Díl dvanáctý, aneb jak si pořizuji piano

Poměrně rozladěně usedám hned druhý den po návratu k počítači a začínám sepisovat odvolání pro univerzitu. Zanedlouho je hotovo, přičemž mi se vším naštěstí pomáhá přítelova ségra, která má vystudovanou administrativu. Dopis, ve kterém vyjmenovávám všechny tři již minule zméněné silné argumenty, odesílám a čekám, co se bude dít. Mezitím chodím intenzivně do práce. Prodlevy mezi klienty už teď mohu trávit v autě. A to je mnohem pohodlnější, než chodit dvě hodiny mezi uličkami v supermarketu, jen aby člověk nemusel ven do zimy. Náš motorový vůz mi poskytuje veškeré pohodlí. Alespoň pro to, co se v době čekání na dalšího klienta dá dělat. Především vybavuji našeho meďourka polštářem a spacákem. Z práce jsem bývala permanentně utahaná a další řízení hodinu ráno do Londýna a hodinu zpět situaci rozhodně nezlepšovalo. Začínalo být docela chladno, takže se ten spacák hodil. Lidé chodící po chodníku vedle auta nejsou vůbec všímaví, takže počáteční strach z toho, jak budu vypadat, se brzy vytratil. Také jsem postupně poznala mnoho vhodných míst k parkování na klidných místech, kde ani moc lidí nechodilo.

Při pohybu v Londýně s autem se skutečně velmi vyplatí disponovat chytrým telefonem a připojením k internetu. Kromě flexibilní navigace, která sleduje provoz a podle dané situace vás i za jízdy umí přesměrovat na tu nejrychlejší cestu, se vyplatí mít i aplikaci, která monitoruje parkoviště v okolí a jejich ceny. Ta se jmenuje Parkopedia a je skutečně užitečná!

Také si kupuji přenosný internet s velkým množstvím dat a když nespím, často brouzdám po internetu.

Mezitím mi v Čechách domů dochází dopis, ve kterém mě znovu přijali zpátky do školy. Hurá. Má to jediný háček: musím se dostavit k náhradnímu termínu zápisu. Nezbývá mi tedy nic jiného, než zneužít mamku a na koleni sepsanou plnou moc. A ani trochu mě netěší, že mamce tímto rozhodnutím zařizuji celodenní výlet Opava-zpět, nicméně je to celé pohodlnější, než si kupovat letenku do Čech. Naštěstí to alespoň dobře dopadne a jsem úspěšně zapsána.

Téměř hned po tom, co jsem začala takto intenzivně pracovat mi začalo docházet, že to nejspíše nevydržím dlouho. Práce mě začíná zmáhat čím dál tím víc. Fyzicky i psychicky. A taky se víc a víc hlásí ke slovu touha najít kvalifikovanou práci z oboru. Navíc ve mě už nějakou dobu sílí pocit, že jsem snad už dostatečně zaučená a proškolená v jazyce, abych mohla dostat práci ze svého oboru. Začínám se tedy porozhlížet po internetových stránkách nabízejících práci. Do nepřehledného bludiště těchto serverů se zamotávám čím dál tím intenzivněji. Stále však nemůžu najít nic, kde by někoho, jako jsem já, potřebovali. Nabídek, které se zobrazují, je jenom poskrovnu a všechny vyžadují již předchozí zkušenost z oboru. Přesto to zkouším a odpovídám. A narážím na svoji nesystematičnost. Taková věc se musí dělat naplno a to mi moc nejde. Jsem lajdák a nepoznamenávám si, komu a kam jsem psala, jakožto se ani nikdy neodhodlám na žádnou pobídku zavolat a snažit se nějak více angažovat. Moje snažení pak ještě navíc rozhodí jeden konkrétní moment při hledání práce. Nacházím totiž stránku, kde se zobrazuje, kolik lidí o danou pozici již zažádalo. A zjišťuji, že minimum žadatelů u každé pozice je tak patnáct, nicméně průměr žadatelů je okolo třiceti a to mě víc než demotivuje. Tak se v tom tak plácám a mé síly pro vykonávání současné práce mi neustále ubývají. Je to takové malé ale intenzivní období temna.

Mám pořád pocit, že náš anglický domov není ještě úplně domovem. Schází mu jedna podstatná věc, kterou já mít doma rozhodně musím: piano. Vyrůstala jsem s ním odmala a první reakcí na to, když přítel přišel s tím, že se možná odstěhujeme do Anglie, bylo: "ale chtěla bych tam mít vlastní piano". Nápady, jak to zařídit, jsem měla už v londýnském bytě. Avšak stěhování do osmého patra by bylo hodně složité a nesmírně drahé (do výtahu by se piano určitě nevešlo).

Někteří klienti měli piano a hrávala jsem jim. Zvláště dvě paní s alzheimerem to vždycky potěšilo. Jedna, která již byla několik let upoutána k lůžku a vlivem choroby toho nezvládala víc, než zvládne novorozenec, začala vždycky "dirigovat" do rytmu volným prstem u ruky. Další, která byla v podstatně lepší kondici, se mnou plánovala, že zajdeme někam do baru, kde mě přijmou jako klavíristu.

Potom, co jsme se ovšem přestěhovali do domečku, začala svítat reálná šance, že pořídit si vlastní nástroj by nemuselo být zase až tak složité. Pustila jsem se prohlížení nabídek na internetu. Můj rozpočet byl nastavený na investici zhruba okolo 250 - 300 liber. Jeden poměrně pěkný kousek nalézám asi hodinu cesty od nás. Musím se na něj samozřejmě zajít podívat, abych nekupovala zajíce v pytli. Ne, že bych tomu tedy nějak rozuměla, ale snažím se alespoň zjistit, že daný výrobce byl minimálně průměrný. Taky si musím na piano před koupí zahrát. A mám ještě jednu podmínku. K mému oblíbenému stylu, jazzu, musím mít i stylové piano. To znamená takové to fortelné kousky, které se vyráběly asi před sto lety. Toto moje přání tedy situaci trochu komplikuje, protože takhle stará piana váží tak dvakrát více, než ta současná. A to zase znamená najít a zaplatit více stěhovací síly.

Vyrážím se tedy podívat na piano, které nacházím. Zrovna, když sjíždím z dálnice a ocitám se na velkém kruhovém objezdu, mi však navigace promptně ohlásí: "dojeli jste do cíle". Proto kruhový objezd objedu ještě třikrát a snažím se zorientovat. Přijíždím do nejbližšího města a hledám místo k parkování. Všechna jsou buďto plná anebo placená. K volnému místu pro zaparkování, které je navíc zdarma, se dostávám až po deseti minutách ježdění kolem (a po tom, co daný kruhový objezd objedu ještě dvakrát). Vystupuji z auta a snažím se odhadnout, kde může být dům té paní, co piano prodává, tvrdí-li navigace, že stojí na kruhovém objezdu při sjezdu z dálnice. Bloudím kolem a k tomu, abych se nakonec našla mi musí posloužit navigace dvě. Paní na mě nepůsobí ani trochu sympaticky a piano je položené tak, že si k němu nelze ani sednout. Mám z toho takové rozporuplné pocity. Prodávající navíc hodně spěchá. Slíbím ji, že si to nechám projít hlavou a odjíždím zpět. Doma mi to nedá a zkouším najít ještě další piana na prodej. A jedno mi padá do oka okamžitě. Fotka je udělána nekvalitně, přesto upoutává bezezbytku moji pozornost. Dvakrát ročně laděné piano z muzikantské rodiny hledalo svého nového pána. Zajedu tam hned další volnou sobotu. A uvítala mě vřelá náruč staršího páru v důchodu. Piano samotné sídlilo v pokoji, který byl takovou zkušebnou. Historickou zkušebnou, protože všechny nástroje jsou klasické a akustické. Piano vévodí vedle violoncela. Dostávám prostor k tomu si pořádně zahrát. Ztuhlé nevytrénované prsty mají co dělat, ale uvnitř cítím, že tohle je to ono. Domlouvám se, že za týden budeme stěhovat a cestou zpátky se ještě stavuji na sluncem zalitou procházku kolem zdejšího rybníku. Anglie příliš mnoho rybníků nemá (alespoň jsem je nikde neviděla), takže je to nadmíru příjemné.

Dva obrázky z toho prosluněného dne u rybníku

V první dny dalšího týdne začínám shánět stěhováky, kteří by takové piano byli schopní nadzvednout a poponést. A nebyli moc drazí. Obvolávám jich mnoho a ceny nejsou nijak zázračné. Obvykle okolo čtyř set liber. Nakonec se mi však daří najít firmu, která takovou práci dokáže odvést se čtyřmi muži za sto dvacet liber. Z celé akce mám trochu strach, protože stěhovat piano,to je velká věc. Vlastně na těch stěhovácích úplně závisím, protože sama to odstěhovat pochopitelně nezvládnu.

Příští sobotu se sjíždíme se stěhováky u manželů, kteří piano prodávají. Nechutně prší. Z auta vyskakují tři silní muži. Čtvrtého nějak nemůžu najít. Dostává se mi odpovědi, že zjistili, že dodávka je jenom pro tři, takže jednoho muže museli nechat doma (ano, taky mě překvapilo, že nevědí, pro kolik lidí mají dodávku). Tři silní muži obestoupí hudební nástroj a snaží se ho nadzvednout. A moc jim to nejde. Paní prodávající upozorňuje udivené chlapy o tom, že tohle piano není ledajaké. Má dvojitý pancéřový rám a to se na jeho váze dost podepsalo. Tři statní mládenci oddychují a přemýšlí, jak dostat takové těžké piano do dvacet metrů vzdálené dodávky. Chvíli se zdá, že si přivolají posily, ale pak žádné nenacházejí, a tak se shodnou, že to piano prostě musí do auta dostat vlastními silami. Rovnou předesílám, že milovníci hudebních nástrojů by následující řádky neměli číst. Stěhováci tedy popadli piano, nadzvedli ho a směřovali ho velkými prosklenými dveřmi ven. Ty mají v Anglii vždy zdvihnutý práh. Přes ten jej naklonili, takže piano bylo z půlky venku a začalo na něj pršet. Pak se ho všemožně snažili dostat ven i druhou půlkou. Ale kolečka jej ne a ne přeskočit. K takovému počínání se piano vyjadřovalo nelibými zvuky a sténáním. Následoval průchod úzkou uličkou, kdy chlapíci piano nadzvedli, poponesli a zase položili, až to nezdravě skříplo. A tak to pokračovalo až k autu. Celý ten orchestr vyděšených zvuků piana ve mě vyvolával jedinou myšlenku a přání: "ať už ho konečně dostanou do auta". Paní bývalá majitelka však překvapivě neztrácí dobrou náladu a ve chvíli, kdy já v duchu lamentuju nad tím, co jsem si to vybrala za nemehla, se ona usmívá a prohlašuje, jací to jsou příjemní chlapci. Piano se nakonec daří dostat do auta a přivázat. Po více, než hodinové cestě se scházíme ve Flitwicku. Tam je třeba piano nastěhovat dovnitř znovu velice obdobnými dveřmi. Opakuje se i proces neustálého poponášení piana po pár centimetrech. Nakonec ho dostanou dovnitř a umístí na místo. Platím jim a vytíráme zablácenou podlahu. Na té nalézáme dárek: plovoucí podlahu kolečka piana intenzivně poškrábala. A tak jenom doufáme, že až se odsud jednou budeme stěhovat, tak nám to nebude připočteno k tíži. Ale jinak hned usedám a začínám hrát a to je moc fajn pocit :-)

Pokračování příště :-)

Díl devátý, starosti (a jedna radost :-) )

Po odmlce ve vyprávění svého příběhu se k němu zase vracím. Zbývaly asi dva měsíce do státnic a já soustředila svojí energii téměř pouze k věcem, které se s ukončením školy pojily. Prakticky zároveň jsem dodělávala bakalářku a se střihačem jsme ladili poslední detaily filmu. Jenomže to ladění těch detailů bylo na dlouhé hodiny a dopisování bakalářky se zase neslo ve velmi dobrodružném stylu. Můj konzultant se mnou již čtyři měsíce vůbec nekomunikoval a já, která jsem psala bakalářku poprvé v životě, jsem sama musela v tom minimu času, který zbýval, vymýšlet, jak by ta práce asi měla vypadat a co jí chybí. Jednoduše jsem si obvyklou konzultantovu pomoc diplomantovi snažila suplovat sama. To v praxi vypadalo tak, že jsem si vytyčila strategii. Řekla jsem si, že budu-li na sebe při psaní velmi přísná a zároveň se budu držet všech stručných pouček ke psaní dlouhých prací, které jsem za ty tři roky na vysoké vyslechla, tak by ta práce snad měla projít. I když třeba se sníženou známkou. Při psaní jsem se skutečně neměla moc čeho držet a ta nejistota byla ubíjející. Má práce de facto před odevzdáním prošla pouze jedinou učitelskou kontrolou, a to u jedné paní docentky, kterou jsem o to požádala zcela mimo její povinnost. Ta práci skutečně alespoň v rychlosti prošla a poslala mi k ní pár cenných rad. Ovšem to bylo čtrnáct dní před jejím odevzdání, kdy byla bakalářka ještě ve velmi rozepsaném stavu. Jinak jsem se spoléhala na neodbornou, avšak jedinou a pro mě velmi důležitou, pomoc přítele a mamky. Do toho jsem samozřejmě dále pokračovala v práci, i když jsem ji omezila. Pracovala jsem přibližně na poloviční úvazek.

K tomu veškerého shonu se navíc s přítelem definitivně rozhodujeme: v Londýně už nemůžeme zůstat, příroda nám neskutečně moc chybí. Tak jsme se začali porozhlížet po nějakém novém domově mimo hlavní město. Existují servery, kde se dá dohledat výhodnost lokalit okolo Londýna k bydlení. Ty porovnávají ceny nájmů/kupní ceny, ceny dopravy do Londýna, zázemí v místě (školy, školky, zdravotní střediska,...), a tak dále. Přítel všechny tyto informace velmi pečlivě prostudoval a nakonec z toho vítězně vyšla oblast severně od Londýna v kraji Bedfordshire. Začali jsme tedy tyto lokality (zejména ty na přímých tratích a dálnicích do hlavního města) sledovat a porovnávat je. Rozhodli jsme se, že do tří měsíců, tedy do konce srpna, prostě budeme bydlet někde na vesnici, nebo v maloměstě.

K takovému bydlení mimo Londýn je však potřeba ještě jedna důležitá věc: vlastní auto. Jeho nákup probíhal velmi specificky.

Přítel se jednu slunečnou neděli rozhodl, že právě dnes auto pořídí. Dovolit jsme si mohli tehdy samozřejmě pouze ojeté a nejjednodušší možností je si ho prostě přes Ebay.co.uk vydražit. Aut se na tomto serveru prodává mnoho a díky celkově novému vozovému parků Britů, se dají sehnat auta v dobré kondici za poměrně dobrou cenu. V jednu hodinu odpoledne tedy přítel začíná dražit. Nejdříve sedíme u počítače oba dva a u každého vozu, kam přihazujeme svoji částku, zkoumáme detailní informace a bavíme se spolu o našich preferovaných značkách vozů. Děláme to všechno velmi sofistikovaně, nicméně zjišťujeme, že ve světě Ebaye jsme neskutečně pomalí. Když jsme přihodili v poslední minutě, někdo nás přehodil v poslední vteřině. Vůbec se nám nedařilo jakékoliv auto vydražit. V posledních chvílích dražby auta se o něj totiž začalo přetahovat i šest, sedm kupců a příhozy se odehrávaly v příšerně rychlém sledu. Tak jsme auto dražili po tři hodiny a stále jsme neměli štěstí. Po tak dlouhé době jsem to už nevydržela a rezignovala s tím, že mi je už úplně jedno, co za auto přítel koupí. I on přestal již tak detailně zkoumat o každém vozu veškeré informace a začal přihazovat rychleji. Ale když slíbil, že dnes pořídí auto, tak to znamenalo jediné: dnes pořídí auto. Tečka. Asi po šesti hodinách dražení, někdy kolem sedmé večerní, se to skutečně podaří. A kupujeme fialového Mercedesa třídy A. Přítel má můj obdiv.

Po týdnu od oficiální koupi na internetu nastal čas i na koupi a předání auta v praxi. A to pro mě znamenalo si pro našeho nového člena rodiny dojet za Londýn vlakem. Od začátku jsem z toho měla strach. Auto jsem ještě nepřebírala, a i když jsem si našla podrobný návod, jak i laik může poznat, že nekupuje dobře, byla jsem neskutečně vyklepaná. Přítel mi alespoň velmi zpříjemnil cestu, když mi koupil nejdřív taxi na nádraží a pak i lístek do první třídy. Vlak odjížděl z nádraží Clapham Junction. To pro mě byla taky trochu výzva, protože to je jedno z největších a nejrušnějších nádraží v Evropě. Má sedmnáct nástupišť a během hodiny skrz něj projede až stoosmdesát vlaků. Takže jsem skutečně měla trochu strach, abych našla to pravé nástupiště a chytla ten správný vlak. Ale povedlo se to. Cesta trvala kolem dvou hodin a v první třídě uběhla pěkně, i když jsem nedostala proklamovaný čaj zadarmo, protože ho prostě nikde ve vlaku nevydávali, natož donášeli až k sedačce. Poměrně rychle nacházím, kde bydlí paní, která meďoura prodává. Vyplňujeme technický průkaz, kam se napíše adresa nového majitele a zašle se státnímu aparátu. Ten pak na novou adresu pošle nový technický průkaz. Při obhlídce auta se snažím, podle toho návodu pro blbečky, trochu zmatečně kontrolovat vše, co by mělo být v pořádku. Když si myslím, že jsem to zkontrolovala, nastupuje zkušební jízda. Všechno se zdá v pořádku, takže v hotovosti platím přibližně šestsetšedesát liber a auto je naše. Když je transakce dokončena, uleví se mi a hned si taky vzpomínám, co všechno jsem zapomněla předtím zkontrolovat. Je toho dost, radši to ale nenapravuju, abych si nepřivodila nějaký šok. Než vyjedu, je potřeba zaplatit povinné ručení a daň z auta. Zvláště s tím ručením si pak užijeme.

V Anglii se vystavuje nikoliv na auto, nýbrž na řidiče, kteří s daným autem jezdí. Zapínám přenosný internet a s přítelem v Londýně se na dálku pokoušíme ručení koupit. Srovnáváme ceny a snažíme se najít něco přijatelného. V tom všem srovnávání zjišťujeme, že se ceny těch ručení velmi liší, což by nebylo nic zvláštního, kdyby se neměnily ceny toho jednoho a samého ručení u stejného dodavatele pokaždé, když se daná stránka s výpisem povinných ručení zaktualizovala. Skutečně to vypadalo tak, že v jednu chvíli stálo jedno konkrétní pojištění šest set liber na rok a za pět sekund po aktualizaci stránky již osmset, po dalším "odentrování" zase cena stoupla, nebo klesla a tak to šlo pořád dál. Ten systém jsme se po telefonu snažili pochopit asi hodinu a půl. Marně. Usoudili jsme tedy, že to mají na nějakém "loterijním" základu a "odentrováváme" se prostě k té co nejnižší ceně. Fakt cirkus. Nakonec se nám vozidlo podaří na nás dva pojistit. Další půl hodinu pak na dálku řešíme daň. Ta už jde poměrně rychle, protože její cena je naštěstí pořád stejná. Platíme dalších 250 liber, dostáváme se tedy rázem na vyšší cenu, než za kolik jsme vozidlo koupili, ale je provozuschopné (stojí za zdůraznění, že pokud někdo nemá ihned po koupi auta k ruce internet, tak ručení ani daň nemůže zaplatit a tudíž vyjet!). Vyjíždím směr Londýn, za volantem tu sedím teprve potřetí a hned už ve vlastním autě. Moje cesta je vylepšená faktem, že navigace na telefonu není kam v autě připnout, a tak mi nezbývá, než ji pouze poslouchat bez zrakové opory. Překvapivě ovšem dojedu jenom s krátkou zajížďkou. Před vyjetím jsem si také velmi nezodpovědně nenašla nejvyšší povolené rychlosti na zdejších komunikacích. Ty se naštěstí dají poměrně rychle odhadnout od ostatních aut. Na dálnici je to 70 mil v hodině (asi 112 km/h), mimo obce 60 mil (96 km/h) a v obcích 30 mil za hodinu (48 km/h).

Má první cesta ovšem nevedla domů, nýbrž na úřad, kde jsem potřebovala vyřídit dlouhodobé povolení pro parkování před domem. To se mi povedlo, ale úplně bez problémů to nebylo. Našla jsem si, že roční povolenka stojí devadesát liber. Ale to pouze ve chvíli, kdy máte technický průkaz vozidla již přepsaný na sebe. Pokud ne, a to byl i můj případ, pak se platilo ještě o třicet liber víc. Navíc se tam pak ještě již s převedeným technickým průkazem muselo naklusat, aby si to ofotili (ale peníze samozřejmě nevrátí). Kdo by nerýžoval, když to jde, že jo?

Na návštěvu k nám přijíždí přítelova ségra, babička i strejda. Bylo to velmi milé. Škoda jen, že si z návštěvy nepamatuju více, než asi dvě v rychlosti strávené společné chvíle. Jinak jsem byla neustále zavřená v pokoji a hlavně pracovala na bakalářce. Anebo jsme se střihačem ladili hodiny absolventský film, nebo jsem byla v práci. Dva dny před odevzdáním práce strávíme s přítelem až do hluboké noci u počítače a formátujeme text. Daří se nám najít ještě jednoho neodborného dobrovolníka na kontrolu gramatických chyb, přítelovu ségru. Pak odklikneme tlačítko a elektronická verze, jenž musela být odevzdaná v přesném termínu jakožto předvoj té tištěné, se odesílá. Záhy na to, na začátku července, odlétám do Čech oddechnout si od stresů předcházejících a nabrat síly na stresy přicházející, učení se na státnice. A taky odesílám tištěnou verzi své bakalářské práce.

Po celou tu dobu, kdy jsem se prala se svými povinnostmi, měl můj přítel na bedrech jednu příjemnou záležitost a to objíždění a prohlížení domečků za Londýnem, abychom si mohli vybrat nějaký do pronájmu. Já jsem žel neměla na objíždění vůbec čas, takže jsem mu vybírání s důvěrou a láskou svěřila do jeho rukou.

Ačkoliv ne vždy to bylo objíždění pouze příjemné. Stalo se mu, že odjel na prohlídku tří předem domluvených domků. Našel si, že na dálnici je zácpa a vyrazil s předstihem. Jenomže zácpa se ještě zvětšila a on tam na tři hodiny uvíznul bez jakékoliv možnosti se pohnout. Prohlídky zmeškal a ještě si hodně zajel...

Vracím se z Čech a nastoluji si pevný učící harmonogram. Žádná chvilku nemohla zůstat nezaplněna. Nastaly ty chvíle neustálého sezení nad počítačem, které jsou na popis strašně nudné, přestože se prožívají neskutečně krušně. To několikaměsíční vypnutí všech sil na to, abych to všechno zvládla, se začíná projevovat poměrně závažnými vedlejšími příznaky. Jsem většinu času smutná, depresivní, demotivovaná, utahaná, nebo mrzutá. A chudák přítel byl první a jediný na ráně. Oba dva si už strašně moc přejeme, aby to bylo za mnou/námi.

I v práci je to občas zajímavé. Kromě vypětí sil u všech ostatních klientů zažívám nejvíce nečekaných zážitků se svou mladou klientkou. Ta se dostává do nemocnice. Rodiče mi sdělí, že tam musím s ní a já až po cestě informuji kancelář svého zaměstnavatele, kam že to jedu. Ti prohlašují, že toto po mě rodina nemůže chtít, nicméně, než se nadějí, já jsem s klientkou na urgentním příjmu nemocnice sama a rodiče odjíždějí. To je asi šest hodin večer. Pokyn na rozloučenou od nich zněl: "zůstaňte tady s ní do desíti do večera, my vás pak vystřídáme". Jak prosté a jednoduché. Pro ně. Pro mě naopak poměrně náročné. S klientkou jsem byla toho dne již od rána a byla jsem už hodně unavená. Nyní jsem však musela vynaložit ještě mnohem větší množství sil na to, abychom obě dvě neznámou situaci zvládly. Neustále hlídat, vymýšlet konverzaci, zjišťovat od lékařů, co se děje, komunikovat s rodinou i se zaměstnavatelem. V deset podle dohody opouštím nemocnici. Klientka tam zůstává sama, přestože mi její rodiče už hodinu volají a ujišťují mne, že už jsou na cestě. Cesta trvá patnáct minut... Klientky mi bylo líto. Původně jsem do práce přijela autem, ale jsem v takovém stavu, že odjíždím domů metrem. A abych nezapomněla: do toho vesele dlabu antibiotika. Vrátil se mi zánět močových cest a doléčuji ho, po třech dnech doma, za pochodu.

Pokračování příště :-)

To je náš oř :-)

Díl osmý, aneb jak život utíkal dál

Dost přesně ve chvíli, kdy na mě začínají dopadat velmi intenzivně chmury z toho, na kolik míst musím soustavně napínat svoji energii a z toho, že nevím, kde ji doplňovat, se přiblížil čas našeho odletu na dovolenou v Americe. V létání jsem byla už velmi zběhlá, ale "zářez" v podobě zaoceánského letu s větším strojem, než Boeing 737 anebo Airbus A320 (a jejich ekvivalenty) jsem ještě neměla. S tím souvisí, že jsem samozřejmě také nikdy neletěla dvanáct hodin do zcela jiného časového pásma. Letěli jsme ještě se ségrou přítele a celá dovolená se velmi vyvedla a dodala mi spoustu energie. Dokonce se mi v případě návratu na Velký pátek dostává takového luxusu, že hned druhý den nemusím do práce (můj "zalagovaný" organismus první den spí do tří odpoledne a druhý den samozřejmě zase skoro vůbec, než se srovná). V tomto byl přílet z předešlé dovolené, z Madeiry, mnohem krušnější. Vedení v práci nerespektovalo nějaký návrat z dovolené (přestože jsem ještě měla mít volno) a s odůvodněním, že pečovatelských služeb je třeba neustále, jsem rovnou další den musela napochodovat do práce. Přitom nejkrutější na tom byl fakt, že o tom, že další den rovnou od rána zase nastupuju, jsem se dozvěděla kolem půl dvanácté v noci po přistání letadla. Spát jsem šla kolem jedné a vstávala po šesté.

Po návratu z Ameriky zjišťujeme, že máme u stropu mokrou skvrnu, a tak řešíme, co s ní. Zjišťuje se, že v bytě nad námi se porouchal přívod vody, a ta tak uniká do zdiva. Naštěstí to nebylo nic velkého, kdybychom byli ale na dovolené ještě o týden déle, tak možná najdeme v bytě docela pohromu.

Také kupuji koloběžku. Ta mi pro Londýn vychází jako nejlepší přemisťovací prostředek na krátké vzdálenosti. Klienty mám ve své pracovní oblasti rozeseté i na poměrně velkých vzdálenostech. Ty nejdelší vzdálenosti překonávám autobusem, ale mezi těmi kratšími jsem si drandila na koloběžce. Sice váží deset kilo, takže na nošení v ruce, třeba do metra, byla občas docela těžká, ale celkově to stálo za to. Možná to zní jako exotismus, ale v Londýně jezdí na koloběžkách mnoho dospělých.

Jinak začínám opět žít svůj uspěchaný život. Krátký letní semestr ve třetím ročníku se chýlí ke konci, takže je potřeba zase věnovat úsilí zápočtovým úkolům. Abych se k tomu lépe přiměla, utěšuju se, že jsou to už úplně poslední zápočťáky v mém životě (když je teda udělám). Dokonce ani nemám žádnou zkoušku, ale zase se blíží čas odevzdání absolventského filmu, takže na něm musíme o dost více zapracovat.

Mám to pečlivě rozplánované: nejdřív dokončit semestr, pak napsat bakalářku, zároveň mezitím pilně pracovat na filmu a nakonec se věnovat přípravě ke státnicím. Vždycky, když jsem pomyslela na to, kolik toho je, udělalo se mi docela nevolno. Snažila jsem se takovým myšlenkám vyhýbat a naopak využívat každou skulinku času. Ale bylo to období neustálého neklidu. Sotva jsem přišla unavená z práce a půl hodinku jsem se ničemu nevěnovala, už mě napadaly myšlenky na to, že takhle tu školu nikdy nedodělám a že si k tomu musím hned sednout. Tak jsem si vždycky teda sedla a alespoň na něčem zapracovala. Jenomže tím, jak toho bylo tolik, byl nějaký důvod k neklidu neustále. Obzvlášť těch osm měsíců od ledna do srpna jsem žila permanentně schizofrenicky ve dvou světech, dodělávání školy a práce. Každičkou chvíli jsem prožívala s tím, že můj mozek měl "někde vzadu" zasunuto, že je tady ještě ta škola a že je na ní hromada práce a nikdy na to úplně nezapomněl. Takže si při pohledu zpátky zcela zřetelně uvědomuju, jak kvůli vědomí, že bych měla víc pracovat na škole, nebyla nikdy žádná chvíle odpočinku stoprocentně odpočinková.

V práci se u některých klientů ztížila "denní rutina". Obzvláště jedné paní se velmi zhoršila kondice a musela jsem vynakládat velké množství fyzické energie, abych ji za hodinu umyla. Ta paní byla velmi drobná. Bylo potřeba se k ní nízko shýbat po celou hodinu a zároveň ji pevně držet na nohou, které ji už moc nesloužily. Moje záda pak byla, vykonávaje takovou věc i čtyřikrát do týdne, v dost mizerném stavu. A vedení na několik upozornění, že takové penzum fyzické námahy  je pro jednoho člověka příliš (stav se zhoršil, bylo to na práci pro dva pečovatele najednou), nereagovalo, přestože si stěžovali všichni, kteří tuto drobnou paní navštěvovali. Pak je třeba připočíst další fyzickou námahu u ostatních klientů a námahu psychickou. Ta přicházela hlavně u klientky, o které jsem psala ve třetím díle. Mladá, specifická klientka, která trpěla "arzenálem" těžkých chorob, jenž společně se "specifickým" (řečeno velmi mírně) přístupem rodiny (ta se o ni prakticky nezajímala, styděla se za ni a skrývala ji) namíchaly "koktejl", se kterým se častokrát těžko pracovalo. Právě na jaře se stav této klientky ještě zhoršil a začala mít sebevražedné sklony, takže bylo potřeba neustále hlídat a prověřovat, zda v okolí není něco, čím by se mohla vynalézavá dívka poškodit. To věru nebyla jednoduchá náplň práce. Navíc trpěla velmi rozkolísanými náladami a bylo třeba být ve všech ohledech velmi pevný, aby se to dalo jakž takž zvládnout. Z práce jsem permanentně přicházela vyždímaná.

Rozptýlení naštěstí přichází v podobě dalších předem naplánovaných návštěv. Postupně přijíždějí naši rodiče. Ačkoliv jim mohu kvůli škole a práci věnovat jenom omezený čas, je to velmi milé a povzbudivé.

Ve spolupráci s mými rodiči organizujeme velký plán s cílem dovezení dalšího českého alkoholu, protože ten od stěhování z ledna už došel. S přítelem nejsme velcí pijani, ale anglické pivo ani víno nestojí za nic a navíc je všechen alkohol velmi drahý kvůli vysokým daním. Musím také připustit, že české pivo, přestože plechovkové, mi kolikrát v malé míře asistovalo při učení jako podpůrný prostředek.

Poměrně jednoduše jsme si spočítali, že české pivo a víno i s poplatkem za odbavené zavazadlo v letadle vyjde pořád levněji, než nákup anglického alkoholu. Rodičům tedy kupujeme odbavená zavazadla dvě. Nejvýhodnější je to (tedy spíše bylo, už se to nevyplatí, podražili) udělat u společnosti Wizzair. S jejich klubovou kartou bylo přidané zavazadlo velmi cenově výhodné a navíc může mít až 32 kilogramů. Nákup alkoholu udělám v Čechách s tátou osobně. Rodiče letěli poprvé v životě, tak jsem jim to chtěla ulehčit a "dojela" jsem pro ně. A s tím alkoholem se to pěkně spojilo :-). Celkem jsme nakonec vezli deset lahví vína a více než padesát půllitrových plechovek piva (z Čech si taky vezu výborný domácí med a skvělé marmelády, které zavařila přítelova maminka). Zavazadla jsme nabalili velmi pečlivě. Hlavně to chtělo pořádně převážit, aby nám speciálně to pivo, které mělo vlastní tašku, nevyhodili už při odbavení. Taška, která se pivním plechovkám velmi tvarem přizpůsobila nepřehlédnutelně odkazovala na obsah, ale to nás nijak netrápilo.Cesta nakonec dopadla úspěšně a nic se neroz(b/l)ilo. Našim rodičům organizuji výlet po Londýně. Je to vlastně paradoxní, protože přestože jsem v Londýně bydlela přes půl roku, a tak by se dalo očekávat, že jeho hlavní památky budu čerstvě prohlédnuté, naposledy jsem je viděla před čtyřmi lety ještě s gymplem na školním výletu do Anglie. Normální život v Londýně se jednoduše odvíjí mimo ty největší turistické trháky. Také je to takový dvojí svět, který je hlavně v centrální zóně londýnského metra hodně vidět. Společně s unavenými Londýňany jedoucími z práce sedí člověk v jednom voze i s čerstvými turisty, kteří toho samozřejmě chtějí hlavně vidět co nejvíce (zatímco turisté jsou u památek, obyvatelé jsou v práci, jsou to dva častokrát míjející se světy).

Kolikrát mě překvapilo, kolik je v Londýně Čechů. V cizí zemi si člověk samozřejmě užívá většího soukromí, když na veřejných místech mluví s partnerem češtinou. Svádí to tak k velké otevřenosti vzhledem k volbě témat. O množství Čechů v Londýně svědčí to, že se mi i několikrát do týdne, při běžné jízdě metrem, stalo, že jsem vyslechla velmi otevřený (a častokrát velmi pomlouvačný! :-) ) rozhovor v mateřštině. A nestávalo se mi to jenom v turisticky výživných lokacích, ale i při jízdě autobusem v těch "normálních místech" , kde jsem třeba pracovala. Přítel na týden odlétá na pracovní cestu do Švýcarska. Jsme domluvení tak, že na konci týdne přiletím také a budeme se věnovat jednomu lezení po skále (ferratě, nejsme v tom nijak zběhlí, ale je to fajn) a krátké návštěvě švýcarských měst. Kvůli snadnějšímu přemisťování mezi nimi jsme si půjčili auto. Už při přistávání mě velmi upoutají barevná pole pode mnou. Jsem jimi uchvácena a vlastně netuším, čím to. Byla to jenom obyčejná pole. I následně při přemisťování krásnou krajinou se nestíháme kochat. A dochází nám jedna velmi podstatná věc. Jak velmi negativně na nás dopadá život ve velkoměstě. Oba dva jsme z českých obcí do deseti tisíc obyvatel a najednou jsme žili v městě s třinácti miliony obyvatel s maximálně uměle upravenými zelenými plochami (i když poměrně velkým množstvím). Cesta za Londýn trvala dlouho a vlakem byla strašně drahá, takže jsme úplně odvykli pohledu na přírodu. Ve Švýcarsku jsem si plně uvědomili, jak nám chybí a jak se nám vlastně v Londýně, kvůli rázu velmi obydleného místa, moc nelíbí. Vlastně se při tom víkendovém výletě náš stesk přetvořil až do skoro hmatatelné podoby.