává bezezbytku moji pozornost. Dvakrát ročně laděné piano z muzikantské rodiny hledalo svého nového pána. Zajedu tam hned další volnou sobotu. A uvítala mě vřelá náruč staršího páru v důchodu. Piano samotné sídlilo v pokoji, který byl takovou zkušebnou. Historickou zkušebnou, protože všechny nástroje jsou klasické a akustické. Piano vévodí vedle violoncela. Dostávám prostor k tomu si pořádně zahrát. Ztuhlé nevytrénované prsty mají co dělat, ale uvnitř cítím, že tohle je to ono. Domlouvám se, že za týden budeme stěhovat a cestou zpátky se ještě stavuji na sluncem zalitou procházku kolem zdejšího rybníku. Anglie příliš mnoho rybníků nemá (alespoň jsem je nikde neviděla), takže je to nadmíru příjemné.

Dva obrázky z toho prosluněného dne u rybníku

V první dny dalšího týdne začínám shánět stěhováky, kteří by takové piano byli schopní nadzvednout a poponést. A nebyli moc drazí. Obvolávám jich mnoho a ceny nejsou nijak zázračné. Obvykle okolo čtyř set liber. Nakonec se mi však daří najít firmu, která takovou práci dokáže odvést se čtyřmi muži za sto dvacet liber. Z celé akce mám trochu strach, protože stěhovat piano,to je velká věc. Vlastně na těch stěhovácích úplně závisím, protože sama to odstěhovat pochopitelně nezvládnu.

Příští sobotu se sjíždíme se stěhováky u manželů, kteří piano prodávají. Nechutně prší. Z auta vyskakují tři silní muži. Čtvrtého nějak nemůžu najít. Dostává se mi odpovědi, že zjistili, že dodávka je jenom pro tři, takže jednoho muže museli nechat doma (ano, taky mě překvapilo, že nevědí, pro kolik lidí mají dodávku). Tři silní muži obestoupí hudební nástroj a snaží se ho nadzvednout. A moc jim to nejde. Paní prodávající upozorňuje udivené chlapy o tom, že tohle piano není ledajaké. Má dvojitý pancéřový rám a to se na jeho váze dost podepsalo. Tři statní mládenci oddychují a přemýšlí, jak dostat takové těžké piano do dvacet metrů vzdálené dodávky. Chvíli se zdá, že si přivolají posily, ale pak žádné nenacházejí, a tak se shodnou, že to piano prostě musí do auta dostat vlastními silami. Rovnou předesílám, že milovníci hudebních nástrojů by následující řádky neměli číst. Stěhováci tedy popadli piano, nadzvedli ho a směřovali ho velkými prosklenými dveřmi ven. Ty mají v Anglii vždy zdvihnutý práh. Přes ten jej naklonili, takže piano bylo z půlky venku a začalo na něj pršet. Pak se ho všemožně snažili dostat ven i druhou půlkou. Ale kolečka jej ne a ne přeskočit. K takovému počínání se piano vyjadřovalo nelibými zvuky a sténáním. Následoval průchod úzkou uličkou, kdy chlapíci piano nadzvedli, poponesli a zase položili, až to nezdravě skříplo. A tak to pokračovalo až k autu. Celý ten orchestr vyděšených zvuků piana ve mě vyvolával jedinou myšlenku a přání: "ať už ho konečně dostanou do auta". Paní bývalá majitelka však překvapivě neztrácí dobrou náladu a ve chvíli, kdy já v duchu lamentuju nad tím, co jsem si to vybrala za nemehla, se ona usmívá a prohlašuje, jací to jsou příjemní chlapci. Piano se nakonec daří dostat do auta a přivázat. Po více, než hodinové cestě se scházíme ve Flitwicku. Tam je třeba piano nastěhovat dovnitř znovu velice obdobnými dveřmi. Opakuje se i proces neustálého poponášení piana po pár centimetrech. Nakonec ho dostanou dovnitř a umístí na místo. Platím jim a vytíráme zablácenou podlahu. Na té nalézáme dárek: plovoucí podlahu kolečka piana intenzivně poškrábala. A tak jenom doufáme, že až se odsud jednou budeme stěhovat, tak nám to nebude připočteno k tíži. Ale jinak hned usedám a začínám hrát a to je moc fajn pocit :-)

Pokračování příště :-)

Díl jedenáctý, aneb jak mě vyhodili ze školy

Prohru u státnic vstřebávám poměrně dlouhou dobu. Ještě nikdy jsem do té chvíle neproletěla u něčeho tak významného. V hlavě se mi to všelijak mele, ale v jednom mám už ve vlaku z té nešťastné Opavy jasno: kde to nejde silou, musí to jít ještě větší silou a hned si stanovuji plán se od začátku prosince, dva měsíce předem, začít znovu na ten jediný předmět učit. A to několik hodin denně. Do té doby si dávám klid.

Neudělané státnice mi udělaly čáru přes rozpočet. V hlavě jsem už měla přibližně rozvrženo, že s čerstvě nabytým titulem si co nejdříve seženu práci u své profese. A taky pro mě konečně skončí ta neskutečně vyčerpávající zátěž, co se se mnou už deset měsíců vlekla. Prostě v poklidu odjedeme na dvě už naplánované dovolené a všechno bude růžový. 

Krátká srpnová dovolená do Norska se sice nakonec odehrála (měli jsme tam s přítelem dva roky staré resty v pochodu kolem jednoho krásného jezera). Starosti jsem ale musela v hlavě pouze odsunout, i když to bylo na pár měsíců. A s tou prací to samozřejmě taky dopadlo úplně jinak (víc v příštích dílech). Přesto nechci, aby to celé vyznívalo negativně. Byla to velká škola. Přijmout, že tak už to v životě chodí a že se dějou i mnohem větší tragédie, to není úplně k zahození. Ne, že bych teda při tom přijímání byla vždy smířená, ale zpětně to hodnotím jako skvělou a cennou zkušenost. Vždyť mám skvělého milého i rodinu, nikdo mi neumírá, žiju ve světě oplývajícím blahobytem,... (ano, mohla bych to celé vypsat a  skončit u zlidovělého:"co by za to děti v Africe..., ale ušetřím Vás, laskaví čtenáři :-) ). 

Odlétám zpátky do Anglie, kde můj přítel řeší trable s předáváním našeho bývalého bytu. Čelíme hned několika bizarním situacím. Ve smlouvě jsme měli, že byt musí být pro předávání uklizený profi firmou. Ty stojí samozřejmě hodně peněz. Celý byt je navíc pokrytý kobercem, za jehož vyčištění se účtují extra vysoké částky. Dohromady je cena uklizení takového malého bytu asi 130 liber, ale budiž, alespoň na ten byt už nebudeme muset sáhnout, myslíme si. Přítel nachází firmu s dobrými referencemi a ta byt za pár hodin uklidí. To, zda-li je byt uklizený a v celkově reprezentativním stavu jde ku příležitosti předání klíčů zkontrolovat realitní makléř. Byt obejde, rychle prohlédne, ... Celé to netrvá déle, než půl hodinu. A za tu půl hodinu si ten makléř naúčtoval 200 liber (téměř 7000 korun!). To byla jedna ledová sprcha. Druhou bylo, že objevil nedostatky v úklidu. Například kuchyňská trouba byla profesionální firmou více než odfláknutá. Kdo ví, jestli vůbec dotčená. Co to pro nás znamenalo? O snížení přemrštěné ceny za prohlídku bytu se s nimi přítel přel dlouhou dobu. Nejvyšší ceny za tento úkon jsou na internetu k nalezení za 70 liber. A troubu bylo potřeba vlastnoručně domýt. Protože jsem v tu dobu byla ještě v Čechách, musí to zase vyřešit můj milý. Ráno vyjíždí do práce o dvě hodiny dřív a tento čas pak do trouby investuje, aby prošla. I když se nakonec daří snížit cenu prohlídky bytu o šedesát liber (přítel zašel do banky a nechal je odblokovat. Nebyly totiž ještě plně z účtu odepsány, takže částka šla snížit. Dotyčná realitní kancelář je pak již nevyžadovala). Zůstala nám z tohoto londýnského divadla po našem odstěhování hořká pachuť. A padlo rozhodnutí: tohle už nikdy nebudeme podstupovat. Příští naše stěhování bude jedině do vlastního. 

Po příletu z již zmiňované dovolené v Norsku se v práci nechávám okamžitě "upsat" k náloži čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Možná si řeknete, že nálož vypadá jinak, než jenom čtyřicet hodin. A máte pravdu, vypadá. Jak jsem totiž psala v jednom z prvních dílů, čtyřicet hodin to je pouze ten čistý čas. V reálu to znamená, že mnohdy i několikahodinové prodlevy denně mezi klienty placené nejsou. A pak se pracuje od pondělí do pátku (i k sobotě jsem se občas nechala ukecat) od devíti ráno do sedmi, osmi večer. A pak je to těch čtyřicet hodin týdně. A tomu jsem říkala nálož. Zvláště, když jsem si tam nenechala třeba týden na vydechnutí po státnicích. Učím se, jak zvládat péči u nových klientů (aby mi mohli navýšit hodiny, tak jich musím znát víc) a začínám jich mít tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Podle předpisů bych měla u každého klienta, u kterého budu pracovat, strávit minimálně dvě plnohodnotné návštěvy s již zkušeným careworkerem. Praxe je samozřejmě odlišná. Na takovou časovou investici nejsou lidé, takže k novým klientům chodím občas jen po předchozím krátkém seznámení a rychlém vysvětlení (nikoliv ukázání) co a jak. A to zdaleka nebylo jednoduché, vezme-li se v potaz, že mnoho klientů bylo háklivých na detailní postup práce (a dělali jsme i základní ošetřování), i na určitý styl komunikace (jinak byli nepříjemní). O tom, že jsem po takto rychlém seznámení ani pořádně nevěděla, kde co najdu (což u lidí trpících pokročilým alzheimerem je trochu problém), ani nemluvě. Večer jsem toho vždycky měla až nad hlavu.

Bydlením v maloměstě získáváme mnoho benefitů. Cítíme se volněji, příroda je na dosah a nikdo tolik nespěchá. V případě ježdění do práce a zpět je to pak skvělý čas k společným hovorům po cestě (i když jsme občas na sebe museli v Londýně po práci zdlouhavě čekat). Někdy se ty hovory natáhly dokonce i dvojnásobně, a to tehdy, byla-li zacpaná dálnice. I čtyři pruhy se zde v plném provozu dokáží velmi rychle přeplnit. Používali jsme sice k navigování pro nás nejlepší aplikaci Google maps, která s připojením na internet zpoždění mapuje a vypočítává přibližný čas příjezdu, ale situace byla občas tak nevypočitatelná, že i ona sama někdy chybovala. Byla to zkrátka velká džungle. Hlavním poznatkem pak bylo to, že nejhorší byly pondělní rána, pak se to postupně zlepšovalo a úplně nejlepší (vždy skokovým rozdílem i směrem k předchozímu čtvrtku, natož pak pondělí) byly pátky. Nikdy jsme nepochopili, proč to tak je, ale dopravy vždy ubylo snad dvojnásobně. V pátek jsme se nikdy nemuseli bát zácpy. Večerní doprava zpátky bývala vždy o něco volnější, až na tu páteční, kdy mírně zhoustla. Drtivou příčinou dálničního zdržení pak byly karamboly. Více či méně závažné, avšak zcela pravidelné. Na jedné z hlavních anglických dálnic, M1, se pouze v úseku padesáti kilometrů stala snad pokaždé v době naší jízdy (ráno i večer) minimálně jedna nehoda. Spíš však dvě.
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.
Pokračování příště :-)

Jubilejní desátý díl, aneb stěhujeme se a státnice!

V minulém díle jsem zmiňovala návštěvu části přítelovy rodiny. Ta pro mě sehrála také jednu důležitou roli. Studovat z Londýna v Opavě totiž samozřejmě znamená, že se nemůžete kdykoliv dostavit na studijní oddělení s potřebnými papíry. A před státnicemi bylo třeba papírově ukončit studium, odevzdat index a také přinést přihlášku ke státnicím. Fakt, že do Opavy to má každý z mých i přítelových příbuzných skoro přes celou republiku, to samozřejmě ani trochu neulehčoval. A právě přítelův strejda pro mě tuto důležitou službu vykonal a do Opavy si udělal hned po příletu z Anglie celodenní výlet. Z termínu v půlce srpna již není úniku. A mě čeká velké učící se finále. Není skutečně čas na prakticky cokoliv jiného, co si však s přítelem nedokážeme odepřít je jeden krátký večerní výlet za Londýn.

Těžko popsat, jaké je to po třičtvrtě roce v Londýně vidět i přírodní krásy této země. Hned, co vyjedeme autem za velkoměsto, se začínáme nadechovat plnými doušky a nemůžeme se nabažit volnosti. Podnikneme krátký pěší výlet, sesbíráme nějaké kešky a k autu se plní energie vracíme již za tmy. Náš meďour se ukázal jako dobrá koupě. Zdál se jako plně funkční, měl pouze jednu vadu, která nám právě při noční jízdě mírně škodila. Vlivem špatných kontaktů měl tendenci svítit pouze na dálková světla, což bylo v hustém provozu trochu nekomfortní. Na uzdě, a tedy tlumených světlech, se dařil udržet jen velmi těžce a pouze v případě, že se nepoužívaly blinkry, které auto zase plně rozsvítily. To by v Čechách byl docela problém, nikoliv však v Anglii. Angličané totiž blinkry prakticky nepoužívají. Až si člověk uvědomí tu českou mnohem bezpečnější důslednost. Ostrované oznámení změny směru jízdy skutečně strašně flákají. Nejenže neblikají při stání v odbočujících pruzích, kde je tedy více méně očekáváno, že zahnou, ale kašlou na to i při jízdě na kruhových objezdech a tam už to začíná být docela nebezpečnou záležitostí. Takže se nám ten večer skutečně podařilo těch třicet kilometrů v pořádku dojet domů bez jediného použití blinkru, aniž by to někoho z kolemjedoucích nějak udivilo (a ohrozilo).

Nad učením pak strávím celou dobu až do státnic a narážím, stejně jako při psaní bakalářské práce, na nedostupnost jakékoliv české univerzitní knihovny. Spoléhat se musím pouze na to, co koluje po internetu a mezi studenty. Alespoň se snažím naučit se na tu velkou zkoušku co nejpečlivěji, jak je to v tu chvíli možné.

Přítel objevuje vhodný domeček k pronájmu. Je v městečku Flitwick s přímým vlakovým spojením na Londýn a se vším potřebným zázemím. Na jeho prohlídku mohl zase jet pouze sám, ale po tom, co se vrátil nadšený se z fotek a z vyprávění i já přesvědčuju, že by to skutečně nemuselo být vůbec špatné. Takže neváháme a celou věc rychle směřujeme k podepsání smlouvy. Už jenom perličkou je, že i s dopravou do Londýna a s energiemi je tento domeček stále o dost výhodnější, než předchozí byt.

Na návštěvu a s vlastním programem po Londýně přijíždí ségra a její přítel. Můj milý naopak zase odjíždí, respektive odlétá. A to znovu do Ameriky, tentokrát na deset dní. Je mi smutno. Nemohu však vynechat "tradici" a vychází tak na mě znovu přebírání klíčů ve chvíli, kdy je přítel v Americe. Uděláme si tedy se ségrou výlet nejdříve do Flitwicku a pak okružní jízdou kolem Stonehenge zpátky do Londýna. Na předávání klíčů přijíždíme předčasně, takže si můžeme obhlédnout okolí. Domek má na zdejší zvyklosti poměrně velkou zahradu (pravé anglické zahrady jsou velké asi tak jako české dvorky). Po příjezdu realitního makléře se dostáváme i dovnitř a já se mohu konečně podívat, co jsme si to vlastně pronajali. Na anglické zvyky je to středně velký až větší domek. Ale nenechte se zmást, to ve skutečnosti znamená, že v Čechách by to byl velmi maličký domeček. A to tady mají i menší. Angličané třídí domy podle počtu ložnic. Ten náš měl v prvním patře papírově tři. Ve skutečnosti však to byly jenom dvě a pak místnost, která být ložnicí absolutně nemohla, protože se tam nevešla postel. Vlastně to byla místnost odpovídající velikostí třeba většímu špajzu v Čechách. Ale to je tady v UK normální. I koupelna je maličká, ale dostačující. Obývák pak dole připomíná trochu nudli, která je propojená s kuchyní a úžasnými velkými prosklenými dveřmi také se zahradou. Rozhodně to nevypadá vůbec zle. Cesta na Stonehenge je pak už jenom třešničkou na dortu. Asi pět kilometrů před odbočkou na parkoviště u vchodu na pozemky Stonehenge se na silnici utváří zácpa. V té zůstaneme dobrou třičtvrtě hodinu. Ukáže se, že za ní nestojí nehoda, ale pouze průjezd místem, kde je ze silnice pěkný výhled na kameny, který si všichni fotí (ano, tohle dělají i Angličané ...).

Ségra odjíždí a já zůstávám po dalších šest dní sama doma. Po tom, co přijede přítel se začínají dávat věci do pohybu a začínáme zařizovat stěhování. To tady stojí tolik, že vyjde mnohem levněji si půjčit auto a zakoupit pár letenek. Ano, povoláváme jako posily své taťky. Jeden sice nakonec nemůže, ale i ve třech to zvládneme. Do toho se samozřejmě pořád učím a chodím do práce. V plánu mám učit se i na svoje narozeniny, 14. srpna, ovšem to je ten den, kdy stěhujeme, a kdy si můžu slavnostně zařídit největší vozidlo, které se ještě do řidičské kategorie B vejde. Státnice jsou za čtyři dny, ale stejně jsou všichni toho názoru, že bych si od toho učení taky měla někdy trochu odpočinout. Takže stěhujeme všichni. Z osmého patra je to malým výtahem fakt zážitek. Zatím jsme se stěhovali nahoru jednak po menších částech a hlavně v noci, kdy výtah nikdo nepotřeboval. Teď potřebujeme dolů sestěhovat všechno (včetně velké nově zakoupené lednice) a ještě ve dne. Do malé kabinky výtahu se toho snažíme vždycky narvat co největší množství a dole to pak skládáme do dodávky. Jde to poměrně hladce a sousedé jsou při čekání na výtah trpěliví. Až na jednu paní, která nám za v ten moment zablokovaný výtah nezapomněla strašlivě vynadat a jít si stěžovat za domovníkem. Během stěhování se mi taky stalo, že jsem se nechala zaskládat na druhý konec té maličké kabinky v domnění, že mě táta dole odskládá, a když jsem tam dojela, táta tam zrovna nestál. Protože jsem se nemohla sama dostat ven, jela jsem zase zpátky do osmého patra, kde jsem se ovšem zase nemohla dovolat přítomné přítelově pomoci. Cestu jsem absolvovala tak třikrát, než mi jeden z nich pomohl. Naštěstí mě při téhle grotesce neviděl nikdo ze sousedů.

S dodávkou naplněnou až po střechu se vydáváme do Flitwicku, kde sníme pozdní oběd a celý náš majetek zase skládáme do nového domečku. Navečer se s přítelem vracíme s autem do Londýna, vracíme ho a v prázdném bytě přespáváme na podlaze do druhého dne, kdy jde náš meďour na technickou a já musím do práce. Padá na mě velká únava. Po stěhování jsem byla fyzicky utahaná, několik nocí řádně nedospalá a psychicky vystrašená z nadcházejících státnic. Alespoň, že mě v tu sobotu ušetřili v práci a od své klientky jsem odcházela poměrně brzy. Nakládá mě přítel s plným autem zbytků z našeho starého bytu a zprávou, že meďour neprošel, že má špatné tlumiče. Večer na kolenou zprovozňujeme počítač a tiskeneme letenky. V neděli ráno s tátou odlétáme. Odpoledne se učím a v pondělí se krom opakování ještě snažím připravit na obhajobu bakalářky. Posudek mám k dispozici pouze jeden, ten oponentský. Navrhuje mi céčko.

Státnicuju v úterý ráno, oficiální zahájení má být v půl deváté. To je čas, na který se do Opavy mohu dostat jenom tak, že přijedu už předchozí den a přespím. Vybírám si večerní vlak, ten nejpozdější, který ještě s návazností na osobák do Opavy jede. Má zpoždění, samozřejmě. Ocitám se tak na nádraží Ostrava Svinov. Místo v jedenáct večer v Opavě tam tím nejdřívějším vlakem budu o půlnoci, plus půlhodina cesty na byt ke spolužákům, kteří mi nabídli azyl. Z toho už vůbec nevycházel vstřícný čas  k řádnému vyspání se. Psychicky na to vše připravena usedám do čekárny a zahajuji čekání. Přítel mi píše, že se mu to nelíbí, že mi zaplatí taxíka. Nemusí říkat dvakrát. Taxíka seženu poměrně rychle a při úhradě služby v řádu mnoha stovek si dokonce vzpomínám i na pin od kreditky, který mi i rok po jejím pořízení dělá problém. Kolem půlnoci uléhám.

Ráno na pokyn budíku vstáváme. Ve škole jsme na čas, akorát, že sami. Na učitele se hodinu čeká. To bych to tím ranním vlakem do Opavy stihla. Abecedně jsem na začátku a obhajobu bakalářky dělám jako úplně první. Do rukou se mi až před komisí dostává i druhý posudek, ten konzultantský. Ukazuje se, že mi navrhuje ještě nižší známku, než oponentský. To jest spíše D. Navíc se v tom posudku dočítám kritiku na věci, které mi můj konzultant před půl rokem ve svém jediném mejlu, který mi poslal, schválil. Mám vážné pochyby o tom, zda ten posudek psal on. Na kritiku v posudku, kterou jsem považovala dosti neférovou (vzhledem k tomu, že jsem posudek obdržela až při obhajobě a navíc mi zásadně vytýkal věci, které jsme jako jediné ze začátku konzultovali) se snažím zareagovat citacemi ze své práce, které dle mého názoru kritiku vyvracely. Ovšem na moji reakci se mi dostalo od učitelů oponentury odpovědi v doslovné citaci: "Nemáte dostatek pokory!" a rovnou mi udělili nižší známku navrhovanou "konzultantem". Déčko. S pocitem neférovosti jsem z místnosti odcházela a přidržel se mě i ve chvíli, kdy jsem tam za další hodinu a půl zase vstupovala, abych podstoupila státnice. Nejdříve potítko, pak odpověď na všech pět vytažených otázek. Nejsem schopná se dostat hned přes tu první. A polévá mě dobře známé horko. Učitelé mě drtí doplňujícími otázkami, aniž by mě nechali doříct nejprve to, co jsem si na potítku připravila. Skákání do řeči mě rozhodí a aniž bych se tu chtěla nějak sáhodlouze ospravedlňovat, že já za nic nemůžu, že to všechno učitelé, faktem zůstává, že můj pocit z této zkoušky byl poměrně nepříjemný. Vzhledem k tomu, jaké jsem dostávala otázky i nemožnosti začít svoji řeč plynule. Z první otázky jsem zkoušená snad asi patnáct minut. Další už jdou naštěstí rychleji. Když odcházím, mám v hlavě poměrně jasno: alespoň z jednoho předmětu mě to nechají zopakovat. Čas se vleče. Výsledek se dozvídáme až po dalších několika hodinách. Ten můj byl očekávatelný. Právě první předmět, první otázku, si zopakuju v únoru. Za F. Jsem z toho samozřejmě smutná, a hodně. Takhle jsem s tím nepočítala. Stavuju se ještě s kamarádkou na pivo a vylévám si žal. Při zpáteční cestě je hnusně. Venku prší, je zima a já ve vlaku tvrdě usínám, až skoro zapomenu v Třebové vystoupit. Alespoň doma v Lozicích mě čeká příjemné překvápko. Ségra mi upekla narozeninový dort a dostává se mi útěchy.

Tohle jsem řídila při stěhování :-)

Pokračování příště :-)

Díl devátý, starosti (a jedna radost :-) )

Po odmlce ve vyprávění svého příběhu se k němu zase vracím. Zbývaly asi dva měsíce do státnic a já soustředila svojí energii téměř pouze k věcem, které se s ukončením školy pojily. Prakticky zároveň jsem dodělávala bakalářku a se střihačem jsme ladili poslední detaily filmu. Jenomže to ladění těch detailů bylo na dlouhé hodiny a dopisování bakalářky se zase neslo ve velmi dobrodružném stylu. Můj konzultant se mnou již čtyři měsíce vůbec nekomunikoval a já, která jsem psala bakalářku poprvé v životě, jsem sama musela v tom minimu času, který zbýval, vymýšlet, jak by ta práce asi měla vypadat a co jí chybí. Jednoduše jsem si obvyklou konzultantovu pomoc diplomantovi snažila suplovat sama. To v praxi vypadalo tak, že jsem si vytyčila strategii. Řekla jsem si, že budu-li na sebe při psaní velmi přísná a zároveň se budu držet všech stručných pouček ke psaní dlouhých prací, které jsem za ty tři roky na vysoké vyslechla, tak by ta práce snad měla projít. I když třeba se sníženou známkou. Při psaní jsem se skutečně neměla moc čeho držet a ta nejistota byla ubíjející. Má práce de facto před odevzdáním prošla pouze jedinou učitelskou kontrolou, a to u jedné paní docentky, kterou jsem o to požádala zcela mimo její povinnost. Ta práci skutečně alespoň v rychlosti prošla a poslala mi k ní pár cenných rad. Ovšem to bylo čtrnáct dní před jejím odevzdání, kdy byla bakalářka ještě ve velmi rozepsaném stavu. Jinak jsem se spoléhala na neodbornou, avšak jedinou a pro mě velmi důležitou, pomoc přítele a mamky. Do toho jsem samozřejmě dále pokračovala v práci, i když jsem ji omezila. Pracovala jsem přibližně na poloviční úvazek.

K tomu veškerého shonu se navíc s přítelem definitivně rozhodujeme: v Londýně už nemůžeme zůstat, příroda nám neskutečně moc chybí. Tak jsme se začali porozhlížet po nějakém novém domově mimo hlavní město. Existují servery, kde se dá dohledat výhodnost lokalit okolo Londýna k bydlení. Ty porovnávají ceny nájmů/kupní ceny, ceny dopravy do Londýna, zázemí v místě (školy, školky, zdravotní střediska,...), a tak dále. Přítel všechny tyto informace velmi pečlivě prostudoval a nakonec z toho vítězně vyšla oblast severně od Londýna v kraji Bedfordshire. Začali jsme tedy tyto lokality (zejména ty na přímých tratích a dálnicích do hlavního města) sledovat a porovnávat je. Rozhodli jsme se, že do tří měsíců, tedy do konce srpna, prostě budeme bydlet někde na vesnici, nebo v maloměstě.

K takovému bydlení mimo Londýn je však potřeba ještě jedna důležitá věc: vlastní auto. Jeho nákup probíhal velmi specificky.

Přítel se jednu slunečnou neděli rozhodl, že právě dnes auto pořídí. Dovolit jsme si mohli tehdy samozřejmě pouze ojeté a nejjednodušší možností je si ho prostě přes Ebay.co.uk vydražit. Aut se na tomto serveru prodává mnoho a díky celkově novému vozovému parků Britů, se dají sehnat auta v dobré kondici za poměrně dobrou cenu. V jednu hodinu odpoledne tedy přítel začíná dražit. Nejdříve sedíme u počítače oba dva a u každého vozu, kam přihazujeme svoji částku, zkoumáme detailní informace a bavíme se spolu o našich preferovaných značkách vozů. Děláme to všechno velmi sofistikovaně, nicméně zjišťujeme, že ve světě Ebaye jsme neskutečně pomalí. Když jsme přihodili v poslední minutě, někdo nás přehodil v poslední vteřině. Vůbec se nám nedařilo jakékoliv auto vydražit. V posledních chvílích dražby auta se o něj totiž začalo přetahovat i šest, sedm kupců a příhozy se odehrávaly v příšerně rychlém sledu. Tak jsme auto dražili po tři hodiny a stále jsme neměli štěstí. Po tak dlouhé době jsem to už nevydržela a rezignovala s tím, že mi je už úplně jedno, co za auto přítel koupí. I on přestal již tak detailně zkoumat o každém vozu veškeré informace a začal přihazovat rychleji. Ale když slíbil, že dnes pořídí auto, tak to znamenalo jediné: dnes pořídí auto. Tečka. Asi po šesti hodinách dražení, někdy kolem sedmé večerní, se to skutečně podaří. A kupujeme fialového Mercedesa třídy A. Přítel má můj obdiv.

Po týdnu od oficiální koupi na internetu nastal čas i na koupi a předání auta v praxi. A to pro mě znamenalo si pro našeho nového člena rodiny dojet za Londýn vlakem. Od začátku jsem z toho měla strach. Auto jsem ještě nepřebírala, a i když jsem si našla podrobný návod, jak i laik může poznat, že nekupuje dobře, byla jsem neskutečně vyklepaná. Přítel mi alespoň velmi zpříjemnil cestu, když mi koupil nejdřív taxi na nádraží a pak i lístek do první třídy. Vlak odjížděl z nádraží Clapham Junction. To pro mě byla taky trochu výzva, protože to je jedno z největších a nejrušnějších nádraží v Evropě. Má sedmnáct nástupišť a během hodiny skrz něj projede až stoosmdesát vlaků. Takže jsem skutečně měla trochu strach, abych našla to pravé nástupiště a chytla ten správný vlak. Ale povedlo se to. Cesta trvala kolem dvou hodin a v první třídě uběhla pěkně, i když jsem nedostala proklamovaný čaj zadarmo, protože ho prostě nikde ve vlaku nevydávali, natož donášeli až k sedačce. Poměrně rychle nacházím, kde bydlí paní, která meďoura prodává. Vyplňujeme technický průkaz, kam se napíše adresa nového majitele a zašle se státnímu aparátu. Ten pak na novou adresu pošle nový technický průkaz. Při obhlídce auta se snažím, podle toho návodu pro blbečky, trochu zmatečně kontrolovat vše, co by mělo být v pořádku. Když si myslím, že jsem to zkontrolovala, nastupuje zkušební jízda. Všechno se zdá v pořádku, takže v hotovosti platím přibližně šestsetšedesát liber a auto je naše. Když je transakce dokončena, uleví se mi a hned si taky vzpomínám, co všechno jsem zapomněla předtím zkontrolovat. Je toho dost, radši to ale nenapravuju, abych si nepřivodila nějaký šok. Než vyjedu, je potřeba zaplatit povinné ručení a daň z auta. Zvláště s tím ručením si pak užijeme.

V Anglii se vystavuje nikoliv na auto, nýbrž na řidiče, kteří s daným autem jezdí. Zapínám přenosný internet a s přítelem v Londýně se na dálku pokoušíme ručení koupit. Srovnáváme ceny a snažíme se najít něco přijatelného. V tom všem srovnávání zjišťujeme, že se ceny těch ručení velmi liší, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se neměnily ceny toho jednoho a samého ručení u stejného dodavatele pokaždé, když se daná stránka s výpisem povinných ručení zaktualizovala. Skutečně to vypadalo tak, že v jednu chvíli stálo jedno konkrétní pojištění šest set liber na rok a za pět sekund po aktualizaci stránky již osmset, po dalším "odentrování" zase cena stoupla, nebo klesla a tak to šlo pořád dál. Ten systém jsme se po telefonu snažili pochopit asi hodinu a půl. Marně. Usoudili jsme tedy, že to mají na nějakém "loterijním" základu a "odentrováváme" se prostě k té co nejnižší ceně. Fakt cirkus. Nakonec se nám vozidlo podaří na nás dva pojistit. Další půl hodinu pak na dálku řešíme daň. Ta už jde poměrně rychle, protože její cena je naštěstí pořád stejná. Platíme dalších 250 liber, dostáváme se tedy rázem na vyšší cenu, než za kolik jsme vozidlo koupili, ale je provozuschopné (stojí za zdůraznění, že pokud někdo nemá ihned po koupi auta k ruce internet, tak ručení ani daň nemůže zaplatit a tudíž vyjet!). Vyjíždím směr Londýn, za volantem tu sedím teprve potřetí a hned už ve vlastním autě. Moje cesta je vylepšená faktem, že navigace na telefonu není kam v autě připnout, a tak mi nezbývá, než ji pouze poslouchat bez zrakové opory. Překvapivě ovšem dojedu jenom s krátkou zajížďkou. Před vyjetím jsem si také velmi nezodpovědně nenašla nejvyšší povolené rychlosti na zdejších komunikacích. Ty se naštěstí dají poměrně rychle odhadnout od ostatních aut. Na dálnici je to 70 mil v hodině (asi 112 km/h), mimo obce 60 mil (96 km/h) a v obcích 30 mil za hodinu (48 km/h).

Má první cesta ovšem nevedla domů, nýbrž na úřad, kde jsem potřebovala vyřídit dlouhodobé povolení pro parkování před domem. To se mi povedlo, ale úplně bez problémů to nebylo. Našla jsem si, že roční povolenka stojí devadesát liber. Ale to pouze ve chvíli, kdy máte technický průkaz vozidla již přepsaný na sebe. Pokud ne, a to byl i můj případ, pak se platilo ještě o třicet liber víc. Navíc se tam pak ještě již s převedeným technickým průkazem muselo naklusat, aby si to ofotili (ale peníze samozřejmě nevrátí). Kdo by nerýžoval, když to jde, že jo?

Na návštěvu k nám přijíždí přítelova ségra, babička i strejda. Bylo to velmi milé. Škoda jen, že si z návštěvy nepamatuju více, než asi dvě v rychlosti strávené společné chvíle. Jinak jsem byla neustále zavřená v pokoji a hlavně pracovala na bakalářce. Anebo jsme se střihačem ladili hodiny absolventský film, nebo jsem byla v práci. Dva dny před odevzdáním práce strávíme s přítelem až do hluboké noci u počítače a formátujeme text. Daří se nám najít ještě jednoho neodborného dobrovolníka na kontrolu gramatických chyb, přítelovu ségru. Pak odklikneme tlačítko a elektronická verze, jenž musela být odevzdaná v přesném termínu jakožto předvoj té tištěné, se odesílá. Záhy na to, na začátku července, odlétám do Čech oddechnout si od stresů předcházejících a nabrat síly na stresy přicházející, učení se na státnice. A taky odesílám tištěnou verzi své bakalářské práce.

Po celou tu dobu, kdy jsem se prala se svými povinnostmi, měl můj přítel na bedrech jednu příjemnou záležitost a to objíždění a prohlížení domečků za Londýnem, abychom si mohli vybrat nějaký do pronájmu. Já jsem žel neměla na objíždění vůbec čas, takže jsem mu vybírání s důvěrou a láskou svěřila do jeho rukou.

Ačkoliv ne vždy to bylo objíždění pouze příjemné. Stalo se mu, že odjel na prohlídku tří předem domluvených domků. Našel si, že na dálnici je zácpa a vyrazil s předstihem. Jenomže zácpa se ještě zvětšila a on tam na tři hodiny uvíznul bez jakékoliv možnosti se pohnout. Prohlídky zmeškal a ještě si hodně zajel...

Vracím se z Čech a nastoluji si pevný učící harmonogram. Žádná chvilku nemohla zůstat nezaplněna. Nastaly ty chvíle neustálého sezení nad počítačem, které jsou na popis strašně nudné, přestože se prožívají neskutečně krušně. To několikaměsíční vypnutí všech sil na to, abych to všechno zvládla, se začíná projevovat poměrně závažnými vedlejšími příznaky. Jsem většinu času smutná, depresivní, demotivovaná, utahaná, nebo mrzutá. A chudák přítel byl první a jediný na ráně. Oba dva si už strašně moc přejeme, aby to bylo za mnou/námi.

I v práci je to občas zajímavé. Kromě vypětí sil u všech ostatních klientů zažívám nejvíce nečekaných zážitků se svou mladou klientkou. Ta se dostává do nemocnice. Rodiče mi sdělí, že tam musím s ní a já až po cestě informuji kancelář svého zaměstnavatele, kam že to jedu. Ti prohlašují, že toto po mě rodina nemůže chtít, nicméně, než se nadějí, já jsem s klientkou na urgentním příjmu nemocnice sama a rodiče odjíždějí. To je asi šest hodin večer. Pokyn na rozloučenou od nich zněl: "zůstaňte tady s ní do desíti do večera, my vás pak vystřídáme". Jak prosté a jednoduché. Pro ně. Pro mě naopak poměrně náročné. S klientkou jsem byla toho dne již od rána a byla jsem už hodně unavená. Nyní jsem však musela vynaložit ještě mnohem větší množství sil na to, abychom obě dvě neznámou situaci zvládly. Neustále hlídat, vymýšlet konverzaci, zjišťovat od lékařů, co se děje, komunikovat s rodinou i se zaměstnavatelem. V deset podle dohody opouštím nemocnici. Klientka tam zůstává sama, přestože mi její rodiče už hodinu volají a ujišťují mne, že už jsou na cestě. Cesta trvá patnáct minut... Klientky mi bylo líto. Původně jsem do práce přijela autem, ale jsem v takovém stavu, že odjíždím domů metrem. A abych nezapomněla: do toho vesele dlabu antibiotika. Vrátil se mi zánět močových cest a doléčuji ho, po třech dnech doma, za pochodu.

Pokračování příště :-)

To je náš oř :-)

Bonusový tripreportový díl: Jak jsme zdolávali Ben Nevis

Jelikož jsme teďka měli s přítelem dost práce na vlastním domečku, porušila jsem železnou pravidelnost v publikování svých příspěvků jednou přibližně za osm dní. Chystám se to zase napravit a jako omluvu nabízím bonusový díl s čerstvými zážitky, které se nám přihodily při výletu na nejvyšší horu (kopec) UK, Ben Nevis (1345 m.n.m.). Věřím, že to bude stát za počtení :-).

Speciálně Anglie nemá příliš mnoho státních svátků. Jenom osm. Ani se moc nezabývali tím, k jakým událostem je přiřadit a tak jsou to prostě "bank holidays", které se konají jednou za čas a basta. Alespoň nějakou náhradou za tak malý počet státních svátků je fakt, že vyjde-li svátek na víkend, je automaticky přeložen na pátek anebo pondělí.

Státní svátek vázající se k jaru, 2.5., připadal tedy na pondělí. Protože jsme cestovatelé a dobrodruhové, nemohli jsme ho samozřejmě nechat volný. Již v únoru jsme ho zaplnili myšlenkou výšlapu na Ben Nevis. Vymysleli jsme i způsob dopravy a rozhodli se z i ekonomického hlediska pro nejjednodušší variantu. Zakoupili jsme jízdenky na noční vlak, Caledonian Sleeper, z nádraží London Euston do jeho nejvzdálenějšího (po cestě se dělí) cíle: Fort William. To je městečko s ideálním výchozím bodem pro výstup. A další noc ze soboty na neděli jsme zajistili v horské chatě v údolí pod vrcholem. Program byl naplánovaný, jízdenky koupené, takže jsme to do doby odjezdu "odložili k ledu".

Dva dny před pátečním odjezdem vlaku jsem se chtěla jenom ujistit, zda na Ben Nevisu bude svítit sluníčko anebo pršet. A ono ouha, předpověď počasí ukazovala nekompromisně mínus devět stupňů celsia. A sníh. Do té doby jsem si samozřejmě naivně myslela, že když je to nižší než Sněžka, tak to nebude žádný drama. To, že Sněžka stojí na krapet jiné rovnoběžce mi nějak nedošlo. 

Začala jsem se docela obávat. Na podobné projekty nemáme žádné vybavení a co teprve laviny a průrvy kdyby tam byly? Přítel mě uklidňuje, že nic takového se rozhodně dít nebude, takže přijímám za své, že jsem možná zbytečně moc paranoidní. 

V pátek se po práci balím do batohu, na chvíli dávám spánkem odpočinout zmoženému tělu po náročném týdnu a vyrážím na vlak. Je to přes celou vesnici a ta je tady pěkně dlouhá. 

Pro zajímavost zmíním, že Angličané nazývají obce trochu jinak. My bydlíme stále ve vesnici, přestože má téměř pět tisíc obyvatel. Naopak místa, která se v Čechách nazývají vesnicemi se tady označují pojmem "Hamlet", tedy v překladu spíše osada. 

Po více než půl hodině se dostávám na nádraží. Už na cestě jsem se začínala bát, že mi vlak ujede a přidala jsem do kroku. Na nástupišti zjišťuji, že zbytečně, protože má vlak pět minut zpoždění (nemyslete si, že jenom v Čechách se stává, že mají vlaky kolikrát i velké zpoždění. Také v Anglii je běžné zpoždění okolo deseti minut a nijak výjimečný není ani půl hodinový odklad odjezdu).

Mezitím přítel píše, že se díval na lavinové nebezpečí na Ben Nevisu a že tam opravdu existuje, i když nijak hrozivé. Také je prý Ben Nevis na své špičce zabalen do tlusté sněhové šály. Z těchto informací sálá respekt i pro něho, takže usuzujeme, že se na vrchol nejspíše nedostaneme a ohledně našeho zdolání tohoto vrcholu prostě uvidíme podle situace, kam až bude možné vyjít.

Mířím na Kings Cross odkud se pěšky za deset minut dostávám na nádraží Euston. Tam se scházíme s přítelem. Před "naloděním" do našeho nočního expresu stíháme ještě malou večeři a na dobrou noc ji zapíjíme lehkým bílým vínem. Po deváté večerní nastupujeme do strašně dlouhého vlaku. Koupili jsme levnější jízdenky pouze na sezení, přestože vlak má hlášený příjezd do Fort William až druhý den v deset dopoledne. Sedačky mají být ale pohodlné a dostatečně široké, takže jsme si řekli, že nebudeme žádní hogo fogo a zvládneme to v sedě. 

Caledonian Sleeper se chlubí atmosférou připomínající doby největší slávy parních lokomotiv. Při vstupu do vagonu se nám skutečně taková atmosféra rýsuje před očima. Kobercem je potažená podlaha i stěny, sedačky jsou téměř královské a na jejich špičce se rýsuje elegantně zastrčená místenka. Celé je to tak působivé, že sahám okamžitě po foťáku tak, jak je mým zvykem. Foťák mám, ale kartu v něm ne. Ta zůstala doma, kde jsme ji omylem nechali. Musím se tak spokojit pouze s mobilem.

Elegantní místenky

Vlak se rozjíždí a začíná nás velmi příjemně ukolébávat. Navíc jsou k dispozici slušivé klapky na oči i špunty do uší, které po použití a ve chvíli, kdy se člověk příjemně zaboří a uvelebí v sedačce, navozují docela obstojně pocit lože.

Trochu nečekaně nás ve čtyři ráno donutí rozlepit oči průvodčí, že musíme vstávat. Což není vůbec příjemné. Již při nákupu jízdenek jsme si všimli, že kupujeme dvoje na obě dvě cesty. Jednu z Londýna do Edinburghu a druhou z Edinburghu do Fort William. Protože ale nákres vlaku a schéma rozmístění sedaček vypadalo na webových stránkách pořád stejně, mysleli jsme si, že se jedná pouze o přeregistrování soupravy a nebudeme se muset hnout z místa. To byl předpoklad mylný. Museli jsme se po vlastních nohách hnout a to přesně přes celé dlouhé nástupiště podél všech těch lůžkových vagonů, kde spali lidé, co se nikam hýbat nemuseli. To mi přišlo dost nefér (s ohledem k nám, samozřejmě).

Caledonian Sleeper v Edingurghu

Expres se v Edinburghu dělil a pouze jeho půlka pokračovala naším směrem. Po pětatřiceti minutách nedospalého mžourání do kolejiště, kde se s naším vlakem pracovalo, nám přistavují další dva vagony určené k sezení. Hned ze začátku nás zarážejí dvě věci. Jednou je, že atmosféra je ta tam a na nás čeká nevytopené a daleko méně pohodlné sezení (navíc tam ani neproběhl úklid, takže po předchozích pasažérech se na nás kutálejí ze stolků plechovky). Druhou věcí je, že nově připojené vagony jsou dva, ale nám dovolí si sednout jenom do toho horšího (vagon tak ze sedmdesátých let absolutně nekorespondující s propagovanou atmosférou luxusních dálkových expresů z letáků společnosti) s odůvodněním, že ten o něco hezčí je první třída. Jsme trochu zmatení, protože do teď žádnou první třídu vlak nevezl, takže do ní nikdo neměl jízdenky a takže zůstala až do Fort William úplně prázdná. Naopak my se ve zkráceném druhém vagonu tísnili na každém centimetru, ani jedna sedačka nebyla volná. Protože jsme ale neskutečně unavení a zase velmi rychle usínající, nemáme sílu se proti nedostatkům jakkoliv bránit. Možná na to právě společnost vypravující vlak sázela.

Vagon o třídu níž jedoucí z Edingurghu (obrázek je až z cesty zpátky)

Usínáme rychle a probouzíme se do docela jiného světa. Ze tří kolejí, které nás doprovázely z Londýna ani stopa. Jedeme po jednokolejce s dechberoucím výhledem na okolní krajinu Skotska. Krajinu hor, jezer, lesů a domova množství druhů divoké zvěře pasoucí se těsně u kolejí. Nestíháme se kochat. Nádherných zasněžených vrcholků hor je okolo tratě také nepočítaně. Těm se dokonce můžeme přiblížit z vlaku víc, než se může na první pohled zdát. Mrznou nám totiž nohy.

Trocha toho kýče :)

Názvy stanic jsou i ve skotštině

Vystupujeme úplně rozlámaní ale jinak do pěkného dne. Jeden z prvních našich pohledů ve Fort William padá na supermarket velkého řetězce. Stojí u nádraží v centru města a za ním se linou kopce a ani jeden domeček. Pohled tak nevídaný ani u nás za Londýnem, natož pak v něm. Také je to možná pohled příznačný pro Skotsko, tedy pro unikátní krajinu, která je osídlena v mnohém odlišně, než v Anglii.
Na ten supermarket náš pohled vlastně nesklouzává jenom kvůli té metafoře. Musíme nutně před vyjitím sehnat tu paměťovou kartu do foťáku, protože jinak budu jako bez jedné ruky. Neucelená. Snahy o koupi obyčejného "esdéčka" se nakonec musí vyvinout hodně. Supermarket je má vyprodané, další je nemá a sportovní centrum nabízející outdoorové kamery, kam jsou tyto karty potřeba, nabízí jenom paměťovky s předem nahranými mapami do GPS. Nakonec překvapivě uspějeme v drogerii.
V poledne se vydáváme z nulové nadmořské výšky vstříc nejvyššímu bodu UK. Převýšení 1345 metrů je za odpoledne v klidu, když ho pak nemusíme ještě tentýž den scházet celý. Jenom do 700 metrů. Jen pořád máme nejasno o situaci na vrcholu. Cestou nahoru potkáváme turisty v obou směrech a  prostě z nich neumíme odhadnout, jestli je tam souvislá ledová pokrývka, na kterou jsou potřeba mačky a cepíny, které nemáme, anebo je to až na vrchol pohodlná procházka na krátké tričko a kvalitnější obuv. Do této chvíle jsme si při nejasnostech a proměnlivých názorech vzhledem k tomu, jestli jsme vybavení na úplný výstup nahoru, říkali: "počkáme a uvidíme na místě", jenomže na místě jsme pořád úplně stejně zmatení. Nezbývá, než se tomu podívat na kloub z blízka a začít výšlap. Jde to pěkně, jedinou legraci zažíváme s nafouknutým camel bagem. Říkali jsme si, že koupit perlivou vodu a nalít ji tam bude skvělý, protože perlivá je lepší, než obyčejná. Nebyl to dobrý nápad. Vak se nafoukl tak, že nešel otevřít normální cestou a museli jsme zvolit "nouzový východ" spodem. Nezkoušejte to! :-) V šestistechpadesáti metrech nad mořem je rozcestník. Jedna cesta vede k horské chatě, kde budeme přespávat, druhá na Ben Nevis. Fouká, trochu poprchává a hlavně: pořád nevíme, jestli se na vrchol dostaneme jenom s pokročilým vybavením, či naopak velmi nalehko. Dolů stále proudí lidé v obou "provedeních". Naše neustálé zmatení od počátku ohledně podmínek nás už dohání ke vtipům: "tři dny před odjezdem se zaměřují na přírodní podmínky na místě a hledají jako idioti každou informaci i tu o mírném lavinovém nebezpečí. Podle něj usoudí, že je vrchol nedostupný. Ve vlaku ale jedou lidi, co na Ben Nevis jdou a nemají lezecké vybavení. Svítá jim teda naděje, že to půjde a jsou zvědaví, jak budou ostatní turisté vypadat na úpatí. Na úpatí to pořád není jasné. Někdo je v krátkém triku, jiný s cepínem. A tak čekají do půlky cesty a ani pak to stále není jasné..."

Pod vrcholem

Povinná s Majdou :)

Výhled do údolí. Řeka dole je nulová nadmořská výška

Říkáme si, že možná bude lepší vyšlápnout Ben Nevis až ráno, že budou hezčí podmínky (začínalo dost pršet a valila se mlha), ale protože máme dobrý čas, zkoušíme udělat obhlídku terénu a vydáváme se alespoň na kousek nahoru. A když jsme už v tom šlapání jsme, nechce se nám už vracet, když to jde tak lehce. O podmínkách na vrcholu si začínáme utvářet svůj vlastní obraz. Začíná totiž přibývat sněhu. Ze začátku nic drastického. Výstupová cesta není v nijak velkém svahu (při pádu na uklouzaném sněhu bychom si neublížili) a hlavně nás drží výborné boty, jež vlastníme. Tam, kde to ostatní zvládají už jenom s trekovými holemi, aby se zapíchli do sněhu a pojistili se tak, by se nám sice taky hodily, ale jsme schopní jít bezpečně i bez nich. Sněhu přibývá a začíná být jasné, že vrchol je dost zasněžený (varianta turistů, kteří se na něj mají šanci dostat tak nakonec opravdu končí na těch s cepíny a mačkami). Ve chvíli, kdy sníh začne pokrývat i poslední zbývající kameny, které vykukují nad povrch a dávají pocit jistoty, se spustí "krupobití" zmrzlého prašného sněhu. Navíc absolutní bílo před očima vydává pro mozek zmatené signály, není o co se zachytit pohledem. I při zjištění, že po sundání našich poměrně silných brýlí, se dokážeme překvapivě orientovat lépe se nakonec rozhodujeme pro ústup. Pitomých 350 výškových metrů pod vrcholem, člověku se už promítají v hlavě ty vítězné fotky na fejsbuku, který by tam dal, ale nemá cenu riskovat.
Scházíme dolů k rozcestníku a vydáváme se k chatě. Cesta je pod severní stěnou Ben Nevisu, takže je tam zima, sníh je docela nízko a po velkých kamenech se špatně jde. Navíc stále nevidíme chatu. Pořád jsme si říkali: "Už je za rohem" a pořád nebyla. Ale nakonec samozřejmě vykoukla :-). Probili jsme se k ní a zjišťujeme, jak to tam vypadá. Z předchozí emailové komukace se správcem totiž není jasné, jestli tam budeme sami, nebo ještě s někým. Ukazuje se, že chata je až po střechu plná namakanými horolezci. Správce nám na společné pryčně uvolní rozhrnutím okolním spacáků dvě místa a praví, že je tady "plenty of room". Ale nestěžujeme si, byla to velmi útulná chata.

Sestup z Ben Nevisu

Severní stěna pod kterou jdeme k chatě

Ohříváme večeře z konzerev a koukáme, jací jsme lůzři. Okolo nás bylo tak asi dvacet udělaných chlapů, co se právě vraceli s cepíny, freeride lyžemi a každý se svým hroznem karabin na sedáku, ze svých dobrodružství, které ten den prožili. Pak se dostavila dokonce i jedna žena. A my mezi nimi, i ty pitomé trekové hole, které by náš obraz vylepšily alespoň na "skilled hikers", jsme zapomněli doma :-). Ale jinak to byla parta veselá.
Okolí Ben Nevisu je pro podobné nadšence nejlepším terénem v UK. Nic lepšího už ostrovy nenabízejí, ale zase tohle prý, podle nich, stojí pořádně za to. Jdeme brzo spát, jsme docela utahaní. V noci horskou chatou cloumá pořádný vítr, který budí ze spaní a vnáší do mysli ten lahodný pocit, jak je úžasné, že v tomhle nejsem venku, ale zalezlá v bezpečí svého spacáku mezi stěnami kamenné budovy.
Ráno se budíme do deštivého rána. Ale i ten pohled z postele přímo do nádherného údolí bez náznaku civilizace stojí za to. Balíme se a odcházíme. Máme spoustu času, jde jenom o to sestoupit zase do Fort William, i když jinou cestou. Kocháme se nádhernou přírodou a zvládáme si při tom pěkně popovídat.

Ohlédnutí za chatou 

Výhled na Fort William

Ano, i to jsme potkali. Veřejný chodník do likérky :-)

Po sestupu dostáváme chuť na teplý oběd a pivo (ano, klidně i anglický "Ale"). Projdeme městečkem, najdeme restauraci, ale nejdříve hlasujeme pro sprchu dostupnou na místním nádraží. Nenechte se zmást, tamější koupelna nabízela za tři libry krásně čisté prostředí, mýdlo, ručník i fén.
Po obědě se chceme vypravit na nedaleký a slavný Harry Potterovský viadukt, přes který místo bradavického expresu ve skutečnosti jezdí tamější jednokolejná lokálka. Má to být romantika, máme dostatek času, a tak si to míříme na nádraží. Tam ale vystřízlivíme. Vlak nejdřív značí s půlhodinových zpožděním, pak ho rovnou zapíšou jako zrušený (ano, to se tady taky stává a není to úplně vzácností, že zruší bez náhrady vlak). A tak máme po srandě a musíme na nádraží pět hodin čekat na náš Caledonian Sleeper. Přítel nám jde koupit časopis a vrací se se dvěma lahvemi Skotského piva (v anglickém množství 660ml). Je to "Ale", ale místně tradiční a s označením IPA (India Pale Ale). To dohromady dá ve výsledku nejlepší chuť piva, kterou jsem tady v UK kdy pila. Dvě lahve fungují později ve vlaku jako skvělá ukolébavka. Vlak je přistavený ve stejném sezaření, jako přijel (on vlastně ani mezitím nikam neodjel). Ale průvodčí se vyměnili. A těmhle nevadí, že si všichni sednou do té před tím zapovězené a záhadně zařazené první třídy. Tedy skoro všichni si tam sednou, my ne. Čekáme totiž, že je odtamtud vyvedou, jako před dvěma dny v Edinburghu, ale když nevyvedou, alespoň se velmi pohodlně uvelebíme v prázdném vagoně.

To skvělé pivo :)

Jsme zase vzbuzeni, ještě, že je to tentokrát už o půlnoci a ne zase ve čtyři. Také přestupujeme zase do toho pohodlného vagonu, kde se po zbytek cesty skvěle spí. Trať do Londýna se opravuje a nás ženou po jiné. I kvůli výlukám máme hlášený příjezd do Londýna až v devět, o půl hodiny později, než by měl být. Trať po které jedeme je ta, která vede za našimi okny, takže si prohlížíme náš domeček. V Londýne jsme už o půl sedmé. Dvě hodiny před včasným příjezdem. Začínáme být optimističtí, ale záhy zjistíme, že velice předčasně. To, že jsme na správné straně Londýna kousek od nádraží dvě hodiny před pravidelným příjezdem ještě totiž, jak se později ukazuje, neznamená, že skutečně přijedeme včas. Vlak zastavil, pak se zase rozjel, najel na koleje Overgroundu, což je takové vlakové MHD v Londýně, kde normálně meziměstské vlaky nejezdí, protáhli nás přes množství stanic a na druhé straně Londýna, deset kilometrů od cílového nádraží, nás odstavili a nechali přes půlhodiny stát a čekat. Pak už to bylo na vyjetí, abychom na nádraží byli skutečně v těch avizovaných devět ráno, takže se vlak dal do pohybu a úspěšně nás zase vysadil v Londýně Eustonu. Přechodem na Kings Cross a dojezdem domů pro nás výlet skončil a my měli jasno: "stálo to rozhodně za to!". :-)

Lokomotiva Caledonian Sleeper už zase v Londýně