Díl patnáctý, aneb jak jsem si našla práci v tiskárně

Dva dny po úspěšných státnicích si vybírám vánoční dárek od svého milého a nechávám se v Praze zkrášlit. S kamarádkou zajdeme do čajovny a ani výtečné české točené pivo nesmí chybět. Do Anglie se zkrátka vracím s obrovskou úlevou v srdci.

Při zpátečním letu se mi stává již zmíněná historka, kdy málem zapomínám odletět, protože létání je taková rutina, že jsem si pořádně nezapamatovala ani neověřila datum letu. Když mě pak chytrý mobil upozorní, že je čas k odjezdu na letiště, nestačím se divit. Vlastně jsme to nedávno počítali a zjistilo se, že letadlem lítám více, než jezdím vlakem a autobusem i veškerou MHD.

Na letišti mě pak vítá velká kytice, za kterou se skrývá přítel. Tak taková byla oslavná tečka za mým studiem.

Doma mě nyní už čeká jediná věc: dořešit svoji práci. A společně se pak s přítelem pouštíme do peripetií koupě domu tady v Anglii. Měla jsem již diplom, ale z trhu s nabídkami práce jsem přesto frustrovaná. Za deštivých dní objíždím pracovní agentury, kde po vás chtějí vyplnit tunu papírů za účelem příležitostných brigád (a už se pak nikdy neozvali). Stálá pozice, jakákoliv, se mi hledá velmi těžko. A to je docela nálož na psychiku. Zvlášť, když si moc nevěříte. Vzdávám to a telefonuji na kontakt do tiskárny. Z dovětku realitní makléřky je mi jasné, že to nebude kdovíjaká práce. Nabírají-li pořád nové lidi, tak jim tam asi moc dlouho nevydrží. Z tiskárny mi posílají asi desetistránkový přijímací dotazník. Docela dost práce na to, co má následovat. Nicméně, ještě ten den ho vyplním a odešlu. Další týden je ticho po pěšině, a tak se zase pouštím do obepisování všech nekvalifikovaných pozic, které rodilí občané nechtějí ani v nejmenším dělat. To může posloužit jako argument na ty jejich věty, že jim imigranti berou práci. Já tady dělám nechtěnou práci a přítel zase platí nehorázné daně do státní pokladny. Z tiskárny se konečně ozývají. Dáváme si s HR manažerkou schůzku. Ze setkání vyplývá, že jde o práci ve skladě. Podepisuji spoustu dokumentů a napozítří, kdy mi je nový zaměstnavatel již schopný poskytnout bezpečnostní obuv, nastupuji. Práce je na tři směny. Já jsem upsaná na tu ode dvou odpoledne do desíti večer. Ve smlouvě mám zaručeno úplný základ toho, co zaměstnavatel musí splňovat. Půl hodiny pauza, dvacet osm dní dovolené. Přesto zjišťuji, že se tam nachází velké množství dalších zaměstnanců, kteří mají smlouvy ještě horší. Občané Rumunska, kteří tuto práci získali přes agenturu, mají k tomu ještě navíc již zmíněný "zero hour contract". Takže, když bude mít tiskárna málo práce, pošle je domů a nestará se to, z čeho vyžijí a zazáplatují vzniknuvší díry ve svém vlastním rozpočtu. Já mám alespoň zaručených čtyřicet hodin týdně.

První den své práce nazouvám bezpečnostní obuv. To jsou boty tak třikrát těžší, než normálně. Mají pevnou špičku, vyztuženou podrážku i patu a projdu tak dvacetiminutovou instruktáží, co a jak v případě požáru. Také jsou mi ukázány prostory. Tak dvacet pět metrů vysoká pracovní hala - sklad, kde pracují všichni zaměstnanci. Tu rámují další místnosti. Šatna, kde mají být ze zákona zamykací skříňky, ale nejsou, takže si nemáme nosit nic cenného. Vzduch je tam zatuchlý, stěny pošlapané, světlo nesvítí, dveře nemají kliku. Záchody. Tam jsou vysazené dveře z jednoho pantu. Instruktážní popisky jsou ve velkém množství jazyků, i ve slovenštině. Ale angličtina chybí. To svědčí dostatečně o složení zaměstnanců. Kantýna jsou čtyři holé zdi (mnohokrát také pošpiněné botami až do výšky kolen), jednoduché židle, olezlá linka s vodovodním kohoutkem, kde nikdo neví, zda-li je voda pitná. Při příchodu a odchodu se hlavně nezapomenout prokázat kódem a otiskem prstů. Pozor na náplasti, pak to nefunguje. A náplasti jsou v téhle práci každodenní zdravotní pomůckou. Pracuje se osm hodin s papírem a každý den jsem tak získala šest až deset nových řezanců. Malých, ale neustále praskajících, krvácejících a hlavně se množících, protože do druhého dne se samozřejmě nezahojily. Rukavice nebylo možné nosit, protože se pracovalo s jemnou motorikou. S těmi těžkými botami mě postavili na osm hodin ke stolu a dělalo se rutinně pořád to samé. Na druhé strany plakátů jsme připevňovali lepící pásky, osm hodin třídili a vkládali vždy patnáct volacích karet do stojánků, které vidíte v obchodě, tunou lepicích pásek jsme skládali krabice, zacházeli jsme s velkými plakáty a bannery (některé měly i osm metrů na délku a tak tři na šířku), které jsme museli umně a pouze sami zkompletovat, pak smotat, přidat ochranný papír a vložit do krabice. Na krabici se pak obvykle přilepila adresa a dodala oranžová samolepka - "urgentní". Případně "tajné, neotvírat". Spotřeba kartonu byla obrovská. Do krabice, kam by se vešlo celé balení encyklopedií, jsme například vkládali tři tenké proužky papíru do kapsiček na cenovky v supermarketech. Pak jsme krabici museli několikanásobně obmotat lepenkou. Typy prací se střídaly, ale ve výsledku se nakonec dělalo prakticky pořád to samé. Jen obrázky na plakátech a krabicích se měnily. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, že za každým papírovým stojánkem v obchodu, anebo vylepeným plakátem je tolik práce, kterou někdo musí rutinně a za nízký plat oddřít, aby se ta věc pak za týden vyhodila. Od šesti do půl sedmé máme pauzu. Všichni jsou unavení, ponoření do sebe a zticha. Jen jedna Rumunka pokaždé volá celou tu půlhodinu domů. Když se zeptám paní naproti, jak dlouho zde už pracuje, odpoví, že tři roky. Nepředstavitelné.

Napadne-li vás, že to zní dost hrozně, tak musím souhlasit. U většiny prací jsem neviděla pořádný důvod toho, proč se dělají. Tolik práce a zmařeného času jen proto, aby byly ulice a obchody barevnější? Kreativita byla v té práci nulová. Prostě jsem jenom osm hodin stála, poslouchala dvě navzájem se překřikující hlasitá rádia s opakující se smyčkou písniček a dělala donekonečna tu samou práci. Nejdřív jsem se zabavila zkoumáním prostředí. Spoustu krabic, regálů, palet, kamiony přijížděly, odjížděly, vykládalo se, nakládalo, ... ale po třech dnech už mé oči nenacházely nic nového. Čas se strašně vlekl. Třikrát jsem se podívala na hodiny během jedné minuty a měla jsem pocit, že se už zastavily. Kolem nás jezdily vysokozdvižné vozíky a strašně smrděly. Manažeři, kteří na nás dohlíželi, pořád chodili okolo a nedělali vůbec nic. A kolegové byli také celí ustrnulí. Buď si nikdo s nikým nepovídal (každý měl svůj stůl daleko od ostatních) a když už, tak se opakovaly ty samé věty ("dáš mi izolepu?") a jeden "vtip", kdy si za každou izolepu, kterou jste někomu půjčili, řeknete do větru nehoráznou sumu imaginárních liber. A všichni ostatní se tomu zasmějí, i když to slyší každý den desetkrát.

Domů jezdím strašně utahaná a depresivní. Jediným světlým momentem bývá ráno, kdy si mohu přispat, udělat něco pro sebe a v klidu poobědvat, nicméně je zřejmější a zřejmější, že tohle dlouho nevydržím. Teda snažím se, ale selhávám. Prostě v téhle práci nejenže neumím najít radost, ale ani se nedokážu ubránit frustraci.

Z čeho naopak můžeme mít a máme radost je fakt, že proces kupování domku se bez problémů rozběhl. Je to tady v Anglii běh na dlouhou trať. Mnohokrát to trvá i déle, než půl roku. Schůzku u finančního poradce jsme už měli za sebou. A hypotéku nakonec nebylo těžké vybrat, protože tu nejvýhodnější nám nedali (jak jsem už psala, nemáme tady účty otevřené delší dobu, než tři roky) a druhá nejvýhodnější byla u banky HSBC, u které má přítel účet. Je to sice banka pro bohatší vrstvu obyvatel, ale byla velmi vstřícná. Pro kupování nemovitosti je nejlepší si najmout právníka. Agendy je kolem toho totiž spousta. Právník naopak nevyžaduje skoro nic a koná sám (i když mnohdy pomalu). Celý ten proces je docela složitý, nicméně hlavně se v něm banka pojišťuje, aby nevydala hypotéku na dům, který nemá hodnotu, za kterou se kupuje. Probíhá tedy odhad ceny domu bankou, pečlivě se prozkoumávají všechny bezpečnostní prvky a dělají se různé obhlídky odborníky. Přítele prověřují ze všech stran a zjišťují, zda je schopný splácet. Sám tam musí také na hodinovou schůzku. Je toho hodně, ale je to pozitivní. Nejlepší na tom je jeden prostý fakt: jde to sice pomalu, ale nad očekávání dobře. Zatím.

Díl čtrnáctý, jak jsme vybrali dům a já konečně odstátnicovala :-)

Po Vánocích se vracíme do Anglie každý po vlastní ose. Zatímco mně i nadále pokračuje období, kdy jsem nezaměstnaná, přítel musí samozřejmě zase do práce. Anglická zima, to je déšť a nevlídno. Je pravda, že občas, třeba přes, noc namrzne, nicméně sněhu se tady dočkat příliš nedá. Vlastně pouze jedinkrát napadl po ránu lehký poprašek, kterého se sice okamžitě chytly děti, ale i ten byl do poledne proměněn ve vodu. V čase, který mám, se intenzivně učím a hledám práci. Obojí dohromady zabere každý den klidně šest hodin. Mé studium má poměrně jasnou strukturu, kterou jsem si vytvořila, abych látku uměla dobře a zapamatovala si ji. Vtloukám do sebe bez milosti množství informací. Ovšem hledání práce je stále velice náročné. Internet procházím každý den a odpovídám na inzeráty. Má vybíravost ohledně oborů se ale zmenšuje a zmenšuje. Po tom, co jsem s prací skončila, jsem se zaměřovala pouze na práce z oboru, pak jsem začala pomalu přidávat i profese, které bych si alespoň mohla představit, a končím nabídkami všeho druhu. I těch absolutně nekvalifikovaných. Jenomže i když se snažím být systematická, výsledky se nedostavují. Většina zadavatelů nabídek není ani schopná poslat automatický mejl, že mě nevzali. A schránku mi tak plní jenom newslettery s nabídkami ze všech těch serverů, kam se zaregistrovávám. To mi moc na náladě nepřidává. Na pohovor si mě zvou pouze jedinkrát. V jednom kině z obrovské sítě multiplexů, která zde v Anglii dominuje, hledali uvaděče. Na pohovor se samozřejmě dostavím, ale hned u dveří mi spadnou koutky. Se mnou se tam sejde ještě dalších pětadvacet uchazečů. Absolvujeme týmové hry, aby viděli, že k něčemu jsme. A zkoušíme si uvést film v největším Imaxovém sálu před plátnem. To byl zážitek dokonalý. Škoda jen, že tím to skončilo. Sice mě vybrali do užšího výběru čtyř lidí, ale další den se už neozvali. 

S přítelem sledujeme trh s nemovitostmi a nestačíme se divit tomu, jak ceny anglických domků neustále strmě stoupají. Vlastně stoupají měsíčně tak překotně, že začínalo být jasné, že přítelův velmi štědrý plat dokáže každý měsíc na hypotéce pokrýt stále menší domky. A protože minule znělo předsevzetí jasně: "příště se už budeme stěhovat jenom do vlastního", bylo jasné, že budeme muset něco pořídit co nejdřív, abychom dostali za náš vklad co nejlepší výsledek. Začínáme se tedy porozhlížet. Nejdříve v našem městečku Flitwicku. Je na trati, má velký supermarket a je blízko letiště. To ale znamená, že tam jsou domy o dost dražší, než jinde v podobné vzdálenosti. Moc možností není. Potřebujeme městečko na trati do Londýna a pokud ne ve Flitwicku, tak někde poblíž, abych mohla dojíždět i nadále do kostela a fotografického klubu. Začínáme chodit po prohlídkách (je to takové de ja vu, zase se v období příprav na státnice rozhodujeme o našem novém bydlišti). Ale není to jednoduché. Chodíme například do domů nové výstavby, kde však není zavedený plyn, takže topení je pouze elektrické, navštěvujeme nemovitosti s podivným rozvržením, kdy například vkročíte přímo z ulice do obýváku a prakticky všechny ty nemovitosti mají společný jmenovatel: jsou malé. Tak malé, jako tady v Anglii domky bývají. Jenomže my jsme z Čech a máme představu rodinného domu, který bude mít více, než tři pokoje, malou kuchyň a venku dvoreček. 

To, že hledání z Flitwicku budeme muset rozšířit i do jiných koutů jsme si uvědomili ve chvíli, kdy v našem dočasném bydlišti navštěvujeme samé domečky právě se dvěma ložnicemi za cenu, za kterou by se jinde dal pořídit domek se třemi ložnicemi a větším půdorysem. Rozšiřujeme tedy oblast a utváříme takový prstenec měst kolem Londýna, kam vedou přímé tratě a stále to ještě nejsou místa příliš vzdálená Flitwicku. Proces nákupu domku v Anglii není úplně jednoduchý a hlavně je velmi zdlouhavý. Také je potřeba mít velmi dobré komunikační schopnosti. A nesmírně důležitý je dobrý rozhled. Ať už v tom, co se za danou cenu kde dá koupit, tak také v hypotékách, o které bylo jasné, že nás nemine. Hned první realitní kancelář nás poslala k jejich smluvnímu finančnímu poradci. Ten s námi za hodinu probral možnosti nejvýhodnějších hypoték. Tu nejlepší nabízí banka Nationwide. Když tam ovšem za měsíc přítel s požadavkem na hypotéku přišel, nedočkal se ničeho jiného, než nerudné nálady s odpovědí, že oni nedávají hypotéku lidem, kteří mají otevřený bankovní účet v Británii kratší dobu, než tři roky. A to byl i náš případ.
Chodíme po prohlídkách velkého množství domků. Zalíbí-li se nám nějaký, pak podáváme cenovou nabídku. Majitel domu si pak může mezi nabídkami vybrat. Obvykle si naplánujeme na sobotu i pět prohlídek. Úsilí po měsíci přináší ovoce. Ve vesnici Arlesey, asi třicet minut jízdy od Flitwicku, nacházíme domek, na kterém se oba dva shodneme. Je na konci slepé ulice, za okny se pasou koně a kromě ticha okolo (občas přejede vlak, ale jinak nic) vykazuje i notnou dávku soukromí, vzdušnost a na zdejší poměry tři krásně velké ložnice. Má jenom jednu nevýhodu, stojí už moc. Už je to kolem tří set tisíc liber. A to je částka, kterou bychom za patnáct let špatně spláceli. Nicméně, podáváme nabídku o deset tisíc liber nižší. To už by byl problém mnohem menší. Během prohlídky tohoto domku se navíc stane ještě jedna věc. Realitní makléřka, která nám ho ukazuje, se dozví, že již téměř tři měsíce hledám práci. A dá mi kontakt na HR manažerku v místní tiskárně, která prý nabírá lidi pořád a se kterou se osobně zná.
Od podání cenové nabídky se chvíli nic neděje. A pak zavolá paní z realitní kanceláře, že jsme vhodní kandidáti, protože nemáme žádný "chain". To je výraz pro to, že si za sebou zároveň netáhneme žádnou nemovitost, kterou musíme prodat, abychom měli na nový dům. Lidé, kteří si za sebou takový "řetěz" táhnou totiž nemohou být tak flexibilní. Makléřka volá mně, takže musím zvládnout zvýšené nároky na vyargumentování celé situace. Zvlášť, když přítel je v tu dobu v práci. Nabízí mi slevu pět tisíc, nicméně, to je pořád dost málo. Nejistě ji odpovím, že to večer prodiskutujeme s přítelem. Ona ale evidentně spěchá, takže mi nabízí, že pokud současného majitele, který také spěchá, "umluví" na naši původní nabídkovou cenu, tak zda koupi okamžitě potvrdíme. Je rázná a tlačí mě do okamžité odpovědi. Těžko se mi vykrucuje, že si alespoň potřebuju promluvit s milým. Je to už poměrně vysoký level nátlaku i těch zmíněných komunikačních dovedností. Nakonec se mi povede se na chvíli vykroutit. Zavěsím a volám přítelovi. A pak zase volám s makléřkou. Již potřetí ten den. Nabídku bereme. Ještě ten den zařizuje přítel na další den let svému taťkovi. Ten je stavební inženýr a bude nám nápomocen, abychom nekoupili něco ve špatném stavu. Aby toho nebylo málo, tak tenhle narychlo sjednaný let se uskuteční v den narozenin přítelova taťky. A hned ten následující den s ním zase odlétám do Prahy. Čas státnic se naplnil. Volám makléřce, zda je schopná sjednat na další den ještě jednu prohlídku. Po páté jí pak ještě sháním kvůli tomu, jaký energetický štítek domek má. To se neví. Když tenhle telefonovací maraton skončí, jsem jedině ráda :-).
Přítelův taťka přilítá na čas a my jej vezeme na prohlídku. Ta dopadne dobře, i přes viditelné prasklinky na pár zdech, je statika v pořádku a trámy pevné.
Je toho tolik, že ani nezvládám mít strach ze státnic. Trochu se také utěšuju. Každodenní čtyři hodiny strávené nad přípravami by snad pro odstátnicování z jednoho předmětu mohly stačit. Druhý den se naše letadlo odlepí od runwaye v Lutonu (prakticky by se už dalo říct, že je to takové naše domácí letiště) a za dvě hodiny dosedáme v Praze. Vlakem se pak přemisťuji k našim. Přespávám a beru si ponaučení, že do Opavy nesmím jet tím nejpozdějším vlakem. Expres z Opavy do Prahy (a zpět) zavedli až po mém ukončení denního studia a tohle je příhodná doba na jeho vyzkoušení. Navíc, kdyby se něco zadrhlo, mohu ještě s klidem chytit další vlaky. Vlak jede ovšem z Pardubic krásně na čas a já si užívám plynulé jízdy bez přestupů až do cíle. Tam se scházíme s kamarádkou a strávíme příjemný večer nad pár pivy a povídáním. Spát jdu včas a mnohem blíže škole, než minule. Prostě, všechno to vychází.
I ty státnice jsou mnohem menší drama. ze všech sil se držím toho, co mi zůstalo v paměti a funguje to. Poslední nedodělaný předmět dávám za "C" a se spolužáky to odcházíme zapít. Večerní cesta je pak už samozřejmě mnohem veselejší a uvolněnější. A je neskutečně těžké uvěřit tomu, že těch šestnáct měsíců, kdy jsem byla v Anglii a zároveň studovala a pracovala, je za mnou. Tyto měsíce byly snad nejtěžší v mém dosavadním životě a hodně jsem při nich zkusila já i můj přítel. Škola se stala neodmyslitelnou součástí mého myšlení a bylo velice ulevující tuto starost jednou napořád odhodit, protože jsem ji dotáhla do úspěšného cíle. Jo, připadala jsem si dobře. Vlastně si pořád připadám dobře :-).