Díl šestnáctý, aneb jak se stěhujeme do svého

Po tom, co ve středu do tiskárny nastupuju a odpracovávám i velkou část dalšího týdne, během kterého si zvládnu velmi naivně a neuváženě upsat i k sobotnímu přesčasu (což mě hned po tom rozhodnutí strašně zdeptá, protože výhled na zničenou sobotu a další dřinu pouze s jediným dnem volna je pro mě nepřekousnutelný), který je ve formě normální každodenní směny a nejsou za něj žádné speciální příplatky toho mám plné zuby. Připadám si, jako kdybych v tiskárně pracovala už věčnost a do budoucna se mi to jeví jako jedna jednolitá makačka bez světlých bodů. Další věcí je, že se mi ve čtvrtek ozývají z dalšího místa, kam jsem posílala svůj životopis. Z prádelny, která sídlí za rohem od tiskárny. Zvou mě na interview a spěchají. Domlouváme se na pátek před mým startem dalšího pracovního dne. Když se tam dostavím, vítá mě velký komplex čistě industriálních budov, společným znakem je potom hlasitý zvuk vzduchové ventilace a z komínů stoupající pára. Vedou mě za manažerem, který je oproti HR manažerce tiskárny usměvavý od ucha k uchu a mnohem vstřícnější, což mi hned zvedá náladu. Bavíme se o základních právech zaměstnanců, ty jsou mnohem lepší, než v tiskárně. Vyšší plat, více dovolené, speciálně placené přesčasy. Zatímco si povídáme, koukám se také manažerovi za záda, kde je okno do haly. Vidět toho moc není, jen co chvíli oděv, padající na kovovém ramínku dolů. Z toho dostávám, kdoví proč, strach, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Zavedou mě do výroby. Mají tři jednotky, jednu hygienickou, druhou nehygienickou (kde se perou třeba montérky z autoservisů) a poslední, kde se perou rohožky, ale třeba i takové věci, jako jsou rolovací ručníky na záchodech k osušení rukou. Procházíme kolem množství pracujících lidí. Ládují a zase vyskládávají obří pračky, jejichž buben je tak třicetkrát větší, než ten, co mají běžní lidé doma. Jedna várka na praní váží za suchého stavu kolem stovky kil. Koše na prádlo jsou ve zdejším podání velikánské kádě na kolečkách. Další lidé oblečení věší na ramínka. Takto pověšené oblečení (dlouhé montérky a pracovní pláště) se pak vydává pomocí různých otočných spirál a kolejniček samo na cestu do velkého tunelu, který je, projíždějící, suší. Pak se každému jednotlivému kusu naskenuje jeho originální čárový kód a oblečení se potom na základě řízení počítačem samo poskládá u stropu, kde se nachází dvaadvacet třímetrových řad. Až se celá řada zkompletuje, tak aby potom mohlo být zase po kolejničkách spuštěno dolů. Pak dojede prádlo až ke dvěma velkým plechovým skládacím strojům. Každý stroj má na výšku přes dva metry, na šířku kolem metru a půl a na délku metry čtyři. Je to mohutné a jediné, co to umí je oblečení seskládat rychlostí jeden kus za tři sekundy. Na každé straně takového stroje je jeden člověk. Jeden stroj láduje, druhý odskládává prádlo a balí je. Nakonec je ve velkých taškách po dvaceti hází do dvoumetrových vysokých kovových klecí. První můj dojem při pohledu na to velké množství na ramínkách se pohybujících plášťů byl neskutečně odstrašující. Připomnělo mi to exkurzi do Osvětimi, které jsem se na gymplu účastnila. V Osvětimi bylo taky mnoho pracovního oblečení, které na svém místě neměly ani jednoho majitele. Vracíme se zpátky do kanceláře a já se cestou snažím veškeré představy zapudit. Ještě se bavíme o pracovních limitech. Na každý den a člověka nějaký připadá. Jeho výše spočívá v konkrétním druhu práce. Věšiči na ramínka musí za den zpracovat každý dva tisíce kusů. Lidé u každého stroje musí dohromady za den poskládat tři tisíce dvě stě kusů. Manažer se mě ptá, zda jsem na limity zvyklá. Odpovídám, že o nich něco vím, protože nakonec v tiskárně je máme taky a moc dobře jsem věděla, že jsou několikanásobně nadhodnocené. Velmi rychle se rozhodnu práci změnit a po celých osmi dnech v tiskárně odcházím do prádelny. V sobotu přesčasem skončím, v úterý znovu nastupuji. První věc, kterou v prádelně zjišťuji je, že zde není nadhodnocený čas na splnění limitu, ale nadhodnocený je limit na to, aby se včas stihnul. To v praxi znamená celodenní kmitání. Nejdříve pracuji na skenování čárových kódů oblečení. Připadám si jako kdekoliv na pokladně (laser sejme a já odkliknu), také mi naskakuje jako podobná práce vlekaře, protože jako vlekař přiřazuje lidem projíždějící kotvy, tak já jsem přiřazovala oblečení projíždějící háčky, které je rozvážejí po celé hale ke kolejničkám. Vždycky, když se to na mě začíná hrnout tak, že už nevím, co dříve (pláště na mě padají odevšad) přijde pauza, za kterou to zpracuje někdo jiný. Přestávky jsou dvě a dohromady dají hodinu. To je další příjemný bonus oproti tiskárně. Přestože je to makačka, tak mě ta práce baví rozhodně víc, než předchozí. Velmi zřejmě i proto, že se ani trochu nenudím. Ždímám ze sebe maximum a najednou je konec pracovní doby (ta je od půl osmé do čtyř, takže bývám doma včas). Po pár dnech mě přeřadí na skládací stroj a na konci mého prvního dne definitivně pochopím sílu mocných limitů. Celá splavená zjišťuji, že místo tří tisíc dvě stě kusů jsme udělaly (na jednotce pracuje pouze ženské pohlaví, celkem asi patnáct lidí) pouze čtrnáct set. Taková je realita. Odcházím celá špatná, protože nechápu, kde jsem udělala chybu, když jsem kmitala jako smyslů zbavená. Další dny zjišťuji, že  je prostě potřeba se těch smyslů "zbavit ještě víc" a přitlačit, aby výsledek byl lepší. Učím se i pár grifů, jak práci zrychlit. Nakonec se mi výsledek den ode dne zlepšuje a dobrou zprávou je i fakt, že asociace s Osvětimí mě už přestala trápit.

Jako správně nadšený pracovník si beru i fůru přesčasů. Ty jsou ve formě zůstání o hodinu déle. Do práce to mám autem půl hodinu, takže jsem i s přesčasem každý den pryč docela dlouhou dobu, ale alespoň končím v rozumný čas.

Dozvídáme se skvělou zprávu, koupě domu se po čtyřech měsících vydařila, všechny rešerše a hloubkové kontroly dopadly dobře a my si můžeme zajet vyzvednout klíče a přestěhovat se. Do realitní kanceláře přijíždíme osmého dubna s úsměvem, při přebírání klíčů nás paní makléřka upozorňuje, že bývalý majitel se velmi omlouvá, ale už nestihl vyčistit ucpaný přepad u vany, což na nás udělá dojem. Jsme rádi, že na nás bývalý majitel tak myslí. Koupíme zapomenutý metr v Poundlandu (domku chybí sporák a trouba, tak abychom mohli koupit na míru nové přístroje) a vyrážíme.

Vstoupit poprvé do domu, který je náš je úžasný pocit. Už žádné placení pronajímateli, všechno si budeme zařizovat sami a s nikým se už nebudeme muset dohadovat nad předáváním starého bytu. Vstoupíme a pořád máme úsměv na rtech, ale při procházení jednotlivých prázdných pokojů nám začíná tuhnout. Všechno to začíná roletami na okna, které musely být na míru a těžko budou pasovat jinam, nicméně jsou odmontované a odvezené, dřez v kuchyni teče, kuchyňská linka má místo normálních šedesáti centimetrů na šířku, které je přizpůsobeno všechno kuchyňské vybavení, jenom padesát (takže už rovnou víme, že trouba se nám tam takhle nevejde). Taky jsme si mysleli, že nebudeme muset malovat, ale zažloutlé stěny s jejich měnící se barvou nám tento pocit rychle vyvracejí. Ze všech zdí čouhají nevytahané hmoždinky (tak asi třicet dohromady) anebo rovnou celé šrouby a háky, které tam byly zatlučeně evidentně dost ledabyle (omítka je okolo opadaná). Jenomže když se s nimi přítel potom morduje, tak nejdou vyrvat. V prvním patře nás čekají další překvapení. V koupelně není polička nad umyvadlem a dráty k připojení zásuvky v poličce koukají normálně ze zdi. A co nás dostalo snad nejvíce byly chybějící schůdky na půdu, které tam ještě při prohlídkách prokazatelně byly. Přesně takové ty schůdky, co jsou na míru a připomínají žebřík nám tam bývalý majitel odmítl nechat. Odmontované špunty, které mají tlumit dveře, aby nebouchly do zdi už nás prakticky nechávají klidnými. Poslední překvápko, které se naštěstí pak ukáže jako falešný poplach je podezření, že na celé kuchyňské spotřebiče je vyhrazen jistič, který toho vydrží ještě méně než ten na osvětlení (pouze šest ampérů). Nakonec se ale zjišťuje, že jistič sice slabý je, ale dráty snesou i adekvátní proud a tedy i jistič. No, jsme z toho docela přešlí. Alespoň, že ti koně, co se pasou za okny, tam stále zůstali. Na stěhování znovu povoláváme tátu, kterému vyjde mnohem levněji zaplatit letenku a půjčit si dodávku, nežli platit stěhováky. Naštěstí máme flexibilní a ochotné rodiče, kteří jsou schopni se sbalit a odjet buď ze dne na den anebo změnit plány na příští víkend, aby mohli přiletět a pomoct nám.

Je zajímavé pozorovat, jak se nám rozšiřuje jmění. První stěhování jsme zvládli se dvěma kufry letadlem, druhé malou dodávkou, třetí velkou dodávkou a teď to čtvrté to byly rovnou dvě velké dodávky (jak je dobrým zvykem,  řídím). Den to byl náročný, dvě otočky a mnoho těžkého stěhování (pračka z prvního patra a tak). Ale jinak je bilance slušná, nic se nerozbije, je pěkné počasí. Jediné, co nemůžeme je stavět nábytek do konečné pozice. Zvláště v obýváku, kde bude potřeba vyspárovat stěny, vytahat hmoždinky, zazdít díru na krb (nejsme krboví), zabrousit stěny a konečně vymalovat. Vlastně místnosti, kam se dá bez obav stěhovat, jsou jenom vrchní tři ložnice, kde se teď nebude nic dělat. Jinak nás na domku čeká spousta práce. Jediné, co jsme nezvládli odstěhovat svépomocí, je piano. Tomu domlouvám zvláštní speciál v podobě stěhováků. Taková domluva zabere dlouhý čas. Člověk by očekával, že pokud někomu nabízím práci a za ni výdělek, tak to podnikatel se stěhováním rád udělá. Proto mě překvapuje, že prvních deset čísel, kam volám zvedají neochotní a nevrlí chlapíci, kteří nabízejí vysokou cenu a nevycházejí vstříc.

Stane se mi dokonce, že mi jeden stěhovák dá odhad na cenu 260 liber. Když mu esemeskou píši, že už mám jinou firmu, tak akorát napíše "How much", místo aby se slušně celou větu zeptal, za kolik jeho konkurence stěhuje. Aby pak při zjištění ceny dokázal najednou 260 liber srovnat na 160...

Až jedno z posledních čísel zvedne optimistický chlapík. Objednám si z minulé zkušenosti ne čtyři, ale tři silné chlapy. V jedno úterý se sejdeme ve Flitwicku. Z auta vyskočí dva a jeden sedmiletý kluk. Zase mi přijelo na stěhování piana o jednoho muže méně... Projevuju obavu a přidávám historku o minulých třech uhekaných profících, ale oni že prý to zvládnou. Tak jsem jim nemohla než věřit. Předchozí den jsme z posledních sil uklidili a nadvakrát vymalovali ten jediný kout, kam piano bude patřit a musí se to odstěhovat dnes. Tito chlapíci naštěstí disponují prknem na kolečkách, ke kterému piano přivážou. Jediným zádrhelem pak je krom toho klučiny, se co u nás začne chovat jako doma, situace při vykládání piana. To se několik minut odehrává drama, když piano na výtahové rampě u náklaďáku metr nad zemí začne, vlivem nerovnosti terénu, ujíždět na chlapíka na jedné straně a ten druhý s tím nemůže nic dělat. Chlapík pod vahou piána rudne, vrávorá a tlačí piano zpět nahoru což se mu naštěstí po několika dlouhých sekundách daří. Ono asi není sranda, když vás začne válcovat přes tři sta kilo hudebního nástroje. Nakonec je však piano úspěšně uloženo na svém novém a velmi pravděpodobně dlouhodobém místě.

Poslední dodatek příště :-)

Díl jedenáctý, aneb jak mě vyhodili ze školy

Prohru u státnic vstřebávám poměrně dlouhou dobu. Ještě nikdy jsem do té chvíle neproletěla u něčeho tak významného. V hlavě se mi to všelijak mele, ale v jednom mám už ve vlaku z té nešťastné Opavy jasno: kde to nejde silou, musí to jít ještě větší silou a hned si stanovuji plán se od začátku prosince, dva měsíce předem, začít znovu na ten jediný předmět učit. A to několik hodin denně. Do té doby si dávám klid.

Neudělané státnice mi udělaly čáru přes rozpočet. V hlavě jsem už měla přibližně rozvrženo, že s čerstvě nabytým titulem si co nejdříve seženu práci u své profese. A taky pro mě konečně skončí ta neskutečně vyčerpávající zátěž, co se se mnou už deset měsíců vlekla. Prostě v poklidu odjedeme na dvě už naplánované dovolené a všechno bude růžový. 

Krátká srpnová dovolená do Norska se sice nakonec odehrála (měli jsme tam s přítelem dva roky staré resty v pochodu kolem jednoho krásného jezera). Starosti jsem ale musela v hlavě pouze odsunout, i když to bylo na pár měsíců. A s tou prací to samozřejmě taky dopadlo úplně jinak (víc v příštích dílech). Přesto nechci, aby to celé vyznívalo negativně. Byla to velká škola. Přijmout, že tak už to v životě chodí a že se dějou i mnohem větší tragédie, to není úplně k zahození. Ne, že bych teda při tom přijímání byla vždy smířená, ale zpětně to hodnotím jako skvělou a cennou zkušenost. Vždyť mám skvělého milého i rodinu, nikdo mi neumírá, žiju ve světě oplývajícím blahobytem,... (ano, mohla bych to celé vypsat a  skončit u zlidovělého:"co by za to děti v Africe..., ale ušetřím Vás, laskaví čtenáři :-) ). 

Odlétám zpátky do Anglie, kde můj přítel řeší trable s předáváním našeho bývalého bytu. Čelíme hned několika bizarním situacím. Ve smlouvě jsme měli, že byt musí být pro předávání uklizený profi firmou. Ty stojí samozřejmě hodně peněz. Celý byt je navíc pokrytý kobercem, za jehož vyčištění se účtují extra vysoké částky. Dohromady je cena uklizení takového malého bytu asi 130 liber, ale budiž, alespoň na ten byt už nebudeme muset sáhnout, myslíme si. Přítel nachází firmu s dobrými referencemi a ta byt za pár hodin uklidí. To, zda-li je byt uklizený a v celkově reprezentativním stavu jde ku příležitosti předání klíčů zkontrolovat realitní makléř. Byt obejde, rychle prohlédne, ... Celé to netrvá déle, než půl hodinu. A za tu půl hodinu si ten makléř naúčtoval 200 liber (téměř 7000 korun!). To byla jedna ledová sprcha. Druhou bylo, že objevil nedostatky v úklidu. Například kuchyňská trouba byla profesionální firmou více než odfláknutá. Kdo ví, jestli vůbec dotčená. Co to pro nás znamenalo? O snížení přemrštěné ceny za prohlídku bytu se s nimi přítel přel dlouhou dobu. Nejvyšší ceny za tento úkon jsou na internetu k nalezení za 70 liber. A troubu bylo potřeba vlastnoručně domýt. Protože jsem v tu dobu byla ještě v Čechách, musí to zase vyřešit můj milý. Ráno vyjíždí do práce o dvě hodiny dřív a tento čas pak do trouby investuje, aby prošla. I když se nakonec daří snížit cenu prohlídky bytu o šedesát liber (přítel zašel do banky a nechal je odblokovat. Nebyly totiž ještě plně z účtu odepsány, takže částka šla snížit. Dotyčná realitní kancelář je pak již nevyžadovala). Zůstala nám z tohoto londýnského divadla po našem odstěhování hořká pachuť. A padlo rozhodnutí: tohle už nikdy nebudeme podstupovat. Příští naše stěhování bude jedině do vlastního. 

Po příletu z již zmiňované dovolené v Norsku se v práci nechávám okamžitě "upsat" k náloži čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Možná si řeknete, že nálož vypadá jinak, než jenom čtyřicet hodin. A máte pravdu, vypadá. Jak jsem totiž psala v jednom z prvních dílů, čtyřicet hodin to je pouze ten čistý čas. V reálu to znamená, že mnohdy i několikahodinové prodlevy denně mezi klienty placené nejsou. A pak se pracuje od pondělí do pátku (i k sobotě jsem se občas nechala ukecat) od devíti ráno do sedmi, osmi večer. A pak je to těch čtyřicet hodin týdně. A tomu jsem říkala nálož. Zvláště, když jsem si tam nenechala třeba týden na vydechnutí po státnicích. Učím se, jak zvládat péči u nových klientů (aby mi mohli navýšit hodiny, tak jich musím znát víc) a začínám jich mít tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Podle předpisů bych měla u každého klienta, u kterého budu pracovat, strávit minimálně dvě plnohodnotné návštěvy s již zkušeným careworkerem. Praxe je samozřejmě odlišná. Na takovou časovou investici nejsou lidé, takže k novým klientům chodím občas jen po předchozím krátkém seznámení a rychlém vysvětlení (nikoliv ukázání) co a jak. A to zdaleka nebylo jednoduché, vezme-li se v potaz, že mnoho klientů bylo háklivých na detailní postup práce (a dělali jsme i základní ošetřování), i na určitý styl komunikace (jinak byli nepříjemní). O tom, že jsem po takto rychlém seznámení ani pořádně nevěděla, kde co najdu (což u lidí trpících pokročilým alzheimerem je trochu problém), ani nemluvě. Večer jsem toho vždycky měla až nad hlavu.

Bydlením v maloměstě získáváme mnoho benefitů. Cítíme se volněji, příroda je na dosah a nikdo tolik nespěchá. V případě ježdění do práce a zpět je to pak skvělý čas k společným hovorům po cestě (i když jsme občas na sebe museli v Londýně po práci zdlouhavě čekat). Někdy se ty hovory natáhly dokonce i dvojnásobně, a to tehdy, byla-li zacpaná dálnice. I čtyři pruhy se zde v plném provozu dokáží velmi rychle přeplnit. Používali jsme sice k navigování pro nás nejlepší aplikaci Google maps, která s připojením na internet zpoždění mapuje a vypočítává přibližný čas příjezdu, ale situace byla občas tak nevypočitatelná, že i ona sama někdy chybovala. Byla to zkrátka velká džungle. Hlavním poznatkem pak bylo to, že nejhorší byly pondělní rána, pak se to postupně zlepšovalo a úplně nejlepší (vždy skokovým rozdílem i směrem k předchozímu čtvrtku, natož pak pondělí) byly pátky. Nikdy jsme nepochopili, proč to tak je, ale dopravy vždy ubylo snad dvojnásobně. V pátek jsme se nikdy nemuseli bát zácpy. Večerní doprava zpátky bývala vždy o něco volnější, až na tu páteční, kdy mírně zhoustla. Drtivou příčinou dálničního zdržení pak byly karamboly. Více či méně závažné, avšak zcela pravidelné. Na jedné z hlavních anglických dálnic, M1, se pouze v úseku padesáti kilometrů stala snad pokaždé v době naší jízdy (ráno i večer) minimálně jedna nehoda. Spíš však dvě.
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.
Pokračování příště :-)

Jubilejní desátý díl, aneb stěhujeme se a státnice!

V minulém díle jsem zmiňovala návštěvu části přítelovy rodiny. Ta pro mě sehrála také jednu důležitou roli. Studovat z Londýna v Opavě totiž samozřejmě znamená, že se nemůžete kdykoliv dostavit na studijní oddělení s potřebnými papíry. A před státnicemi bylo třeba papírově ukončit studium, odevzdat index a také přinést přihlášku ke státnicím. Fakt, že do Opavy to má každý z mých i přítelových příbuzných skoro přes celou republiku, to samozřejmě ani trochu neulehčoval. A právě přítelův strejda pro mě tuto důležitou službu vykonal a do Opavy si udělal hned po příletu z Anglie celodenní výlet. Z termínu v půlce srpna již není úniku. A mě čeká velké učící se finále. Není skutečně čas na prakticky cokoliv jiného, co si však s přítelem nedokážeme odepřít je jeden krátký večerní výlet za Londýn.

Těžko popsat, jaké je to po třičtvrtě roce v Londýně vidět i přírodní krásy této země. Hned, co vyjedeme autem za velkoměsto, se začínáme nadechovat plnými doušky a nemůžeme se nabažit volnosti. Podnikneme krátký pěší výlet, sesbíráme nějaké kešky a k autu se plní energie vracíme již za tmy. Náš meďour se ukázal jako dobrá koupě. Zdál se jako plně funkční, měl pouze jednu vadu, která nám právě při noční jízdě mírně škodila. Vlivem špatných kontaktů měl tendenci svítit pouze na dálková světla, což bylo v hustém provozu trochu nekomfortní. Na uzdě, a tedy tlumených světlech, se dařil udržet jen velmi těžce a pouze v případě, že se nepoužívaly blinkry, které auto zase plně rozsvítily. To by v Čechách byl docela problém, nikoliv však v Anglii. Angličané totiž blinkry prakticky nepoužívají. Až si člověk uvědomí tu českou mnohem bezpečnější důslednost. Ostrované oznámení změny směru jízdy skutečně strašně flákají. Nejenže neblikají při stání v odbočujících pruzích, kde je tedy více méně očekáváno, že zahnou, ale kašlou na to i při jízdě na kruhových objezdech a tam už to začíná být docela nebezpečnou záležitostí. Takže se nám ten večer skutečně podařilo těch třicet kilometrů v pořádku dojet domů bez jediného použití blinkru, aniž by to někoho z kolemjedoucích nějak udivilo (a ohrozilo).

Nad učením pak strávím celou dobu až do státnic a narážím, stejně jako při psaní bakalářské práce, na nedostupnost jakékoliv české univerzitní knihovny. Spoléhat se musím pouze na to, co koluje po internetu a mezi studenty. Alespoň se snažím naučit se na tu velkou zkoušku co nejpečlivěji, jak je to v tu chvíli možné.

Přítel objevuje vhodný domeček k pronájmu. Je v městečku Flitwick s přímým vlakovým spojením na Londýn a se vším potřebným zázemím. Na jeho prohlídku mohl zase jet pouze sám, ale po tom, co se vrátil nadšený se z fotek a z vyprávění i já přesvědčuju, že by to skutečně nemuselo být vůbec špatné. Takže neváháme a celou věc rychle směřujeme k podepsání smlouvy. Už jenom perličkou je, že i s dopravou do Londýna a s energiemi je tento domeček stále o dost výhodnější, než předchozí byt.

Na návštěvu a s vlastním programem po Londýně přijíždí ségra a její přítel. Můj milý naopak zase odjíždí, respektive odlétá. A to znovu do Ameriky, tentokrát na deset dní. Je mi smutno. Nemohu však vynechat "tradici" a vychází tak na mě znovu přebírání klíčů ve chvíli, kdy je přítel v Americe. Uděláme si tedy se ségrou výlet nejdříve do Flitwicku a pak okružní jízdou kolem Stonehenge zpátky do Londýna. Na předávání klíčů přijíždíme předčasně, takže si můžeme obhlédnout okolí. Domek má na zdejší zvyklosti poměrně velkou zahradu (pravé anglické zahrady jsou velké asi tak jako české dvorky). Po příjezdu realitního makléře se dostáváme i dovnitř a já se mohu konečně podívat, co jsme si to vlastně pronajali. Na anglické zvyky je to středně velký až větší domek. Ale nenechte se zmást, to ve skutečnosti znamená, že v Čechách by to byl velmi maličký domeček. A to tady mají i menší. Angličané třídí domy podle počtu ložnic. Ten náš měl v prvním patře papírově tři. Ve skutečnosti však to byly jenom dvě a pak místnost, která být ložnicí absolutně nemohla, protože se tam nevešla postel. Vlastně to byla místnost odpovídající velikostí třeba většímu špajzu v Čechách. Ale to je tady v UK normální. I koupelna je maličká, ale dostačující. Obývák pak dole připomíná trochu nudli, která je propojená s kuchyní a úžasnými velkými prosklenými dveřmi také se zahradou. Rozhodně to nevypadá vůbec zle. Cesta na Stonehenge je pak už jenom třešničkou na dortu. Asi pět kilometrů před odbočkou na parkoviště u vchodu na pozemky Stonehenge se na silnici utváří zácpa. V té zůstaneme dobrou třičtvrtě hodinu. Ukáže se, že za ní nestojí nehoda, ale pouze průjezd místem, kde je ze silnice pěkný výhled na kameny, který si všichni fotí (ano, tohle dělají i Angličané ...).

Ségra odjíždí a já zůstávám po dalších šest dní sama doma. Po tom, co přijede přítel se začínají dávat věci do pohybu a začínáme zařizovat stěhování. To tady stojí tolik, že vyjde mnohem levněji si půjčit auto a zakoupit pár letenek. Ano, povoláváme jako posily své taťky. Jeden sice nakonec nemůže, ale i ve třech to zvládneme. Do toho se samozřejmě pořád učím a chodím do práce. V plánu mám učit se i na svoje narozeniny, 14. srpna, ovšem to je ten den, kdy stěhujeme, a kdy si můžu slavnostně zařídit největší vozidlo, které se ještě do řidičské kategorie B vejde. Státnice jsou za čtyři dny, ale stejně jsou všichni toho názoru, že bych si od toho učení taky měla někdy trochu odpočinout. Takže stěhujeme všichni. Z osmého patra je to malým výtahem fakt zážitek. Zatím jsme se stěhovali nahoru jednak po menších částech a hlavně v noci, kdy výtah nikdo nepotřeboval. Teď potřebujeme dolů sestěhovat všechno (včetně velké nově zakoupené lednice) a ještě ve dne. Do malé kabinky výtahu se toho snažíme vždycky narvat co největší množství a dole to pak skládáme do dodávky. Jde to poměrně hladce a sousedé jsou při čekání na výtah trpěliví. Až na jednu paní, která nám za v ten moment zablokovaný výtah nezapomněla strašlivě vynadat a jít si stěžovat za domovníkem. Během stěhování se mi taky stalo, že jsem se nechala zaskládat na druhý konec té maličké kabinky v domnění, že mě táta dole odskládá, a když jsem tam dojela, táta tam zrovna nestál. Protože jsem se nemohla sama dostat ven, jela jsem zase zpátky do osmého patra, kde jsem se ovšem zase nemohla dovolat přítomné přítelově pomoci. Cestu jsem absolvovala tak třikrát, než mi jeden z nich pomohl. Naštěstí mě při téhle grotesce neviděl nikdo ze sousedů.

S dodávkou naplněnou až po střechu se vydáváme do Flitwicku, kde sníme pozdní oběd a celý náš majetek zase skládáme do nového domečku. Navečer se s přítelem vracíme s autem do Londýna, vracíme ho a v prázdném bytě přespáváme na podlaze do druhého dne, kdy jde náš meďour na technickou a já musím do práce. Padá na mě velká únava. Po stěhování jsem byla fyzicky utahaná, několik nocí řádně nedospalá a psychicky vystrašená z nadcházejících státnic. Alespoň, že mě v tu sobotu ušetřili v práci a od své klientky jsem odcházela poměrně brzy. Nakládá mě přítel s plným autem zbytků z našeho starého bytu a zprávou, že meďour neprošel, že má špatné tlumiče. Večer na kolenou zprovozňujeme počítač a tiskeneme letenky. V neděli ráno s tátou odlétáme. Odpoledne se učím a v pondělí se krom opakování ještě snažím připravit na obhajobu bakalářky. Posudek mám k dispozici pouze jeden, ten oponentský. Navrhuje mi céčko.

Státnicuju v úterý ráno, oficiální zahájení má být v půl deváté. To je čas, na který se do Opavy mohu dostat jenom tak, že přijedu už předchozí den a přespím. Vybírám si večerní vlak, ten nejpozdější, který ještě s návazností na osobák do Opavy jede. Má zpoždění, samozřejmě. Ocitám se tak na nádraží Ostrava Svinov. Místo v jedenáct večer v Opavě tam tím nejdřívějším vlakem budu o půlnoci, plus půlhodina cesty na byt ke spolužákům, kteří mi nabídli azyl. Z toho už vůbec nevycházel vstřícný čas  k řádnému vyspání se. Psychicky na to vše připravena usedám do čekárny a zahajuji čekání. Přítel mi píše, že se mu to nelíbí, že mi zaplatí taxíka. Nemusí říkat dvakrát. Taxíka seženu poměrně rychle a při úhradě služby v řádu mnoha stovek si dokonce vzpomínám i na pin od kreditky, který mi i rok po jejím pořízení dělá problém. Kolem půlnoci uléhám.

Ráno na pokyn budíku vstáváme. Ve škole jsme na čas, akorát, že sami. Na učitele se hodinu čeká. To bych to tím ranním vlakem do Opavy stihla. Abecedně jsem na začátku a obhajobu bakalářky dělám jako úplně první. Do rukou se mi až před komisí dostává i druhý posudek, ten konzultantský. Ukazuje se, že mi navrhuje ještě nižší známku, než oponentský. To jest spíše D. Navíc se v tom posudku dočítám kritiku na věci, které mi můj konzultant před půl rokem ve svém jediném mejlu, který mi poslal, schválil. Mám vážné pochyby o tom, zda ten posudek psal on. Na kritiku v posudku, kterou jsem považovala dosti neférovou (vzhledem k tomu, že jsem posudek obdržela až při obhajobě a navíc mi zásadně vytýkal věci, které jsme jako jediné ze začátku konzultovali) se snažím zareagovat citacemi ze své práce, které dle mého názoru kritiku vyvracely. Ovšem na moji reakci se mi dostalo od učitelů oponentury odpovědi v doslovné citaci: "Nemáte dostatek pokory!" a rovnou mi udělili nižší známku navrhovanou "konzultantem". Déčko. S pocitem neférovosti jsem z místnosti odcházela a přidržel se mě i ve chvíli, kdy jsem tam za další hodinu a půl zase vstupovala, abych podstoupila státnice. Nejdříve potítko, pak odpověď na všech pět vytažených otázek. Nejsem schopná se dostat hned přes tu první. A polévá mě dobře známé horko. Učitelé mě drtí doplňujícími otázkami, aniž by mě nechali doříct nejprve to, co jsem si na potítku připravila. Skákání do řeči mě rozhodí a aniž bych se tu chtěla nějak sáhodlouze ospravedlňovat, že já za nic nemůžu, že to všechno učitelé, faktem zůstává, že můj pocit z této zkoušky byl poměrně nepříjemný. Vzhledem k tomu, jaké jsem dostávala otázky i nemožnosti začít svoji řeč plynule. Z první otázky jsem zkoušená snad asi patnáct minut. Další už jdou naštěstí rychleji. Když odcházím, mám v hlavě poměrně jasno: alespoň z jednoho předmětu mě to nechají zopakovat. Čas se vleče. Výsledek se dozvídáme až po dalších několika hodinách. Ten můj byl očekávatelný. Právě první předmět, první otázku, si zopakuju v únoru. Za F. Jsem z toho samozřejmě smutná, a hodně. Takhle jsem s tím nepočítala. Stavuju se ještě s kamarádkou na pivo a vylévám si žal. Při zpáteční cestě je hnusně. Venku prší, je zima a já ve vlaku tvrdě usínám, až skoro zapomenu v Třebové vystoupit. Alespoň doma v Lozicích mě čeká příjemné překvápko. Ségra mi upekla narozeninový dort a dostává se mi útěchy.

Tohle jsem řídila při stěhování :-)

Pokračování příště :-)

Díl šestý, aneb cesta zpátky

Následující příběh není moc anglický, ale je cestovní a to k Anglii patří také. Jinak by se nám nestal a je tak výživný, že se o něj chci podělit :-).

Předposlední den roku 2014 půjčujeme v Praze dodávku určenou pro velkou věc. Je to šestimístná dodávka společně s obrovským nákladním prostorem. To je to auto, které je určené k velkému stěhování z Čech do našeho nového domova. 

Bylo prosincové počasí, silnice uklouzané, přesto jsem se znovu hrnula k řízení. Řídím ráda a nejradši mám velké výzvy (třeba tahle dodávka byla tak dlouhá, že tak, aby komfortně zaparkovala, spotřebovala přes tři parkovací místa). Už jsem psala, že nábytek z Ikei jsme měli vybraný, ale spočítali jsme si, že koupíme-li ho v ČR, vyjde to několikanásobně levněji. Navíc přítelův zaměstnavatel celé stěhování hradil (benefit pro každého příchozího zaměstnance), takže nebylo co řešit. 

Ještě ten den nakupujeme veškerý zbývající nábytek (sedačku, stůl, knihovny, počítačový stůl, ...) a s tím velkým strojem se přesouváme nejprve k mým rodičům k Chrudimi, kde přespíme a já k nákladu přidám své tři banánové krabice (většinou s knížkami), velkého plyšového medvěda Míšu a ibišek. Další den, na Silvestra, přejíždíme k Ústí nad Labem k rodičům přítele. Zde znovu přespáváme, oslavíme přelom starého a nového roku a k nákladu v dodávce přidáváme přítelovy bicí, kolo, počítač a další věci. Nákladní prostor auta se zaplňuje až po střechu.

Do Anglie vyrážíme ve složení: my dva, jeden táta a obě naše sestry (ségry měly naplánovaný krátký program v Londýně). Cesta jde hladce až do Belgie k Antverpám. Tam naše auto ve dvě hodiny ráno přestává sloužit. Praskly hadičky a vytekla voda z chladiče. Stojíme tedy na kraji dálnice a snažíme se situaci řešit. Já budím majitele autopůjčovny, který s námi začíná okamžitě a velmi vstřícně řešit, co dál. Voláme také na belgickou asistenční službu. Slibují pomoc. Jenomže odtahová služba v Belgii pracuje až od půl páté ráno. To se navíc dozvídáme až ve chvíli, kdy po hodině a půl marného čekání stále nikdo nepřijíždí na pomoc, přestože kvůli informacím o odtahu jsem tam do té doby volala tak pětkrát. Musíme tedy počkat. Neklesáme na mysli a bavíme se přiléhavými vtípky o tom, že ještě, že se nám to nestalo ve dne, protože teď o tom naštěstí naše spící maminky vůbec nic netuší. Šly spát s jasnou informací, jak to jde všechno hladce a dokonce rychleji, než jsme čekali. Za ty dvě a půl hodiny čekání v autě docela slušně promrzáme, ještě, že odtahová služba se už ráčila dostavit. Nakládají naše auto, my se vměstnáváme na těsné sedačky do kabiny odtahového vozidla. Zařizují nám hotel, takže se můžeme tak na čtyři hodiny prospat. 

Druhý den přemýšlíme, co dál. Odcházíme z hotelu, ke snídani si kupujeme chleba a já se jako dobrodruh pouštím do česko/anglické komunikace s naší půjčovnou a servisem, kam nám auto odtáhli. Dojdeme na vlakové nádraží a z telefonu se dozvídám, že byl zasažen motor a auto jen tak nepojede. Navíc byl pátek a zabývat se s tím bude někdo nejdřív v pondělí. Řešíme, co dál a přesouváme se zpátky do hotelu, kde jsme spali. Tam nám povolí na křesílkách u recepce rozbít náš dočasný tábor. Má to dvě výhody: mají wifi a je tam teplo (potom pomohou i s tiskem jízdenek). Domlouváme se, že my s přítelem zkusíme oběhat všechny autopůjčovny v Antverpách a zkusíme půjčit stejnou dodávku zde (mezitím naše maminky v Čechách vstávají a my už nemáme o kom říkat vtípky, protože jsou o situaci informovány). S přítelem tedy obíháme Antverpy. Problémem nejsou peníze, problémem je atypická dodávka pro šest lidí. Ve tři odpoledne máme oběhnuté všechny autopůjčovny (na zbývající volám) a je jasné, že jsme neúspěšní. V naší diskuzi padá několik variant. Jednou je, že ochotný majitel české autopůjčovny pro nás může zajet, ale už nemá šestimístnou dodávku a také by to trvalo minimálně osm hodin. Dalším řešením by bylo, že by přijel pouze pro ségry, my si půjčili dodávku pro tři a odjeli do Londýna sami. Jenomže ségry se na Londýn už těšily. Pak pro ně hledáme možnosti letecké dopravy, ale ta nevychází vůbec dobře. Nakonec nalézáme autobus, kterým by se mohly po vlastní ose do Londýna dopravit, zatímco my zbylí bychom půjčili třímístnou dodávku, náklad přeložili a pokračovali v cestě. Snažíme se holky na noc v autobuse vybavit. Jedna nemá jiné boty, než nazouvací pantofle, takže s ní směňuju za svoje conversky. Pak jim vysvětlujeme, jak se dostat k autobusu. Nejely totiž z Antverp, ale musely se vlakem s přesedáním dopravit jinam. 

My půjčujeme dodávku. Přítel s tátou pro ni dojdou (je to kus cesty a já mám jenom ty pantofle) a nabírají mě na nádraží. S novou dodávkou se snažíme podle instrukcí dostat k servisu, kde je ta porouchaná. Navigace nám nefungovala, takže jsme bloudili. Když jsme zastavili a nechali auto chcípnout, abychom se podívali na mapu zjišťujeme, že vůz nejde znovu nastartovat. Zatímco přemlouváme nové auto, já volám asi tak čtyřikrát  do servisu, kde na nás čekali, zkoušíme novou autopůjčovnu a nakonec i asistenční službu, ale nikam se nemůžeme dovolat. Začínáme si trochu připadat jako ve špatném snu. Naštěstí se nám po půlhodině daří nastartovat. Startování bylo vybavenou jakousi pojistkou, která dovolovala nastartovat pouze při dodržení určitých podmínek. To jsme ale předtím nevěděli. 

Přijíždíme do servisu a začínáme překládat to množství nákladu z rozbité dodávky. Nová je menší, takže navíc ještě musíme hodně dobře počítat, aby se nám to tam vešlo. Když staré auto zkontrolujeme a zjišťujeme, že jsme přestěhovali všechno, vyrážíme k Eurotunnelu. Ten bylo nezbytné přebookovat, protože jsme tam byli o více, než 24 hodin později, než jsme měli být (a na hranicích musíme vysvětlovat překvapeným policistům, proč do Anglie jedou Češi belgickým autem). 

"Vylodíme" se na anglickém břehu, na benzínové pumpě kupujeme "mračítka" (povinnost pro všechna auta s opačnou stranou řízení, než v Anglii). Jsou to speciální stínítka na světlomety auta, abychom neoslepovali protijedoucí auta. A vyrážíme směr Londýn. Díky opačnému řízení si velmi pečlivě prohlížíme každý příkop! 

Do Londýna dorážíme kolem čtvrté ranní. V dešti začínáme vyskládávat dodávku a všechno vozíme do našeho osmého patra maličkým výtahem. Je toho tolik, nad čím musíme přemýšlet  (ještě nesmíme zapomenout na holky, které mají na autobusové nádraží Victoria přijet v šest ráno), že zapomínáme koupit parkovací lístek pro naše auto. 

Pro ségry jsem se vypravila já, zatímco mužská část se jala sestavování přestěhovaného nábytku. Počasí je mizerné, prší, fouká, nikdo nevychází ven. Z kompletně naplánované prohlídky Londýna zajedeme jenom na jednu atrakci, k Abbey Road studiu, kde pořizujeme snímky na tamějším známém přechodu (vyšly pěkně - žádní lidé ani auta :-) ). Celí promočení se vracíme zpět do bytu, kde se kompletuje sestavování nábytku. Eurotunnel zpátky je zabookovaný na jedenáctou dopolední, takže před desátou musí ségry i přítelův táta odjíždět, aby to stihli. Je to velmi natěsno. U auta zjišťujeme, že jsme dostali pokutu (na to jsou v Londýně velmi přísní. Každé parkovací místo, kde se platí, prohlížejí místní úředníci i několikrát denně). Vyrážejí. My se jdeme dospat. Telefonicky jsem dohodla, že po vrácení auta v Belgii je lidé z české autopůjčovny vyzvednou autem a dovezou do ČR. Všechno jde dobře, ale v Belgii v podvečer zjišťují, že po vrácení auta je nikdo nečeká. Za ty dva dny jsem udělala tak pětadvacet oboujazyčných telefonátů. Společně s únavou  a s komplikovaností situace se mi stalo, že jsem omylem řekla Čechům, že mají do Belgie přijet až následující den. Dodávka se tedy vrátila a oni neměli kam jít. A to mě velmi mrzelo!  Z Čech sice okamžitě vyrazili, ale bylo to osm hodin jízdy. Ségry s tátou tedy musely vzít do rukou to, co vezli zpátky (nějaké chladící boxy, spacáky, ...) a čtyři kilometry se v tmě a zimě potácet na nejbližší nevytápěné nádraží (navíc jedna už zase měla ty nazouvací pantofle). Tam zabivakovali. Nad ránem si je vyzvedli z Čech a naštěstí v pořádku dorazili domů. Nám se podařila včasným zaplacením snížit pokuta ze 140 liber na polovinu, ale i tak to byl výlet, kde o zážitky nebyla nouze. 

Náš život pak zapadá zpátky do kolejí všedních dnů skládajících se hlavně z chození do zaměstnání a v mém případě ještě z dálkového studia. Ale o tom příště :-).