Díl sedmnáctý, aneb pro teď to ukončeme :-)

Na našem novém bydlení začínáme intenzivně pracovat. Je potřeba to dát za čtrnáct dní do kupy tak, aby mohli přijet rodiče, jejichž návštěva se domluvila půl roku předtím, takže jsme nevěděli, že to vyjde takhle brzy po stěhování. Celý týden z těch čtrnácti dnů žijeme v prachu. Přítel brousí omítku, sádruje spáry, vytahuje hmoždinky, ... Pak nastupuju já a celý náš obývací pokoj vymaluju. Je to fuška, ale ten výsledek je parádní. Zprovozňujeme troubu, na vařič si budeme muset z technických důvodů ještě chvíli počkat (takže začínáme vařit pouze ta jídla, co se dají udělat jenom v troubě). Jedni rodiče přijedou a odjedou a my nemáme více než čtrnáct dní na dodělání zbytku, aby to bylo již kompletně hotové na návštěvu druhých rodičů. Necháme si dovézt desku ke kuchyňské lince a podle šablon si je sami uřízneme a spárujeme. Poličky na zemi posuneme o deset čísel od zdi tak, abychom z padesáti centimetrů udělali normálních šedesát. Nejvíce si na tom samozřejmě mákne přítel, já jsem jenom pomocná síla :-). Společně se zazděním krbu sádrokartonem, které jsme si dělali také sami, máme to nejnezbytnější za přibližně měsíc a půl po nastěhování dodělané. A jsme z toho docela unavení. Do teďka jsme se stěhovali průměrně každého půl roku, takže si docela rádi odpočineme a na zbývající drobnosti si necháváme mnohem více času na dokončení. Nicméně k dnešnímu datu mohu směle říci, že jsme kompletně zabydlení! :-)

Práce v prádelně mě naplňuje zhruba po dva měsíce, co v ní pracuju. Pak pocit nadšení upadá a to je chvíle, kdy o sobě poznávám nejvíce nových věcí. Zjišťuju třeba, že mám zvídavou povahu, kterou ubíjí stereotyp, který v práci nastal. Navíc fyzicky vyčerpávající stereotyp. Protože dokud jsem měla neustále kolem sebe něco nového k poznávání, nenudila jsem se, ale jakmile jsem z té jedné haly, kde pracujeme, poznala všechno, nudit jsem se pomalu začala. Projevovalo se to tak, že  můj mozek, nemajíc dostatek podnětů, začal vnímat ten čas strávený tam jako subjektivně mnohem delší. A to i přesto, že je pořád potřeba pracovat rychle a práce je fyzicky namáhavá. Přešlo to do dokonalého stereotypu. Vím přesně, co mám dělat, objevila jsem ty nejlepší fígle, jak si práci alespoň trochu ulehčit, pochopila jsem celý systém kolejniček kolem mě, takže nad ním už nemusím přemýšlet, každý den "děláme" ty samé zákazníky, takže člověk neustále střídá tak čtyři druhy balení oblečení, ale nic víc. Ostatní kolegové pořád používají ty stejné tři anglické věty, protože jich k práci není třeba víc. Teamleadeři mají pořád ty stejné tři pracovní rozkazy, protože stačí. Třešničkou na dortu je rádio, které nám hraje písničky ve smyčkách, takže jednu píseň člověk slyší tak čtyřikrát za den tři měsíce po sobě. A to pak opravdu leze na nervy. Moc si mezi sebou nepovídáme, pracujeme tam jako stroje. Neexistuje tam nic, co by nepodléhalo neustále dokola stejnému opakování. Pouze třikrát za půl roku se stalo, že byl stereotyp narušen! Jednou při nácviku požární evakuace, kdy mě vytáhli z pauzy od oběda. Podruhé když jsem si omylem shodila brýle a pak mi je skoro celá jednotka hledala, neboť zaletěly hodně daleko a já nic neviděla. A nakonec když se v létě rozdávaly nanuky. Každému jeden. Abych dokreslila, jak moc stereotypní ta práce je, tak dodám, že o těch nanucích se mluví ještě měsíc po tom, co se ta událost stala a už tři měsíce před letními měsíci je na to každý natěšený. Nerozumím tomu, jak tam některé kolegyně mohou vydržet už sedmnáctým rokem. Já jsem tam půl roku a jsem vyřízená. Vlastně práce v prádelně je až můj druhý úvazek. První a nejhlavnější je to, že během práce se snažím svoji nenasytnou mysl něčím zabavit a přemýšlím tak o životě, o námětech na scénáře, o příbuzných a o tom, jak se z prádelny co nejrychleji a nejefektivněji vyhrabat a dostat se do své profese. Ale protože vím, že si nemůžu dovolit jen tak z ničeho nic s prací seknout, zatínám zuby a každý den se tam vypravím.

Po měsíci od přestěhování je čas na předávání klíčů od našeho minulého bydlení ve Flitwicku. Tomu předchází to, že tam každý s přítelem strávíme pěkně dlouhý čas a cídíme všechno, na co přijdeme. Když se pak na tuto událost dostavím, paní makléřka se už naplno věnuje prohlížení bytu. Za patnáct minut ho doprohlíží (dělají to tady velmi pečlivě) a začne se se mnou bavit o tom, co objevila. Spousta z těch věcí, které mi říká, tam byla natropených ještě než jsme se přistěhovali. To jsme sice dostali celý dům nafocený se zaevidovanými nedostatky, ale nenapadalo nás, že bychom si to měli předtím pečlivěji projít a nechat tam dopsat ještě další věci, které jsme objevili. Takže jsem musela poslouchat, jak tady je skvrna na koberci, tam barevné kolečko na kuchyňské lince a jinde mapa na zdi. Nejlepší tečkou byla výtka, že není posečená zahrada, ačkoliv realitní kancelář věděla, že tam už měsíc nebydlíme a měsíc už dům nabízela jako volný. Příjemné to celé nebylo ani trochu. 

Jediný nedostatek, který byl způsobený námi byl mírně zplesnivělý silikon mezi sklem a rámem oken. To bylo proto, že v zimě v domě vůbec necirkuloval vzduch. Vodu vevnitř zadržovala plastová okna, která zde nemají "ventilačku" a ani každodenní větrání nepomáhalo. Když jsme nebyli schopni usušit prádlo vevnitř za tři dny, koupili jsme vysoušeč vzduchu, který tomu všemu vydatně pomohl, nicméně tečky na silikonu tam už zůstaly.

S makléřkou se loučíme, prý dá vědět, co budou chtít doplatit. Vědět dávají asi za týden. A není to milé. Nechávají si naúčtovat spoustu peněz za dočištění silikonu a také za ty chyby, které sice nebyly naše, ale nebyly předtím zaevidovány. Naše dojmy, že zdejší realitní kanceláře pracují zvláště při předávání klíčů na bezcitných a penězochtivých principech, opět zesílily. 

Na konci května realizujeme náš plán, který jsme s přítelem před pár měsíci vymysleli. Protože zdejší víno ani pivo nejsou nic moc a naopak Češi disponují oběma tekutinami ve skvělé kvalitě, rozhodli jsme se, že si obojí dovezeme. Doteďka jsme to udělali jednou když jsme se stěhovali s dodávkou z Čech (jak se nám všechno porouchalo) a jednou jsme dovezli alkohol letadlem v odbaveném zavazadle. Jenomže ceny odbavených zavazadel stouply a už by se to nevyplatilo (na těch 32 kilo jednoho zavazadla). Takže jsme vymysleli něco lepšího. Vezmeme naše auto a dojedeme si pro pivo a víno do Čech sami. A spojili jsme to se státním svátkem v Anglii na konci května, který připadal na pondělí. V pátek jsme kolem čtvrté odpolední vyrazili. Všechno šlo hladce a kolem půl deváté ráno jsme byli u přítelových rodičů u Litoměřic. Dále jsem s naším autem pokračovala jenom já a to další dvě hodiny k mým rodičům do Lozic. Většinu cesty z Anglie jsem řídila já, takže jsem přijela pekelně vyřízená. Naobědvali jsme se a vyrazili do Makra pro plechovky s pivem a lahve s vínem. Rozpočet byl dost vysoký a nakonec jsme nakoupili přes šedesát litrů vína a dvěstě osmdesát půllitrových plechovek piva. Když jsme to naložili do našeho auta, okamžitě si "sedlo" na zem. Další den jsme jeli s mými rodiči zpátky do Prahy, kde jsme se setkali s přítelem, jeho rodiči, mojí ségrou a jeho ségrou, která s námi po společném obědě odjížděla do Anglie. Tráví tady s námi doma osm měsíců na praxi. Když se do auta přidaly i její věci a další drobnosti velkého objemu (například velké množství domácích marmelád od přítelovy maminky), už tam nebyla ani skulinka volná. Auto bylo tak napěchované, že jsme se báli, abychom při cestě na nějakém větším hrbolu nezničili tlumiče anebo pružiny auta. Ale náš věrný vůz to všechno vydržel a dovezl nás bezpečně zase zpátky do Anglie. Tentokrát řídil většinu času přítel. Toho alkoholu jsme si přivezli tolik, že jsme si na něj museli nejdřív přimontovat velkou polici do spíže. 

Od té doby neproběhlo moc změn, ale zato ty stávající jsou o to výraznější. Spojené království se rozhodlo, že už nechce pokračovat jako členský stát v Evropské unii. Ta zpráva nás zasáhla. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Velmi pravděpodobně nám to zdejší pobyt po oddělení hodně znesnadní. Byli jsme velmi zkroušení a já jsem byla hodně rozčílená. Vždyť já tady s ostatními občany bývalého východního bloku dělám práci, kterou Angličané opovrhují a můj přítel naopak platí tak vysoké daně, že se té částce ve svých odvodech většina rodilých Angličanů nevyrovná. Byl to pátek a já jsem měla na všechny své kolegy v práci vztek. Uklidňovala mě jenom jedna věc. Večer jsme s přítelem měli domluvený odjezd k jednomu ze zdejších akvaparků (v celé UK jich je asi tak pět, takže i nejbližší je tři hodiny cesty), kam jsme chtěli druhý den zajít. Jenomže celý akvapark následujícího dne přebila v důležitosti a emocionálním nábojem věc, která se stala ještě ten pátek večer. Byla jsem svým milým požádána o ruku. Z čehož byla jsem zaskočená a překvapená, ale hlavně moc šťastná! Bylo to popravdě jedno z nejkrásnějších překvapení, které jsem za svůj život zažila. Možná to vůbec nejkrásnější. Takže od té chvíle jsme po téměř čtyřech letech vztahu snoubenci.  A na květen plánujeme svatbu :-).

Teď už se nehodí nic moc dodávat, nicméně neodpustím si ještě jednu poznámku. Je tomu tak týden, co jsem se stala v Anglii živnostníkem. Taky tomu není tak dávno, kdy jsem si pořídila dobrou kameru a doufám, že to nebude dlouho trvat a začnu tady konečně dělat to, co mě baví. 

Také jsem už připravená na hromadný útok na všechny dokumentaristické produkční skupiny v Londýně a to by muselo být, aby mě nějaká nezaměstnala! Rozhodně to nevzdávám, protože ani náhodou nechci strávit zbytek života v prádelně :-).

Po vymalování obýváku jsem si připadal dobře :-)

Naše zásnubní oznamovací fotka :-)

P.S. Milí drazí věrní čtenáři! Velmi si vážím toho, že jste v pravidelném povídání o mých dobrodružstvích v Anglii našli potěšení a sledovali je. Teď se možná na chvíli odmlčím, ale v hlavě mám ještě pár věcí, které bych sem na svůj blog chtěla pověsit, protože by někomu třeba mohly připadat zajímavé. Takže: Stay tuned and see you! :-)

Majda

Díl jedenáctý, aneb jak mě vyhodili ze školy

Prohru u státnic vstřebávám poměrně dlouhou dobu. Ještě nikdy jsem do té chvíle neproletěla u něčeho tak významného. V hlavě se mi to všelijak mele, ale v jednom mám už ve vlaku z té nešťastné Opavy jasno: kde to nejde silou, musí to jít ještě větší silou a hned si stanovuji plán se od začátku prosince, dva měsíce předem, začít znovu na ten jediný předmět učit. A to několik hodin denně. Do té doby si dávám klid.

Neudělané státnice mi udělaly čáru přes rozpočet. V hlavě jsem už měla přibližně rozvrženo, že s čerstvě nabytým titulem si co nejdříve seženu práci u své profese. A taky pro mě konečně skončí ta neskutečně vyčerpávající zátěž, co se se mnou už deset měsíců vlekla. Prostě v poklidu odjedeme na dvě už naplánované dovolené a všechno bude růžový. 

Krátká srpnová dovolená do Norska se sice nakonec odehrála (měli jsme tam s přítelem dva roky staré resty v pochodu kolem jednoho krásného jezera). Starosti jsem ale musela v hlavě pouze odsunout, i když to bylo na pár měsíců. A s tou prací to samozřejmě taky dopadlo úplně jinak (víc v příštích dílech). Přesto nechci, aby to celé vyznívalo negativně. Byla to velká škola. Přijmout, že tak už to v životě chodí a že se dějou i mnohem větší tragédie, to není úplně k zahození. Ne, že bych teda při tom přijímání byla vždy smířená, ale zpětně to hodnotím jako skvělou a cennou zkušenost. Vždyť mám skvělého milého i rodinu, nikdo mi neumírá, žiju ve světě oplývajícím blahobytem,... (ano, mohla bych to celé vypsat a  skončit u zlidovělého:"co by za to děti v Africe..., ale ušetřím Vás, laskaví čtenáři :-) ). 

Odlétám zpátky do Anglie, kde můj přítel řeší trable s předáváním našeho bývalého bytu. Čelíme hned několika bizarním situacím. Ve smlouvě jsme měli, že byt musí být pro předávání uklizený profi firmou. Ty stojí samozřejmě hodně peněz. Celý byt je navíc pokrytý kobercem, za jehož vyčištění se účtují extra vysoké částky. Dohromady je cena uklizení takového malého bytu asi 130 liber, ale budiž, alespoň na ten byt už nebudeme muset sáhnout, myslíme si. Přítel nachází firmu s dobrými referencemi a ta byt za pár hodin uklidí. To, zda-li je byt uklizený a v celkově reprezentativním stavu jde ku příležitosti předání klíčů zkontrolovat realitní makléř. Byt obejde, rychle prohlédne, ... Celé to netrvá déle, než půl hodinu. A za tu půl hodinu si ten makléř naúčtoval 200 liber (téměř 7000 korun!). To byla jedna ledová sprcha. Druhou bylo, že objevil nedostatky v úklidu. Například kuchyňská trouba byla profesionální firmou více než odfláknutá. Kdo ví, jestli vůbec dotčená. Co to pro nás znamenalo? O snížení přemrštěné ceny za prohlídku bytu se s nimi přítel přel dlouhou dobu. Nejvyšší ceny za tento úkon jsou na internetu k nalezení za 70 liber. A troubu bylo potřeba vlastnoručně domýt. Protože jsem v tu dobu byla ještě v Čechách, musí to zase vyřešit můj milý. Ráno vyjíždí do práce o dvě hodiny dřív a tento čas pak do trouby investuje, aby prošla. I když se nakonec daří snížit cenu prohlídky bytu o šedesát liber (přítel zašel do banky a nechal je odblokovat. Nebyly totiž ještě plně z účtu odepsány, takže částka šla snížit. Dotyčná realitní kancelář je pak již nevyžadovala). Zůstala nám z tohoto londýnského divadla po našem odstěhování hořká pachuť. A padlo rozhodnutí: tohle už nikdy nebudeme podstupovat. Příští naše stěhování bude jedině do vlastního. 

Po příletu z již zmiňované dovolené v Norsku se v práci nechávám okamžitě "upsat" k náloži čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Možná si řeknete, že nálož vypadá jinak, než jenom čtyřicet hodin. A máte pravdu, vypadá. Jak jsem totiž psala v jednom z prvních dílů, čtyřicet hodin to je pouze ten čistý čas. V reálu to znamená, že mnohdy i několikahodinové prodlevy denně mezi klienty placené nejsou. A pak se pracuje od pondělí do pátku (i k sobotě jsem se občas nechala ukecat) od devíti ráno do sedmi, osmi večer. A pak je to těch čtyřicet hodin týdně. A tomu jsem říkala nálož. Zvláště, když jsem si tam nenechala třeba týden na vydechnutí po státnicích. Učím se, jak zvládat péči u nových klientů (aby mi mohli navýšit hodiny, tak jich musím znát víc) a začínám jich mít tolik, že mi z toho jde hlava kolem. Podle předpisů bych měla u každého klienta, u kterého budu pracovat, strávit minimálně dvě plnohodnotné návštěvy s již zkušeným careworkerem. Praxe je samozřejmě odlišná. Na takovou časovou investici nejsou lidé, takže k novým klientům chodím občas jen po předchozím krátkém seznámení a rychlém vysvětlení (nikoliv ukázání) co a jak. A to zdaleka nebylo jednoduché, vezme-li se v potaz, že mnoho klientů bylo háklivých na detailní postup práce (a dělali jsme i základní ošetřování), i na určitý styl komunikace (jinak byli nepříjemní). O tom, že jsem po takto rychlém seznámení ani pořádně nevěděla, kde co najdu (což u lidí trpících pokročilým alzheimerem je trochu problém), ani nemluvě. Večer jsem toho vždycky měla až nad hlavu.

Bydlením v maloměstě získáváme mnoho benefitů. Cítíme se volněji, příroda je na dosah a nikdo tolik nespěchá. V případě ježdění do práce a zpět je to pak skvělý čas k společným hovorům po cestě (i když jsme občas na sebe museli v Londýně po práci zdlouhavě čekat). Někdy se ty hovory natáhly dokonce i dvojnásobně, a to tehdy, byla-li zacpaná dálnice. I čtyři pruhy se zde v plném provozu dokáží velmi rychle přeplnit. Používali jsme sice k navigování pro nás nejlepší aplikaci Google maps, která s připojením na internet zpoždění mapuje a vypočítává přibližný čas příjezdu, ale situace byla občas tak nevypočitatelná, že i ona sama někdy chybovala. Byla to zkrátka velká džungle. Hlavním poznatkem pak bylo to, že nejhorší byly pondělní rána, pak se to postupně zlepšovalo a úplně nejlepší (vždy skokovým rozdílem i směrem k předchozímu čtvrtku, natož pak pondělí) byly pátky. Nikdy jsme nepochopili, proč to tak je, ale dopravy vždy ubylo snad dvojnásobně. V pátek jsme se nikdy nemuseli bát zácpy. Večerní doprava zpátky bývala vždy o něco volnější, až na tu páteční, kdy mírně zhoustla. Drtivou příčinou dálničního zdržení pak byly karamboly. Více či méně závažné, avšak zcela pravidelné. Na jedné z hlavních anglických dálnic, M1, se pouze v úseku padesáti kilometrů stala snad pokaždé v době naší jízdy (ráno i večer) minimálně jedna nehoda. Spíš však dvě.
Na konci září si beru na dva dny dovolenou a mířím znovu do Čech. Jako každoročně se v tomto termínu pořádá celorepublikový "Sjezd (nejen) evangelické mládeže". Událost, kde za žádných okolností nesmím chybět. Navíc byl v Litoměřicích a k těm já mám skvělý vztah od doby, kdy blízko nich bydlel můj přítel. Plán cesty je asi takový, že ve čtvrtek večer odletím z Londýna, přičemž v Praze budu kolem půlnoci. Vedle letiště je hostel Modrá hvězda. Žádná velká kvalita, ovšem dá se tam za pětistovku bezpečně přespat, což pro mě bylo důležité. V pátek jsem se pak setkala v Praze s kamarádkou a večer odjela směrem k severu. Program přinesl kompletní duchovní zážitek a energii, bydlení u přítelovy babičky zase kompletně plné žaludky. Celé to bylo víc, než vydařené. V neděli odpoledne odjíždíme se ségrou k našim domů.
Tam mě čeká obálka s modrým pruhem ze školy. Říkám si, že to bude potvrzení o tom, že si zopakuju státnice. Jenomže je to potvrzení o tom, že mě vyhodili ze školy. Důvod: nedostavila jsem se k zápisu. Otázky, které mi v tu chvíli prolétly hlavou byly: do jakého ročníku bych se měla zapsat, když si potřebuju opravit u státnic pouze poslední předmět? Jak po mě můžou ještě chtít zápis, když mám studium už papírově uzavřené? (to je před státnicemi potřeba udělat - škola potvrdí, že mám dostatek kreditů a mohu být připuštěna. Zároveň mi uzavře studium) A nakonec: jak můžu jít k zápisu, když mi i ten nevyužívaný index při zmíněném uzavírání studia sebrali? Dobrá nálada je samozřejmě ta tam. K rozhodnutí se však můžu do třiceti dní odvolat, takže mám alespoň naději.
Při odjezdu do Londýna sepisujeme ještě s mamkou plnou moc. Napadlo nás to na poslední chvíli, kdyby snad byla v budoucnosti potřebná. Podmínky, ve kterých ji tvoříme pak odpovídají nápadu na poslední chvíli. Píšeme ji ručně na poště na získanou A čtyřku. Opsat nejuniverzálnější verzi podle internetu trvá dost dlouho. Ale nakonec se to povede a nepříjemná pracovnice přiděluje na papír oficiální razítko. Tak alespoň můžu odlétat do našeho nového domova s trochu klidnějším srdcem.
Pokračování příště :-)