Díl sedmnáctý, aneb pro teď to ukončeme :-)

Na našem novém bydlení začínáme intenzivně pracovat. Je potřeba to dát za čtrnáct dní do kupy tak, aby mohli přijet rodiče, jejichž návštěva se domluvila půl roku předtím, takže jsme nevěděli, že to vyjde takhle brzy po stěhování. Celý týden z těch čtrnácti dnů žijeme v prachu. Přítel brousí omítku, sádruje spáry, vytahuje hmoždinky, ... Pak nastupuju já a celý náš obývací pokoj vymaluju. Je to fuška, ale ten výsledek je parádní. Zprovozňujeme troubu, na vařič si budeme muset z technických důvodů ještě chvíli počkat (takže začínáme vařit pouze ta jídla, co se dají udělat jenom v troubě). Jedni rodiče přijedou a odjedou a my nemáme více než čtrnáct dní na dodělání zbytku, aby to bylo již kompletně hotové na návštěvu druhých rodičů. Necháme si dovézt desku ke kuchyňské lince a podle šablon si je sami uřízneme a spárujeme. Poličky na zemi posuneme o deset čísel od zdi tak, abychom z padesáti centimetrů udělali normálních šedesát. Nejvíce si na tom samozřejmě mákne přítel, já jsem jenom pomocná síla :-). Společně se zazděním krbu sádrokartonem, které jsme si dělali také sami, máme to nejnezbytnější za přibližně měsíc a půl po nastěhování dodělané. A jsme z toho docela unavení. Do teďka jsme se stěhovali průměrně každého půl roku, takže si docela rádi odpočineme a na zbývající drobnosti si necháváme mnohem více času na dokončení. Nicméně k dnešnímu datu mohu směle říci, že jsme kompletně zabydlení! :-)

Práce v prádelně mě naplňuje zhruba po dva měsíce, co v ní pracuju. Pak pocit nadšení upadá a to je chvíle, kdy o sobě poznávám nejvíce nových věcí. Zjišťuju třeba, že mám zvídavou povahu, kterou ubíjí stereotyp, který v práci nastal. Navíc fyzicky vyčerpávající stereotyp. Protože dokud jsem měla neustále kolem sebe něco nového k poznávání, nenudila jsem se, ale jakmile jsem z té jedné haly, kde pracujeme, poznala všechno, nudit jsem se pomalu začala. Projevovalo se to tak, že  můj mozek, nemajíc dostatek podnětů, začal vnímat ten čas strávený tam jako subjektivně mnohem delší. A to i přesto, že je pořád potřeba pracovat rychle a práce je fyzicky namáhavá. Přešlo to do dokonalého stereotypu. Vím přesně, co mám dělat, objevila jsem ty nejlepší fígle, jak si práci alespoň trochu ulehčit, pochopila jsem celý systém kolejniček kolem mě, takže nad ním už nemusím přemýšlet, každý den "děláme" ty samé zákazníky, takže člověk neustále střídá tak čtyři druhy balení oblečení, ale nic víc. Ostatní kolegové pořád používají ty stejné tři anglické věty, protože jich k práci není třeba víc. Teamleadeři mají pořád ty stejné tři pracovní rozkazy, protože stačí. Třešničkou na dortu je rádio, které nám hraje písničky ve smyčkách, takže jednu píseň člověk slyší tak čtyřikrát za den tři měsíce po sobě. A to pak opravdu leze na nervy. Moc si mezi sebou nepovídáme, pracujeme tam jako stroje. Neexistuje tam nic, co by nepodléhalo neustále dokola stejnému opakování. Pouze třikrát za půl roku se stalo, že byl stereotyp narušen! Jednou při nácviku požární evakuace, kdy mě vytáhli z pauzy od oběda. Podruhé když jsem si omylem shodila brýle a pak mi je skoro celá jednotka hledala, neboť zaletěly hodně daleko a já nic neviděla. A nakonec když se v létě rozdávaly nanuky. Každému jeden. Abych dokreslila, jak moc stereotypní ta práce je, tak dodám, že o těch nanucích se mluví ještě měsíc po tom, co se ta událost stala a už tři měsíce před letními měsíci je na to každý natěšený. Nerozumím tomu, jak tam některé kolegyně mohou vydržet už sedmnáctým rokem. Já jsem tam půl roku a jsem vyřízená. Vlastně práce v prádelně je až můj druhý úvazek. První a nejhlavnější je to, že během práce se snažím svoji nenasytnou mysl něčím zabavit a přemýšlím tak o životě, o námětech na scénáře, o příbuzných a o tom, jak se z prádelny co nejrychleji a nejefektivněji vyhrabat a dostat se do své profese. Ale protože vím, že si nemůžu dovolit jen tak z ničeho nic s prací seknout, zatínám zuby a každý den se tam vypravím.

Po měsíci od přestěhování je čas na předávání klíčů od našeho minulého bydlení ve Flitwicku. Tomu předchází to, že tam každý s přítelem strávíme pěkně dlouhý čas a cídíme všechno, na co přijdeme. Když se pak na tuto událost dostavím, paní makléřka se už naplno věnuje prohlížení bytu. Za patnáct minut ho doprohlíží (dělají to tady velmi pečlivě) a začne se se mnou bavit o tom, co objevila. Spousta z těch věcí, které mi říká, tam byla natropených ještě než jsme se přistěhovali. To jsme sice dostali celý dům nafocený se zaevidovanými nedostatky, ale nenapadalo nás, že bychom si to měli předtím pečlivěji projít a nechat tam dopsat ještě další věci, které jsme objevili. Takže jsem musela poslouchat, jak tady je skvrna na koberci, tam barevné kolečko na kuchyňské lince a jinde mapa na zdi. Nejlepší tečkou byla výtka, že není posečená zahrada, ačkoliv realitní kancelář věděla, že tam už měsíc nebydlíme a měsíc už dům nabízela jako volný. Příjemné to celé nebylo ani trochu. 

Jediný nedostatek, který byl způsobený námi byl mírně zplesnivělý silikon mezi sklem a rámem oken. To bylo proto, že v zimě v domě vůbec necirkuloval vzduch. Vodu vevnitř zadržovala plastová okna, která zde nemají "ventilačku" a ani každodenní větrání nepomáhalo. Když jsme nebyli schopni usušit prádlo vevnitř za tři dny, koupili jsme vysoušeč vzduchu, který tomu všemu vydatně pomohl, nicméně tečky na silikonu tam už zůstaly.

S makléřkou se loučíme, prý dá vědět, co budou chtít doplatit. Vědět dávají asi za týden. A není to milé. Nechávají si naúčtovat spoustu peněz za dočištění silikonu a také za ty chyby, které sice nebyly naše, ale nebyly předtím zaevidovány. Naše dojmy, že zdejší realitní kanceláře pracují zvláště při předávání klíčů na bezcitných a penězochtivých principech, opět zesílily. 

Na konci května realizujeme náš plán, který jsme s přítelem před pár měsíci vymysleli. Protože zdejší víno ani pivo nejsou nic moc a naopak Češi disponují oběma tekutinami ve skvělé kvalitě, rozhodli jsme se, že si obojí dovezeme. Doteďka jsme to udělali jednou když jsme se stěhovali s dodávkou z Čech (jak se nám všechno porouchalo) a jednou jsme dovezli alkohol letadlem v odbaveném zavazadle. Jenomže ceny odbavených zavazadel stouply a už by se to nevyplatilo (na těch 32 kilo jednoho zavazadla). Takže jsme vymysleli něco lepšího. Vezmeme naše auto a dojedeme si pro pivo a víno do Čech sami. A spojili jsme to se státním svátkem v Anglii na konci května, který připadal na pondělí. V pátek jsme kolem čtvrté odpolední vyrazili. Všechno šlo hladce a kolem půl deváté ráno jsme byli u přítelových rodičů u Litoměřic. Dále jsem s naším autem pokračovala jenom já a to další dvě hodiny k mým rodičům do Lozic. Většinu cesty z Anglie jsem řídila já, takže jsem přijela pekelně vyřízená. Naobědvali jsme se a vyrazili do Makra pro plechovky s pivem a lahve s vínem. Rozpočet byl dost vysoký a nakonec jsme nakoupili přes šedesát litrů vína a dvěstě osmdesát půllitrových plechovek piva. Když jsme to naložili do našeho auta, okamžitě si "sedlo" na zem. Další den jsme jeli s mými rodiči zpátky do Prahy, kde jsme se setkali s přítelem, jeho rodiči, mojí ségrou a jeho ségrou, která s námi po společném obědě odjížděla do Anglie. Tráví tady s námi doma osm měsíců na praxi. Když se do auta přidaly i její věci a další drobnosti velkého objemu (například velké množství domácích marmelád od přítelovy maminky), už tam nebyla ani skulinka volná. Auto bylo tak napěchované, že jsme se báli, abychom při cestě na nějakém větším hrbolu nezničili tlumiče anebo pružiny auta. Ale náš věrný vůz to všechno vydržel a dovezl nás bezpečně zase zpátky do Anglie. Tentokrát řídil většinu času přítel. Toho alkoholu jsme si přivezli tolik, že jsme si na něj museli nejdřív přimontovat velkou polici do spíže. 

Od té doby neproběhlo moc změn, ale zato ty stávající jsou o to výraznější. Spojené království se rozhodlo, že už nechce pokračovat jako členský stát v Evropské unii. Ta zpráva nás zasáhla. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili. Velmi pravděpodobně nám to zdejší pobyt po oddělení hodně znesnadní. Byli jsme velmi zkroušení a já jsem byla hodně rozčílená. Vždyť já tady s ostatními občany bývalého východního bloku dělám práci, kterou Angličané opovrhují a můj přítel naopak platí tak vysoké daně, že se té částce ve svých odvodech většina rodilých Angličanů nevyrovná. Byl to pátek a já jsem měla na všechny své kolegy v práci vztek. Uklidňovala mě jenom jedna věc. Večer jsme s přítelem měli domluvený odjezd k jednomu ze zdejších akvaparků (v celé UK jich je asi tak pět, takže i nejbližší je tři hodiny cesty), kam jsme chtěli druhý den zajít. Jenomže celý akvapark následujícího dne přebila v důležitosti a emocionálním nábojem věc, která se stala ještě ten pátek večer. Byla jsem svým milým požádána o ruku. Z čehož byla jsem zaskočená a překvapená, ale hlavně moc šťastná! Bylo to popravdě jedno z nejkrásnějších překvapení, které jsem za svůj život zažila. Možná to vůbec nejkrásnější. Takže od té chvíle jsme po téměř čtyřech letech vztahu snoubenci.  A na květen plánujeme svatbu :-).

Teď už se nehodí nic moc dodávat, nicméně neodpustím si ještě jednu poznámku. Je tomu tak týden, co jsem se stala v Anglii živnostníkem. Taky tomu není tak dávno, kdy jsem si pořídila dobrou kameru a doufám, že to nebude dlouho trvat a začnu tady konečně dělat to, co mě baví. 

Také jsem už připravená na hromadný útok na všechny dokumentaristické produkční skupiny v Londýně a to by muselo být, aby mě nějaká nezaměstnala! Rozhodně to nevzdávám, protože ani náhodou nechci strávit zbytek života v prádelně :-).

Po vymalování obýváku jsem si připadal dobře :-)

Naše zásnubní oznamovací fotka :-)

P.S. Milí drazí věrní čtenáři! Velmi si vážím toho, že jste v pravidelném povídání o mých dobrodružstvích v Anglii našli potěšení a sledovali je. Teď se možná na chvíli odmlčím, ale v hlavě mám ještě pár věcí, které bych sem na svůj blog chtěla pověsit, protože by někomu třeba mohly připadat zajímavé. Takže: Stay tuned and see you! :-)

Majda

Díl šestnáctý, aneb jak se stěhujeme do svého

Po tom, co ve středu do tiskárny nastupuju a odpracovávám i velkou část dalšího týdne, během kterého si zvládnu velmi naivně a neuváženě upsat i k sobotnímu přesčasu (což mě hned po tom rozhodnutí strašně zdeptá, protože výhled na zničenou sobotu a další dřinu pouze s jediným dnem volna je pro mě nepřekousnutelný), který je ve formě normální každodenní směny a nejsou za něj žádné speciální příplatky toho mám plné zuby. Připadám si, jako kdybych v tiskárně pracovala už věčnost a do budoucna se mi to jeví jako jedna jednolitá makačka bez světlých bodů. Další věcí je, že se mi ve čtvrtek ozývají z dalšího místa, kam jsem posílala svůj životopis. Z prádelny, která sídlí za rohem od tiskárny. Zvou mě na interview a spěchají. Domlouváme se na pátek před mým startem dalšího pracovního dne. Když se tam dostavím, vítá mě velký komplex čistě industriálních budov, společným znakem je potom hlasitý zvuk vzduchové ventilace a z komínů stoupající pára. Vedou mě za manažerem, který je oproti HR manažerce tiskárny usměvavý od ucha k uchu a mnohem vstřícnější, což mi hned zvedá náladu. Bavíme se o základních právech zaměstnanců, ty jsou mnohem lepší, než v tiskárně. Vyšší plat, více dovolené, speciálně placené přesčasy. Zatímco si povídáme, koukám se také manažerovi za záda, kde je okno do haly. Vidět toho moc není, jen co chvíli oděv, padající na kovovém ramínku dolů. Z toho dostávám, kdoví proč, strach, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Zavedou mě do výroby. Mají tři jednotky, jednu hygienickou, druhou nehygienickou (kde se perou třeba montérky z autoservisů) a poslední, kde se perou rohožky, ale třeba i takové věci, jako jsou rolovací ručníky na záchodech k osušení rukou. Procházíme kolem množství pracujících lidí. Ládují a zase vyskládávají obří pračky, jejichž buben je tak třicetkrát větší, než ten, co mají běžní lidé doma. Jedna várka na praní váží za suchého stavu kolem stovky kil. Koše na prádlo jsou ve zdejším podání velikánské kádě na kolečkách. Další lidé oblečení věší na ramínka. Takto pověšené oblečení (dlouhé montérky a pracovní pláště) se pak vydává pomocí různých otočných spirál a kolejniček samo na cestu do velkého tunelu, který je, projíždějící, suší. Pak se každému jednotlivému kusu naskenuje jeho originální čárový kód a oblečení se potom na základě řízení počítačem samo poskládá u stropu, kde se nachází dvaadvacet třímetrových řad. Až se celá řada zkompletuje, tak aby potom mohlo být zase po kolejničkách spuštěno dolů. Pak dojede prádlo až ke dvěma velkým plechovým skládacím strojům. Každý stroj má na výšku přes dva metry, na šířku kolem metru a půl a na délku metry čtyři. Je to mohutné a jediné, co to umí je oblečení seskládat rychlostí jeden kus za tři sekundy. Na každé straně takového stroje je jeden člověk. Jeden stroj láduje, druhý odskládává prádlo a balí je. Nakonec je ve velkých taškách po dvaceti hází do dvoumetrových vysokých kovových klecí. První můj dojem při pohledu na to velké množství na ramínkách se pohybujících plášťů byl neskutečně odstrašující. Připomnělo mi to exkurzi do Osvětimi, které jsem se na gymplu účastnila. V Osvětimi bylo taky mnoho pracovního oblečení, které na svém místě neměly ani jednoho majitele. Vracíme se zpátky do kanceláře a já se cestou snažím veškeré představy zapudit. Ještě se bavíme o pracovních limitech. Na každý den a člověka nějaký připadá. Jeho výše spočívá v konkrétním druhu práce. Věšiči na ramínka musí za den zpracovat každý dva tisíce kusů. Lidé u každého stroje musí dohromady za den poskládat tři tisíce dvě stě kusů. Manažer se mě ptá, zda jsem na limity zvyklá. Odpovídám, že o nich něco vím, protože nakonec v tiskárně je máme taky a moc dobře jsem věděla, že jsou několikanásobně nadhodnocené. Velmi rychle se rozhodnu práci změnit a po celých osmi dnech v tiskárně odcházím do prádelny. V sobotu přesčasem skončím, v úterý znovu nastupuji. První věc, kterou v prádelně zjišťuji je, že zde není nadhodnocený čas na splnění limitu, ale nadhodnocený je limit na to, aby se včas stihnul. To v praxi znamená celodenní kmitání. Nejdříve pracuji na skenování čárových kódů oblečení. Připadám si jako kdekoliv na pokladně (laser sejme a já odkliknu), také mi naskakuje jako podobná práce vlekaře, protože jako vlekař přiřazuje lidem projíždějící kotvy, tak já jsem přiřazovala oblečení projíždějící háčky, které je rozvážejí po celé hale ke kolejničkám. Vždycky, když se to na mě začíná hrnout tak, že už nevím, co dříve (pláště na mě padají odevšad) přijde pauza, za kterou to zpracuje někdo jiný. Přestávky jsou dvě a dohromady dají hodinu. To je další příjemný bonus oproti tiskárně. Přestože je to makačka, tak mě ta práce baví rozhodně víc, než předchozí. Velmi zřejmě i proto, že se ani trochu nenudím. Ždímám ze sebe maximum a najednou je konec pracovní doby (ta je od půl osmé do čtyř, takže bývám doma včas). Po pár dnech mě přeřadí na skládací stroj a na konci mého prvního dne definitivně pochopím sílu mocných limitů. Celá splavená zjišťuji, že místo tří tisíc dvě stě kusů jsme udělaly (na jednotce pracuje pouze ženské pohlaví, celkem asi patnáct lidí) pouze čtrnáct set. Taková je realita. Odcházím celá špatná, protože nechápu, kde jsem udělala chybu, když jsem kmitala jako smyslů zbavená. Další dny zjišťuji, že  je prostě potřeba se těch smyslů "zbavit ještě víc" a přitlačit, aby výsledek byl lepší. Učím se i pár grifů, jak práci zrychlit. Nakonec se mi výsledek den ode dne zlepšuje a dobrou zprávou je i fakt, že asociace s Osvětimí mě už přestala trápit.

Jako správně nadšený pracovník si beru i fůru přesčasů. Ty jsou ve formě zůstání o hodinu déle. Do práce to mám autem půl hodinu, takže jsem i s přesčasem každý den pryč docela dlouhou dobu, ale alespoň končím v rozumný čas.

Dozvídáme se skvělou zprávu, koupě domu se po čtyřech měsících vydařila, všechny rešerše a hloubkové kontroly dopadly dobře a my si můžeme zajet vyzvednout klíče a přestěhovat se. Do realitní kanceláře přijíždíme osmého dubna s úsměvem, při přebírání klíčů nás paní makléřka upozorňuje, že bývalý majitel se velmi omlouvá, ale už nestihl vyčistit ucpaný přepad u vany, což na nás udělá dojem. Jsme rádi, že na nás bývalý majitel tak myslí. Koupíme zapomenutý metr v Poundlandu (domku chybí sporák a trouba, tak abychom mohli koupit na míru nové přístroje) a vyrážíme.

Vstoupit poprvé do domu, který je náš je úžasný pocit. Už žádné placení pronajímateli, všechno si budeme zařizovat sami a s nikým se už nebudeme muset dohadovat nad předáváním starého bytu. Vstoupíme a pořád máme úsměv na rtech, ale při procházení jednotlivých prázdných pokojů nám začíná tuhnout. Všechno to začíná roletami na okna, které musely být na míru a těžko budou pasovat jinam, nicméně jsou odmontované a odvezené, dřez v kuchyni teče, kuchyňská linka má místo normálních šedesáti centimetrů na šířku, které je přizpůsobeno všechno kuchyňské vybavení, jenom padesát (takže už rovnou víme, že trouba se nám tam takhle nevejde). Taky jsme si mysleli, že nebudeme muset malovat, ale zažloutlé stěny s jejich měnící se barvou nám tento pocit rychle vyvracejí. Ze všech zdí čouhají nevytahané hmoždinky (tak asi třicet dohromady) anebo rovnou celé šrouby a háky, které tam byly zatlučeně evidentně dost ledabyle (omítka je okolo opadaná). Jenomže když se s nimi přítel potom morduje, tak nejdou vyrvat. V prvním patře nás čekají další překvapení. V koupelně není polička nad umyvadlem a dráty k připojení zásuvky v poličce koukají normálně ze zdi. A co nás dostalo snad nejvíce byly chybějící schůdky na půdu, které tam ještě při prohlídkách prokazatelně byly. Přesně takové ty schůdky, co jsou na míru a připomínají žebřík nám tam bývalý majitel odmítl nechat. Odmontované špunty, které mají tlumit dveře, aby nebouchly do zdi už nás prakticky nechávají klidnými. Poslední překvápko, které se naštěstí pak ukáže jako falešný poplach je podezření, že na celé kuchyňské spotřebiče je vyhrazen jistič, který toho vydrží ještě méně než ten na osvětlení (pouze šest ampérů). Nakonec se ale zjišťuje, že jistič sice slabý je, ale dráty snesou i adekvátní proud a tedy i jistič. No, jsme z toho docela přešlí. Alespoň, že ti koně, co se pasou za okny, tam stále zůstali. Na stěhování znovu povoláváme tátu, kterému vyjde mnohem levněji zaplatit letenku a půjčit si dodávku, nežli platit stěhováky. Naštěstí máme flexibilní a ochotné rodiče, kteří jsou schopni se sbalit a odjet buď ze dne na den anebo změnit plány na příští víkend, aby mohli přiletět a pomoct nám.

Je zajímavé pozorovat, jak se nám rozšiřuje jmění. První stěhování jsme zvládli se dvěma kufry letadlem, druhé malou dodávkou, třetí velkou dodávkou a teď to čtvrté to byly rovnou dvě velké dodávky (jak je dobrým zvykem,  řídím). Den to byl náročný, dvě otočky a mnoho těžkého stěhování (pračka z prvního patra a tak). Ale jinak je bilance slušná, nic se nerozbije, je pěkné počasí. Jediné, co nemůžeme je stavět nábytek do konečné pozice. Zvláště v obýváku, kde bude potřeba vyspárovat stěny, vytahat hmoždinky, zazdít díru na krb (nejsme krboví), zabrousit stěny a konečně vymalovat. Vlastně místnosti, kam se dá bez obav stěhovat, jsou jenom vrchní tři ložnice, kde se teď nebude nic dělat. Jinak nás na domku čeká spousta práce. Jediné, co jsme nezvládli odstěhovat svépomocí, je piano. Tomu domlouvám zvláštní speciál v podobě stěhováků. Taková domluva zabere dlouhý čas. Člověk by očekával, že pokud někomu nabízím práci a za ni výdělek, tak to podnikatel se stěhováním rád udělá. Proto mě překvapuje, že prvních deset čísel, kam volám zvedají neochotní a nevrlí chlapíci, kteří nabízejí vysokou cenu a nevycházejí vstříc.

Stane se mi dokonce, že mi jeden stěhovák dá odhad na cenu 260 liber. Když mu esemeskou píši, že už mám jinou firmu, tak akorát napíše "How much", místo aby se slušně celou větu zeptal, za kolik jeho konkurence stěhuje. Aby pak při zjištění ceny dokázal najednou 260 liber srovnat na 160...

Až jedno z posledních čísel zvedne optimistický chlapík. Objednám si z minulé zkušenosti ne čtyři, ale tři silné chlapy. V jedno úterý se sejdeme ve Flitwicku. Z auta vyskočí dva a jeden sedmiletý kluk. Zase mi přijelo na stěhování piana o jednoho muže méně... Projevuju obavu a přidávám historku o minulých třech uhekaných profících, ale oni že prý to zvládnou. Tak jsem jim nemohla než věřit. Předchozí den jsme z posledních sil uklidili a nadvakrát vymalovali ten jediný kout, kam piano bude patřit a musí se to odstěhovat dnes. Tito chlapíci naštěstí disponují prknem na kolečkách, ke kterému piano přivážou. Jediným zádrhelem pak je krom toho klučiny, se co u nás začne chovat jako doma, situace při vykládání piana. To se několik minut odehrává drama, když piano na výtahové rampě u náklaďáku metr nad zemí začne, vlivem nerovnosti terénu, ujíždět na chlapíka na jedné straně a ten druhý s tím nemůže nic dělat. Chlapík pod vahou piána rudne, vrávorá a tlačí piano zpět nahoru což se mu naštěstí po několika dlouhých sekundách daří. Ono asi není sranda, když vás začne válcovat přes tři sta kilo hudebního nástroje. Nakonec je však piano úspěšně uloženo na svém novém a velmi pravděpodobně dlouhodobém místě.

Poslední dodatek příště :-)

Díl pátý, aneb poznámka o stavu byrokracie v Anglii a další dobrodružství

Tím, že byl náš nový byt moc pěkný, jsem končila minule. Byl prosinec a v takovém holobytě (jak jsem už zmiňovala, vlastnili jsme pouze postel, komodu a stolek, plus kuchyň) jsme se chystali žít tři týdny. Chyběla nám třeba žehlička a žehlící prkno, takže jsme museli mít baterii vypraného a vyžehleného prádla ještě z apartmánu.

Měli jsme první stálejší adresu, takže nastal čas si zařídit podstatné věci, jako například účet. To se ukázalo jako nadlidský úkon. Na to, abych se tady dožádala založení bankovního účtu, jsem musela obejít neuvěřitelných osm finančních ústavů a bank (srovnejte prosím s rychlostí a jednoduchostí zakládání účtů v ČR!). O celém procesu se nebudu detailně rozepisovat, nicméně pár poznatků zmíním.

Jako nejzásadnější problém se při zakládání účtu ukázala neexistence občanek, jako v Čechách. Možná nadáváte na dlouhé čekací a vyřizovací lhůty na úřadech (ovšem jednou za X let), ale výměnou za to český občan získá kartičku, která poslouží k množství věcí. Od nakupování alkoholu až po uzavírání složitých smluv anebo při cestování po Evropě. Je to  opravdu dobrá věc. V Anglii to nahrazují při těch zásadnějších operacích pasem, řidičským průkazem a ještě "Proof of address". To je potvrzení o tom, že na adrese bydlíte. Pokud vám například na adresu zašlou vyúčtování energií anebo domovní daně (council tax), je to přesně to, co musíte přinést. Ale musí to být ověřený odesílatel (například od mobilního operátora by už ve většině případů dopis nestačil), nejlépe tedy instituce, které se starají o vodu, elektřinu, atp. Je to docela složité (nejvíc asi ve chvíli, kdy jste v Anglii krátce, potřebujete si například zařídit účet, ale ještě vám žádný relevantní Proof of address nepřišel). Tohle tedy byl problém číslo jedna při zakládání účtu.

Nedařil se mi otevřít proto, že například smlouvu na naše nové bydlení, kde jsem tu adresu měla, banka nerespektovala. Anebo, že jsem neměla proof of address předešlého bydliště (když to byly apartmány a platil to za nás zaměstnavatel, takže jsme žádný nedostali. Nestačil jim ani výpis z rejstříku trestů, což je velmi cenný dokument, který jsem měla. Prostě chtěli účet za vodu...). Také občas chtěli dokumenty, které by podle jejich vlastních stránek na internetu vůbec chtít neměli (například potvrzení od zaměstnavatele. Přitom u té samé banky ovšem na druhé straně Londýna žádné takové potvrzení předtím nechtěli). U bank, které nemají pobočky a fungují pouze přes internet, jsem také neprošla, i když jsem podala všechny potřebné dokumenty (které požadovaly) a navíc se neobtěžovaly ani napsat důvod neúspěchu. V dalších finančních ústavech mi nebyli schopni založit účet hned, ale nutně bylo potřeba smluvit schůzku s poradcem, která ovšem mohla být nejdřív za tři dny, kdy jsem už zase byla v práci, a tak dále. Asi nemusím vypisovat, jak naštvaná jsem byla a kolik energie mě to stálo. Abych to zakončila pozitivně, tak se nakonec objevila banka, která mi založila účet hned, s úsměvem na rtech a bez zbytečných požadavků (pouze s proof of address a pasem). Pokud si tedy budete chtít založit v Anglii účet a budete ve stejné situaci, jako já, zvolte prosím Natwest. Jako tečku snad jenom dodám, že po roce, kdy se najednou ukázalo, že jsem bezproblémový zákazník (podle informací, které moje banka sdílí), mi najednou nemá problém založit spořící účet či kreditní kartu každá banka a mohou se "přetrhnout" v nabízení nejvýhodnějších sazeb.

Chtěla jsem si také změnit tarif. Zašla jsem tedy k operátorovi do pobočky a očekávala rychlý proces, jako v Čechách (kde to tedy vůbec obvykle jde udělat přes internet dvěma kliknutími). V pobočce u operátora (je to jeden z největších operátorů v UK!) jsem strávila neuvěřitelné dvě hodiny a přesto mi ani pak nebyl tarif změněn! Řekli mi, že na SIMkartu s mým číslem (které samozřejmě už měli všichni v práci) nedovedou nový tarif nastavit a že mi dají novou sim kartu (s novým číslem samozřejmě), kde můj tarif bude (tu jsem dostala za ty dvě hodiny). Nadále byli velmi překvapení faktem, že bych si svoje původní číslo chtěla uchovat a sdělili mi, že to mohu udělat dodatečně přes jejich call centrum. Informovala jsem tedy všechny kolegy a svého zaměstnavatele, že mám nové číslo, ale budu ho mít asi jenom týden (což se trochu blbě vysvětluje, abyste nevypadali, že jste spadli na hlavu). Pak volám do call centra. Hovor trvá půl hodiny, plných deset minut se "probíjím" přes všechny roboty a automatické volby skrz stisk požadovaného čísla na telefonu. Potřebovala jsem mluvit s operátorem, ale dostat se k němu bylo neskutečně složité. Operátor mě ujistí, že mi na novou SIM kartu převedou staré číslo, ale bude to týden trvat. Po týdnu se ovšem nic nestane. Volám tedy znova, znova se snažím skrz volby na klávesnici dostat co nejrychleji k živému operátorovi (znova mi to trvá deset minut). Omlouvají se a za další týden to již bude stoprocentně převedeno. Musím tedy zase informovat všechny své kolegy a svého zaměstnavatele, že ještě týden mají používat nové číslo a pak zase staré. Nic moc příjemného. Za týden se už zprávy a hovory z mého telefonu ohlašují pod mým starým číslem. Sláva! Jenom drobnost zůstala, nemohu se doteď přihlásit k internetovému účtu svého telefonního čísla, neboť na stránkách jim nesedí číslo SIM karty s číslem, které používá (a nedá se to moc nijak obejít). Tak to jen takový pozůstatek.

Jako vzorný student jsem kromě zápočtů a začínajícího střihu svého filmu chtěla také začít pracovat na bakalářské práci. Co mě předtím ale nenapadlo byl fakt, že jsem se nemohla dostat k žádné odborné literatuře, kterou si diplomant obvykle půjčí v knihovně (ať už obecní či spíše univerzitní). V zahraničí ovšem přístup k takové literatuře vůbec nemá a ke stažení na internetu také ve většině případů není. To mě trochu zaskočilo (jakkoliv se to zdá samozřejmé, tak mě to předtím nenapadlo). Nakonec jsem to musela vyřešit zakoupením alespoň té nejpodstatnější knihy v angličtině a "přelouskat" ji.

Prosinec byl pro mě poměrně hektický (ostatně jako potom ještě další rok o kterém se také chystám napsat). Společně se školou (film, bakalářka, zápočťáky) jsem se také snažila zlepšovat v práci a v angličtině. Začátky byly velmi perné (to byly takové ty pocity, kdy si člověk dopředu připravoval větu. Když to párkrát neudělal, tak ji obvykle sebevědomě začal a pak nevěděl, jak ji dokončit. Nicméně začalo se to pomalu ale jistě zlepšovat, což také samozřejmě přinášelo radost). Aby toho nebylo málo, tak směrem k práci se dojíždění protáhlo z nového bydliště na rovnou hodinu (ano, stále těmi přecpanými metry). Pravidelně jsem vstávala v šest a vracela se po deváté večer. Tak mi ten den zaměstnavatel rozplánoval klienty. Ale obvykle jsem neměla "odpracováno" víc, než pět, šest hodin, protože prodlevy mezi klienty se neplatily. Před Vánocemi jsem se začala denně starat o klientku, která byla v posledním stádiu rakoviny a umírala (dožívala poslední měsíc). Na takovou "dardu" (protože je to poměrně psychicky náročné) mě nikdo neproškolil (prostě jsem do toho skočila rovnýma nohama). Navíc jsem tam s ní zůstávala denně dohromady kolem tří hodin sama a pokud se jí začalo například najednou dělat nevolno, či to začalo být vážné, musela jsem být natolik pohotová, abych zvládala komunikovat s ní (když jí bylo špatně velmi klesala její srozumitelnost a přitom bylo potřeba okamžitě jednat) i s rodinnou pomocí přes telefon. Po takto náročných dnech jsem chodila domů vždycky velmi vyčerpaná.

Příteli se naopak vedlo velmi snově, což s mýma trablema velmi kontrastovalo. Před Vánocemi uspořádal jeho zaměstnavatel každoroční velkou párty v obrovském divadle pro všechny zaměstnance a jejich doprovod. Zúčastnila jsem se tedy také. Účinek byl dokonalý. Právě jsem prožila jeden z nejtěžších dnů u umírající paní a večer jsem se měla veselit s hrající kapelou, rozjásanými zaměstnanci (kteří právě dostali od své společnosti nákladné každoroční vánoční dárky), s neomezeným a bezplatným přídělem všeho druhu pití i jídla. Musím se přiznat, že abych tento rozdíl zvládla překonat, musela jsem si dát dva panáky.

Přesto, "se to" před těmi Vánocemi nějak zvládlo (i když jsem kvůli nedostatku času šla nakupovat dárky až 22. 12. večer, den před odletem). Na Vánoce jsme do Čech odlítali oba dva (i když přítel o tři dny později, 25., kdy v Londýně nejezdí vůbec žádná hromadná doprava, protože je státní svátek. Celé město je ochromeno a při cestě na letiště se potom nedalo dělat vůbec nic jiného, než si objednat taxi). Vánoce jsem potom strávila pokojně s rodiči a širším příbuzenstvem. Čas návratu do Anglie měl být první den roku 2015, ale o tom příště :-).

Díl první, aneb proč Anglie :-)

Vždycky jsem byla velmi spořádaná dívka, která se snažila mít dobré výsledky ve škole (i když jsem zase nebyla úplný šprt). Poctivě jsem rozvíjela koníčky, které mě bavily, mezi které nejvíce patřilo hraní na piano, focení, natáčení, chození do přírody i plavání. Po gymplu jsem se vrhla na studování Univerzity v Opavě, kde se nabízel obor spřátelený kameře, focení a médiím. Tím jsem si život udělala krapet zábavnější, neb přestože jsem byla zvyklá dojíždět za vzděláním od první třídy, nikdy to nebyly minimálně tři hodiny, jako do té Opavy. Tak jsem tam nastoupila na koleje a vedla studentský život. Vždycky jsem se ale těšila domů na rodiče (což možná zní ujetě, ale je to tak) a Opava už pro mě byl pěkně vzdálený kus světa.

Pak se ale přihodilo, že jsem začala chodit s mužem, který mi teda geografické pojetí vzdáleností několikanásobně upravil :-). Jelikož bydlel prakticky na druhé straně republiky, začalo být najednou běžné dojíždět vlakem na víkendy i šest, sedm hodin. Láska ale hory přenáší, vlakem jsem jezdila ráda, a i když potom byly jízdenky největší položkou v mých výdajích (protože jsem to samozřejmě kombinovala ještě s cestami za rodiči), nevyskytoval se na tom všem výraznější háček.
Podkapitolou by mohl být příběh o tom, jak jsem si v Opavě snažila najít s mým vzděláním přivýdělek. Asi správně tušíte, že to moc nešlo ani ve chvíli, kdy jsem začala shánět jakoukoliv práci. Asi po dvou měsících intenzivního hledání jsem si našla skvělou práci u pošty. Rozvážela jsem ráno letáky a noviny. Bylo to v Ostravě a začínalo se kolem páté ráno. Tak jsem začala chodit spát v osm večer, ve tři ráno začala vstávat, abych v 3:48 stíhala vlak do Svinova, kde jsem přestupovala, abych se dostala do Ostravy-Kunčic. Tam měla pošta depo a vždycky tak do půl osmé jsem rozvážela velkou dodávkou několik štosů četiva. Pak jsem se s dodávkou vrátila do depa a vlakem se studenty do školy jsem zase cestovala zpátky do Opavy. Dělala jsem to jenom měsíc, ale ne proto, že by mě to nebavilo, to právě naopak, ale proto, že se naskytla klidnější práce za víc peněz, o které mi šlo hlavně. 

Tak jsme ten vztah úspěšně táhli po dva roky, které jsem vesele prodrandila množstvím vlaků :-). Zalíbilo se nám společné cestování, já poprvé absolvovala a pak párkrát zopakovala let letadlem a navštívili jsme poměrně mnoho evropských i cizokrajných destinací. Ty lety teda neměla moc v lásce mamka, ale snad si začala i trochu zvykat, že tak 6x do roka letím někam letadlem a že to teda není taková intenzita, aby byla velká pravděpodobnost, že to s námi někde spadne.

Mému příteli se velmi vedlo už na škole. Je inteligentní, nadaný, šikovný a má lukrativní obor - IT. Velmi záhy o něj začalo projevovat zájem i několik firem do týdne, přestože už od prváku na univerzitě pracoval (ten kontrast s tím, jak mně se ta práce naopak sháněla blbě! :-) ). Programování se věnoval i v části volného času a pravidelně se účastnil také soutěží. A tak se stalo, že ho ještě před odstátnicováním objevili jako velkého talenta z jedné obrovské nadnárodní IT společnosti a nabídli mu, že by se mohl ucházet snad v šestikolovém přijímacím procesu na posty, které tato firma nabízí. A on se dostal! A ne do Česka, ale rovnou do Londýna. To byl červen 2014 a v říjnu byl nástup.

A tak se stalo, že můj život začal mít překvapivě velké otáčky. Do ciziny mě to na delší dobu nikdy netáhlo, Čechy jsem měla moc ráda, stejně tak jako jsem se ráda vracela domů k rodičům. Každý mi říkal: "To máš skvělé, to já bych hned taky jel/a!". Vlastně paradoxně asi jenom pro mě to tak jednoznačné nebylo. Jak jsem už psala, v Čechách mi bylo dobře, neměla jsem dostudovanou školu (chyběl ještě jeden ročník), a nikdy jsem si ani ve snu neuměla představit, že budu žít někde jinde. V očích všech jsem byla exot. Ale krom té nedodělné školy, angličtiny na nevalné úrovni jsem v Čechách taky měla už důležité kontakty na lidi, se kterými bych do budoucna buď mohla pracovat ve specifickém oboru filmařiny, anebo alespoň k tomu oboru neztratit kontakt. Spousta lidí taky říkalo: "Londýn, Anglie, to je super. Co nějaké Česko, kdo by tady chtěl žít?!" A já jsem jim moc nerozuměla. V Londýně jsem už jednou předtím byla a nebylo to špatné, ale oproti Praze u mě velmi bodově ztrácel. Londýn, to je jiná architektura, rušné město se stejným počtem obyvatel jako celá Česká republika a já byla z maloměsta obklopeného přírodou. V Londýně ani zdaleka pocit Temže protékající pod okny nemohl nahradit pole a les patnáct minut chůze od domova v Čechách. Matička Praha, kterou jsem měla velmi v lásce, a kterou jsem měla s babičkou důkladně prochozenou, to je mnoho mé srdci blízkých staveb, krásná řeka Vltava, spletité uličky Starého města i krásný vyvýšený Vyšehrad. Česká příroda, to byl pro mě dokonalý poklad, který jsem zase měla důkladně prochozený s tátou a pořád tam bylo co objevovat. Krásné kopce, které nejsou ani moc malé, ani moc vysoké, lesy, říčky a mýtinky. Londýn to je v mnohém skoro opak. Několik velkých památek, kde je tolik lidí, že se člověk ztratí v davu okolo a nabízí i specifika jako zcela zamotaná síť jedenácti linek metra. To mě jako introverta děsilo. A anglická příroda, to je zase obvykle nezměrná rovina (myslím kolem Londýna), kde jsou jenom pole a prakticky žádný les. A co třeba železnice? V Čechách mnoho malebných nádraží a nadražíček a krásné tratě s úchvatnou přírodou okolo. Anglie se svou železnicí na mě působila úplně jinak. A hodiny piana, které jsem měla velmi v lásce (a vlastní piano!) a rodiče, samozřejmě, které jsem třeba alespoň jednou za 14 dní ráda viděla. Bylo toho spoustu, proč pro mě nebylo jednoduché se bezhlavě radovat, nicméně to zmíněné asi nejdůležitější.

Nikdo mě ale do Anglie nenutil, byla to osobní volba, kde, jako protiváha tomu, co jsem právě zmínila, stál přítel, se kterým jsme si byli velmi blízcí a nechtěla jsem o něj přijít. Takže sice s ne úplně lehkým srdcem ke ztrátě, kterou jsem se chystala podstoupit, jsem ale byla od první chvíle rozhodnutá, že půjdu s ním. Tolik k pocitům, které jsem prožívala. 

Pak tady byla i praktická stránka věci. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych po těch dvou letech vydřeného studia chtěla se školou seknout bez titulu. Takže to znamenalo si ze všeho nejdříve zařídit dálkové studium, ve kterém mi škola naštěstí vyšla vstříc. A pak věci dostaly skutečně rychlý spád. Před odjezdem se muselo ještě stihnout natáčení mého absolventského snímku, což byla epizoda sama o sobě o které mohu napsat později. Ale zmíním, že se jednalo o zachycení jedné náročné pěší cesty. Krom neobvykle velkých problémů se samotnou cestou a natáčením se ještě přidal můj zánět slepého střeva. A to všechno prakticky okamžitě.

Z té pěší cesty, kterou jsem natáčela, jsme se vrátili 11. října 2014 do Prahy. Tam jsem přespala a druhý den jsem se setkala po 14-ti dnech s rodiči. Viděli jsme se půl dne, předala jsem jim velký batoh se špinavými věcmi z přechodu hor a oni mi dovezli tři velké kufry mého oblečení a pár dalších věcí, které jsem si spěšně sbalila za jeden večer společně právě se zmiňovaným batohem na ten přechod (navíc ještě v situaci absolutně rozbombardované domácnosti rodičů, protože se zrovna měnilo komplet celé topení a nic nebylo na svém místě a všechno bylo přikryté igelitem). 

12. října jsme tedy odpoledne odletěli s mým přítelem do Anglie. Loučení bylo docela emotivní, protože každému bylo jasné, že to, co se tady za těch pár uspěchaných měsíců vyvrbilo, byl s přítelem náš oficiální odchod z rodinného hnízda a zakládání nového společného života. Což je radostná událost, ale přesto to loučení bylo i trochu smutné, asi pochopitelně. 

Na Londýnské Heathrow jsme dorazili do anglického počasí naplněného deštěm a nijak velkým teplem. Taxík nás odvezl do středu města, do Vauxhallu, kde jsme měli zamluvený apartmán ve velkém komplexu, kde pod jedněmi okny protékala Temže a bylo vidět na Parlament a z oken na druhou stranu byla rušná křižovatka s metrem, autobusovým nádražím, výhledem na "Okurku" a všudy přítomná kulisa sirén sanitek, hasičů a policie. Ale, než jsme se do toho apartmánu dostali, znamenalo to asi hodinu a půl čekat s těmi kufry na někoho, kdo nás tam měl pustit. A stále bylo tak nevlídně... 

Tak tedy začal můj život v Anglii :-).

Výhled z okna apartmánu

... pokračování příště :-)